Přesto však stále zůstává 30-50% dětí, které trpí dlouhodobou pozorovatelnou škodou, jejíž stopy lze vysledovat až k rodičovskému rozvodu.


Dlouhodobé problémy dětí ve výhradní péči matky:
Psychologická poškození dětí vyrůstajících v rodinách s výhradní péčí matky mohou získávat různé formy: nejistotu z hlediska sexuální role, omezení schopnosti vytvářet intimní vztahy, depresi, úzkost, nedostatečné sebeovládání a - průvodce téměř všech emocionálních problémů a poruch chování – nízkou míru sebeúcty, nízké sebehodnocení.

a) Sebeúcta
Sebeúcta je psychologická charakteristika, která by se dala též popsat jako reputace, kterou má člověk sám u sebe. Říká-li člověku vnitřní cit, že je osoba schopná a cenná, pak má sebeúctu vysokou – a naopak. Když si uvědomíme okolnosti, které jsou nejpříznivější pro rozvoj zdravé sebeúcty, snadno porozumíme, proč jsou děti z rozvedených rodin v tomto směru postiženy. Sebeúcta rozkvétá, když vztah rodičů k dětem je vztahem vřelé, chápající a pozitivní pozornosti. Pro rodiče, kteří procházejí rozvodem, jsou však tyto vlastnosti nedostatkovým zbožím. Zahlceni svými vlastními starostmi, smutkem a hněvem mají rozvedení rodiče alespoň po určitou dobu vážně ochromenou schopnost reagovat na děti optimálním způsobem. Ve spoušti, kterou zanechá rozvod, mají matky samoživitelky zvýšený sklon k hubování, kritizování a trestání svých dětí. Čím depresivnější je taková matka, tím obtížněji bude dětmi pozitivně zaujata. Může se od dětí odtáhnout, někdy se i ponořit do výru aktivit mimo domov, a to vše v úsilí zlepšit svůj trýznivý vnitřní stav.
Děti, zejména mladší, nerozumějí depresím starších. Když se matka zdá nepozorná, vlažná, málo citová, mohou se její děti domnívat, že udělaly něco, co jim matku vzdálilo. Podobně na sebe děti vztahují nepřítomnost otce, jakoby to byla jejich vina, že se rodiče rozvedli.
Je samozřejmé, že čím dříve matka získá svoji původní emocionální rovnováhu a čím více je fyzicky a emočně dostupná, tím lépe se bude dětem dařit. Otec, podle toho, jakým způsobem zařídí a povede svůj vztah k dětem, jim může jejich trápení buď zmírnit, nebo zhoršit. Bude-li je vidět často, bude-li ve vztahu k nim spolehlivý, udrží-li s nimi úzký vztah a bude-li se o ně starat, ujistí tím děti, že ztráta lásky v jejich rodině se nerozšířila i na ně.
Na druhé straně, má-li otec s dětmi jen omezený kontakt, zklamává-li je opakovaně tím, že je vyzvedává pozdě, nebo zruší-li původní domluvu na společné trávení času úplně, pak děti dospějí k přesvědčení, že otec si jich už mnoho necení. Od toho je jen malý krůček k pocitům nízké ceny. Většina dětí začne pociťovat chybu spíše u sebe, než aby si začaly myslet, že jejich otec je špatný jako rodič.
Odborníci radí rodičům, aby dětem zdůraznili, že rozvod je záležitostí mezi maminkou a tatínkem, tedy záležitostí dospělých, a že s dětmi se nikdo nerozvádí a že jsou stále milovány. Nízká míra sebeúcty pochází také z pocitu hanby spojené s rozvodem. Rozvod může pro děti znamenat, že jeho rodina není tak dobrá jako rodina úplná a tak že ani samo dítě není tak dobré jako ostatní.