Aristoteles

1. Život

Platónův největší žák i odpůrce se narodil roku 384 před Kristem ve Stageiře v Thrákii, dnešním Řecku, v rodině lékařů. Jako mladý přišel do Athén, kde byl po dvacet let žákem Platónovy Akadémie. Již tehdy mezi ním a jeho o čtyřicet let starším učitelem vyvstávaly určité názorové neshody. Po Platónově smrti odešel do Atarnea v Malé Asii na dvůr někdejšího spolužáka, který se mezitím stal diktátorem a oženil se s jeho adoptivní dcerou. Odtud odešel na Assos a do Mytilény a konečně k makedonskému dvoru, kam ho povolal král Filip, aby převzal výchovu jeho patnáctiletého syna Alexandra, později zvaného Velikým. Zde zůstal až do roku 335 před Kristem, kdy Alexander nastoupil na trůn. Tehdy se Aristoteles vrátil do Athén, kde otevřel vlastní filozofickou školu, zvanou Lykeion (Lyceum), těšící se přízni Alexandrova dvora, nikoli však protimakedonsky smýšlejícím athénským politikům. Zde rozvinul rozsáhlou badatelskou a pedagogickou činnost. Založil si také velkou soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z celého, tehdy známého světa. Alexander prý poručil svým zahradníkům, lovcům a rybářům, aby zaslali Aristotelovi vzorky všech vyskytujících se druhů rostlin a živočichů. Aristoteles si také za účelem srovnání pořídil sbírku všech známých státních ústav. Celkem jich nashromáždil 158. Po dvaceti letech fungování Lykeionu se Aristoteles dostal do politických nesnází. Za prvé se pokazil jeho vztah s Alexandrem a za druhé na něj, jako na Alexandrova přítele a zastánce makedonské politiky, jež Athény připravila o svobodu, zanevřeli jeho spoluobčané. Po náhlém Alexandrově skonu v roce 321 před Kristem byl Aristoteles obžalován, stejně jako Sokrates, z bezbožnosti. Hrozícímu trestu smrti se vyhnul útěkem na Chalkidu, aby, jak řekl, neposkytl Athéňanům druhou příležitost prohřešit se proti filozofii. Následujícího roku zde v osamění exilu zemřel. 2. Životní dílo

Aristotelovo dílo představuje vrchol starověké filozofie. Poměrně rozvinuté starší vědy (např.

Anaxogorova kosmologie a astronomie, Pythagorova matematika) spolu s nově se vyhraňujícími vědeckými obory (gramatika, logika, rétorika apod.) a myšlenkovým bohatstvím staré filozofické problematiky od Tháleta až po Demokrita, sofisty a Platóna a v neposlední řadě prostředí, v němž se Aristoteles pohyboval, mu umožnili, že i díky svému vědeckému a filozofickému nadání, mohl vytvořit největší individuální vědecké a filozofické dílo, jež je odkazem starověkého Řecka. Aristoteles nejenže obsáhl všechny obory antické kultury, byl obeznámen se všemi pracemi současných vědeckých oborů, ale sám jako filozof vnesl do vědecké práce jasnou systematičnost, přesné vymezení předmětů jednotlivých vědních oborů a určil i základní metody práce. Starověcí učenci znali na několik set jeho spisů. Coby učitel přednášel pouze pro malý počet svých žáků, ale měl i populárnější přednášky pro širší okruh, ne tak pokročilých posluchačů. Stejně tak i část jeho spisů byla určena pro tento okruh. Ostatní však byly čistě vědecké a odborné, používané ve škole. Z jeho prvních spisů, které byly řazeny po bok Platónovým dialogům, se nedochoval žádný. Z odborných spisů se zachovala jen část, přesto však tak rozsáhlá, že podává představu o velikosti a obšírnosti Aristotelova díla. Tyto spisy jsou z větší části jen chatrně uspořádány, obtížně se čtou, tudíž nejsou vhodné pro delší a doslovné citace, jako spisy Platónovy. Chronologické seřazení spisů nebylo možné, proto byly po oddělení od nepravých, rozčleněny podle obsahu do následujících skupin:

1. spisy o logice - „Kategorie“, První analytiky“ a „Druhé analytiky“ (nauky o soudu a o důkazu), „Topiky“ (Aristotelova „dialektika“) – tyto spisy byly již ve starověku shrnuty pod názvem „Organon“, tj. „nástroj“ (nástroj k správnému, filozofickému myšlení). Dále „O vyjadřování“ a „O sofistických důkazech“.

2. spisy přírodovědné – „Fyzika“ (o osmi knihách), „O nebi“, „O vzniku a zániku“, „Meteorologie“. O živých bytostech pojednává několik spisů: „O duši“ (první systematičtější psychologický spis), „O zkoumání živočichů“, „O částech živočichů“, „O chůzi živočichů“ a „“O vzniku živočichů“ a další spisky z oboru fyziologie, zejména spisky, označované jako „Malé přírodovědné“. Žádné antice známé lékařské spisy se nedochovaly.

3. spisy metafyzické - pod tímto názvem uspořádal antický vydavatel spisy, jež pojednávají o obecných příčinách věcí. V souborném vydání byly zařazeny po spisech přírodovědných, tedy po spisech o věcech fyzických (řecky meta ta fysika). Tento název byl v průběhu filozofického vývoje v pozdní antice vyložen jako “to, co přesahuje přírodu (fysis), neboli „to, co je za přírodou“. Tyto spisy tvoří dnešní „Metafyziku“.

4. spisy etické – 10 knih tzv. „Etiky Nikomachovy“ (nazvané podle Aristotelova syna Nikomacha, který je po otcově smrti vydal) a „Etika Eudémova“. 5.

spisy politické – „Politika“, celkem 8 knih, k nimž je nutné zařadit i historicko-politický spis „Ústava athénská“, jež byl objeven teprve v roce 1890. Politika je nejvýznamnějším Aristotelovým společenským spisem. Obsahuje vynikající rozbor problémů ve vztazích mezi vládnoucí a poddanou třídou, rozbor druhů ústav, problémy řízení obce, práce občanů ke prospěchu obce, problémy s výchovou dětí i problémy svobody a rovnosti mezi občany obce. Aristotelovy názory na postavení člověka v tehdejší společnosti byly vesměs vedeny zájmy střední vrstvy tehdejších athénských svobodných občanů. 6. spisy o literatuře a rétorice – „Poietika“, „Rétorika“, celkem tři knihy o řečnictví a jedna o básnictví.

3. Věda a filozofie

Aristoteles kladl velký důraz na zkušenost. Vědecká činnost byla pro něj nejvyšší ctností člověka a důležitým prostředkem při řešení společenských problémů. Je považován za zakladatele logiky, jako vědy ve vlastním slova smyslu. Pojmenování „logika“ je odvozeno od slova „logos“. Aristoteles sám ještě toto označení neznal, používal výrazu „analytika“. Logika je naukou o správném myšlení, přesněji o formách a metodách, nikoli o obsahu, správného myšlení. Nemůžeme ukázat, co musíme myslet, nýbrž jen, jak musíme v myšlení postupovat, abychom, vycházejíce od něčeho daného, dospěli ke správným výsledkům. To odlišuje logiku jako formální vědu od věd reálných.2 Za nejdůležitější části logiky považuje Aristoteles pojem, kategorii (termín, zavedený Aristotelem), soud, úsudek, důkaz a indukci.

Zda Aristoteles napsal nějaké vědecké dílo o rostlinách není jasné. Jisté je jen to, že se zabýval botanikou a je také pokládán za zakladatele zoologie (nauky o živočiších). Všechno živé má schopnost pohybu. K němu může dojít pouze tam, kde je kromě pohybovaného i pohybující. Pohybované je tělo a pohybujícím je duše. Vztah mezi tělem a duší je shodný se vztahem látky a formy – tělo je látka, duše je forma. Duši, pohybující tělem a formující ho, označil Aristoteles termínem „entelechie“, jež je dodnes hojně užíván. Poměrně známé je i Aristotelovo rozdělení věd na vědy (řecky epistémai) či filozofie (řecky filosofiai) teoretické, jež kladl na první místo, praktické a poietické. Filozofie teoretická má smysl v poznání samém. V jejím rámci rozeznával dále tyto tři vědy – teologickou filozofii, jež pokládal za první a nejvyšší, protože zkoumá neměnné, nemateriální a absolutní, filozofii fyzickou – teoretickou vědu o přírodě a filozofii matematickou, zkoumající kvantitativní stránky věcí. Tyto teoretické vědy – filozofie považoval za cennější než ostatní, tj.

vědu praktickou, týkající se jednání a chování člověka (etika, politika a ekonomika), a vědu poietickou, zabývající se vyrábějící činností člověka (lékařstvím, uměleckou činností).

V otázce idejí Aristoteles s Platónem nesouhlasil a jeho objektivně idealistické názory kritizoval. Co je to vlastně skutečné, jednotlivé nebo obecné? Platón řekl, že skutečnost náleží jenom obecným idejím. Jednotliviny jsou jenom nedokonalé, z obecnin odvozené napodobeniny. Tomu Aristoteles oponoval tvrzením, že obecné není ideální, jsoucí v nějakém jiném světě jako jakýsi předobraz. Obecné je možné jen v jednotlivostech, jež existují v prostoru a čase. S Platónem se však shodoval v tom, že v obecném uchopujeme něco z bytosti (esence) jsoucna. Když vytvoříme na základě pozorování mnoha různých jednotlivců pojem člověka, nezískáme tím jen jakýsi pomocný prostředek, umožňující nám orientovat se v nepřehledné rozmanitosti jednotlivostí, ale získáme tím to, co mají jednotlivosti společné – bytost (esenci), která je v jednotlivostech ztělesněna. Oba se shodují také v tom, že mezi jsoucnem a naším pojednáním panuje shoda. V neposlední řadě stanovil Aristoteles v rámci své úvahy o látce (řecky hýlé) a formě (řecky morfé) čtyři příčiny jsoucna. Jsou to:
1. causa materialis - látka, např. stříbro, z něhož byl zhotoven pohár na víno;
2. causa formalis - forma, v tomto případě forma poháru;
3. causa efficiens - příčina působící - řemeslník, který pohár vytvořil;
4. causa finalis - účel, kvůli němuž byl pohár vytvořen – určení poháru pro pití vína.

Co se zdatnosti (ctnosti) týče, Aristoteles nepochyboval o tom, že pro člověka je nejvyšším dobrem blaženost. Lidská zdatnost (ctnost) spočívá v rozvinutí rozumu na nejvyšší možnou dokonalost, neboť člověk je v první řadě bytostí rozumovou. Podle dvojí lidské přirozenosti Aristoteles rozlišoval dva druhy zdatností (ctností) – etické, spočívající ve vládě rozumu nad smyslovými pudy a dianoetické, které spočívají ve vystupňování a zdokonalení samého rozumu. Tyto dvě zdatnosti považoval za vyšší.