Fiskální politika je politika, pomocí které vláda realizuje své výdajové a příjmové programy tak, aby vyvolala požadované a zamezila nežádoucí účinky na národní důchod, výrobu a zaměstnanost. Ústřední místo zaujímá státní rozpočet, což je centralizovaný fond peněžních prostředků, který vytvářejí a rozdělují státní orgány.
Využívání státního rozpočtu jako nástroje hospodářské politiky akcentuje zejména keynesiánská ekonomie, která státní rozpočet považuje za základní nástroj regulace agregátní poptávky a tím vývoje zaměstnanosti, nezaměstnanosti a GNP.

10.1.1.Keynesiánské pojetí fiskální politiky –

Rozpočtovou politiku podle keynesiánství je možné koncipovat jako anticyklickou, kdy má sloužit vyrovnávání cyklických výkyvů ve vývoji ekonomiky. V podmínkách recese by měl být státní roupočet schodkový a měl by doplňovat nedostatečnou agregátní poptávku na úroveň potřebnou k dosažení potencionálního produktu. Přebytkový rozpočet měl naopak sloužit ke zbržďování přehřáté konjunktury.
Původním cílem fiskální politiky bylo tedy anticyklické působení. Později převládla snaha o dlouhodobé působení s cílem dosažení trvalé stability, a to především proticyklickou regulací agregátní poptávky v závislosti na střídání konjunktury a deprese.

10.1.2.Monetaristické pojetí fiskální politiky –

Na rozdíl od keynesiánců nepovažují monetaristé používání státního rozpočtu jako nástroje hospodářské politiky za vhodné. Zdůrazňují zejména negativní dopady zpoždění při koncipování rozpočtové politiky jako anticyklické a inflační důsledky spojené se sledováním politiky stimulace hospodářského růstu a plné zaměstnanosti.
Podle monetaristů by měla vláda sledovat politiku vyrovnaného státního rozpočtu. Celkově by mělo rovněž dojít ke snížení rozsahu zdrojů, které procházejí státním rozpočtem.

10.2.Veřejné finance a státní rozpočet –

Stát je reprezentován řadou orgánů a institucí. Budeme-li sledovat hospodaření všech státních orgánů a institucí dohromady, budeme hovořit o tom, že se zabýváme veřejnými financemi. Veřejné finance pak můžeme rozdělit na:

•státní rozpočet – centralizovaný peněžní fond, který vytvářejí, rozdělují, přerozdělují a používají ústřední státní orgány. Státní rozpočet je vládou využíván ke sledování určitých ekonomických i mimoekonomických cílů, stává se nástrojem regulace ekonomického a sociálního vývoje a je spojen s uskutečňováním přerozdělovacích procesů.
•rozpočty orgánů místní správy – rozpočty obecních úřadů, městských úřadů, finančních úřadů, atd.
•speciální fondy – vytvářejí je státní orgány k přesně vymezeným účelům. Patří sem například fondy sociálního zabezpečení.
•finance státních podniků – svým charakterem se blíží v tržních ekonomikách financím soukromých firem.

10.2.1. Příjmy státního rozpočtu -

Rozhodujícím zdrojem příjmů státního rozpočtu ve vyspělých tržních ekonomikách jsou přímé a nepřímé daně.
a)přímé daně – platí je jednotlivé subjekty v závislosti na svých důchodech nebo majetku (důchodové daně, daně z majetku a dědické daně)
b)nepřímé daně – započítávají se do cen statků a služeb a jsou do státního rozpočtu odváděny prodávajícími (spotřební daň, fiskální monopolní daň, )

Daně dále můžeme rozdělit na progresivní, proporcionální nebo regresivní v závislosti na tom, jestli zatěžují příjemce vyšších důchodů více, stejně nebo méně než příjemce nízkých důchodů.

Daně ovšem ne vždy musí stačit státním orgánům na úhradu jejich výdajů. Jestliže jsou daně nižší než výdajě, vzniká deficit státního rozpočtu. K pokrytí tohoto deficitu má stát prakticky dvě základní možnosti:
a)prodej státních cenných papírů na trhu cenných papírů
b)půjčka od jiného státního orgánu – např. od centrální banky

Opakovanými deficity státního rozpočtu vzniká státní dluh. Státní dluh vyjadřuje celkový rozsah zadlužení vlády vůči jiným ekonomickým subjektům. K úhradě úroků ze státního dluhu a splacení jistiny vzniká ve státním rozpočtu zvláštní položka “náklady dluhové služby”.

10.2.2. Výdaje státního rozpočtu –

a)transfer- výdaj ze státního rozpočtu, za který státní orgány nezískají od příjemce žádný výrobek ani službu. Mezi transferové platby patří například podpora v nězaměstnanosti nebo výplaty starobních či invalidních důchodů.
b)výdaje na nákup výrobků a služeb – například kancelářské spony, luxusní limuzíny či tanky.

Mezi největší položky výdajů státního rozpočtu patří zpravidla následující položky:
•výdaje na sociální zebezpečení, školství a zdravotnictví
•výdaje na obranu
•výdaje směřující do ekonomiky
•náklady na státní správu

10.2.3. Nástroje fiskální politiky –

Na základě toho, zda je či není pro výdaj či příjem do státního rozpočtu potřebné jednorázové rozhodnutí, rozlišujeme následující nástroje fiskální politiky:
a)záměrná (diskrétní) opatření – vyžadují jednorázové rozhodnutí příslušného státního orgánu. Patří sem např.:
-změna daňových sazeb
-změna ve struktuře výdajů státního rozpočtu
-změna ve výši jednotlivých položek rozpočtových výdajů
Tyto změny mají vliv na agregátní poptávku i nabídku. Změny v těchto agregátních veličinách vyvolají nakonec změny ve velikosti reálného produktu, zaměstnanosti a cenové hladiny.

b)vestavěné stabilizátory – po svém zavedení působí v hospodářství automaticky a nevyžadují žádná další rozhodnutí státních orgánů. Patří sem např.:
-progresivní daň z příjmu – po schválení daňového zákona, což je záměrné opatření. V případě progresivní daně platí pravidlo, že daně rostou rychleji než příjem. Jakmile začne zákon platit, začíná působt jako vestavěný stabilizátor.
-pojištění v nězaměstnanosti – schválení zákona o pojištění v nezaměstnanosti je diskrétní rozhodnutí. Výše pojistného, či jak dlouho má mít nezaměstnaný nárok na podporu po zavedení do praxe začíná působit jako vestavěný stabilizátor.
-státní výkup zemědělských přebytků –
-subvence k cenám zemědělské produkce –