Mafia!

Mafia!

Maine, New Hampshire, Boston, Providence, New York, Cincinnati, Chicago, Dallas, St. Petersburg, Oregon a Los Angeles se potýkají s obviněními ze sexuálního zneužívání a snah zakrýt všechny stopy. Vysoce postavený biskup v Irsku rezignoval. Polský biskup, který kdysi pracoval ve Vatikánu jako papežův poradce, je vyšetřován. A objevují se obvinění na Sicílii. Francouzský biskup byl odsouzen k podmíněnému trestu za to, že neoznámil pedofilního kněze. A v Belgii byl v roce 1998 kardinál obviněn z odpovědnosti za zločiny pedofila, i když rozhodnutí bylo v odvolacím řízení změněno.

Skandály, které otřásají katolickou církví, zahrnují širokou škálu sexuálních skutků, z nichž nejznámější jsou pedofilie a znásilnění. Ale pod povrchem se skrývají další prohřešky, které jsou možná ještě horší: zneužití důvěry duchovenstvem, zakrývání stop a klamání, kterého se dopouští biskupové a kardinálové.

Věřící i nevěřící se dokážou smířit se smutnou pravdou o lidské slabosti. Co už ale není tak srozumitelné lidem zdravému rozumu a dobré vůle je široce rozrostlá institucionální korupce v církvi, díky níž mohlo k těm strašným věcem dojít, a to beztrestně.
Zpráva, ukazující, že katoličtí biskupové dostali příkaz přímo z Vatikánu, aby zatajovali sexuální zneužívání pod pohrůžkou exkomunikace, zpochybňuje tvrzení církve, že s problémem bojuje.

A co je ještě horší je, že dokument nese pečeť Jana XXIII, jednoho z nejpopulárnějších papežů moderní doby a že vyžaduje nejpřísnější utajení při potírání pedofilie uvnitř církve... Tento oficiální dokument, napsaný latinsky a potvrzený Vatikánem, dával biskupům po celém světě zcela přesné pokyny. 69 stránkový dokument, který teď vyšel na světlo, nese papežův podpis a nade vší pochybnost dokazuje, že katolická církev systematicky zatajuje případy sexuálního zneužívání svými duchovními. Datum - 1962 - indikuje, že takové zneužívání není věcí současnosti, jak se snaží tvrdit církevní vedení. Mlčenlivost se může v takto delikátních případech zdát být povinností, ale právní zástupci obětí argumentují tím, že církev používá mlčení k zatajování kriminálních činů, které má společnost nezpochybnitelné právo vyšetřit.

K dnešnímu dni stálo trestuhodné chování vůdců církev více než miliardu dolarů jen ve Spojených státech. Římskokatolická církev v USA vloni odvolala 218 kněží v důsledku obvinění ze sexuálního zneužívání, ale nejméně 34 pachatelů nadále vykonává své církevní funkce. Od 60. let 20. století bylo nejméně 850 amerických kněží obviněno ze zneužívání nezletilých, ale jen 350 z nich bylo do letošního roku odvoláno (mínus letošních 218, což znamená, že za třicet let bylo potrestáno 130 kněží).

Katolická církev má roční příjem 7,5 miliardy dolarů. Ještě významnější je její obrovský nemovitý majetek, který zahrnuje vše od katedrál a škol až po reality na plážích, zámky, golfová hřiště a televizní a rozhlasové stanice. Aktiva římskokatolické církve převyšují kombinovaná aktiva amerických gigantů Standard Oil, AT&T a U.S. Steel. Korporátní "pobočky" jako Angelus, Inc. byly v podstatě holdingovými firmami církve, které spravují lukrativní majetky, podnikají a věnují světskému mamonu. A vše je osvobozeno od daně z majetku.

O papežích a jejich "ďábelských" skutcích toho bylo napsáno dost a dost, dokonce i v katolických historických záznamech. Byl tu například Albert, od roku 1101; Anastasius, 855; Benedict IX (papež v letech 1032-1044) a dokonce Joan, vlastně žena jménem Joanna, která se vydávala za muže, získala post papeže a ještě porodila dítě.

Papež Pius II prohlásil, že Řím je "jediné město, které řídí parchanti" (synové papežů a kardinálů). Papežové měli patnáctileté milenky, dopouštěli se incestu, měli mnoho dětí a někteří byli dokonce při samotném aktu cizoložství zabiti (žárlivými manžely).
V jednu dobu dokonce v církvi nepraktikovali ani celibát. Neexistuje ani kompletní seznam papežů a během let z něj byla některá jména odstraněna a nahrazena jinými. V jednu chvíli dokonce úřadovali čtyři papežové a jeden druhého exkomunikovali. Ani věřící tehdy nevěděli, za kým stát.

Alberto Luciani, Papež Jan Pavel I zemřel nebo byl zavražděn někdy mezi 21.30 dne 28. září a 4.30 dne 29. září 1978, kdy bylo nalezeno jeho tělo. Je známo, že Luciani v té době již věděl o finančních intrikách, do kterých bylo zapleteno IOR a že měl v úmyslu "udělat pořádek" a odvolat arcibiskupa Marcinkuse a dokonce ukončit styky s Robertem Calvim, Licciem Gellim a Michaelem Sindonou. Je rovněž známo, že papež, který ho nahradil, Karol Wojtyla jako Jan Pavel II, měl se všemi těmi muži úzké vztahy, ponechal Marcinkuse ve funkci a ponechal "Vatikán s.r.o." fungovat tak jako předtím. Je také známo, že plány podpořit Wojtylu bylo přinejmenším usnadněno Ortolanim, který umožnil, aby se v jeho paláci scházeli ti členové kurie a další příslušníci vatikánské elity, kteří tento záměr podporovali.

Papež Jan Pavel II možná brzy zemře. Jaký bude postup voľby 264. nástupce Svatého Petra? V souladu s tradicí Vatikán o volbě nového Papeže nemluví, dokud je současný pontif naživu. Ale protože Jan Pavel II trpí důsledky pokročilé Parkinsonovy choroby a šesti chirurgických zákroků, spekulace o jeho nástupci budou po náměstí Sv. Petra kolovat jako nikdy předtím. Neexistují žádní konkrétně oznámení kandidáti, ale kampaň před nejsledovanějšími volbami brzy dosáhne nového vrcholu - jen to bude velmi, velmi potichu.

Podle staletí staré tradice se na volbě podílí výhradně Posvátné kolegium kardinálů. Kolegium má technicky sestávat z maxima 120 kardinálů, ale Jan Pavel II toto pravidlo trochu porušil tím, že jich jmenoval o několik víc. Patnáct až dvacet dní po Papežově smrti se kardinálové sejdou v Sixtinské kapli na tajném schůzi zvané konkláve. Tam jsou jim rozdány pruhy papíru, ozdobené latinským nápisem "Eligo in summum pontificem" - neboli "Volím za nejvyššího pontifa". Každý kardinál napíše na papír jménojednoho z kardinálů, kterého by rád viděl na papežském stolci a vloží hlasovací lístek do kalichu. (I když technicky lze hlasovat pro kteréhokoli katolického muže, kardinálové vždy téměř bez výjimky hlasují pro jiné kardinály). Kardinál nesmí hlasovat sám pro sebe. A pak je tu ještě pravidlo, které v roce 1975 zavedl Papež Pavel VI, podle kterého se hlasování nesmějí účastnit kardinálové starší 80 let.

Hlasy budou sestaveny do tabulky kardinálem-komořím, který je vedoucím kolegia a který se stará o papežovy světské záležitosti. Asistent pak spojí hlasovací lístky dohromady jehlou a nití. Vítěz musí získat více než dvě třetiny hlasů, takže není příliš pravděpodobné, že se o vítězi rozhodne v prvním kole hlasování. Je-li hlasování nerozhodné, jsou hlasovací lístky smíchány se slámou a spáleny v krbu. Černý kouř z komína pak dá světu signál, že hlasování stále pokračuje.

Při minulých volbách hlasování pokračovalo tak dlouho, dokud některý z kandidátů nedostal dvě třetiny hlasů. Jan Pavel II však toto pravidlo v roce 1996 pozměnil, když vyhlásil Universi Dominici Gregis. Kromě rozhodnutí o tom, že kardinálové mají přebývat nedalekém Domě Svaté Marty (Domus Sanctae Marthae) namísto kobek v Apoštolském paláci), dokument rovněž určuje konkrétní okolnosti, za kterých stačí absolutní většina. Pokud není rozhodnuto do tří dnů, konkláve by si měla vzít den volna.

Když se kardinálové vrátí, neměla by hlasovat vícekrát než 21krát, a to s přestávkami pro motlitbu a diskusi po sedmé, čtrnácté a jednadvacáté volbě. V tu chvíli již stačí hlasy absolutní většiny - tzn. poloviny všech kardinálů plus jednoho navíc - aby byl pontif zvolen. Jakmile je rozhodnuto, hlasovací lístky jsou spáleny bez slámy a bílý kouř, který se vyvalí z komína oznámí světu, že nový papež byl úspěšně vybrán. Během více než 2000 let vládlo 264 papežů a za tu dobu napsali velkou část historie západního světa. Jejich příběhy zaplňují nějakých 50 kilometrů polic ve vatikánském tajném archivu, kde jsou rovněž uloženy některé stěžejní dokumenty západní historie.

Během letošního roku se objevil Kardinál Dionigi Tettamanzi jako jeden z nejsilnějších kandidátů. Je již považován za papabile (tak lidé uvnitř nazývají někoho, kdo má předpoklady usadit se na trůnu Svatého Petra). Tettamanzi, 68, se dostal na virtuální post lídra poté, co ho Papež v září přesunul z Janova do čela milánské arcidiecéze, která je největší na světě. I když co se týče doktrín je to tradicionalista, je tělnatý Tettamanzi považován za přirozeného vyjednávače, který má jen málo otevřených nepřátel mezi ostatními kardinály. Jenže se dostal na neoficiální "seznam hendikepovaných". Je totiž špatné národnosti a to může jeho papežské ambice značně poškodit. Někteří odborníci na Vatikán věří, že tím, že se papežem stal Polák Wojtyla, navždy skončila éra italských papežů, kteří okupovali stolec 450 let "Italští kardinálové se mohou snažit sebevíc zvolit někoho ze svého středu," říká jeden informovaný zdroj, "ale není jich na to dost." A pokud by měl být vybrán kandidát jiné než italské národnosti, pak to podle mínění mnoha bude někdo z Latinské Ameriky. Kardinálové ze Střední a Jižní Ameriky totiž tvoří největší část voličů - 23 ze 114 - zatímco Italů je jen 18. Fotogenický honduraský kardinál Oscar Rodríguez Maradiaga je často zmiňován jako kandidát díky svým vatikánským konexím a pozornosti, kterou věnuje utlačovaným. Jenže je mu 59 a možná je příliš mladý - mnozí kardinálové nechtějí ve funkci dalšího Jana Pavla II, který vládne a jejich vkus příliš dlouho. Staršími latinskoamerickými kandidáty jsou Cláudio Hummes ze Sao Paula (68), a vatikánský vyjednavač Dario Castrillón Hoyos (73) z Kolumbie.

Dalšími kandidáty z Římské kurie jsou Ital Giovanni Battista Re, šéf vlivné Kongregace biskupů, a Nigeriec s Francis Arinze, šéf Kongregace božského uctívání. Ale předtím, než se kterémukoli z kandidátů dostane širší podpory, je třeba si vzpomenout na to, že bylo již několik kardinálů, kteří měli podle "odborníků" velkou šanci Jana Pavla II nahradit a on je přežil. O kdysi tabuizovaném tématu papežova odstoupení se dnes ve vatikánských kruzích hovoří zcela otevřeně. Ačkoli je to podle církevních zákonů možné, od časů Řehoře XII v 15. století se pontifikátu nikdo nevzdal.