Carl R. Rogers (1902 – 1987)

Narodil se v Illinois ve farmarske rodine, silne nabozensky zalozene. Jeho mladi bylo charakteristicke obrovskym mnozstvim praci a povinnosti, a z toho vyplyvajiciho stresu, na misto detske bezstarostnosti a hry. Pozdeji se dostal na Wisconsinskou univerzitu, kde se mu znacne rozsiril obzor a jeho pristup k nabozenstvi se tim ovlivnil. Pote stridave studoval na ruznych mistech a pracoval v ruznych institucich ci vyucoval na univerzitach. Kombinace klinicke práce s vyzkumem je priznacna pro vetsinu Rogersovy akademicke cinnosti.

Jeho teorie zduraznuje pojem ”ja”, jedinecnost a jednotu kazdeho člověka. V prostredi prostoupenem psychoanalytickymi a behavioristickymi nazory navrhl novy pristup k poradenstvi – ”na klient” ci ”na osobu zemerenou terapii”. Při zjistovani, jak osobnost funguje, nespolehal tolik na diagnosticke nastroje, ale na vypovedi pacientu samotnych.

STUDIUM OSOBNOSTI – VNITRNI VZTAZNY RAMEC
Rogers uziva percepcniho (nazyva jej vnitrni) vztazneho ramce, tj. pohlizeni na věci z hlediska pozorovane osoby, nikoli ocima objektivniho vnejsiho pozorovatele. Tento ramec spociva spise v postoji nez v technice. Odbornik by mel ziskavat informace o vnitrnim svete jedince pomoci jeho verbalnich a nonverbalnich sdeleni, a ne pomoci objektivniho mereni.

ZAKLADNI LIDSKA MOTIVACE
Každý jedinec ma zakladni tendenci k sebeaktualizaci a usiluje o ni. Sebeaktualizace obsahuje radu potreb, napr. jist, byt v bezpeci, nezavislost, mit dobre vztahy s okolim. Chovani je vždy motivovano pritomnymi potrebami, nikoli minulymi udalostmi, i když ty mohou do urcite miry motivaci ovlivnit.
Pusobeni sebeaktualizacni tendence a z ni vyplyvajici cilesmerne chovani sili az do te miry, ze clovek je ”vnitrne svoboden”. Toto usili je provazeno emocemi, které ziskavaji na sile tim vic, cim clovek rozpoznava vyznam svého snazeni.

ORGANISMUS
Rogers pojima organismus jako ”usporadany celek”, který prijima vsechny prozitky vyskytujici se v jevovem poli, obsahujicim subjektivni skutecnost osoby v kazdem okamziku. Neboť organismus je psychofyzickym zakladem veskereho prozivani, je také mistem, kde dochazi k seberozvijeni, uplatnujici se prostrednictvim uspokojovani potreb. Takze usilovani o sebeaktualizaci prostrednictvim naplnovani potreb a prijimani prozitku tak, jak se vyskytuji v jevovem poli, jsou dve dulezite funkce organismu.

”JA” (self)
Ja je druhou slozkou jevoveho pole. Jeho funkce jsou nasledujici: ”Ja” vstupuje do vztahu k prozitkum, které jsou pritomny v organismu a muze s nimi nalozit tremi ruznymi zpusoby:
1.symbolizovat a prijmout je jako část ”ja”
2.poprit je, protože svou povahou skladbe ”ja” neodpovidaji
3.symbolizovat je zkreslene (k tomu dochazi, když jsou pojmy a hodnoty introjikovany rodici a ostatnimi, avsak v jevovem poli jsou vnimany jako vysledek smysloveho poznani.)

Najit prave ”ja” je svizelnym ukolem kazdeho. Vyzaduje to odvahu, aby se lide prestali skryvat za klamy a predstireni a uvedomili si, co uvnitr opravdu prozivaji.

DUSEVNI ZDRAVI A PATOLOGIE
Dusevni zdravi spociva v takovem pojeti ”ja”, které umoznuje asimilovat v nem veskere smyslove a fyziologicke prozitky organismu. Naopak dusevni patologie existuje tehdy, když organismus nektere dulezite smyslove a fyziologicke prozitky vuci vedomi popira. Toto popreni muze nastat bud na vedome urovni nebo pod urovni potrebnou pro vedome rozpoznani. Tento proces nazyva Rogers SUBCEPCE.

KONGRUENCE
Je to shoda mezi prozitky pritomnymi v organismu a tim, jak jsou symbolizovany v ”ja”. Podle toho se da posuzovat mira dusevniho zdravi jedince.
Opak je inkongruence, coz je nedostatek presne symbolizace organismickeho prozivani v ”ja”. Je to rozpor mezi prozitky a vnimanim těchto prozitku, který ma za nasledek zkreslene uvodomovani ”ja”, posleze patologii.

IDEALNI A REALNE ”JA”
Vetsina lidi rozlisuje predstavu toho, jakymi doufaji, ze se stanou (idealni ”ja”), od presvedceni o tom, jaci jsou (realne ”ja”). U zdravych lidi se tyto dva obrazy prilis nelisi, u narusenych ano.

DOBRY ŽIVOT, ”PLNE FUNGUJICI OSOBA”
Dobry život je zpusob, kterym zije ”plne fungujici osoba”. Je to proces, nikoli stav byti. Je to smerovani, které si voli cely organismus tehdy, ma-li dusevni svobodu zvolit si kterykoli směr. Ke znakum tohoto procesu patri:
1. vzrustajici otevrenost prozivani (clovek prijima jakkoli rozmanite prozitky, neuziva subcepce, tesi se z lneho uvedomovani si sebe a okoli)
2. vzrustajici existencialni kvalita ziti (clovek se stava ucastnikem a pozorovatelem probihajiciho procesu organismickeho prozivani, aniz by se snazil ovladat jej)
3. vzrustajici duvera v organismus (clovek se nechava vest vlastnim organismem, namisto ostatnich osob ci organizaci)
4. plnejsi fungovani (je to shrnuti predchazejicich tri bodu. Clovek zije plneji v prave pritomnem okamziku…)