jednoho z kardinálů, kterého by rád viděl na papežském stolci a vloží hlasovací lístek do kalichu. (I když technicky lze hlasovat pro kteréhokoli katolického muže, kardinálové vždy téměř bez výjimky hlasují pro jiné kardinály). Kardinál nesmí hlasovat sám pro sebe. A pak je tu ještě pravidlo, které v roce 1975 zavedl Papež Pavel VI, podle kterého se hlasování nesmějí účastnit kardinálové starší 80 let.

Hlasy budou sestaveny do tabulky kardinálem-komořím, který je vedoucím kolegia a který se stará o papežovy světské záležitosti. Asistent pak spojí hlasovací lístky dohromady jehlou a nití. Vítěz musí získat více než dvě třetiny hlasů, takže není příliš pravděpodobné, že se o vítězi rozhodne v prvním kole hlasování. Je-li hlasování nerozhodné, jsou hlasovací lístky smíchány se slámou a spáleny v krbu. Černý kouř z komína pak dá světu signál, že hlasování stále pokračuje.

Při minulých volbách hlasování pokračovalo tak dlouho, dokud některý z kandidátů nedostal dvě třetiny hlasů. Jan Pavel II však toto pravidlo v roce 1996 pozměnil, když vyhlásil Universi Dominici Gregis. Kromě rozhodnutí o tom, že kardinálové mají přebývat nedalekém Domě Svaté Marty (Domus Sanctae Marthae) namísto kobek v Apoštolském paláci), dokument rovněž určuje konkrétní okolnosti, za kterých stačí absolutní většina. Pokud není rozhodnuto do tří dnů, konkláve by si měla vzít den volna.

Když se kardinálové vrátí, neměla by hlasovat vícekrát než 21krát, a to s přestávkami pro motlitbu a diskusi po sedmé, čtrnácté a jednadvacáté volbě. V tu chvíli již stačí hlasy absolutní většiny - tzn. poloviny všech kardinálů plus jednoho navíc - aby byl pontif zvolen. Jakmile je rozhodnuto, hlasovací lístky jsou spáleny bez slámy a bílý kouř, který se vyvalí z komína oznámí světu, že nový papež byl úspěšně vybrán. Během více než 2000 let vládlo 264 papežů a za tu dobu napsali velkou část historie západního světa. Jejich příběhy zaplňují nějakých 50 kilometrů polic ve vatikánském tajném archivu, kde jsou rovněž uloženy některé stěžejní dokumenty západní historie.

Během letošního roku se objevil Kardinál Dionigi Tettamanzi jako jeden z nejsilnějších kandidátů. Je již považován za papabile (tak lidé uvnitř nazývají někoho, kdo má předpoklady usadit se na trůnu Svatého Petra). Tettamanzi, 68, se dostal na virtuální post lídra poté, co ho Papež v září přesunul z Janova do čela milánské arcidiecéze, která je největší na světě. I když co se týče doktrín je to tradicionalista, je tělnatý Tettamanzi považován za přirozeného vyjednávače, který má jen málo otevřených nepřátel mezi ostatními kardinály. Jenže se dostal na neoficiální "seznam hendikepovaných". Je totiž špatné národnosti a to může jeho papežské ambice značně poškodit. Někteří odborníci na Vatikán věří, že tím, že se papežem stal Polák Wojtyla, navždy skončila éra italských papežů, kteří okupovali stolec 450 let "Italští kardinálové se mohou snažit sebevíc zvolit někoho ze svého středu," říká jeden informovaný zdroj, "ale není jich na to dost." A pokud by měl být vybrán kandidát jiné než italské národnosti, pak to podle mínění mnoha bude někdo z Latinské Ameriky. Kardinálové ze Střední a Jižní Ameriky totiž tvoří největší část voličů - 23 ze 114 - zatímco Italů je jen 18. Fotogenický honduraský kardinál Oscar Rodríguez Maradiaga je často zmiňován jako kandidát díky svým vatikánským konexím a pozornosti, kterou věnuje utlačovaným. Jenže je mu 59 a možná je příliš mladý - mnozí kardinálové nechtějí ve funkci dalšího Jana Pavla II, který vládne a jejich vkus příliš dlouho. Staršími latinskoamerickými kandidáty jsou Cláudio Hummes ze Sao Paula (68), a vatikánský vyjednavač Dario Castrillón Hoyos (73) z Kolumbie.

Dalšími kandidáty z Římské kurie jsou Ital Giovanni Battista Re, šéf vlivné Kongregace biskupů, a Nigeriec s Francis Arinze, šéf Kongregace božského uctívání. Ale předtím, než se kterémukoli z kandidátů dostane širší podpory, je třeba si vzpomenout na to, že bylo již několik kardinálů, kteří měli podle "odborníků" velkou šanci Jana Pavla II nahradit a on je přežil. O kdysi tabuizovaném tématu papežova odstoupení se dnes ve vatikánských kruzích hovoří zcela otevřeně. Ačkoli je to podle církevních zákonů možné, od časů Řehoře XII v 15. století se pontifikátu nikdo nevzdal.