Leváctví z nutnosti je stav, kdy člověku zbývá jen jedna ruka, tj.levá, když pravá byla vyřazena amputací, zmrzačením nebo obrnou. Pokud jde o rozeného praváka, nezbývá pak jediná možnost, než procvičovat zbývající levou ruku. Nacvičení levé ruky tu nemá chorobné následky ani v dětství, ani v dospělosti. Nedochází k rušivým zásahům z druhé mozkové polokoule, protože není činnostních podnětů z vyřazené pravé ruky.
Leváctví patologické tvoří zvláštní skupinu. Kromě typů přirozeného leváctví jsou totiž ještě případy levorukosti, které vznikly působením různých chorobných změn. V posledních letech se lékařská věda u nás i ve světě zabývá příčinami i následky poškození mozku dítěte, které nastalo v období perinatálním, při narození nebo v raném období vývoje po narození. Vyšetřením mnoha takto postiižených dětí se prokázalo, že při nesymterickém poškození mozku více trpí levá polovina. To znamená, že je pak narušena obratnost pravé ruky a k projevům obratnosti tedy zbývá ruka levá. Šlo-li v takovém případě o vrozenou pravorukost, pak se takové dítě projevuje jako levák. Jeho leváctví tu však není přirozeným výrazem vedoucí polokoule, nýbrž naopak následkem jejího poškození. Je to vlastně, možno říci, pravák přecvičený na leváka a to chorobným mozkovým procesem.
Vývojově je leváctví stejně hodnotné jako praváctví. Tak učí teorie a tak by to mělo být i v praxi. V denním životě je to však poněkud jiné.

Kolik je leváků?
Touto otázkou se zabývali četní badatelé. Výsledky jejich práce byly leckdy velmi rozdílné. Někteří tvrdili, že leváků je velmi málo, kolem 1%, jiní udávali číslo značně vyšší, až přes 30%. Většina se drží průměru a odhaduje počet leváků na 15%. Ostatní lidé se považují za praváky, kromě zcela nepatrného počtu lidí tzv. obourukých, kteří jsou nejčastěji leváky s přecvičenou pravou rukou.
Rozdílné názory různých badatelů vyplývaly z toho, že jejich názory na leváctví byly nejednotné. Víme, že jsou i různé stupně leváctví, stejně jako jsou různé stupně praváctví. Největší obtíž ve vyhledávání leváků však plyne z toho, že mnoho jich bylo již v dětství přecvičeno a že jejich vrozené leváctví bylo překryto získanými pravorukými návyky. Navíc pravoruká civilizace vynucuje používání pravé ruky i u leváků. U dětí školního věku podstatně ubývá leváctví, ale zase ho trochu přibude u dospělých, když přestane působit tlak školy. Pak opravdu zůstává asi jenom 15% zjevných leváků. Ve zbývajících 85% však jsou nejen rození praváci, ale i leváci se slabě vyjádřeným stupněm levorukosti a pak ještě ti rození leváci, kteří byli přecvičeni na pravou ruku.

Lateralita a vliv prostředí
Rozený levák má v pravorukém prostředí tyto možnosti: může ho využít k růstu vlastní osobnosti, přizpůsobit se, nebo vlivu pravorukého prostředí podlehnout. Jak to s levákem nakonec dopadne, o tom rozhoduje způsob výchovy. Rodiče a vychovatelé mohou k levorukému dítěti zaujmout různá stanoviska. Buď budou jeho levorukost (a vše, co s ní souvisí) záměrně a cílevědomě rozvíjet a podporovat, nebo nechají levoruké dítě prostě bez povšimnutí i bez potřebné výchovné péče o rozvíjení levoruké aktivity, nebo se dokonce budou snažit levorukost u svého dítětě všemožně vymýtit a udělat z dítěte praváka.
Levák správně a cílevědomě vychovávaný je už od útlého věku veden tak, aby se jeho vrozený typ laterality podporoval a rozvíjel. Pak má přinejmenším stejné předpoklady k maximálnímu rozvíjení svých schopností jako pravák, pokud jde o využití vrozeného typu dominance.

Levák výchovně nepodporovaný čili tolerovaný není sice násilně přecvičován, ani není jeho levorukost potlačována, ale není také záměrně výchovně veden k tomu, aby úspěšné rozvíjel svou lateralitu, a tím i kvalitu své vrozené dominance. Takové dítě je ponecháno samo sobě, je vystaveno nejrůznějším srážkám s pravorukým prostředím, aniž by dostávalo výchovnou podporu k překonávání stresů. Pak se stává, že dítě nestačí překonávat konfliktní situace. Z toho plynoucí drobné i větší duševní úrazy se hromadí, až se promítají v osobnost dítěte jako povahové úchylky. Z navozovaných konfliktních situací to bývá už u malých dětí např. společenský úkon podávání ruky. Lidé si již svým gestem vynucují podání ruky pravé. Dále je to používání příboru, hraček, různých zařízení na pravou ruku a vliv četných jiných příležitostí, kdy se levoruké dítě musí podřídit požadavkům pravorukého okolí nebo se s nimi aspoň vyrovnat. Při všech takových úkonech se vyvíjí i řeč. A ta se vyvíjí v souvislosti s činností přednostně užívané ruky. To znamená, že se základní spoje řeči sice vytvářejí většinou v hodnotnější mozkové polokouli, avšak některé z nich přecházejí s pravou rukou i na polokouli nevedoucí. Odtud mohou za jistých okolností působit na řeč rušivě, nebo tlumivě. Důsledky se nemusí projevit vysloveně patologicky. Může to však znamenat jisté oslabení řečových funkcí, jako např. málomluvnost, neobratnost ve vyjadřování, nepohotovost v diskusích atd.
Levák přecvičovaný: