10.2.4. Cíle fiskální politiky –

Cíle fiskální politiky můžeme rozdělit na cíle bezprostřední a cíle konečné. Rozdělení těchto cílů můžeme znázornit na následujícím obrázku.

nástrojebezprostřední cílekonečné cíle

čisté daněagregátní poptávkazaměstnanost

výdaje na nákup výrobkůagregátní nabídkacenová stabilita
a služeb

10.3 Bezprostřední cíle fiskální politiky –

10.3.1 Restriktivní a expanzivní fiskální politika –

Expanzivní fiskální politika podporuje růst agregátní poptávky a naopak restriktivní fiskální politika omezuje agregátní poptávku, rspektive ji snižuje.

10.3.2 Multiplikační efekt státních nákupů výrobků a služeb –

Jak ovlivňují agregátní poptávku výdaje státu na nákup výrobků a služeb? Růst rozpočtových výdajů, za něž stát nakoupil výrobky nebo služby, zvyšuje agregátní poptávku, a to nikoliv ve stejném, ale ve větším rozsahu díky působení multiplikačního efektu rozpočtových výdajů.
Multiplikátor v tomto případě udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se státní nákupy výrobků a služeb zvýší o 1 korunu.

10.3.3 Multiplikační efekt čistých daní –

Za prvé je jen část nových příjmů použita na spotřebu a druhá část bude použita na úspory. Jelikož úspory nejsou součástí agregátní poptávky, tzn., že ji neovlivňují a proto přírůstek důchodu tuto neovlivní.
Za druhé – dodatečné příjmy, které jsou vyvolány snížením daní a které se přemění na investice mají značnýž multiplikační efekt.
Zde pak výdajový multiplikátor udává, o kolik se zvýší produkt, jestliže se investiční a státní výdaje (společně) zvýší o jednotku.

10.3.4 Daně a agregátní nabídka –

Uvažujme příklad, kdy stát sniží zdanění příjmů na základě daňové reformy. Toto snížení automaticky vyvolá zvýšení disponibilního důchodu, a tím pádem dojde k vyšším výdajům na spotřebu, čímž vzroste agregátní poptávka.
Sníží-li ovšem stát daně, vyvolá to zájem lidí více pracovat a podnikat. Pokud lidé skutečně začnou více podnikat a pracovat, zvýší se i agregátní nabídka. Pokud ovšem se lidé cítí dosti bohatí a naopak přestávají pracovat, může dojít k opačnému efektu, čili ke snížení agragátní nabídky.

10.4Konečné cíle fiskální politiky –

Nyní se budeme zabývat tím, jak změny v agregátní nabídce a poptávce ovlivní cenovou stabilitu a úroveň zaměstnanosti.

10.4.1. Krátkodobé účinky expanzivní fiskální politiky –

a)Předpokládejme, že skutečný produkt nedosahuje úrovně produktu potencionálního, a že tedy existují nevyužité výrobní kapacity a vysoká nezaměstnanost. V tom případě je agregátní poptávka pružná a stoupá jen mírně vpravo. Dojde k většímu růstu reálného produktu oproti růstu ceny.

Zde předpokládáme, že fiskální opatření (snížení čistých daní ču zvýšení státních nákupů výrobků a služeb) působí pouze na agregátní poptávku.

b) Předpokládejme, že se skutečný produkt blíží potencionálnímu produktu a křivka agregátní nabídky je téměř vertikální. V tom případě pak snížení daní nebo zvýšení státních nákupů statků a služeb sice agregátní poptávku zvýší, ale její růst bude spíše na straně cenové hladiny než v růstu reálného produktu.

Nyní se zkusme podívat, jaký vliv budou mít tyto změny expanzivní fiskální politiky na agregátní nabídku. Zatím jsme předpokládali pouze vliv těchto změn na agregátní poptávku.

Za předpokladu růstu agregátní poptávky počítejme i s růstem agregátní nabídky:
a)pokud povedou změny v agregátní nabídce a poptávce spíše k růstu reálného produktu než ke zvýšení cenové hladiny, můžeme konstatovat, že opatření expanzivní fiskální politiky byla správná a politika jako taková úspěšná.

b)pokud povedou změny v agregátní nabídce a poptávce spíše k růstu cenové hladiny než ke zvýšení reálného produktu, můžeme konstatovat, že opatření expanzivní fiskální politiky nebyla nejvhodnější a politika joko taková se jeví spíše sporná.

10.4.2. Dlouhodobé účinky expanzivní fiskální politiky –

Z dlouhodobého pohledu je křivka agregátní nabídky vertikální. Posun z bodu E0 do bodu E1 odpovídá nedostatečnému využití výrobních faktorů. Rovnováha se však z dlouhodobého hlediska neustálí v bodě E1, ale dochází ke zvýšení poptávky po penězích, který zvýší úrokové míry a ty zamezí investování. Dochází k tzv. vytěsňovacímu efektu, tj. k procesu, kdy rozpočtové výdaje snižují soukromé investiční výdaje.

Z dlouhodobého hlediska tudíž expanzivní fiskální politika:
nemění úroveň reálného produktu
zvyšuje úroveň cen
nevrací reálné investice a úrokové míry na výchozí úroveň

10.4.3. Restriktivní fiskální politika –

Je opakem expanzivní politiky a tudíž můžeme konstatovat, že:
z krátkodobého hlediska:
- snižuje reálný produkt a zaměstnanost při nevyužívání výrobních faktorů a vysoké nezaměstnanosti
- snižuje cenovou hladinu, pokud se blíží skutečný produkt potenciálu a nemění se agregátní nabídka

z dlouhodobého hlediska:
- dochází k poklesu cenové hladiny
- klesají nominální a reálné úrokové míry
-úroveň reálného produktu a zaměstnanosti se nezmění, pokud soukromé investiční výdaje plně nahradí snížení státních výdajů

10.5. Deficit státního rozpočtu –

O deficitu státního rozpočtu hovoříme tehdy, jestliže stát nemůže své výdaje pokrýt příjmy, resp. daněmi.

10.5.1. Strukturální a cyklický deficit –

cyklický deficit = odráží automatické změny ve výši daní a rozpočtových výdajů, ke kterým dochází v souvislosti s cyklickými výkyvy reálného produktu, nezaměstnanosti a cenové hladiny.
strukturální deficit = vzniká dlouhodobým podněcováním hospodářského růstu expanzivními diskrétními opatřeními a výdaje potom dlouhodobě převažují nad příjmy.

10.5.2. Strukturální deficit a investice –

Pokud státní rozpočet dosahuje deficitu, stát je nucen tento deficit krýt obvykle půjčkami z finančních trhů, čímž konkuruje soukromým investorům. V důsledku toho pak nastává již zmiňovaný efekt vytěsňování soukromých investic (viz. 10.4.2.).
Strukturální deficit, který není vyrovnáván přebytky státních příjmů z let rozmachu jako deficit cyklický, má tudíž jenom vytěsňovací efekt s negativními důsledky, jako např. růst úrokových sazeb, pokles soukromých investičních výdajů s oslabením růstu reálného produktu a zaměstnanosti při růstu cenové hladiny.

10.5.3. Monetizace strukturálního deficitu –

V případě, že vláda nehledá prostředky na pokrytí deficitu na finančním trhu, může si je půjčit od centrální banky. Tím ale dochází k vzájemnému zadlužování státních orgánů.
Pokud je deficit krýt nově emitovanými penězi, dochází k bezdůvodnému růstu množství peněz v oběhu, tedy k inflaci. Z toho důvodu by měla mít centrální banka relativně nezávislé postavení, aby mohla dbát o zdravou emisní politiku i přes odlišné zájmy jiných vládních institucí.