Z hlediska přenosu v Internetu je důležité, aby IP-datagramy ( ať již jejich datový obsah odpovídá kterémukoliv protokolu ) byly schopny dorazit až na cílový počítač. Dosažitelnost počítače pro IP-datagramy je nazývána IP-konektivitou. Podle tohoto hlediska je možná nejlepší rozhodovat, zda je počítač zapojen do sítě Internet. Ale z druhé strany bychom také mohli takto definovat síť Internet. Jako síť počítačů s IP-konektivitou, tj. počítačů dosažitelných pro IP-datagramy. Problém takovéto charakterizace je v tom, že se obvykle výslovně neuvádí, aby počítač byl vždy dosažitelný, nebo s ohledem na případné poruchy, aby byl teoreticky vždy dosažitelný. Což by asi nejlépe odpovídalo původnímu pojetí Internetu. Po pravdě je těžko říci, zda dnes IP-konektivitu chápeme jako trvalou anebo jen po dobu činnosti nějaké internetové funkce. Čehož důsledkem jsou ony rozdílné hodnoty v odhadech počítačů připojených do Internetu, jak je zmiňováno na začátku předchozí kapitoly.

IP-datagramy v Internetu dopravují IP-routery, tak hovoříme o počítačích, které zprostředkují převod datagramů z jedné linky na druhou. V současnosti se především pro připojení kapacitních linek využívají jako routery účelově konstruované počítače, aby byly schopny nejen zajistit transfer velkého množství IP-datagramů mezi řadou připojitelných linek, ale aby i algoritmus převodu datagramů mezi nimi byl programovatelný. Pokud se na Internet díváme jako na množinu nejrůznějších podsítí, potom routery zajišťují přechod IP-datagramů z jedné podsítě do jiné. Z úrovně komunikačního prostředí se proto někdy místo internetového pojmu router používá slovo "gateway". To je rozšířeno spíše ve starší literatuře, pokud ještě nerespektuje terminologii podle současných RFC-dokumentů. ( Často užívané označení RFC je ze slov Request for Comments a v Internetu, jak je všeobecně známo, lze v těchto volně získatelných dokumentech nalézt závazné standardy i mnohá dalších doporučení, aby nejrůznější typy počítačů byly v síti Internet schopny navzájem spolupracovat. Řada dokumentů je ale jen vysvětlujících a informativních, jako například RFC1983 [8] týkající se právě terminologie. )

Z internetového pohledu tedy routery IP-datagramy tak, jak je z jednoho směru (z jedné linky) dostanou, předávají dál (na jinou linku). Výrazným zásahem může být jedině fragmentování datagramu, pokud v následujícím směru je MTU nedostatečně veliké. Pro přesnost bychom měli ještě dodat, že router ale sníží hodnotu pole "Time to Live" v IP-hlavičce datagramu. Hlavním důvodem je omezit případné bloudění IP-datagramů po síti Internet pouze na dobu, než je toto pole vynulováno. ( Poté se datagram ztratí, neboť již nemá být routery předáván dál. )


Hlavní informací, jíž se routery řídí, je IP-adresa cílového počítače. Router datagram předá na linku, kudy vede cesta k cílovému počítači. Uvědomíme-li si, že 32-bitové adresy představují přes 4 miliardy možností, je téměř neřešitelné, aby každý router přesně znal směrování pro všechny možné IP-datagramy. Pro nalezení vhodné cesty routery využívají různé algoritmy, které zpravidla kombinují použití tabulky pro nejběžnější adresy, defaultní (nebo též implicitně určené) směrování pro neznámé adresy a dočasně používané informace o špatném směrování, které získaly z ICMP-zpráv. Přesto nemusí být nalezení správné cesty v některých uzlech algoritmicky jednoduše řešitelnou záležitostí. Na začátku 90.let dokonce někteří odpovědní pracovníci Internetu upozorňovali, že poroste-li počet počítačů v Internetu dosavadním tempem a přitom nebudou přijata přísnější pravidla pro přidělování IP-adres, může se časem stát, že (libovolné) dva počítače nemusejí být v Internetu vzájemně dosažitelné.

Způsob směrování IP-datagramů se v Internetu nazývá IP-routing. Nejsnáze lze možná s tím spojené problémy ilustrovat na historickém vývoji připojení vysokých škol u nás do sítě Internet. V době, kdy u nás existovalo jediné spojení do Internetu po telefonní lince do Lince, bylo routování IP-datagramů u nás velice jednoduché. Všechny IP-adresy našich počítačů tehdy začínaly 147... anebo ještě 146.102.. , to byla (a je) Vysoká škola ekonomická. Cesty k nim byly dány jednoznačně, neboť všechny tuzemské linky vedly do OVC ČVUT v Dejvicích. Pokud cílová IP-adresa začínala jinak, poslal se datagram (z Dejvic) do Lince - a tam si s ním už nějak poradili.

První vážnější problém se u nás objevil v okamžiku, kdy kromě první linky do Rakouska, jejíž zakončení bylo mezi tím přeneseno do Vídně, byla otevřena druhá mezinárodní linka do Amsterdamu. Router, který od nás směroval IP-datagramy do zahraničí, vybíral směr buď do Rakouska nebo do Holandska podle toho, kudy mu cesta k cílovému počítači vycházela kratší - podle počtu