Když však jeden rodič opustí domov, mnohé děti už nikdy nezískají ten pocit jistoty, který měli před rozvodem. Nemůžeš-li se spolehnout na své rodiče – základnu svého pocitu bezpečí – nemůžeš se pak spolehnout na nic. Život již není tak bezpečný, tak předvídatelný, tak jistý. Úzkost se může projevovat psychosomatickými symptomy, např. častými bolestmi, pro které neexistuje žádný somatický podklad. Může nabýt podoby neurotických návyků, jako je žvýkání tužek, okusování nehtů nebo tiky. Může nabýt formy specifických strachů. U některých dětí se vyvine velmi silná separační úzkost. Obávají se, že by mohly být ponechány o samotě nebo bez přítomnosti rodičů. Mohou se obávat, že je rodič opustí, že budou uneseny nebo že se rodičům stane nějaká nehoda. Ve většině případů lze dětskou úzkost zmírnit, zvládají-li rodiče svůj rozvod dospělým a civilizovaným způsobem, čímž zvyšují pravděpodobnost, že se děti přes krizi přenesou dobře. Naneštěstí v mnoha rodinách síla konfliktu po separaci nezeslábne. U dětí vychovávaných v takových rodinách je nejvyšší pravděpodobnost nástupu dlouhodobých psychologických problémů a také zpětného pohledu na dětství jako na nešťastnou pouť. Když se rodiče neustále hádají, ponižují druhého nebo proti němu bojují, často nevnímají bolest, kterou to způsobuje jejich dětem. Přitom jednou z nejspolehlivěji prokázaných souvislostí ve výzkumech v dětské psychologii je škodlivý vliv nadměrného množství rodičovských konfliktů na děti. Když se rodiče navzájem podrážejí, pak děti nevědí, s kým se identifikovat, koho respektovat, komu věřit. Když rodiče ukážou, že při výchově dětí mohou spolupracovat i v případě, že spolu nemohou žít, mají jejich děti pocit, že jsou chráněny, což jim umožňuje, aby pokračovaly v identifikaci s oběma rodiči. e) Sebeovládání
Často se stává, že děti, které se trápí, zaměřují své problémy navenek, a to ve formě poruch chování. Krátce po rozvodu vzroste u dětí negativismus, impulsivita, agresivita a neposlušnost. K takovým projevům dochází doma i ve škole. Jak chlapci, tak dívky zlobí více v bezprostředně porozvodovém období. Avšak problémy chlapců bývají vážnější a trvají déle. Dva roky po rozvodu problémy průměrné dívky prakticky mizí a její chování je stejné jako chování dívek z úplných rodin. Ve stejném časovém období se chování průměrného chlapce sice většinou dosti zlepší, ale výrazné problémy v chování dále zůstávají. Podle výzkumů mohou tyto problémy přetrvávat i v době šesti let po rozvodu. K problémovému chování chlapců a dívek z rozvedených rodin přispívá několik faktorů.