Z výsledků mého dotazníku vyplynul i jeden do jisté míry kladný vliv rozvodu na dítě a to fakt, že naprostá většina dětí, jejichž rodiče se rozvedli, když dětem bylo 12 a více let, pohlíží na rozvod jako na událost, díky níž v nějakých směrech dospěly. Souvisí to patrně s tím, že po rozvodu jsou především na starší děti kladeny velké nároky ve směru samostatnosti a zodpovědnosti. Do značné míry je dobré, že jsou děti vedeny k autonomii, ale je nutné, aby tento přechod byl pozvolný a plynulý, ne náhlý, jak tomu často vlivem rozvodu bývá. Přehnané nároky na samostatnost a zodpovědnost mohou vést u dítěte k pocitům úzkosti a deprese, že požadavky na něj kladené nezvládne splnit. V takovém případě je pak rychlé dospění dítěte provázené jeho špatnými pocity negativním aspektem rozvodu.
U odpovědí k otázkám, kde jsem se snažila zjistit, jak se po rozvodu změnil vztah dítěte k rodičům, mě příjemně překvapilo, že žádný z dotazovaných nepozoroval po rozvodu žádné zhoršení ve vztahu k rodiči, jemuž byl svěřen do péče. Bohužel ale také pouze dva respondenti uvedli, že se jejich vztah k tomuto rodiči po rozvodu zlepšil – obě byly dívky svěřené do výhradní péče matky, jejichž rodiče se rozvedli, když jim bylo 12-14 let. Podobně pohlíží většina dotázaných i na vztah k druhému rodiči, tedy k otci (tj. jako na vztah, který se rozvodem příliš nezměnil). Stejně jako u vztahu k matce, i ve vztahu k otci pozorovaly dvě dívky určité zlepšení. Chlapci pohlíželi ve všech případech na vztah k otci i k matce jako na vztah rozvodem nezměněný.
Více jak polovina matek, jimž byly děti zahrnuté do mého výzkumu svěřeny do péče, se po rozvodu znovu provdala. Vztah k nevlastnímu rodiči, popř. k nevlastním sourozencům označila většina účastníků mého výzkumu za neutrální, tedy ani výrazně kladný ani záporný. Dvě děvčata, jejichž rodiče se rozvedli již v raném dětství, se svojí náhradní rodinou vychází velice dobře a vzájemný vztah označila za vřelý. Naproti tomu jedna z dotazovaných dívek má ke svému nevlastnímu otci výrazně negativní vztah a svého nevlastního otce označila za člověka, kterého silně nesnáší. Tato dívka byla též jedinou z dotazovaných, která by chtěla žít s druhým rodičem, tedy s otcem. Na otázku, zda mají dotazovaní pocit, že se s rozvodem rodičů vyrovnali, odpověděli všichni až na jednu dívku kladně. V délce doby, jak dlouho jim toto vyrovnání se s rozvodem trvalo, se však jejich odpovědi velmi lišily. Skoro polovina respondentů uvedla, že takovou věc nedokáží posoudit. Asi čtyři z dětí (nezávisle na pohlaví i na věku) se podle vlastního posouzení s rozvodem rodičů vyrovnaly velice rychle, uváděly rozmezí dvou až šesti měsíců. Naproti tomu zbylé čtyři děti se s rozvodem vyrovnávaly velice obtížně po dobu 3 – 10 let.