Fakt, že tyto děti byly všechny čtyři dívky, stojí v rozporu s teoretickou částí, kde jsem uváděla, že se obecně vzato dívky s rozvodem rodičů vyrovnávají lépe než chlapci, obzvláště jsou-li svěřeny do výhradní péče matky. Tento rozpor bych se pokusila vysvětlit tím, že v mém dotazníku posuzovali respondenti sami sebe, tedy i to, jak se s rozvodem vyrovnali. V naší společnosti jsou chlapci vedeni k tomu, aby příliš nedávali najevo své pocity, zvláště pak své slabosti. To, že by chlapci účastnící se vyplňování mého dotazníku přiznali, že se s rozvodem rodičů vyrovnávali velmi dlouho nebo se s ním ještě nevyrovnali, by mohli cítit jako přiznání své slabosti či citlivosti. Proto je možné, že si raději nepřipouští, že je rozvod rodičů zasáhl nebo to zkrátka nechtějí v dotazníku uvést. Z tohoto důvodu může být i odpověď na otázku vyrovnání se s rozvodem značně zkreslená. To je však pouze teorie a myslím si, že pokud respondenti odpovídali podle skutečnosti, je výsledek této otázky jedině povzbudivý, protože by z něj vyplývalo, že se tyto děti s rozvodem rodičů vyrovnaly opravdu úspěšně.
Na otázku, zda by dotazovaní chtěli, aby se jejich rodiče dali opět dohromady, odpověděli všichni záporně. Asi třetina však dodala něco ve smyslu, že tak odpovídají pouze proto, že si uvědomují, že není možné, aby spolu jejich rodiče opět žili. Přesto přiznali, že by se ve skrytu duše chtěli vrátit do dob, kdy to v jejich rodině ještě “klapalo“. Co mě ve výsledcích mého dotazníku příjemně překvapilo byly odpovědi na otázku, zda jsou respondenti spokojeni se současnou situací v jejich rodině. Kromě jediné dívky odpověděli totiž všichni kladně, nebo alespoň ve smyslu, že jsou spokojeni v rámci možností. Co se týká jejich zpětného pohledu na rozvod rodičů, hodnotí ho naprostá většina jako věc, která byla sice velice nepříjemná, ale v dané situaci nutná, kterou by však ale za žádnou cenu nechtěli již ve svém životě opakovat. Pokud bych měla zhodnotit výsledky svého dotazníku, musím přiznat, že nebudou příliš objektivní a to hlavně z toho důvodu, že v něm každý z respondentů hodnotil sám sebe. Takové hodnocení je velice subjektivní, což by do jisté míry nevadilo v otázkách týkajících se pocitů a myšlenek dítěte v období rozvodu rodičů, zde je naopak subjektivita velice důležitá. Myslím si ale, že na druhou stranu by například změna chování dítěte v porozvodovém období měla být posuzována jinými lidmi z jeho blízkého okolí, ne samotným dítětem. Zde subjektivita spíše překáží. Další faktor, který podle mého názoru mohl značně zkreslit výsledky tohoto výzkumu, je strach lidí svěřit své pocity a názory, obzvláště týkají-li se tak osobních záležitostí jako je rozvod rodičů.