Doufám také, že se mi podaří přiblížit problematiku toho, jak by mělo porozvodové uspořádání vypadat, aby na dítěti zanechalo co nejmenší následky. Co bych touto prací chtěla zdůraznit, je, že dítě se stává často jednou z nejtěžších obětí rozvodu, přestože na něm nenese sebemenší vinu, a že záleží jen na rodičích, jestli mu jeho pozici usnadní či ztíží. Teoretická část
I. Výhradní péče matky


Reakce dětí na rozvod
Pro všechny děti v péči jejich matek je rozpad rodiny smutným a tísnivým zážitkem. V prvních týdnech a měsících po rozchodu rodičů a poté, co otec z domu odejde, jsou u všech dětí patrny nějaké negativní reakce.
Ne každé dítě reaguje stejným způsobem, ale jisté symptomy stresu se objevují velice často. V reakci na odloučení rodičů děti cítí zlost, zmatenost a obavy, vyžadují více pozornosti od svých rodičů a učitelů, začnou plakat pro maličkosti a pláčou častěji. U starších dětí se mohou vyskytnout stesky na tělesné nevolnosti, jako jsou bolesti hlavy a bolesti žaludku, pro které nemůžeme nalézt žádnou organickou příčinu. Často tyto (velmi reálné) bolesti překrývají tajený vztek či touhu po větší míře laskavé pozornosti. Malé děti často procházejí tím, co psychologové nazývají “regresí“, jako reakcí na stres z rozvodu. To znamená, že chování dětí, když zápasí s tím, aby se vyrovnaly s rozruchem v rodině, se stává méně zralým. Tak se například může objevit noční pomočování nebo dumlání palce. Jako by se tyto děti chtěly vrátit k dřívějšímu období svého života, kdy se cítili bezpečněji. Většina rozvedených rodičů téměř bez výjimky přehlíží či podceňuje rozsah, závažnost a trvání traumatu dítěte způsobeného rozvodem. Bez ohledu na závažnost traumatu dávají rozvedení rodiče přednost víře, že jejich dítě příliš netrpělo a že jakékoliv reakce, které u něj vidí, jsou pouze přechodné. Téměř univerzální nutkání rodičů je “mít už to všechno za sebou“, a to co nejdříve, přestože to znamená ignorovat psychická traumata. Většina rodičů chce na rozvod pohlížet jako na jednorázovou záležitost, která při nejhorším u jejich dětí způsobí sice negativní, ale krátké reakce. To platí zejména o rodičích, kteří o rozvod žádali a chtějí oslabit svůj pocit viny tím, že minimalizují útrapy dětí. Většina rodičů věří obecně rozšířené domněnce, že děti jsou tak odolné, že se mohou lehce otřepat z jakékoliv krize, včetně rozvodu. Není tomu tak. Je známo, že oběti traumatu mohou někdy fungovat zcela dobře v oblastech, které nemají s jejich traumatem žádnou spojitost.