Postavenie tzv. „malých jazykov“ vo svete

Lidská řeč vznikla v pradávných dobách, kdy prvotní lidé začali vytvářet společnost. Tato řeč se pak při rozvoji práce zdokonalovala a umožňovala lidem lépe předávat zkušenosti a poznatky.



Jazyk je vždy společným majetkem určitého společenského celku, slouží tomuto společenství jako nástroj dorozumívání a je společný pro všechny jeho členy. V nové době je takovým společným celkem, který užívá stejných jazykových prostředků, zpravidla národ, historicky vzniklá forma pospolitosti lidí, jejímiž základními znaky jsou vedle ustálené společné podoby řečí zpravidla i společné území, stejné hospodářské podmínky a společná kultura.

Národním jazykem v užším slova smyslu rozumí se celonárodní jazykový útvar, zpravidla spisovný jazyk, který se vyvinul na podkladě některého nářečí.



Jazyk se vyvíjí v souvislosti s vývojem společnosti, které slouží, s dějinami lidu, který je jeho tvůrcem a nositelem. V poslední době se často diskutuje o východiskovém vztahu jazyka a společnosti. Je to společnost a její kultura, která ovlivňuje jazyk, nebo opačně jazyk má vliv na kulturu společnosti? Proč například Arabové mají kolem 6 000 slov nějakým způsobem spjatých s velbloudem a Eskymáci množství výrazů, které pojmenovávají různé typy sněhu? Jaký dosah mají tyto lingvistické rozdíly? Znamená to, že lidé mluvící jedním jazykem zažívají jinou sociální realitu jako uživatelé jiného jazyka? Formuje jazyk i náš způsob vidění světa? Nebo naopak jazyk odráží potřeby člověka?



Oblast jazyka/jazyků a jejich nejrůznějších výrazových polí byla původně mnohotvárná jako říše přírody. Podle Josepha Potha1, ředitele nově zřízené jazykové divize UNESCO, existuje ve světe kolem 6 000 jazyků. Florian Coulmas2 uvádí, že pěti nejvýznamnějšími jazyky – čínštinou, angličtinou, španělštinou, ruštinou, hidnuštinou – dnes mluví 22 procent světového obyvatelstva. Němčinou, japonštinou, arabštinou, bengálštinou, portugalštinou, francouzštinou, italštinou se dorozumívá 32 procent světové populace, další sto jazyků užívá 40 procent obyvatelstva naší planety a pěti tisíci jazyky hovoří 2 procent světového obyvatelstva.



Podle toho, kolik lidí užívá daný jazyk, můžeme jazyky rozdělit na ty „velké“ a „malé“.



Podíváme-li se jak jsou jazyk na zeměkouli rozšířené, objeví se jiná zajímavá pyramida. V Asii a Africe s hovoří 30 procent z uvedeného počtu jazyků, v Pacifiku 20 procent a na americkém kontinentu 16 procent.

Podle odborníků každý měsíc jednou zazvoní umíráček některému jazyku. Někteří experti jdou tak daleko, že předpovídají, že více než 90 procent jazyků ve světe vymře do konce příštího tisíciletí.



Počet evropských jazyků tvoří sice jen o něco více než 1 procento z celkového počtu jazyků světa, tj. přes 200. Jde však zpravidla o jazyky velmi starobylé, s nimiž je spjata mnohostaletá písemná kultura. Jazyková různorodost Evropy patří k nejcennějším součástem evropského kulturního dědictví na prahu třetího tisíciletí.



Je to něco, co si s ohledem na internacionalizaci a globalizaci světových politických a hospodářských procesů zaslouží naši soustředěnou pozornost, zájem a péči.



Jedním z charakteristických rysů procesů probíhajících ve světě jazyků je jejich komplementárnost: na jedné straně se může světové lidské společenství pochlubit řadou úspěchů při stabilizaci a konzervaci jazyků jakožto jednoho z nejvýznamnějších prvků světového kulturního dědictví, na druhé straně se zdá, že jsme dnes svědky vývoje, který je patrný v přírodě. V říši jazyků se očividně děje něco podobného jako v říši rostlin a zvířat: prosazují se mnohokultury – nebo jsou pěstovány? – a dobývají zeměkouli.



Jedním z významných nástrojů ke zlepšení jazykových práv malých národů žijících v Evropě a „malých“ jazyků je vedle proklamativní Všeobecné deklarace jazykových práv (Universal declaration of lingustic rights) přijaté v červnu 1996 v Barceloně za morální a technické podpory UNESCO – především Evropská charta na ochranu jazyků národnostních menšin (European Charter for Minority or Begional Languages). Tento dokument patří k takzvanému tvrdému jádru konvencí Rady Evropy.



Přijímat zákony a rozhodnutí, jež působí na život lidí a ovlivní jej, lze pouze v případě, že jim lidé budou moci dokonale rozumět. Myšlenka vytvoření Evropské unie je velice hezká, ale ještě pořád naráží na různé problémy – politické, různý stupeň hospodářské vyspělosti států, různé kultury, tradice, způsob vysvětlování výhod členství v Evropské unii a také problém jazykový. Pro řešení uvedených problémů není precedens. Dějiny jsou však plné příkladů rozpadů a pádů říší, jež neporozuměly odvěké touze lidí po národní a také jazykové identitě. Pro příklad nemusíme jít tak daleko. Před několika desítkami let se rozpadla Habsburská monarchie. Na její troskách vznikly nové menší státní útvary, mimo jiné Československo. Příkladem z nedávné doby může byt také rozpad Sovětského svazu.

Menší, již dříve existující národy se osamostatnily vytvořily samostatné republiky (Estonsko, Lotyšsko, Litva a jiné) a dnes se vrátili ke svému původnímu národnímu jazyku. Staletí potlačovaný jazyk a kultura mají dnes zelenou. Přetrvaly, existuji dál tak jako národ.



I když se v současné době preferují především anglický, francouzský a německý jazyk, myslím si, že důležité místo budou mít i nadále také „malé jazyky“. Ty velké se budou užívat především v politické a ekonomické oblasti. Předpokládá se větší profesní migrace obyvatelstva v rámci Evropské unie. Proto bude nutné nasměrovat vzdělávací systémy jednotlivých států na výuku a šíření jazyků členských státu a skrze ně na rozvoj evropské dimenze vzdělávání. Ty „malé“ se budou dále rozvíjet v rámci svého regionu, protože jsou nositeli jednak kulturního dědictví a také ovlivňují rozvoj dané společnosti.


Jsem v tomto směru optimista. „Velké“ jazyky bych přirovnala k velkým kamenům, „malé“ jazyky ke kamínkům. Pokud bychom chtěli vytvořit obraz lidstva na naší planetě, museli bychom vytvořit velkou různorodou mozaiku z velkých kamenů ale také z kamínků. Když bude nějaký kamínek chybět, obraz bude neúplný. Proto každý jazyk, velkého nebo malého národa, etnické skupiny má a musí mít i nadále svoje místo na slunci. .