Bermudský trojuholník
Od doby, kdy před tisíci lety první mořeplavci napjali plachty svých člunů, se rozsáhlé a nevyzpytatelné plochy oceánů staly zdrojem četných mýtů a záhad, místy zabydlenými podivnými obludami s nevysvětlitelnou mocí. Známé jsou historky o mořských pannách nebo o Krakenovi, sedmdesátimetrové obludě, která ničila lodě a zabíjela námořníky. Novějšího data je špatná pověst tzv. bermudského trojúhelníku.
Bermudský trojúhelník, kdo by neznal legendu všech záhadologů, kterou lze najít v oblasti mezi Portorikem, Miami a Bermudským souostrovím. Záhadně zde mizí lodi, letadla jejich posádky. Alespoň to tvrdí milovníci záhad. Někteří jsou dokonce přesvědčeni, že právě tady je jakési loviště, kde vesmířané získávají "vzorky lidské civilizace". Anebo je snad všechno kolem slavné záhady jen docela obyčejný humbuk?
PROČ BERMUDSKÝ A PROČ ZROVNA TROJÚHELNÍK?
Proč se mluví a píše zrovna o bermudském a zrovna o trojúhelníku? Nejprve bych chtěla podotknout, že ústav zeměpisných jmen Spojených států amerických neuznává Bermudský trojúhelník jako oficiální jméno, a tak neudržuje žádnou kartotéku této oblasti pod tímto jménem. Bermudský [lépe řečeno Devilův (Ďábelský) trojúhelník podle oficiálního názvu] je pomyslná oblast umístěná jihovýchodně od Atlantického pobřeží Spojených států. Bohužel v současné době nevíme o žádných mapách, kde jsou zachyceny přesné hranice Bermudského trojúhelníka. Avšak hlavní mapa této oblasti je dostupná v U.S. Naval Oceanographic Office ve Washingtonu D.C. 20390, kde témeř kdokoliv z nás může zajít a prostudovat tuto podrobnou mapu. V úředním oběžníku VII. United States Coast Guard No. 5720 se uvádí: "Bermudský, neboli ďábelský trojúhelník je pomyslná oblast při jihovýchodním atlantském pobřeží USA známá vysokým počtem neobjasněných zmizení lodí, malých člunů a letadel.
Vrcholy trojúhelníku se nacházejí přibližně na Bermudách, v Miami (Florida) a San Juanu (Portoriko)." Proč se tedy mluví a píše zrovna o bermudském a zrovna o trojúhelníku? Všechno to záleží na lidech, na spisovatelích, na novinářích. Historie vzniku názvů jsou někdy dosti nejasné. Oblast v západním Atlantiku nazývaná též bermudský trojúhelník nemá zdaleka jenom tento jediný název. Říká se jí také:
-ďáblovo nebo ďábelské moře
-hřbitov Atlantiku
-moře vúdú (podle názvu čarodějnictví v karibském moři)
-moře zatracenců (nebo též předpeklí zatracenců).
Ze všech těchto pojmenovaní se nakonec nejvíce používá bermudský trojúhelník. A proč tedy bermudský ? Snad proto, že ostrov Bermudy tvoří jeden vrchol trojúhelníku a snad také proto, že mnoho záhadných zmizení bylo právě kolem Bermud. A proč zrovna trojúhelník ? Snad proto, že je to dost jednoduchý útvar vymezený pouhými třemi body. Kruh nebo čtverec se vymezuje na mapě obtížně. Vrcholy bermudského trojúhelníku jsou Bermudy-Portoriko-Miami na Floridě. Toto vymezení se ovšem nesmí brát úplně přesně, protože každý badatel, spisovatel nebo propagátor určuje polohu bermudského trojúhelníku trochu jinak.
Někteří k němu přidávají pruh moře u pobřeží spojených států, také část moře severně od Kuby a Haiti nebo část Mexického zálivu nebo dokonce celý a jiní zase severní kus Karibského moře. Jeho rozloha se přirovnává k rozloze Britských ostrovů. Kdybychom trvali na vymezení trojúhelníku již zmíněnými třemi body, pak bychom zjistili, že témeř polovina všech záhadných zmizení, které daly vzniknout mýtu bermudského trojúhelníku se do něj nevejde. Takže nakonec dojdeme k závěru, že bermudský trojúhelník vlastně není trojúhelník jako útvar, ale pouze název, který poprvé použil Američan E.V.W.Jones, který v roce 1950 napsal knihu s názvem Bermuda Triangle. Byla to pouze malá publikace, která upadla v zapomnění.
Po tomto Američanovi se věnovalo problematice bermudského trojúhelníku mnoho novinářů a spisovatelů. Nejznámější je ale Charles Berlitz se svoji knihou The Bermuda Triangle, která vyšla v roce 1974. Podle odhadu vyšlo této knihy během několika let v různých vydáních na celém světe 20 miliónu exemplářů. Čtenáři jsou senzace chtiví a bermudský trojúhelník a jeho záhady byl pro novináře a spisovatele vděčné téma. Někteří píší o záhadách a nadpřirozených jevech, těch je většina, někteří zase dokazují, že se v bermudském trojúhelníku zase nic záhadného a nadpřirozeného neděje, těch je ovšem menšina. A tak jak to vlastně je? Je bermudský trojúhelník záhada, skutečnost nebo pouze legenda?
Sanderson vyslovil přesvědčení, že bermudský trojúhelník je jednou z desítek oblastí známých jako temné víry. Největší popularitu ovšem záhadě udělal již zmíněný americký autor Charles Berlitz knihou "Bermudský trojúhelník ", která vyšla roku 1974 a vyvolala senzaci. O 3 roky později vyšel druhý Berlitzův bestseller nazvaný "Beze stopy". Údaje uváděné v obou knihách byly pilně přepisovány dalšími autory a tak se dostaly do světa varovné zprávy, že u Bermud se skutečně děje mnoho záhadného. Bohužel převzaté zcela nekriticky. Lodě prý mizely v tajemné oblasti už v 19. století a patrně i dříve.
KOLUMBOVA ŠŤASTNÁ HVĚZDA
Úplně prvním člověkem, který písemně zaznamenal podivné jevy, se kterými se setkal v oblasti Bermud, nebyl nikdo menší než Kryštof Kolumbus. 15.září 1492, kdy se jeho flotila plavila Sargasovým mořem, on a jeho námořníci spatřili obrovský ohnivý pás,
který přelétl přes nebe a zmizel v moři - tak si to alespoň Kolumbus zapsal do svého deníku. O několik dní později zjistil, že lodní kompas se chová velice podivně. Takže to byl ve skutečnosti už Kryštof Kolumbus kdo zde nejspíš zažil podivné věci, jako první Evropan v těchto vodách. Když se lodě slavného admirála plavily 11. října 1492 po dlouhých týdnech cesty na západ stále ještě po širém moři, měli toho jeho lidé už dost. Mluví se o tom, že když psychicky vysílené posádky lodí slavné flotily admirála Kryštofa Kolumba začaly pochybovat, že někdy dorazí k pevnině, admirál však stále tvrdil, že země nemůže být daleko, zahlédl krátce po setmění námořník Rodrigo de Triana v dálce podivné světlo. Bylo však velmi podivné: stoupalo od obzoru vzhůru a zase klesalo zpět, …."jako špatná voskovice, která se rozsvěcuje a zhasíná, jako by se houpala nahoru a dolů"… , objevovala se i podivná světla pod mořskou hladinou. Lodní deník o tom říká: „.. pak bylo spatřeno ještě jednou nebo dvakrát. Bylo to jako vosková svíce, která se houpala nahoru a dolů, což by se však jen pramálo lidem bylo zdálo jako známka země. Nicméně admirál si byl jist, že je jí velmi blízko..."
Dodnes se nevyjasnilo, co to bylo za úkazy. Můžeme se jenom domnívat, že plamenný pás byl pravděpodobně pouhý meteorit. Problémy s kompasem zahrnovaly pouze odchylky v ukazování skutečného a magnetického severu. Podivná záře mohla docházet z ostrovů poblíž Hispaňoly nebo z Hispaňoly samotné. Pravdou však je, že za pár hodin došlo k objevu Ameriky. Zbývá dodat, že vše se odehrálo na severu karibské oblasti v "bermudském trojúhelníku". Záhadou zůstává, kdo mu to tehdy svítil na cestu, která otevřela novou kapitolu v dějinách lidstva. O 477 let později, popisuje podobný jev v bermudském trojúhelníku i posádka kosmické lodi Apollo 12 "Vidíme záblesky živého ohně a jsou to dokonce poslední viditelná světla na naší planetě."
JAMES B.CHESTER
Pojďme tedy o krok nazpět a osvěžme si naší paměť alespoň několika záhadnými případy, které ve své době způsobily značný rozruch. Někdy 26.února 1855 byl nalezen v Sargasovém moři trojstěžník James B.Chester. V kajutách se našly převrácené židle, stoly, oděvy a osobní věci námořníků byly rozházeny po palubě, ale námořníci nikde, ani památky po živém člověku. Je možné, že by se všichni námořníci zbláznili a naskákali do moře? Byli snad někým uneseni? Dodnes se vedou spory o tom co zaútočilo na loď, že to "cosi" vyvolalo mezi osádkou paniku.
MARY CELESTE
Moře čas od času beze stopy pohltilo nějakou loď i s její posádkou. Jiným tajemným případem je nález opuštěné brigantiny Mary Celeste. Mezi nejzajímavější zprávy z bermudského trojúhelníku paradoxně patří ty nejstarší, pocházející ještě z dob před vypuknutím mediální horečky, kdy autoři neměli tolik důvodů si vymýšlet. Sem patří především příběh brigantiny Mary Celeste, v němž se vedle poměrně známých fakt objevují i některé podivné, dosud málo zmiňované detaily. Tento dvojstěžník vyplul 5. listopadu z newyorského přístavu a měl namířeno do Janova. O měsíc později - 4.prosince 1872 - ho nalezla britská briga Dei Gratia mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Když byla brigantina Mary Celeste na dohled, působila rozličnými dojmy. Na první pohled bylo jasné, že s ní není něco v pořádku. Plachty byly potrhané a visely nakřivo, ale loď byla v perfektním stavu. Na palubě nikdo nebyl. Protože loď neodpovídala na signály, vyslal k ní britský kapitán člun. Jeho posádka zjistila, že Mary Celeste je prakticky nepoškozená - ale posádka je pryč. Vše nasvědčovalo tomu, že se na palubě odehrály velmi podivné věci. Všechna okna zadní nástavby byla pečlivě zakryta plachtovinou a zatlučena prkny. V přídi opuštěné lodi, těsně pod čarou ponoru, zela dvoumetrová díra. Jinak se zdála loď v pořádku, schopná plavby a trup lodi byl prakticky nepoškozený - s jedinou, avšak podivnou výjimkou. Po obou stranách přídě se v měděné obšívce pod čarou ponoru táhly dlouhé hluboké rýhy způsobené něčím velmi ostrým.
Komise, která věc vyšetřovala, se snažila obvinit posádku Dei Gratie z pirátského přepadení Mary Celeste, musela ji však pro nedostatek důkazů zprostit viny. Obvinění bylo o to absurdnější, že všechny peníze, šperky, listiny, osobní majetek, lodní kufry (na nešťastné lodi se plavila i kapitánova žena) a další cennosti zůstaly na palubě, chyběl jen sextant a záchranné čluny. Náklad-soudky s alkoholem-byl naprosto v pořádku, což vylučovalo tu možnost přepadení lodi piráty. Zásoby jídla a vody byly dostatečné, chyběla tedy jen posádka, 10 lidí včetně manželky a malé dcerky kapitána. V podpalubí se nacházela asi stopa vody. Vstupy do podpalubí byly odkryty, budka s kompasem roztříštěna, stropní okno v kapitánově kajutě bylo otevřeno. V kapitánově kajutě byl nalezen italský meč, na jehož ostří bylo něco, co bylo zprvu považováno za krev, avšak laboratorní rozbory tuto domněnku vyvrátily. Bylo jasné, že loď byla opuštěna ve spěchu. Lodní deník zůstal nedotčený; poslední zápis, starý devět dní nenaznačoval žádné hrozící potíže. Lodní deník končil datem 24. listopadu 1872 a hovořil o tom, že Mary Celeste pluje na souřadnicích 36o 57' severní šířky a 27o 20' západní délky. Kromě toho ale v salonu ležela břidlicová tabulka se zápisem o poloze z 25. listopadu, tedy o den později než poslední zápis v lodním deníku. Podle ní plula plachetnice ten den kolem ostrova Santa Maria v Azorském souostroví, tedy v oblasti, která bývá do bermudského trojúhelníku rovněž zahrnována. Ještě podivnější však bylo, že písmo nepatřilo ani kapitánovi, ani prvnímu důstojníkovi - a nikdo další z posádky už navigaci neovládal.
Další zvláštností bylo, že loď se – už bez posádky a navzdory neklidnému moři a bouři – stále držela svého kursu, a to více než 500 mil (=800 km), tj. do chvíle, kdy byla objevena. Proč kapitán loď opustil? Jak mohl on a ostatní z lodi beze stopy zmizet? Byly vysloveny teorie jako vzbouření posádky, strach z náhlého výbuchu nákladu, vzplanutí moru, únos, útěk posádky po zjištění náhlého požáru, ale nenašly se stopy po ohni. Další teorie se opírá o zjištění, že v lodních zásobách byl nalezen chléb nakaženýnámelem. Vědělo se, že právě námel vyskytující se v chlebu již dříve zapříčinil náhlá šílenství a dokonce smrt, které předcházelo nelogické chování. Konzumace kontaminovaného chleba s následnou otravou s projevy šílenství mohla způsobit, že celá posádka naskákala do moře – toto vysvětlení lze možná vztáhnou i na jiné případy opuštěných lodí, ale to jsou pouze domněnky. Ještě více než po stu letech je Mary Celeste považována za oběť záhadné síly, která číhá na své oběti v bermudském trojúhelníku.
Tolik fakta.
…..Okna zadní nástavby byla zatlučena prkny a zakryta plachtovinou, jako by se tam chtěla zmizelá posádka opevnit. V měděné obšívce pod čarou ponoru byly dlouhé a hluboké rýhy.. Tak o tom ve své knize píše Charles Berlitz. Nikoho však nenapadlo Berlitzovy údaje ověřit. Udělal to ovšem Lawrenc David Kusche z Arizonské národní knihovny ve spolupráci s Deborah Blouinovou.
Výpisy z archivů pojišťoven i amerického námořnictva v roce 1973 dokázaly, že Berlitz si v podstatě ve většině případů bohapustě vymýšlel. Kusche napsal dvě knihy. Neměly však takový čtenářský úspěch jako Berlitzovy bestsellery. Inu, lidé milují spíše romantiky tajemných záhad, než prostá a také zpravidla nezáživná fakta. Dobová kresba Mary Celeste. Na zádi je záchranný člun, ve skutečnosti však na lodi po jejím nalezení žádný nebyl.
STARÝ MUŽ A TROJÚHELNÍK SMRTI
Na palubách lodí a letadel mizejících v bermudském trojúhelníku většinou odcházeli z tohoto světa lidé, jejichž jména nikomu nic neříkala. Zvláštní výjimku v tomto ohledu představuje jeden z prvních popsaných případů a obrovskou popularitu tajemnému "trojúhelníku" přineslo zmizeni lodi, na níž se plavil Joshua Slocum. Nám suchozemcům jeho jméno patrně mnoho neřekne, ale na přelomu 19. a 20. století šlo patrně o nejslavnějšího mořeplavce doby. Jde totiž o svého času velmi populární historickou osobnost, kterou dodnes znají přinejmenším mnozí námořní jachtaři a milovníci moře. Slocum byl totiž vůbec první člověk v historii, kterému se podařilo samotnému na malé plachetnici obeplout zeměkouli. Joshua Slocum se narodil roku 1844 a už v raném mládí odešel na moře. Začínal jako prostý námořník, vypracoval se na důstojníka a posléze i na kapitána. Když v padesáti letech odešel do výslužby, koupil vyřazenou jedenáctimetrovou plachetnici Spray a v červenci roku 1895 vyrazil na mořskou pouť kolem celé zeměkoule zcela sám. Trvala mu celé tři roky, nicméně zvítězil. Spray se stala nejslavnější sportovní jachtou, Joshua Slocum nejslavnějším jachtařem. Unikátním výkonem se proslavil. O své cestě napsal knihu. Dnes bychom řekli bestseller a kniha, kterou o cestě napsal, šla (a dodnes jde) dobře na odbyt. Slocum byl po návratu z cesty kolem světa finančně zajištěn, dokonce se na stará kolena oženil a usadil na ostrově Martha's Vineyard. Spray však neopustil a na podzim roku 1909 ve věku pětašedesáti let se s ní zase vydal na delší plavbu do Jižní Ameriky. Doplul však pouze do oblasti dnešního bermudského trojúhelníku, kde zmizel. Nenašel se ani vrak lodě, ani mrtvé tělo, ani vyplavené trosky jeho plachetnice, které by napověděly o osudu osamělého mořeplavce. Tehdy poprvé se moře v okolí Floridy dostalo do popředí zájmu senzacechtivé veřejnosti. Tehdy ještě nebyli v módě mimozemšťané a jiné dimenze, spekulovalo se spíše o pirátech, srážce nebo sebevraždě. Nic z toho se však nepodařilo dokázat.
BRUCE GERNON
Někdy šlo o prokazatelnou katastrofu, která měla očité svědky, kteří přežili. Pravým opakem záhadného zmizení posádky Mary Celeste je záchrana dvou pilotů, kteří letěli nad bermudským trojúhelníkem. Dne 4. prosince 1970 vzlétl Bruce Gernon ml. spolu se svým otcem ve sportovním letadle z ostrova Andros na Bahamách a zamířil k Palm Beach na Floridě. Gernonovo letadlo bylo vzápětí obklopeno podivným mrakem tvaru doutníku. Nejednalo se o žádný obyčejný mrak. ,,Jeho stěny byly zářivě bílé s malými obláčky, které rotovaly ve směru hodinových ručiček uvnitř mraku,“ vyprávěl Gernon později. Na jeho konci zahlédl otvor, nabral rychlost a unikl. Místo na čerstvý vzduch se však dostalo letadlo do podivného zeleného oparu. Gernon zahlédl ostrov; podle uplynulého času usoudil, že jde o ostrůvky Bimini. Po několika minutách však bezpečně poznal Miami Beach na Floridě. Po přistání si Gernon ověřil čas. Vzdálenost, kterou normálně přeletěl asi za 75 minut, překonal tentokrát za pouhých 45 minut a navíc spálil o 45 litrů benzínu méně než obvykle. V následujících letech Gernon hovořil o tom, že je jedním z těch šťastných, kterým se podařilo projít časovou smyčkou, přežít nástrahy bermudského trojúhelníku a podat o nich svědectví.
CYCLOPS
Cyclops byla americká loď, která zmizela 4.března 1918 na cestě z Barbadosu do Norfolku ve Virginii. Na palubě bylo 309 členů posádky. Loď disponovala v té době již běžným rádiovým spojením a v době zmizení vezla jako náklad manganovou rudu. V době, kdy Cyclops zmizel, stále ještě zuřila válka, mělo se tedy nejprve za to, že se stala obětí Němců – buď, že najela na německou minu, nebo, že ji potopila německá ponorka či válečná loď. Po válce však tyto teorie vzaly za své, protože se prokázalo, že v té době v dané oblasti nebyly žádné německé miny a neoperovaly tam ani jejich lodě či ponorky. Nicméně po skončení války se němečtí agenti v Jižní Americe přihlásili s tím, že mezi náklad umístili časované bomby. Další vysvětlující teorie praví, že na lodi došlo ke vzpouře, jelikož kapitán byl nesnesitelný a značně podivínský, možná až duševně vyšinutý, jelikož byl pravidelně vídán, jak kráčí po mostě oblečený jen ve spodkách a s buřinkou na hlavě. I další hypotéza operuje s kapitánem jakožto s klíčovou osobou - byl původem Němec, což vedlo k myšlence, že zradil a převedl loď na stranu nepřítele. Tomu by odpovídala i zvláštní okolnost plavby - Cyclops se totiž po vyplutí z Barbadosu náhle obrátil jižním směrem, místo určeným severním. Loď zmizela za pěkného počasí, vál jen mírný vítr. Cyclops se zmítal v bouři.
Podle některých domněnek mohla Cyclops stáhnout do moře obrovská chobotnice, nebo se loď prostě potopila za bouře. Na dno mohla Cyclops poslat i náhlá sešová vlna (tento pojem si vysvětlíme o něco dále). Je docela zajímavé, že jedna z vysvětlujících teorií, jejímž autorem je M.S.Tisdall a která říkala, že Cyclops se možná převrátil dnem vzhůru, poskytla námět pro film "Dobrodružství Poseidonu" (s Gene Hackmanem v hlavní roli). Letka avengerů, která zmizela ve druhé světové válce
VRAKY V HLUBINÁCH MLČÍ
Nemizejí jen lodě, mizí i letouny a tady zmizelo hned pět válečných bombardérů najednou. Svého času slavnou záhadou bylo zmizení pěti amerických letounů TMB 3 Avenger letky Flight 19. Bylo to někdy koncem roku 1945 a z USA byla vyslána do Itálie eskadra sedmi bombardérů. Letecká základna Fort Lauderdale, Miami,....hodiny ukazují 14.10 je 5.prosince 1945 a od betonové rozjezdové dráhy se odlepuje poslední ze skupiny letadel. Skupina míří na východ. Byl to běžný let a počasí bylo příznivé. Z dochovaných archívů se můžeme jen dohadovat, co se vlastně stalo. Byl zachycen rozhovor mezi posádkami lodí a letadel, který jasně ukazuje na to, že ztratili orientaci. Někdo se ptal, co ukazuje jeho kompas a potom ještě dodal, "Vůbec nevím kde jsme. Asi jsme po poslední obrátce zbloudili." Komunikace ještě chvíli běžela, byly sděleny orientační body, které měly pomoci pilotům v jejich zpáteční cestě. Počasí se začalo zhoršovat. Kapitánem jednoho z letadel byl Dick Stern, jeho letoun se dostal za krásné noci, asi 500 km od Bermud do silných otřesů a jeho stroj začal prudce ztrácet výšku. Stroj se však podařilo ovládnout a přistál na letišti v Bermudách. Po chvíli se objevuje ještě další stroj, který se dostal do obdobných potíží, ale ostatních pět zmizelo úplně beze stopy, do záchranné akce vstupují dva Avengery. Vydávají se hledat své ztracené kamarády, kterým již možná dochází palivo ve strojích. Smutné události, jakoby tento den nebraly konce. Po určité chvíli se ztratí i záchranné letouny. Velení se nevzdávalo a na druhý den vyslalo do přibližné oblasti možné nehody, další letouny, které měly pátrat po troskách letadel, nebo po posádkách. Bohužel se nic nenašlo a tak nad touto událostí visí stále jeden velký otazník. Milovnici záhad jsou přesvědčeni, že letouny i se svými piloty zmizely v časoprostorové díře, odvážnější tvrdí, že byly zhltnuty vesmířany. Americké vojenské námořnictvo je však realističtější. Výsledky podrobného šetření naznačují, že s největší pravděpodobností piloti vinou navigační chyby zabloudili. Letouny se s prázdnými nádržemi zřítily do moře.
V roce 1991 se objevily zprávy, že trosky letounů byly nalezeny asi 15 km od Fort Lauderdale na Floridě, ale celá causa zůstává stále nejasná. Tehdy totiž výzkumná loď Deep See objevila v této oblasti na dně několik avengerů v těsné blízkosti. Jeden nalezený vrak měl dokonce číslo shodné s číslem stroje z osudové letky Flight 19. Mluvčí US Navy však řekl, že vojenské letouny "čísla dědí" a že jde o letoun z havárie, která je staršího data, někdy z válečných let 1943 až 1945. V místě nálezu byl cvičný bombardovací cíl. Trosky byly tím, co zbylo z letadel, jejichž pilotní žáci je nezvládli a havarovali. Avengery nešťastné letky Flight 19 tedy nalezeny nebyly. Není to však rozhodně důvod k tvrzení, že v tragédii měli prsty proradní malí zelení pidimužíci z létajících talířů. Ostatně nic takového nenapadlo žádného z novinářů, kteří o případu zmizení letounů Avenger bezprostředně po události psali. V červnu 1950 však zmizela ve stejné oblasti nákladní loď Sandra a tehdejší noviny zveřejnily seznam záhadných zmizení dalších lodí. Objevila se první podezření, že jde o oblast přivolávající tragédie. Záhadologové zavětřili: je všechno opravdu tak, jak se tu tvrdí?
Po zmizení letky avengerů se vršila jedna záhada za druhou: ztracené stroje, posuny v čase, předměty vynořující se z moře.. Stejnou rychlostí vznikaly i hypotézy: mimozemšťané, podmořská civilizace, Atlanťané, obrovské bubliny plynu, infrazvuk působený bouřemi. Trochu stranou pozornosti záhadologů zůstala jedna velmi pravděpodobná hypotéza - Florida se svým kosmickým přístavem a strategicky dobře umístěná Kuba byly zajímavé i pro „výzkumníky" z někdejšího SSSR. A sovětští vědci se o problém bermudského trojúhelníku skutečně živě zajímali. S koncem studené války také ubylo zpráv o záhadách v této oblasti.
MARINE SULPHUR QUEEN
Marine Sulphur Queen byla 142 metrů dlouhá nákladní loď, která převážela 15 000 tun roztavené síry v ocelových nádržích. Vyplula z Beaumontu v Texasu a měla namířeno do Norfolku ve Virginii. Posádku tvořilo třicetidevítičlenné mužstvo. Poslední zpráva, pocházející z lodi Marine Sulphur Queen, pocházela z 3.února 1963, kdy hlásila svou pozici - blízko Key West ve Floridské úžině - a zpráva neobsahovala nic, co by nasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku. Loď se začala pohřešovat tehdy, když neodpověděla na telegrafickou zprávu. Dne 6.února pobřežní hlídka tedy zahájila pátrání. To bylo zakončeno 15.února s nulovým výsledkem, ale o pět dní později vojenské námořnictvo ohlásilo nález záchranné vesty z Marine Sulphur Queen na širém moři, 24 km jižně od Key West.
