Gymnázium, Brno, Táborská 185
SCHIZOFRENIE
(Fantastické světy a my)
(seminární práce ze SSV)

Vypracovala : Lenka Stratilová, 4.A
Zadal : Petr Boleslav
Brno 2004

Úvod

Téma schizofrenie jsem si vybrala především proto, že se zajímám o problematiku psychologie a ráda bych v tomto oboru pokračovala i do budoucna. Dalším důvodem, bylo také, že jsem se s touto nemocí setkala z blízka prostřednictvím příbuzného z rodiny, díky němu jsem i několikrát navštívila psychiatrickou léčebnu, což na mě silně zapůsobilo. Myslím, že pojem „duševně nemocný člověk“ je dnes pořád ještě tak trochu tabu, přestože právě duševní choroby se v dnešní hektické době stávají čím dál více rozšířené. Jen málo kdo z těch, kdo se s nemocí přímo nesetkal si dovede představit o co jde a připustí si, že to samé by se mohlo stát i jemu.
Kolikrát jdeme po ulici a vidíme nějakého člověka jak si povídá sám se sebou, nebo se chová z našeho pohledu „tak podivně“. Myslím, že první, co nás v tu chvíli napadne je: Jen doufám, že ten blázen nepůjde ke mně. Jistě, komu by bylo takové chování příjemné. Ale neuběhne ani rok, příjdete o práci, o bydlení, opustí vás manželka, přátelé se otočí zády a najednou jste to vy, kdo jde po chodníku a na koho si lidi ukazují prstem a říkají si co je to jen za blázna.
Pro mě osobně bylo setkání s lidmi v psychiatrické léčebně docela překvapením. O většině z těch, s kterými jsem mluvila by jste si snad ani nepomysleli, že tento úspěšný, vzdělaný člověk může trpět nějakou duševní chorobou. To mě vede k zamyšlení kolik takových lidí z našeho okolí, které denně potkáváme, s kterými se bavíme může také trpět úzkostmi, depresemi, jen to nedávají najevo. A posléze, když nám to najevo dají, vybočí z normálu, začnou se prostě chovat „jinak“ obracíme se zády, považujeme je za podivíny.
Do své seminární práce jsem se snažila zapracovat také část z rozhovorů s rodiči, i přímo s chlapcem, u něhož byla diagnostikována schizofrenie.

1.Fantastické světy a my

1.1 Vítejte v tajemném světě podivínů

Každý člověk se někdy probudí se špatnou náladou, má pocit
tísně, třeba ho bolí hlava. Je to nepříjemné a tíživé až do okamžiku, kdy najde vysvětlení: přechází studená fronta a je příliš nízký atmosférický tlak nebo jsou na slunci skvrny a sluneční aktivita je nenormální. Nebo si vzpomene, že večer snědl špatné jídlo a pohádal se s manželkou.

Nepřestane se cítit špatně, ale nalezení příčiny jeho potíží mu přinese úlevu.
Jsou však lidé, kteří mají podivný pocit a jeho vysvětlení dlouho nenalézají. Cítí, že se celý svět nějak zvláštně proměňuje a oni mu přestávají rozumět, nenacházejí v něm místo. Celým jsoucnem prochvívá něco neblahého. Začnou mít nejasné tušení, vším proniká zvláštní hluboká úzkost, příčina zůstává utajena:
Snad se něco stalo, o čem ostatní vědí. Možná, že už nastal konec světa a vše, co tu zůstalo, jsou pouhé stíny bývalé živé barvité reality. Všechno dění jako by se zastavilo, čas nemá budoucnost. Možná má konec teprve nastat. Všechno jsoucno, lidé, zeměkoule, vesmír spějí k děsivému zániku. Jsou ohroženi neznámou mocí, která jim odebírá veškerou energii a sílu.
Vše je však jen v náznacích; příčina ponenáhlé proměny světa je neznámá. S tímto hrozivým neznámem se nedá dlouho žít. Člověk potřebuje vysvětlení a hledá ho. Nalezené vysvětlení začíná chránit před hrůzou neznámé nicoty, najednou jsou tu zpočátku třeba jen ostrůvky poznání: Muž, kterého jsem potkal včera na ulici, měl zvláštní zlý pohled, káva, kterou jsem vypil u šéfa, měla divnou chuť, herec, propagující v televizi prášek na praní, se na mne výsměšně podíval a napodoboval intonací hlasu mou řeč. Zatím je to roztříštěné. Jsou to však kamínky, ze kterých je třeba stavět novou jistotu, která mě vrátí mezi ostatní lidi a ochrání mě před hlubinou té neznámé hrůzy, ve které jsem byl sám, vystaven napospas neznámému. Svět je třeba postavit znova. Svět, který mi má přinést jistotu – musí to tedy být svět, ve kterém je všechno absolutně jisté, svět, ve kterém má naprosto všechno jednoznačný smysl, svět, ve kterém neexistuje náhoda. Člověk se stává architektem nového, zjednodušeného světa. Světa, který neodpovídá realitě, světa nadiktovaného strachem z neznáma. Výsledek takové konstrukce může být navenek nenápadný:
Manželka mi dává do jídla jed, aby se mne zbavila a mohla se vdát za mého nadřízeného, se kterým flirtovala na podnikovém večírku. Nebo mne zvolila tajná náboženská sekta za prostředníka mezi Bohem a jejími členy. Musím tedy bedlivě sledovat všechno kolem sebe, protože Bůh se může vyjadřovat v symbolech a náznacích, abych poznal Jeho zjevení. Někteří lidé v autobusu a samoobsluze mi dávají tajná znamení, že patří k sektě a čekají, co jim sdělím. Dospívající dívce sdělí hlas, že se do ní zamiloval slavný zpěvák a že mu má poslat prsten jako znamení, že souhlasí se sňatkem. Jiný člověk začne poslouchat tajnou vysílačku, která užívá zvláštní vlnové délky, takže on ji slyší bez rádia, přímo ve své hlavě.

Někdo mu ve spánku vmontoval do mozku přístroj, který čte jeho myšlenky a vysílá je pro veřejnost. Bůh mu dal absolutní poznání: může teď předvídat budoucnost a uzdravovat lidi. Proces konstrukce nereálného světa je pro psychiatrii vývojem jednoho z hlavních příznaků nemoci zvané SCHIZOFRENIE.

Úryvek z vyprávění otce chlapce postiženého schizofrenií:

„Teprve později jsem si uvědomil, že Tomáš nebyl zcela v pořádku už nějakou dobu předtím, než se to stalo. Jeho chování se začalo měnit asi kolem jednadvacátého roku, kdy nastoupil na vysokou školu. Zpočátku vypadalo vše v pořádku. Do školy chodil pravidelně, našel si nové přátelé, choval se naprosto normálně. Byl samostatný a tak jsme si ani nevšimli, kdy přesně přestal navštěvovat přednášky. Začal se chovat odmítavě, s nikým nekomunikoval. Když byl doma, tak jen polehával. Byl nervózní, roztěkaný, uzavíral se do sebe. V noci nemohl spát a často se toulal. Dříve vždy usměvavý, společenský kluk se pro nás jako by ze dne na den změnil na zcela jinou osobu… Velice zhubnul, odmítal jídlo. Nikdy se nesmál obličej nabral neměnící-se kamenný výraz. Tehdy jsme jeho chování brali jako formu vzdoru. Na přímé otázky odpovídal vyhýbavě, nebo vůbec ne. Časem začal být agresivní. Přitom se neustále dokola za něco omlouval… Byl lhostejný, rozdával svoje věci, které měl dříve velice rád. Byl nerozhodný, často měnil názory v průběhu několika minut. Na domluvu nijak nereagoval, tvrdil, že se chová zcela normálně. Až v jednu z těch jeho bezesných nocí mě napadl. S odůvodněním, že prý si myslel, že chci zabít svou manželku….Teprve po vyšetření u lékaře jsme zjistili, že Tomáš často slyší hlasy, které ho nutí, aby něco udělal a ponižují ho. Trpěl také vizuálními halucinacemi. Diagnóza zněla rozvinutá forma schizofrenie…

2. Diagnóza : SHIZOFRENIE

2.1 Co je to schizofrenie?

Schizofrenie patří mezi tzv. endogenní psychózy. Je to progredující rozpad celé osobnosti, který postihuje zejména emocionální složku; projevuje se poruchou citů, myšlení, jednání a tendencí odvracet se od reality. Při tomto onemocnění jde o rozštěpení uvedených částí psychiky (resp. neschopnost jejich koordinace), které mohou během celého života jednotlivce nezávisle působit proti jednotícímu celku osobnosti. Onemocněním rozštěpení osobnosti trpí přibližně 1 % populace. Vrchol výskytu je v adolescenci v 16--18 letech a pak kolem 25.--30. roku. V USA registrují každý rok 3000 nových onemocnění.Při snaze popsat typické příznaky a průběh nemoci si musíme uvědomit, že psychika a tedy i psychózy se liší případ od případu.

Každý duševně nemocný je v jistém smyslu unikátním případem, takže různé obecné poučky a poznatky mohou často sloužit jen jako určitá pomůcka. Také na léky reagují nemocní rozdílně a někomu zabírá jen velmi málo léků. 2.2. Příznaky schizofrenie

"Šílenec" v laické představě je člověk s nepřiměřeným, nápadným, nepředvídatelným chováním, nesouvislou, nesrozumitelnou, podivnou řečí, s halucinacemi, bludy, s podivnými pohyby a neobvyklými činnostmi. Schizoidní osobnost vystupuje navenek citově chladná, vnitřně je bohatá a rozpolcená, jakoby lhostejná, samotářská, zdánlivě nesexuální, může mít sklony k sebevraždě. Postupem nemoci se vyvíjí otupělost a halucinace v důslednosti neschopnosti mozku koordinovat analýzu vjemů.
Pro psychiatra je takto se projevující člověk nemocným s pozitivními psychotickými příznaky. Daleko méně zřejmé jsou příznaky negativní -- oploštění emocí, neschopnost radovat se, úbytek vůle, nedostatečné porozumění a sociální izolace. Pozitivní příznaky také daleko rychleji ustupují po léčbě neuroleptiky, kdežto negativní jsou hůře ovlivnitelné. U pacientů s těžkou formou schizofrenie dochází k odcizení a podivné změně ke všem emočně blízkým osobám, ke ztrátě schopnosti fungovat v zaměstnání, v běžném životě. Objevuje se rozpad osobnosti. Pacienti se stávají trvale invalidními.
Asi 20 % pacientů má velmi dobrou prognózu, prodělá za život pouze jednu epizodu onemocnění bez jakýchkoli následků. Přibližně třetina pacientů je postižena několika epizodami. Poslední třetina má opakující se epizody, vedoucí k devastaci jak psychických, tak sociálních funkcí. Pronikavou změnu v osudu schizofrenních pacientů způsobila včasná moderní farmakoterapie. Díky neuroleptikům, zvláště pak atypickým, je průběh mírnější, opakování epizod méně časté a sociální fungování přiměřenější. Charakteristické symptomy schizofrenie

Pozitivní symptomy

 Bludné představy a myšlenky (slyšení vlastních myšlenek, vkládání, odnímání a vysílání myšlenek), bludy kontrolovanosti, pronásledování, bludy nadlidské síly nebo schopnosti (v dané kultuře nepatřičné -- např. pacient je nevývratně přesvědčen, že má schopnost ovlivnit počasí, spojit se s vesmírnými bytostmi).  Halucinace nejrůznějších smyslů a druhů (např. hlasové halucinace komentující pacientovo chování nebo myšlení, dva nebo více hlasů hádajících se mezi sebou).  Dezorganizace řeči -- neschopnost držet základní linii, nesouvislost a zárazy.  Dezorganizované chování nebo katatonní projevy (např.

nástavy, flexibilitas cerea -- vosková ztuhlost, negativismus, mutismus, stupor nebo katatonní raptus).

Negativní symptomy

 otupení a oploštění emocí;
 úpadek vůle, iniciativy a spontánnosti;
 chudost řeči;
 ztráta zájmů, bezcílnost, nečinnost;
 ztráta vztahů k okolí a výrazná sociální izolace.

2.3 Průběh onemocnění

Pacient není schopen od začátku onemocnění vykonávat své zaměstnání, interpersonální vztahy jsou narušeny nebo se výrazně zhoršila schopnost starat se sám o sebe. Když je začátek onemocnění časný -- v dětství a adolescenci, pacient nedosáhne předpokládané úrovně interpersonálních vztahů, základního nebo akademického vzdělání nebo adekvátního zaměstnání.

2.4 Formy schizofrenie

 Paranoidní schizofrenie Jde o nejčastější a nejobvyklejší typ schizofrenie ve většině částí světa. Bludy jsou relativně stálé, doprovázené halucinacemi. Mezi nejběžnější paranoidní poruchy myšlení počítáme bludy perzekuční, vztahovačné, orginární, mesiánské, žárlivecké a bludy transformace vlastního těla. U poruch vnímání zjišťujeme hlasy, které vyhrožují, udílejí rozkazy, nebo elementární sluchové halucinace. Dále bývají přítomny halucinace čichové a chuťové, sexuální a jiné tělové. Zrakové halucinace nejsou časté.  Schizofrenie hebefrenní Připomíná vystupňované klackovité chování v adolescenci s nesmyslným šklebením, grimasováním a chichotáním. Nálada je povrchní, nepřiměřená situaci, často provázená "podivnými" úsměvy. Typické je výrazné narušení afektivity a vůle s poruchou myšlení ("plané filozofování" -- zabývání se náboženskými, filozofickými a abstraktními tématy, avšak povrchně, bez cíleného zájmu).  Katatonní schizofrenie Je charakteristická funkčními poruchami motoriky. V klinickém obrazu musí dominovat některý z následujících symptomů nebo jakákoliv jejich kombinace:

-katatonní stupor (snížení spontánních pohybů a aktivity, ztuhlost se zřetelně zmenšenou reaktivitou na stimuly z okolí);
-mutismus (pacient verbálně nekomunikuje, jde o funkční neschopnost mluvit);
-negativismus (zřetelný, nemotivovaný odpor ke všem instrukcím nebo k pokusům pohnout s pacientem; buď pasivní -pacient nevyhoví požadavkům, nebo aktivní -- pacient dělá pravý opak toho, co se po něm žádá);
-rigidita (svalová ztuhlost při pokusu pohnout s pacientem);
-nástavy (zaujímání a udržování nezvyklých nebo bizarních poloh);
-excitace (bezúčelná, vnějšími podněty neovlivnitelná motorická aktivita).

Psychomotorické poruchy se pohybují mezi dvěma extrémy -- od nadměrné aktivity ke stuporu s epizodami prudkého vzrušení, včetně nebezpečného, impulzivního jednání.

 Simplexní schizofrenie Nejnápadnější je změna osobnosti, pokles výkonnosti až ztráta zájmů, nečinnost, tupost, ochuzené myšlení, emoční otupělost, vyhaslost. Zanedbávání hygieny, neschopnost pracovního i sociálního fungování. Hrubé, nepochopitelné, bizarní chování a sociální izolace.

3.

Sonda do mozku schizofrenika

3.1. Příčiny vzniku

Příčina vzniku schizofrenie není spolehlivě známa. Nejspíše jde o spolupůsobení více faktorů. Předpokládá se, že schizofrenie je asi v 50% případů způsobena genetickou dispozicí, často jí předcházejí traumata plodu způsobená problémy v těhotenství a při porodu. Může vzniknout také jako následek virové infekce, v důsledku traumat a stresů (nejčastěji v dětství), může být způsobená i při nadměrném dlouhodobém užívání (zneužívání) marihuany. U disponovaných jedinců může zhoršení nebo propuknutí nemoci rovněž odstartovat stresy, duševní traumata, virové infekce, alkoholismus, drogová závislost nebo zneužívání drog a uvedené rušivé faktory. Z traumat během těhotenství a porodu je to nejčastěji nedostatek kyslíku během porodu, který může vést k schizofrenii. Mnoho studií referuje o tom, že dospívající se schizofrenií měli mnohem častěji porodní komplikace než osoby neschizofrenické.

3.2 Dá se sklon k nemoci pozorovat již v dětsví?

Předpokládá se, že základy onemocnění jsou dány již v dětství. Jedna americká psycholožka na rodinami poskytnutých videozáběrech dětí, které později trpěly schizofrenií odhalila časté poruchy svalové koordinace a motoriky. Nejčastěji je možné pozorovat zvýšenou tenzi určitých svalových skupin nebo jejich nehybnost, ztrnulost. Podivné držení ruky a prstů na rukou, nerovnoměrné používání rukou při hře, špatná koordinace pohybů při lezení po břiše a podobně.

3.3 Stavba a činnost mozku schizofrenika

V mozku zjišťujeme řadu hyperaktivních oblastí odpovídajících myšlení, vnímání, paměti i emocí (jde zejména o zvýšení hladiny neurotransmiteru dopaminu). Hlavním viníkem je však prefrontální kůra (centrum vyšších koordinačně intelektuálních funkcí, včetně asociací a asociativní analýzy vjemů), která aktivitu jednotlivých oblastí špatně koordinuje a možná právě tím i zbytečně zvyšuje aktivitu různých oblastí mozkové kůry.
Onemocnění se nejčastěji projeví či rozvine ve druhé a poslední třetině puberty, kdy se sekundárně rozvíjí prefrontální kůra a začíná být plně využívaná. Její neurony se natahují, rostou, vytvářejí nová spojení a důležitá spojení se posilují mohutněním neuronových spojů. (Pokud nová spojení a stimulující vzruchy nenaleznou, zakrňují.) Je to vývoj podobný vývoji celého mozku plodu v matčině těle a těsně po narození. Dochází zde nejen k chemickým a hormonálním změnám, ale částečně se mění i genetická výbava mozkových buněk (nové buňky již téměř ztrácejí schopnost dalšího vývoje).

Mozek ztrácí schopnost koordinovaně vjemy analyzovat a naopak jasné signály vytvářet (což zpětně ovlivňuje i proces analýzy). Zvýšená hladina dopaminu (a další zdroje neuronového neklidu) naopak přispívá ke vzniku signálů rušivých, které ještě více deformují výsledek analýzy vjemu. Různé testy pak odhalují neschopnost jasně myslet, neschopnost vybavovat si včas pojmy a události z paměti a používat je správně při myšlení, souvisle uvažovat, setrvávat u jedné myšlenky, směřovat myšlenky k jednomu cíli, koncentrovat se. „ Nedalo se to vydržet. Četl jsem knihu a přitom jsem nebyl schopnej vnímat souvisle jednu větu. A ty nekonečný otázky našich. Hrozně mě ty jejich dotazy dráždili.“
V popředí jsou zejména poruchy asociace, emotivní plochost a ambivalence, halucinace, bludy, autismus (uzavření se od okolí do vlastních myšlenek), poruchy vůle a často hluboký defekt osobnosti. „ Mám v sobě úplně prázdno, k nikomu nic necítím.Prostě se to jednou ve mně zlomilo a začal jsem ztrácet city vůči všemu a všem.“
Může být narušeno vnímání hudby. Hovoří-li na mikrofon ve velkém prostoru, kde se mu hlas vrací s ozvěnou, může to narušit jeho schopnost hovořit, protože jeho mozek (s oslabenou schopností koordinace) má velké potíže přiřazovat následující slabiky k předcházejícím slabikám ze správného zdroje (mozek musí vybírat, zda naváže na vlastní hlas nebo jeho ozvu). Dá se říci, že porušením analýzy je narušena i schopnost navázání v některých typech plynulých operací. Psychologové s oblibou "k odhalení alkoholismu" používají jeden test, ve kterém musí člověk namalovat kruh, přičemž svou ruku sleduje ne přímým pohledem, ale v systému zrcadel. Test ovšem může odhalit různé typy poruchy koordinace, mj. dispozice pro schizofrenii nebo nevinné lehčí mozkové disfunkce, které na výkon nějaké řídící funkce nemusí mít vliv.
Také při psaní musí člověk průběžně kvalitně koordinovat analýzu již napsaného, takže schizofrenici v mnoha případech hrozně "škrábou". Typické je nedodržování sklonu a velikosti písma, "poskakování" písmen na řádku apod. „Jednou když jsem uklízela u Tomáše v pokoji, našla jsem pod postelí zastrčené nějaké papírky. Vypadalo to jako rozhovor dvou osob. Text se nedal rozluštit, ale ani jeden z těch rukopisů nebyl podobný Tomášovu, takovému, jaký jsem od něj kdysi znala“
Sklon k myšlenkám na sebevraždu, ke sníženému sebehodnocení až nenávisti k sobě apod.

většinou není primárním důsledkem onemocnění ale je vyvolán teprve až uvědomováním si přímých i sekundárních důsledků (zhoršení intelektu, neúspěch v práci a soukromém životě, ztráta důvěry ve své smysly atd.), zhoršením životního pocitu a celkové kvality života. Nemocný ztrácí schopnost cítit smutek i radost, jeho mysl zaplňuje pocit prázdnoty a temnoty. Člověk si uvědomuje, že je ohrožena podstata jeho individuality. "Nechtěl jsem žít takový život. Nebyl už ani rozdíl mezi tím, co jsem chtěl a co
nechtěl.“

3.4 Má prenatální období a porod vliv na rozvoj nemoci?

Proč čelní laloky nefungují, jak by měly, není zcela jasné. Porucha ve vývoji mozku, která má narušení vývoje na svědomí se zpravidla odehrává velmi záhy nebo může mít i genetický základ. Mnoho studií napovídá, že prvotní příčinou může být hypoxie při komplikovaném porodu, která snadno poškodí vyvíjející se mozek. Později na mozku pozorujeme někdy i rozšíření dutin naplněných vodou na úkor mozkové tkáně a i základy prefrontální kůry jsou menší. Můžeme předpokládat, že prenatální infekce, porucha růstu plodu, (psycho-)sociální aspekty, nedostatek živin v těle matky samy o sobě většinou nemohou nemoc vyvolat, mohou však zhoršit následky hypoxie resp. dalších dnes neznámých příčin. Kvalitní "výživa" vyvíjejícího se mozku může také částečně zahladit následky hypoxie (nedostatku kyslíku, dušení) v prenatálním stádiu a (to nejčastěji) při porodu. Ale pravděpodobně i silné stresy, např. smutek v ranném dětství způsobený narozením druhého sourozence či chybami v péči o dítě (nedostatek tělesného a citového kontaktu) může způsobit mozko-nervo-svalové poruchy vytvářející základ pozdější nemoci.

3.5 Zrakové a sluchové halucinace
Vznik sluchových a zrakových halucinací ve stádiu rozvoje nemoci v čase pubertálního vývoje má v rovině fyziologické více příčin.
1) Zhoršení koordinace analýzy vjemů způsobené nástupem špatně fungující prefrontální kůry. Mozek nedokáže vnímat obraz jako celek, rozpadá se mu na mozaiku nesouvisejících ostrůvků, nedokáže zaplnit chybějící místa obrazu (která jsou způsobena nedokonalostí zrakového aparátu, pohybem pozorovaného vůči sítnici apod.
2) Dráždění různých částí mozku, které má za výsledek doplnění již tak narušeného
obrazu nereálnými prvky a momenty. Tam, kde bylo hluché místo, že je nyní hrůzyplná černá díra. Místo očí může nemocný vidět černé důlky, pozorovaný obraz se může zdánlivě ocitnout na konci černého tunelu, objevují se neexistující jiskry a elementy, všechno je emocionálně a intelektuálně posunuto, vybavují se svévolně blízké i zcela vzdálené asociace. „Několikrát, jsem zaslechl, jak si Tomáš s někým povídá.

Tehdy jsem si pomyslel, že nejspíš telefonuje se svým kamarádem, a tak jsem ho nechtěl rušit. Kdybych tehdy tušil, že mluví s těmi svými hlasy, nemuselo to dojít tak daleko.“
Podrážděním určitých mozkových center se podráždí i paměťové stopy
(v nematerialistické psychologii si je můžeme představit jako obláčky energoinformace, tzv. esplana) a jejich obsah se samovolně či ve víceméně volné asociaci vybavuje a mate percipienta. Prefrontální laloky (ale zřejmě i duše svou kreativní mohutností) si doplňuje zkreslené skutečné a matoucí vjemy do "funkčních" celků. Některé prvky obrazu i některé hlasy a zvuky tak vypadají velmi dokonale a reálně, někdy nás to nutí hovořit o SUPERVĚDOMÍ či NADVĚDOMÍ (jako nadřazené součásti podvědomí), které dokáže tak detailně tyto halucinace a matoucí myšlenky a pocity dotvářet. Hlasy někdy velmi "cílevědomě" vyzývají k sebevraždě, ruce zjevení se jej snaží vytrvale zaškrtit, je opravdu těžké uvěřit, že za tím nestojí něčí vědomí (stojí, ale většinou naše vlastní). „Často jsem vůbec nemohl dejchat. Měl jsem pocit, že se udusím.“
Někdy tento chorobný disociačně-integrativní proces dojde tak daleko, že člověk disponuje více identitami, jeho vědomí je roztříštěno na dvě a více individuality, mezi nimiž mohou existovat nejrůznější vztahy. Mohou o sobě vědět či ne, mohou se vzájemně ovlivňovat nebo ne, apod., mohou být i různého pohlaví. Jde ovšem o téma zajímavé spíše pro spisovatele beletrie než pro psychiatry.
Častější než vizuální halucinace (a poruchy schopnosti koordinovaně vyhodnotit vizuální vjem) jsou halucinace sluchové. Hlasy jsou velmi reálné, až tak reálné, že je někdy i pro terapeuta praktičtější je brát (částečně) jako paralelní realitu než se tvrdošíjně snažit hledat způsoby, jak je pro pacienta od reality odlišit.Navíc nelze nikdy zcela odlišit "silnou halucinaci" od reality, resp. dokázat, že všechny její podstatné aspekty jsou nereálné. 3.6 Schizofrenie a dědičnost

Výzkum vztahu dědičnosti a schizofrenie se provádí stejně jako výzkum vztahu dědičnosti k jiným duševním onemocněním nebo třeba rysům osobnosti.

Jedním z jeho směrů je porovnání výskytu schizofrenie u dvojčat jednovaječných a dvouvaječných.
Vynikající, ale nesmírně pracné a drahé je, podaří-li se získat skupinu jednovaječných dvojčat vychovávaných od narození nebo raného dětství odděleně.
Porovnání je v těchto případech založeno na několika zjednodušených úvahách :

 jednovaječná dvojčata mají všechny geny společné;
 dvouvaječná dvojčata mají společnou polovinu genů;
 při určitém druhu dědičnosti by se tedy onemocnění mělo vždy vyskytovat u obou členů páru jednovaječných dvojčat;
 jestliže má na onemocnění větší vliv dědičnost než prostředí, bude se onemocnění vyskytovat u obou členů páru jednovaječných dvojčat vychovávaných od ranného dětství odděleně (v rozličných rodinách) častěji, než v případě většího vlivu prostředí. Také se bude vyskytovat častěji u těch adoptivních dětí, jejichž biologický rodič byl schizofrenní.

V případě, že se onemocnění nebo znak vyskytuje jen u některých členů skupiny jednovaječných dvojčat, porovnávají se jedinci, kteří jsou jejich nositeli, s těmi, kteří nositeli nejsou.

Jak je to se schizofrenií a dvojčaty?

Jestliže onemocní jeden člen páru jednovaječných dvojčat schizofrenií, pak je pravděpodobnost, že onemocní i druhý člen páru, 40 – 50 %

Jestliže schizofrenií onemocní jeden člen páru dvouvaječných dvojčat, pak je pravděpodobnost, že onemocní i druhý člen páru, asi 10 %.

To je velmi zajímavé zjištění. Plyne z něj, že se na vzniku schizofrenie nepochybně dědičnost podílí, ale jen z poloviny. Kdyby za chorobu odpovídala pouze porucha dědičnosti, museli by onemocnět oba členové páru jednovaječných dvojčat vždy. Podstatný vliv na vznik onemocnění tedy mají příčiny, které nejsou dědičné.

Zkoumání vztahu dědičnosti a schizofrenie doprovázejí vlny radosti a zklamání. Zásadní by samozřejmě bylo najít gen nebo geny, které za onemocnění odpovídají. Bližší rozbor několika nadějně vypadajících objevů ukázal, že tudy vesta nevede. V současnosti vypadá nejnadějněji vztah schizofrenie ke genové poruše místa zjištěného na krátkém raménku šestého chromozómu.

4. Léčba

4.1 Jak je důležitý vztah pacient- lékař?

„ Zpočátku Tomáš o lékaři nechtěl nic ani slyšet, ale nakonec se přece jen nechal odvézt do nemocnice. Byl pokorný jako beránek. Bylo mi ho tak líto, ale takhle se už dál žít nedalo.“
Psychofarmakologie je jednou z oblastí medicíny, kde došlo k velkému pokroku. Objevila léky, neuroleptika, která dovedou utlumit aktivitu dopaminového systému mozku tím, že zablokují dopaminové receptory. Jsou tu sice značné rozdíly, ale v podstatě je možné se na jejich účinek dívat jako na účinek inzulínu při cukrovce. Hlavní problém je v jednom rozdílu: Při léčbě inzulínem se může lékař řídit kontrolou krevního cukru, která se zjišťuje v biochemické laboratoři, a určovat dávky inzulínu tak, aby hladina cukru v krvi nebyla příliš vysoká. Dávky neuroleptik určuje podle změn chování nemocného. Tak se většinou nemůže vyhnout tomu, že zvlášť na začátku léčby nastane blokáda dopaminových buněk nejen tam, kde je to pro léčbu prospěšné, ale také v oblastech, které regulují mimovolní pohyblivost a svalové napětí (extrapyramidový systém).

Účinek neuroleptika se proto může projevit nejen zklidněním, zmírněním úzkosti, strachu a návratem schopnosti kriticky posoudit halucinace a bludy, ale často také pocitem ztuhlosti svalů, nechuti k pohybu, snížením gestikulace a mimiky (obličej je jako málo pohyblivá maska). Někdy se vyskytnou i zvláštní mimovolné pohyby úst a očí (stáčení očí vzhůru), vzácně i mimovolné pohyby šíje a paží. Nemocný a jeho příbuzní musejí být upozorněni, že jakkoli to někdy vypadá dramaticky a pro nemocného je to nepříjemné (není to však bolestivé), jde o příznaky z lékařského hlediska nezávažné. Zmírní se a vymizí samy při pečlivé volbě dávek nebo druhu neuroleptika a jen vzácně vyžadují přídatnou léčbu. „Když jsme ho poprvé navštívili, vůbec nekomunikoval. Vypadal ještě hůř než když jsme ho tam vezli. Byl apatický, koukal do zdi a pořád si něco mumlal. Rvalo nám to srdce. Tehdy jsme poprvé hluboce litovali, že jsme ho tam odvezli.“
Neuroleptika způsobila v psychiatrii revoluci. Nemocní, kteří zaplňovali ústavy na dlouhá léta, bývají dnes hospitalizováni jen týdny, nanejvýš 2 až 3 měsíce, a pokračují v léčbě ambulantně. Vracejí se ke svým rodinám a většinou i do svého zaměstnání. Důležitou podmínkou však je vytvoření pevného vztahu důvěry mezi pacientem a lékařem. Jen takový partnerský vztah může zaručit, že léčba bude dlouhodobě úspěšná a nemoc se nevrátí. Další důležitou podmínkou je porozumění a tolerance ze strany příbuzných a spolupracovníků v zaměstnání. U schizofrenních nemocných totiž většinou neplatí, že „nervy potřebují klid“. Rozumná rehabilitace a navázání běhu života tam, kde byl dočasně epizodou schizofrenie narušen, je často zárukou, že se nemoc nebude vracet. Následky přehnané společenské reakce na nemoc (přiznání důchodu, radikální změna zaměstnání, ukončení dosud úspěšného studia, rozvod manželství) vedou často k tomu, že vyléčenému pacientovi nezbývá, než znovu utéci do nemoci a žít v nereálném světě bludů a halucinací. Dobrý vztah mezi lékařem a pacientem zajišťuje mimo jiné dobrou spolupráci při volbě nejvhodnější medikamentózní léčby. I když je počáteční nával nemoci zvládnut, nemocný se vrací – nebo zůstává žít v podmínkách, které přispěly k propuknutí nemoci. Je to podobné, jako když v nemocnici vyléčí infekční nemoc a pacient se vrátí domů, kde přetrvává infekční prostředí, a musí tedy dál užívat léky proti infekci. Odolnost proti návratu schizofrenie může zvyšovat pravidelná návštěva rehabilitačních klubů, práce v chráněných dílnách a skupinová nebo i individuální psychoterapie. U převážné většiny nemocných je navíc samozřejmostí pravidelné užívání neuroleptik.

Je třeba trpělivě hledat takové neuroleptikum (jsou jich dnes k dispozici přibližně dvě desítky) a takovou jeho dávku, která nedovolí recidivu nemoci a která přitom nemocného jen minimálně obtěžuje. Měla by to být taková dávka, která ještě nenavozuje apatii nebo únavu a ospalost. „Pořád mě cpali nějakýma práškama, byl jsem sjetej, pořád se mi po nich chtělo spát,taky se po nich hrozně přibírá. Mám to brát prej nejmíň dva roky. Ale myslím, že za půl roku to bude zase dobry, tak to asi vysadím.“

4.2 Jaká neuroleptika zvolit?

Výhodná bývají neuroleptika, která lze užívat v minimálních dávkách jen jednou denně nebo jen jednou týdně. Často se osvědčuje podávat neuroleptika v injekcích – někdy stačí jedna injekce za 3 až 4 týdny, výjimečně i v delších časových intervalech. K opakovanému propuknutí schizofrenie dochází často tehdy, když nemocný přestane užívat léky bez vědomí lékaře. Proto je tak důležité, aby mezi lékařem a nemocným byl takový vztah, že se nemocný nemusí obávat svěřit se lékaři i se svými eventuálními pochybami o nutnosti užívat léky a nesnaží se klamat. Nepříjemné následky někdy vznikají tím, že lékař neví, že pacient neužívá léky vůbec nebo je užívá jinak, než má předepsáno. Pozoruje-li pak návrat příznaků nemoci, doporučí zbytečně vysokou dávku léku, eventuálně ji aplikuje v injekci. Často si taková situace vyžádá hospitalizaci, ke které by při dobré spolupráci pacienta s lékařem dojít nemuselo. 4.3 Jak mohou pomoci příbuzní ?

Příbuzní se často ptají, jak se mají k nemocnému chovat. Na to není odpověď jednoduchá, poněvadž je třeba se chovat ke každému jinak a i k jednomu nemocnému je třeba se chovat různě v různých fázích jeho nemoci. Propuká-li nemoc náhle s bouřlivými příznaky, někdy dokonce i s agresivitou, je především třeba přivolat lékaře a zajistit převoz do nemocnice. „Byli jsme z toho dost vyděšení. Nikdy jsme si nepomysleli, že by se nám mohlo něco takového stát. Nevěděli jsme co dělat. Naštěstí manžel reagoval okamžitě. Nevím co bych dělala být doma sama.“
Často začíná nemoc plíživě, nenápadně, leckdy i po řadu měsíců. Příbuzní vidí, že se s pacientem něco děje, přestávají mu rozumět, bojí se však přímo mu to říci. Zde je vhodné, aby se poradili s psychiatrem i bez přítomnosti nemocného. Nebývá však výhodné snažit se zorganizovat setkání lékaře s pacientem tak, aby nemocný nevěděl, že jde o psychiatra. Dříve nebo později se to pacient dozví a cítí se pak podveden. Jen za výjimečně dramatických okolností je přípustné, aby se nemocnému lhalo, že je odvážen někam jinam, když ho vezou do ústavu.

Když zjistí pravdu, posílí se jen jeho podezíravost a bludné přesvědčení, že ho všichni klamou a manipulují s ním proti jeho vůli. I když to bývá někdy velmi nesnadné, je nejlepší, když se k nemocnému chováme zcela přirozeně, tak jak jsme se k němu chovali před onemocněním. Chováme-li se k němu jako k bláznovi, nezbývá mu, než aby se i on choval jako blázen. „Neřekli jsme mu, že jedeme na psychiatrií, ale asi to tušil. Nejdřív se vzpíral, ale nakonec se v autě rozbrečel a omlouval se za vše co udělal, že nás má rád.“
Jestliže se nám nemocný svěřuje se svými bludnými představami, nepokoušejme se mu je vyvrátit: můžeme mu dát najevo, že s ním cítíme a že je nám líto, že něco takového prožívá. Vyhněme se však tomu, abychom projevili souhlas nebo víru, že také my jsme přesvědčeni, že ho někdo pronásleduje nebo že je nějak ovlivňován na dálku. Za určitých podmínek je možné nemocnému poradit, aby se snažil chovat tak, jako by jeho bludné přesvědčení nebylo pravda – může se tak vyhnout konfliktům, různým nepříjemnostem, eventuálně i tomu, že je považován za duševně nemocného. Nevhodná bývá nedůvěra a strach ze strany blízkých, když se nemocný vrátí z ústavu po vyléčení schizofrenní epizody. Věčné hlídání a úzkostné pozorování každého hnutí pacienta, zvláště ze strany jeho rodičů nebo jiných blízkých, podkopává jeho sebedůvěru a je někdy jednou z příčin, proč se nemoc vrací. „Nejhorší je máma. Furt za mnou chodí a kontroluje, jestli jsem si bral prášky, proč tak dlouho spím a že zase jen celý den ležím v posteli. Jde mi to na nervy.“

5. Šílenství v zrcadle dějin

5.1 Vývoj psychiatrie a jejich léčebných procesů

Už z historie známe celou řadu světců, myslitelů a spisovatelů, kteří komunikovali s tajemném, připomeňme třeba dnes znovu populární Johanku z Arcu, která byla vedena tajemnými hlasy. Jistěže podle tvrzení církve se jednalo o hlasy a vidění, které neměly s duševní chorobou nic společného, s projevy schizofrenie se však v mnohém shodují. Schizofrenní stavy strnulosti, nesrozumitelné úvahy a zprávy o jiném světě se skutečně podobají mystickým zážitkům a projevům vyvolených, které mohou být interpretovány různě. Ve starověkém Řecku byli duševně nemocní považováni za posedlé zlým duchem, nebo jako trest a projev hněvu bohů. Takto postižení lidé podstupovali tzv.

chrámovou léčbu, která spočívala v sugestivním působení na nemocné, založené na neotřesitelné víře v léčivou moc Asklépia a jeho kněží, kteří si byli plně vědomi svého významu a důležitosti zjevení Asklépia, takže v noci posílali mezi nemocné chrámového zřízence, oblečeného jako Asklépios, který zvolna a vážně kráčel chrámem a dotýkal se nemocných holí s obtočeným hadem. Pro chrámové kněze nevyplývalo z této léčby žádné riziko. Vyléčený šířil dále pověst a slávu svatyně- a jestliže nemocný na chrámovou léčbu nereagoval, byl mnohdy vykázán z chrámu jako prokletý, poněvadž bůh takto projevil svoji nelibost vůči nemocnému. Chrámoví kněží tak měli pevné alibi pro svoje eventuální léčebné neúspěchy.
Středověk, který je také nazýván „černým obdobím“ v dějinách lékařství vůbec přinesl léčbu formou pouštění žilou, podávaní projímadel a dávidel, šokovou terapii. nebo uložením nemocného na visuté lůžko v chladné a stinné místnosti a aplikovat mu tzv. „sázení baněk“. Docházelo k týrání, bití a bodání nemocného jehlami a pálením horkým železem, čímž měl být chorý oproštěn od posedlosti démony a ďábly, kteří jeho tělo měli opustit v důsledku těchto zákroků. Velmi časté bylo také prohlášení nemocného za čaroděje, který měl projít tzv. „očištěním v plamenech“ .
V 18. století se počaly vytvářet podmínky pro chápání psychiatrie jako samostatné lékařské disciplíny. Středověké démonologické pojetí duševních chorob konečně ustoupilo vědeckým poznatkům.Rovněž čarodějnické procesy byly postupně zakazovány.
Také poznání duševních chorob se v 18. století prohlubuje.Objevují se pokusy o jejich první vědecké třídění.
Schizofrenie, jedna z pravděpodobně nejzáhadnějších a nejspletitějších ze všech duševních chorob, byla v roce 1896 pojmenována Emilem Kräpelinem – dementiae praecox. Až v roce 1911 doktor Evžen Bleuer zavedl nový, nyní všeobecně užívaný název – schizofrenie (rozdělení osobnosti)

Eugen Bleuler byl jedním z nejvlivnějších psychiatrů své doby. Narodil se 30. dubna 1857 v Zollikonu ve Švýcarsku, kde rovněž 15. července 1939 zemřel. Studoval na Univerzitě v Bernu, profesorem byl jmenován na Curyšské univerzitě. Termín schizofrenie zavedl r. 1908 ve studii 647 pacientů curyšského psychiatrického zařízení Burghözli Asylum, jehož ředitelem byl od r. 1898 do r. 1927. Vděčíme mu také za dva další pojmy související se schizofrenií: autizmus (pohroužení se do vnitřního života převládá nad vztahem k realitě) a ambivalence (současný výskyt protichůdných tendencí v psychických procesech). Bleuler patřil k prvním propagátorům teorií S. Freuda. Pokoušel se ukázat, že ty rysy, které Freud nalezl u neurotiků, mohou být nalezeny i u psychotiků. Bleuler zpochybňoval převládající dobový názor, že psychózy vznikají následkem organických poškození mozku, a trval na tom, že mohou mít také psychologické příčiny.

Počátkem století byl jeho asistentem Carl Gustav Jung. 5.2 Schizofrenie v umění?

Schizofrenní svět se vyznačuje velkou fantazií, bývá proto někdy inspirací pro výtvarné umění i literaturu. Především díla surrealistů byla hodně ovlivněna změnami duše tohoto druhu – umělci se snažili záměrně pracovat se změněným vědomím a uměle vytvářet fantazijní světy. Že hranice mezi literaturou či podivínskými sklony a skutečnou nemocí může být tenká, dokládá například osoba doktora Lukeše, jemuž byla věnována pozornost především v literárním a kulturním světě; před časem se mu věnovala např. Revolver Revue. Tento lékař se domníval, že ovládá několik mimozemských jazyků, které věcně a logicky propracoval. Svůj jazyk nazýval ishovština a tvrdil, že ho poznal od dcery profesora ze ztroskotané vesmírné lodi; není to však jeho jediný výklad. Napsal také několik sci-fi románů, otázkou je, do jaké míry je za fikci považoval on sám. Zpočátku se ale dr. Lukeš projevoval jako obyčejný podivín, který po nocích psal pro jednu sestru ze svého pracoviště poněkud obscénní básně. V padesátých letech měl pro své zvláštní názory potíže s policií, možná, že se staly jedním ze zdrojů propuknutí choroby. Na svém posledním působišti, kde pracoval jako lékař, se už choval více než podivně. Domníval se, že je stále pozorován, a barvil si lékařské pláště, aby se mohl oblékat podle momentální nálady. Za svůj život vytvořil opravdu řadu děl, ať už jsou to příručky jeho podivných jazyků, nebo různé vynálezy a inovace v oblasti chemie, matematiky a dalších oborů. Zabýval se například myšlenkou topení fekáliemi či mumifikací pomocí vodního skla. Psal hudbu včetně oper, neopomenutelná je i jeho tvorba lyrická. Závěr

Každý psychický projev, každé duševní hnutí může být za určitých okolností příznakem schizofrenie nebo může být nemocí změněno: radost, žal, hněv, nenávist, náklonnost, strach, úzkost, smutek, hrůza, lhostejnost, apatie, nepřátelství, soucit, lítost. Tyto projevy mohou být výrazně až bizarně zesíleny nebo deformovány. Radost a štěstí může být extatické, smutek zdrcující, úzkost propastná a ničivá. Lhostejnost tak umrtvující, že otevírá bránu nicotě. Přesvědčení a víra v něco se může proměnit v blud. Nutkavé myšlenky, kterých se člověk nemůže zbavit a bojuje proti nim, mohou ovládnout psychiku, a člověk místo aby proti nim bojoval, jim podlehne a bojuje za ně. Představa se stupňuje v iluzi a iluze přerůstá v halucinaci: člověk jde v noci lesem a přepadá ho strach. Zapraskání větvičky za ním je krok velkého šedého medvěda.

Hrůza stupňuje tento zážitek a člověk cítí na šíji jeho horký dech a slyší jeho funění. Dává se na panický útěk a s úlevou uslyší zvony z blízké dědiny. Medvěd před nimi prchá do houštiny a duněním spásonosných zvonů proniká boží hlas vybízející ke konání dobra a odchodu do kláštera. Protichůdná přání a city se mísí: nemocný si zároveň stejnou věc velice silně přeje i nepřeje, stejného člověka nade všechno miluje a zároveň ho hluboce nenávidí. Radost je doprovázena černou hrůzou. Nemoc otevírá dveře ke zcela neznámým a nepopsatelným zážitkům, pro které je třeba vytvořit nová slova. Vždy tu však zůstává možnost vrátit se do světa zdravých lidí. Ti však musejí umět poutníka z cesty propastmi šílenství přijmout zpět mezi sebe. Průvodcem na této cestě bývá
chápající lékař a dveře k návratu otevírá medikamentózní léčba. Čím dříve je tato pomoc právě onemocnělému poskytnuta, tím má léčba větší naději na úspěch. „Co bude teď ? Nevím, asi bych chtěl znovu zkusit dodělat školu, když to půjde. Ale ještě nevím co
přesně chci. Doktorka tvrdí, že by mě škola moc zatěžovala. Tak si asi najdu nějakou práci a zkusím zase žít slušnej život. . .“

Obsah

Úvod 1. 1. Fantastické světy a my
1. 1 Vítejte v tajemném světě podivínů 2.

2. Diagnóza : SHIZOFRENIE
2. 1 Co je to schizofrenie? 3. 2. 2 Příznaky schizofrenie
2. 3 Průběh onemocnění 4. 2. 4 Formy schizofrenie 5.

3. Sonda do mozku schizofrenika
3. 1 Příčiny vzniku 6. 3. 2 Dá se sklon k nemoci pozorovat již v dětství?
3. 3 Stavba a činnost mozku schizofrenika
3. 4 Má prenatální období a porod vliv na rozvoj nemoci? 7.
3. 5 Zrakové a sluchové halucinace
3. 6 Schizofrenie a dědičnost 8.

4. Léčba
4. 1 Jak je důležitý vztah pacient – lékař 9.
4. 2 Jaká neuroleptika zvolit? 10. 4. 3 Jak mohou pomoci příbuzní?

5. Šílenství v zrcadle dějin
5.

1 Vývoj psychiatrie a jejich léčebných procesů 11. 5. 2 Schizofrenie v umění? 12. Závěr 13.
Obsah 14.

Použitá literatura:
Vencovský, E.: Psychiatrie dávných věků, Vydavatelství Karolínum, Praha, 1996
Křesadlo, J.: Křesadlo, Periplum, družstvo nakladatelů, Olomouc, 2001
Černoušek, M.: Šílenství v zrcadle dějin, Grada Avicentrum, Praha 1994
Koukolík, F.: O vztahu lidského mozku a chování, Vydavatelství Karolínum, Praha, 1997
Koukolík, F.: Mozek a jeho duše, Makropulos, 1997.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

SCHIZOFRENIE (seminární práce)