Historie Stanley Cupu

Historie Stanley Cupu

"O NHL jsem snil jako každý kluk. Stanley Cup? To bylo něco, co jsem si přál alespoň vidět na vlastní oči, sáhnout si na tenhle nádherný pohár. Nádherný jeho historií. Kolikrát už byl ztracen, poškozen, aby se znovu objevil nad hlavami hráčů nejlepšího mužstva NHL, vlastně nejlepšího mužstva na světě. Třikrát jsem ho držel v rukou. Třikrát jako hráč, jehož jméno je vyryto v jeho podstavci. Zvednout ho nad hlavu, to už dá pořádnou fušku. Jsou k němu přivařovány další stříbrné pásy, do nichž přibývají jména těch nejšťastnějších hokejistů na světě, protože tohle je opravdový hokejový vrchol. Někde jsem četl, že stál pouhých padesát dolarů, tehdy v jiné měně. Dnes se jeho cena nedá vyčíslit."

Stanley Cup je znám jako druhá sezóna NHL. Zápasy play-off Stanleyova poháru probíhají od poloviny dubna do poloviny června, kdy šestnáct nejlepších týmů NHL po základní části zápasí o prvenství a pohár, který je jednou z nejvíce s láskou chovaných sportovních trofejí na světě. Vítěz musí vyhrát v systému "čtyři výhry ze sedmi zápasů" celkem šestnáct utkání z celkově dvaceti osmi možných utkání a to vše se odehraje po dvaaosmdesáti utkáních základní části ligy končící v polovině dubna. Tento každoroční rituál jara se rozvíjí v různých formátech od roku 1893, což je rok potom, co lord Stanley, hrabě prestonský a generální guvernér Kanady, daroval vyzývací pohár pro symbolizaci hokejového mistrovství Kanady. Trofej nazvanou Stanley Challenge Cup - Stanleyův vyzývací pohár - zakoupil v roce 1892 tehdejší britský guvernér Kanady lord Frederick Arthur Stanley of Preston. Určil, aby o ni bojovaly nejlepší týmy Kanady – rozumí se, že amatérské, profesionální v té době nebyly. Lord Stanley se ovšem vrátil do Anglie, aniž by kdy shlédl utkání mistrovství nebo osobně předal trofej, která nese jeho jméno. Nebyl tedy u toho, když se hokejový klub s názvem Montreal Amateur Athletic Association stal prvním vítězem trofeje. Zejména pak nemohl předvídat, že jeho trofej se stane vlastnictvím NHL, která do roku 1917 neexistovala a do sezóny 26-27 ani nepřevzala řízení soutěže o Stanleyův pohár. Přesto bohatá a pestrá historie spojená s pohárem, který lord Stanley koupil svého času za 10 guineí (46,67 kanadských dolarů), v mnohém přesahuje povahu a ducha každoroční hokejové soutěže, kterou si představoval před více než sto lety.
Ještě před svým odjezdem do Evropy ale lord Stanley určil dva kurátory, aby dohlíželi nad regulérností soutěžení. Těmito kurátory byli pánové John Sweetland a Phillip D. Ross. O druhém z nich bude ještě řeč, pro nás je ale důležité, že oba slovutní pánové určili v roce 1893 nejlepším klubem Kanady Montreal A.A.A., který tuto volbu potvrdil o rok později, když porazil prvního vyzývatele – Ottawu Generals. V roce 1904 jednooký Frank McGee střelil pět gólů ve vítězném zápase Ottawa Silver proti Toronto Malboros s výsledkem 11:2. A v následujícím roce ten samý hráč za svůj klub střelil čtrnáct branek, když rozdrtili Dawson City Nuggets poměrem 23:2. Tým Nuggets tehdy jel do Ottawy bojovat o Stanleyův pohár na saních tažených psím spřežením, lodí a posléze vlakem. Až do roku 1907 se podařilo vítězit jen klubům ze tří měst – Montrealu, Ottawy a Winnipegu. V tomto roce se ovšem prosadil poloprofesionální tým Kenora Thistles a tím nastal v soutěži skutečný zlom, po němž už Stanley Cup zcela ovládly profesionální kluby. Od roku 1910 pak o něj bojovaly už jen kluby National Hockey Association a Pacific Coast Hockey League. Po přejmenování NHA na National Hockey League přešlo toto právo přirozeně na novou ligu, jejíž nejlepší klub se utkával s nejlepším klubem PCHA v sérii na dva vítězné zápasy o právo postupu do finále. Později vítěz NHL hrál s nejlepším týmem Western Canada Hockey League, série už ale byly třízápasové. V roce 1919 se hrálo pro změnu na čtyři vítězná utkání, aby se na další tři roky vše vrátilo k sérii na tři vítězné zápasy. V roce 1922 bylo první semifinále záležitostí NHL, zatímco ve druhém se utkali šampióni PCHA a WCHL. O rok později si NHL nejprve odbyla své dvouzápasové intermezzo o vítěze ligy, který pak v semifinále nastoupil do série na dva vítězné zápasy proti šampiónovi PCHA. Do finále, které se hrálo na dva vítězné zápasy, postoupil přímo tentokrát vítěz WCHL. V ročníku 23-24 postoupil přímo do finále vítěz NHL. Rok 1925 byl ve znamení vyloučení vítězného týmu NHL Hamilton Tigers z vyřazovacích bojů a neúčastí PCHA v boji o trofej. Ve finále se proto sešel vítěz WCHL s vítězem souboje druhého a třetího týmu NHL. Od roku 1926, kdy NHL "spolkla" obě konkurenční soutěže, pak přešel Stanley Cup pod výlučnou kontrolu NHL, ale formálně zde vládl stále ještě pan Ross, už více než třiatřicet let jakýsi dozorce regulérnosti soutěže. Teprve po dalších dvaceti letech, kdy pan Ross v požehnaném věku 91 let zemřel, se stala NHL skutečně neomezeným pánem a majitelem Stanley Cupu a nižším soutěžím nic nepomohly protesty.

NHL nedbala ani na vyzývání soupeřů z jiných soutěží a dosti sobecky si Stanley Cup jednoduše přivlastnila. Postupem času si všichni na tento stav zvykli a tak může dnes NHL hrdě - a právem - prohlašovat, že Stanley Cup je symbolem profesionálního světového mistrovství, ač vlastně jiným klubům než svým vlastním o tuto trofej bojovat nedovolí. Od sezóny 28-29 pak platil nový systém, ještě složitější. Stále byly ve hře tři nejlepší týmy z obou divizí, ale tentokrát se hrálo na pět sérií. V té první se utkaly nejlepší týmy obou divizí NHL v sérii na tři vítězné zápasy a vítěz této série postoupil přímo do finále. Ve druhé sérii proti sobě stanuly druhé týmy svých divizí a ve třetí týmy, jež se umístily po základní soutěží na třetím místě své divize. Tyto dvě série se hrály na dva zápasy. Foto: Bill Clinton a Scott Stevens (New Jersey Devils) se Stanley Cupem v roce 1995
Vítězné týmy druhé a třetí série se pak utkaly v sérii čtvrté – na dva vítězné zápasy – a vítěz konečně postoupil do série páté, tedy finále, kde na něj čekal vítěz první série. Finále se hrálo na dva vítězné zápasy. Tento systém vydržel s drobnými úpravami poměrně dlouho – celých deset let – přičemž první změny se dočkal v roce 1932, kdy se ve čtvrté sérii již nehrálo na dva vítězné zápasy, ale jen dva zápasy. Zde je třeba na vysvětlenou upřesnit rozdíl mezi sérií "na zápasy" a "na vítězné zápasy". Série "na zápasy" se hrála prostým způsobem, v němž týmy odehrály příslušný počet utkání, spočítaly se získané body a branky a tým, který vyšel z tohoto hodnocení lépe, postupoval do dalšího kola. Série "na vítězné zápasy" se hrála dodnes užívaným způsobem uplatněním tzv. "náhlé smrti". V praxi to znamená, že každý zápas musí mít svého vítěze, o němž se v případě nerozhodného výsledku rozhoduje v prodloužení. "Náhlá smrt" pak znamená okamžitý konec utkání v případě vstřelené branky. Tým, který pří tomto systému zvítězil v příslušném počtu utkání, pak postupoval do dalšího kola. A právě systém "na zápasy" byl definitivně zrušen v roce 1937, kdy došlo k další úpravě systému z roku 1928. Úprava spočíval v tom, že se již všechny zápasy hrály systémem "náhlé smrti" – konkrétně první série a finále na tři vítězné zápasy a zbylé tři série na dva vítězné zápasy. V roce 1938 byl systém Stanley Cupu znovu pozměněn s ohledem na snížení počtu klubů v základní soutěži. Ze sedmi zbylých klubů se do play-off zapojilo šest. V pěti sériích pak vypadal klíč postupu následovně.

První s druhým týmem NHL sehrály série na čtyři vítězné zápasy a vítěz postoupil rovnou do finále, kde čekal na vítězný tým klíče tří dalších sérií. V těch proti sobě stanuly třetí tým proti čtvrtému a pátý proti šestému. Vítězové těchto sérií se pak střetli v semifinále, které se, stejně jako dvě předchozí série, hrálo na dva vítězné zápasy. A vítěz semifinále pak postoupil samozřejmě do finále. Pro dalších pětadvacet let se pak v roce 1942 ustálil systém, podle něhož se do play off kvalifikovaly čtyři nejlepší kluby základní soutěže. Semifinále proti sobě svedlo první se třetím a druhý se čtvrtým týmem. Vítězové se pak střetli ve finále, hraném stejně jako semifinále, na čtyři vítězné zápasy. V roce 1967 došlo nejen k rozšíření počtu účastníků, ale zcela pochopitelně i ke změně systému play-off. Tento systém pak vycházel z již zaběhaného systému modifikovaného na dvě oddělené divize. V každé divizi se utkal první tým se třetím a druhý se čtvrtým. Vítězové těchto duelů si pak zahráli o finále. Také tyto všechny série se hrály na čtyři vítězné zápasy. V sezóně 70-71 došlo k úpravě tohoto systému, podle něhož se v semifinále neutkávaly týmy z téže divize, ale křížem týmy ze soupeřících divizí. O rok později došlo k další drobné úpravě, která stanovila soupeře prvního kola podle klíče první s druhým a třetí se čtvrtým. Foto: Wayne Gretzky (Edmonton Oilers) v roce 1987
Sedm let po rozšíření v roce 1967 měla NHL již osmnáct účastníků a bylo třeba opět měnit postupový klíč Stanley Cupu. Byl vymyšlen tzv. Preliminary Round neboli prolínací kolo. Prolínacího kola se nezúčastnili vítězové jednotlivých divizí, zatímco druhé a třetí týmy podle divizních tabulek byly seřazeny nově podle počtu získaných bodů do osmičlenné tabulky. Po dvou vítězných zápasech se pak lepší týmy probojovaly do čtvrtfinále, kde byla – již za účasti čtyř divizních vítězů – sestavena opět osmičlenná tabulka. Podle stejného klíče pak týmy sehrály série na čtyři vítězné zápasy. Také před zahájením semifinále se z postupujících týmů vytvořila tabulka, podle níž pak proti sobě stanuly první se čtvrtým a druhý se třetím týmem. I semifinále se hrálo na čtyři vítězná utkání, rovněž tak i finále. Po rozšíření o čtyři kluby bývalé WHA v roce 1979 se znovu měnil hrací kód. Nejlepší čtyři týmy svých divizí byly seřazeny do tabulky od prvního do šestnáctého a v prolínacím kole se utkalo osm dvojic - první proti poslednímu šestnáctému týmu tabulky, druhý proti patnáctému atd. až po duel osmého týmu s devátým. Prolínací kolo se však tentokrát hrálo na tři vítězné zápasy.

Další postup byl pak stejný jako u předchozího systému a od čtvrtfinále se už všechny série hrály na čtyři vítězné zápasy. Tento systém vydržel jen po dvě sezóny. Od ročníku 81-82 byl systém play-off opět pozměněn. V divizním semifinále se v každé divizi utkával první se čtvrtým a druhý se třetím týmem tabulky základní soutěže. Vítězové se pak střetli v divizním finále, které se na rozdíl od osmifinále nehrálo na tři, ale už na čtyři vítězné zápasy. Vítězní čtvrtfinalisté se podle zařazení v konferencích utkávali poté na čtyři vítězná utkání v tzv. Conference Championship (semifinále). Vítězové pak dospěli až do finále, rovněž hraného na čtyři vítězství. O pět let později se i v divizním semifinále přešlo na čtyři vítězná utkání. Poslední výraznou změnu zaznamenaly pravidla play-off v roce 1994. Systém vyřazovacích bojů v divizi byl opuštěn a týmy od té doby hrají první tři kola v rámci celé konference, která byla tehdy ovšem tvořena dvěma divizemi. Podle výsledků v základní části se osm týmů z každé konference srovnalo do pomyslné tabulky, kde první dva týmy byly vítězové svých divizí. Dalších šest týmů bylo odstupňováno podle získaných bodů, bez ohledu na pořadí v divizi. Tyto týmy spolu systémem poslední proti prvnímu, druhý proti sedmému atd. sehráli první kolo (osmifinále). Vítězové se dále střetli ve čtvrtfinále a ve finále konference. Vítěze Stanley Cupu pak určil zápas mezi vítězi Východní a Západní konference. Tento systém se používá s mírnou úpravou doposud. Onou poslední změnou bylo loňské zvýšení počtu divizí na tři, čili v pomyslné tabulce konference jsou nyní na prvních třech místech srovnáni podle počtu bodů vítězové tří divizí. Bez ohledu na pravidla play-off je ale Stanley Cup vždy zvláštní a nesmírně vzrušující událost. Událost, kdy není čas na léčení zranění, takže velikáni hokeje prostě hrají s bolestí bez ohledu na to, jak je mučivá. Obránce Jacques Laperriere hrál jednou finále se zlomeným zápěstím, brankář John Davidson zatínal zuby při hře s viklavým kolenem ve finále 1979. Montrealský levý křídelní útočník Bob Gainey jednou sehrál sérii play-off proti New York Islanders ne pouze s jedním, ale s oběma vykloubeným rameny. A v roce 1964 obránce Toronta Maple Leafs Bob Baun vstřelil v prodloužení šestého zápasu vítězný gól se zlomeným kotníkem. A protože ani v posledním sedmém utkání nepromeškal ani jedno střídání, strávil potom při léčení dva měsíce na berlích. Není pochyb, že jasně kovový zvuk Stanleyova poháru pomohl tišit jeho bolest.
Stanley Cup může též vyprávět o nepravděpodobných hrdinech jako například o montrealském brankáři Kenu Drydenovi, který byl povolán z druhořadé soutěže podržet Montreal v prvním kole proti Bostonu Bruins v roce 1971. Dryden vysoce favorizované Bruins pomohl porazit a potom získal nejenom Conn Smythe Trophy, ale i Stanley Cup. To vše rok předtím, než byl v další sezóně jmenován nejlepším nováčkem. V devadesátých letech vyřazovací boje zcela uchvátily hokejové příznivce také tím, že přinesly některé překvapující pády favoritů. V roce 1993 například New York Islanders zcela ohromili vyřazením Pittsburghu Penguins, obhajujících dvojí titul. O rok později Detroit Red Wings podlehl v sedmi zápasech nováčkovi ze San Jose. V roce 1997 šokovali celou Ameriku pro změnu Olejáři z Edmontonu, kteří vyřadili favorita z Dallasu. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Zkrátka Stanley Cup je něco tak mimořádného a neopakovatelného, že i zázraky jsou občas povoleny...

Pravidla Stanley Cupu
Současný herní systém vyřazovacích bojů o Stanley Cup má svůj základ v poslední velké změně pravidel play off z roku 1994. Tehdy NHL opustila systém vyřazovacích bojů v jednotlivých divizích a přešla na systém bojů v celých konferencích. Do play off se v každé z konferencí dostává vždy osm nejlepších týmů po základní části. Ty vytvoří pomyslnou osmičlennou tabulku, kde jsou na prvních místech vždy vítězové divizí, opět odstupňovaní podle úspěšnosti. V případě rovnosti bodů rozhoduje mezi vítězi divizí i ostatními týmy počet vítězných zápasů, dále vzájemné zápasy a popřípadě rozdíl mezi vstřelenými a obdrženými brankami. V prvním kole play off (osmifinále) spolu potom týmy hrají na čtyři vítězné zápasy podle systému první s osmým, druhý se sedmým atd. Výhodu domácího prostředí má v prvním utkání tým, který je v pomyslné tabulce výše. Zápasy se hrají na třikrát dvacet minut regulérní hrací doby, v případě nerozhodného výsledku se prodlužuje vždy o dvacet minut tak dlouho, dokud jedno z mužstev nevstřelí vítěznou branku. Po prvních dvou zápasech se výhoda domácího hřiště mění, v případném pátém a dalším utkání dochází k této změně po každém utkání (systém 2-2-1-1-1). Jedinou výjimkou jsou utkání mezi týmy z Pacifické a Centrální divize, kde si lepší z týmů může zvolit, zda chce hrát systémem 2-2-1-1-1 nebo 2-3-2. V případě systému 2-3-2 si tým navíc ještě může zvolit, zda chce začínat doma nebo venku. Po prvním kole jsou zbývající čtyři týmy v každé konferenci znovu sestaveny do tabulky, kde jsou na prvním místě opět podle bodů ze základní části vítězové divizí (pakliže zůstanou ve hře) a dále zbývající týmy. Ty spolu hrají čtvrfinále opět stejným systémem jako v prvním kole.

Totéž se opakuje i ve semifinále, tj. ve třetím kole. Vítěz semifinále získává titul vítěze konference a postupuje do finále Stanley Cupu. Finále Stanley Cupu mezi vítězem Východní a Západní konference se hraje zásadně systémem 2-2-1-1-1, přičemž výhodu domácího prostředí má v prvním zápase lepší tým ze základní části. Tato pravidla z roku 1994 byla počínaje sezónou 1998-99 mírně modifikována, protože NHL má od té doby v každé konferenci po třech divizích.
Tabulka pro první kolo play off má tak na prvních místech místo dvou nasazených týmů tři.

Vítezi Stanley Cupu
Rok
Tým
Vítězný gól
Trenér

2003
New Jersey Devils
Michael Rupp
Pat Burns

2002
Detroit Red Wings
Brendan Shanahan
Scotty Bowman

2001
Colorado Avalanche
Alex Tanguay
Bob Hartley

2000
New Jersey Devils
Jason Arnott
Larry Robinson

1999
Dallas Stars
Brett Hull
Ken Hitchcock

1998
Detroit Red Wings
Martin Lapointe
Scotty Bowman

1997
Detroit Red Wings
Darren McCarty
Scotty Bowman

1996
Colorado Avalanche
Uwe Krupp
Marc Crawford

1995
New Jersey Devils
Neal Broten
Jacques Lemaire

1994
New York Rangers
Mark Messier
Mike Keenan
1993
Montreal Canadiens
Kirk Muller
Jacques Demers

1992
Pittsburgh Penguins
Ron Francis
Scotty Bowman

1991
Pittsburgh Penguins
Ulf Samuelsson
Bob Johnson

1990
Edmonton Oilers
Craig Simpson
John Muckler

1989
Calgary Flames
Doug Gilmour
Terry Crisp

1988
Edmonton Oilers
Wayne Gretzky
Glen Sather

1987
Edmonton Oilers
Jari Kurri
Glen Sather

1986
Montreal Canadiens
Bobby Smith
Jean Perron
1985
Edmonton Oilers
Paul Coffey
Glen Sather

1984
Edmonton Oilers
Ken Linesman
Glen Sather

1983
New York Islanders
Mike Bossy
Al Arbour

1982
New York Islanders
Mike Bossy
Al Arbour

1981
New York Islanders
Wayne Merrick
Al Arbour

1980
New York Islanders
Bobby Nystrom
Al Arbour

1979
Montreal Canadiens
Yvon Lambert
Scotty Bowman
1978
Montreal Canadiens
Mario Tremblay
Scotty Bowman

1977
Montreal Canadiens
Jacques Lemaire
Scotty Bowman

1976
Montreal Canadiens
Guy Lafleur
Scotty Bowman

1975
Philadelphia Flyers
Bob Kelly
Fred Shero

1974
Philadelphia Flyers
Rick MacLeish
Fred Shero

1973
Montreal Canadiens
Yvan Cournoyer
Scotty Bowman

1972
Boston Bruins
Bobby Orr
Tom Johnson

1971
Montreal Canadiens
Henri Richard
Al MacNeil

1970
Boston Bruins
Bobby Orr
Harry Sinden
1969
Montreal Canadiens
John Ferguson
Claude Ruel

1968
Montreal Canadiens
J. C.
Tremblay
Toe Blake

1967
Toronto Maple Leafs
Jim Pappin
Punch Imlach

1966
Montreal Canadiens
Henri Richard
Toe Blake

1965
Montreal Canadiens
Jean Beliveau
Toe Blake

1964
Toronto Maple Leafs
Andy Bathgate
Punch Imlach

1963
Toronto Maple Leafs
Eddie Shack
Punch Imlach
1962
Toronto Maple Leafs
Dick Duff
Punch Imlach

1961
Chicago Black Hawks
Ab McDonald
Rudy Pilous

1960
Montreal Canadiens
Jean Beliveau
Toe Blake

1959
Montreal Canadiens
Marcel Bonin
Toe Blake

1958
Montreal Canadiens
Bernie Geoffrion
Toe Blake

1957
Montreal Canadiens
Dickie Moore
Toe Blake

1956
Montreal Canadiens
Maurice Richard
Toe Blake
1955
Detroit Red Wings
Gordie Howe
Jimmy Skinner

1954
Detroit Red Wings
Tony Leswick
Tommy Ivan

1953
Montreal Canadiens
Elmer Lach
Dick Irvin

1952
Detroit Red Wings
Metro Prystai
Tommy Ivan

1951
Toronto Maple Leafs
Bill Barilko
Joe Primeau

1950
Detroit Red Wings
Pete Babando
Tommy Ivan

1949
Toronto Maple Leafs
Cal Gardner
Hap Day

1948
Toronto Maple Leafs
Harry Watson
Hap Day
1947
Toronto Maple Leafs
Ted Kennedy
Hap Day

1946
Montreal Canadiens
Toe Blake
Dick Irvin

1945
Toronto Maple Leafs
Babe Pratt
Hap Day

1944
Montreal Canadiens
Toe Blake
Dick Irvin

1943
Detroit Red Wings
Joe Carveth
Tommy Ivan

1942
Toronto Maple Leafs
Pete Langelle
Hap Day

1941
Boston Bruins
Bobby Bauer
Coony Weiland
1940
New York Rangers
Bryan Hextall
Frank Boucher

1939
Boston Bruins
Roy Conacher
Art Ross

1938
Chicago Black Hawks
Carl Voss
Bill Stewart

1937
Detroit Red Wings
Marty Barry
Jack Adams

1936
Detroit Red Wings
Pete Kelly
Jack Adams

1935
Montreal Maroons
Baldy Northcott
Tommy Gorman

1934
Chicago Black Hawks
Mush March
Tommy Gorman

1933
New York Rangers
Bill Cook
Lester Patrick

1932
Toronto Maple Leafs
Ace Bailey
Dick Irvin
1931
Montreal Canadiens
Johny Gagnon
Cecil Hart

1930
Montreal Canadiens
Howie Morenz
Cecil Hart

1929
Boston Bruins
Bill Carson
Cy Denneny

1928
New York Rangers
Frank Boucher
Lester Patrick

1927
Ottawa Senators
Cy Denneny
Dave Gill

1926
Montreal Maroons
Nels Stewart
Eddie Gerard

1925
Victoria Cougars
Gizzy Hart
Lester Patrick

1924
Montreal Canadiens
Billy Boucher
Leo Dandurand

1923
Ottawa Senators
Eddie Gerard
Pete Green

1922
Toronto St. Pats
Babe Dye
Eddie Powers
1921
Ottawa Senators
Jack Darragh
Pete Green

1920
Ottawa Senators
Jack Darragh
Pete Green

1919

1918
Toronto Arenas
Corb Denneny

1917
Seattle Metropolitans
Pete Muldoon

1916
Montreal Canadiens
George Kennedy

1915
Vancouver Millionaires
Frank Patrick

1914
Toronto Blueshirts
Scotty Davidson

1913
Quebec Bulldogs
Joe Malone

1912
Quebec Bulldogs
C. Nolan

1911
Ottawa Senators
Bruce Stuart

1910
Montreal Wanderers
Pud Glass
1909
Ottawa Senators
Bruce Stuart

1908
Montreal Wanderers
Cecil Blachford

1907
Montreal Wanderers
Cecil Blachford
Kenora Thistles
Tommy Philips

1906
Montreal Wanderers
Cecil Blachford
Ottawa Silver Seven
A. T. Smith

1905
Ottawa Silver Seven
A. T. Smith

1904
Ottawa Silver Seven
A. T. Smith

1903
Ottawa Silver Seven
A. T. Smith
Montreal A. A. A.
C. McKerrow

1902
Montreal A. A. A.
C. McKerrow
Winnipeg Victorias
D. H. Bain

1901
Winnipeg Victorias
D. H. Bain
1900
Montreal Shamrocks
H. J. Trihey

1899
Montreal Shamrocks
H. J. Trihey
Montreal Victorias
F. Richardson

1898
Montreal Victorias
F. Richardson

1897
Montreal Victorias
Mike Grant

1896
Montreal Victorias
Mike Grant
Winnipeg Victorias
J. C. G. Armytage

1895
Montreal Victorias
Mike Grant

1894
Montreal A. A. A.

1893
Montreal A. A. A.

Zdroje:

Historie a kluby NHL -