U těchto rodičů je pravděpodobnější, že se v rozhodování o dětech budou vzájemně podporovat. Rodič, který má dítě svěřeno se zpravidla cítí jistější a lépe připravený na roli rodiče samoživitele. Začnou-li rodiče vést soudní spor o svěření dítěte, je to horší, než když se jeden rodič jednostranně rozhodne ponechat děti u toho druhého. Asi ani neexistuje horší způsob, jak rozhodnout o svěření dítěte. Dětem vystaveným těmto bojům se zhorší školní prospěch, agresivní chování se stane častějším a odpuzuje přátele, objeví se poruchy spánku, chronické napětí a nespokojenost. Bojující rodiče jsou tak posedlí důkazy o svých rodičovských kvalitách, že si vůbec nepovšimnou utrpení svých dětí. A všimnou-li si, pak první impuls není dětem ulevit, jak by to rodič za normálních okolností udělal, nýbrž konzultace s právníkem, zda by se případná potíž či porucha u dítěte nedala použít proti partnerovi u soudu. Rodiče takto nejen využívají svých dětí, někteří rodiče takové potíže přímo vyvolávají. Statistické údaje uvádějí, že rodiče se pustí do soudního boje o svěření dítěte jen v jednom případě z deseti rozvodů. Avšak to znamená, že každým rokem je do těchto bojů zataženo přes sto tisíc dětí, což je ohromné množství, vezmeme-li v úvahu duševní devastaci. Nahromaděná frustrace a nepřátelství rodičů mohou vést v extrémních případech až k násilným činům či k únosům dětí. Únos dítěte není nikdy schůdným řešením sporu o svěření dítěte, zvětšuje traumatizaci dítěte a zanechává odkaz násilí a trvalou nejistotu, ze které se děti nikdy plně nevzpamatují. První porozvodové uspořádání života rodiny nemusí být nutně trvalé. Rodiče pochopitelně mohou odkládat své konečné rozhodnutí do té doby, dokud si na nějaký čas nevyzkoušejí navrhované či zamýšlené řešení. Teprve pak se mohou rozhodnout nikoliv na základě odhadu, nýbrž zkušenosti, zda daný plán vyhovuje jejich rodině. Není-li původní porozvodový plán uspokojivý, dvojice, která o těchto věcech rozhoduje zralým způsobem (tedy nikoliv kdo s koho), si může dovolit zkoušet alternativní řešení tak dlouho, až najde takové, které nejlépe vyhovuje. Porozvodová uspořádání jsou v průběhu života dítěte často pozměňována, i když původní formulace bylo dosaženo po pečlivém uvážení a zkušenostech s různými jinými variantami. Ke změnám vedou změny v rodině a také změny u dítěte. Uspořádání, které bylo nejlepší, když rodiče žili sami, nemusí takovým být, když rodiče uzavřou nová manželství. Co fungovalo dobře, když dítěti byly čtyři roky, nemusí být vhodné, když je dítěti deset.