Ježišovo narodenie

JEŽÍŠOVO NAROZENÍ

6. KAPITOLA z meditativní knihy
Jozefa Augustyna "Dej mi napít",
vydalo Karmelitánské nakladatelství

Text z Bible:

Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno (Lk 2,1-20).
…

1. VLÁDA NA DAVIDOVĚ TRŮNU

Při zvěstování předpověděl archanděl Gabriel Marii, že Bůh dá jejímu Synu trůn jeho praotce Davida (srov. Lk 1,32). Od počátku vyprávění o Ježíšově narození evangelista Lukáš zdůrazňuje, že se tato předpověď naplnila. Z nařízení císaře Augusta se také Josef vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.

Všimněme si tu jednoho z mnoha paradoxů, jimiž jsou protkána všechna čtyři evangelia.

Boží Syn, který se narodí v Betlémě, městě Davidově a který má usednout na jeho trůn a panovat navěky, bude od prvních dnů svého života poddán vládě římského okupanta - císaře Augusta.

I samo místo narození, ačkoli bylo předpovězeno proroky, se zdá být určeno vládou současného imperátora. Právě na jeho rozkaz se musí Josef a Maria vydat na cestu a podrobit se všeobecnému sčítání lidu.

Přesně tento souběh cézarovy vlády nad okupovanou Palestinou a narození Ježíše, krále celého světa, ukazuje na charakter Kristova panování. Od prvních dnů svého pozemského života ukazuje Bohočlověk, že se jeho vláda nezakládá na násilí, moci a útlaku.

Ježíš si nepodrobuje svět mečem. Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem (Mt 20,25-26). Ježíšovou vládou byla služba: Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20,28).
…

2. NEBEZPEČNÁ CESTA DO BETLÉMA
Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, .. s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Pro matku očekávající brzký příchod dítěte na svět to byla velice nebezpečná cesta. Putování do Betléma z příkazu římského cézara mělo však znamenat uskutečnění Božího záměru. Proto vyžadovalo naprostou důvěru a svěření se Bohu.

Od okamžiku zvěstování bude Bůh od Marie vyžadovat naprostou důvěru. Maria se bude dostávat do mnoha bolestných, překvapivých a často i nepochopitelných situací. Právě v nich bude naplňovat své poslání služebnice.

Podstatou této služby služebnice Páně nebude především a v první řadě vnější působení, nýbrž služba víry. Jejím projevem bude napříště všechno, co bude Maria dělat. V moci víry přijme všechny události, do nichž ji prozřetelnost postaví. Maria se nebrání, neutíká, nehledá záruky.

… Zahleďme se na Mariino vysílení a únavu. Snažme se postřehnout její tichost a pokoj. Všimněme si též Josefa, který má starost o svou manželku a jako její muž jí poskytuje všechnu nezbytnou pomoc. Můžeme si také představit, jak se během této cesty Maria s Josefem modlí, jak se neustále svěřují Bohu.

Vstupme také my do celého našeho dosavadního života, abychom si zvláště povšimli těch událostí a situací, v nichž jsme byli mimořádným způsobem zváni k důvěře v Boha; kdy jsme byli zváni, abychom se jím dali vést.

Ptejme se sami sebe, jak jsme na toto pozvání odpovídali. Nevyhýbali jsme se a nevyhýbáme se za každou cenu situaci nejistoty, rizika? Všimněme si, jak někdy horečně hledáme nejrůznější pojistky, jak kolem sebe stavíme obranné hradby.

Obvykle velice zřetelně cítíme, že nedostatečné zajištění a vystavování se riziku je bolestné, protože nám hrozí hlubší zranění.

A protože v nás vězí jakýsi přirozený strach z jakéhokoli zranění, horečně hledáme vlastní bezpečí. Čím hlubší jsou naše obavy o vlastní já, tím horečněji a usilovněji se pokoušíme jistotu a zabezpečení nalézt.

Řídíme-li se však alespoň trochu životním realismem, snadno si uvědomíme, že veškeré lidské zabezpečování se je velice podmíněnou záležitostí. Někdy postačí i docela malá změna vnějších podmínek, a celý mistrně budovaný systém sebeobrany a zabezpečení se zřítí jako domeček z karet.

Tehdy se stáváme ještě bezbrannějšími, zranitelnějšími. Budování lidských jistot zde na zemi často připomíná dětské hrady z písku na mořské pláži. Výsledek mnohahodinové práce zničí jediná vlna. Současné války také dokáží obrátit v jediném okamžiku plody práce desítek pokolení vniveč.

Svůj pozemský život nedokáže zabezpečit nejen jednotlivec, ale ani celé společnosti, národy a celé lidstvo nejsou s to vybudovat trvalý bezpečnostní systém. Evangelijní dělníci, kteří staví novodobé obranné věže Jeruzaléma, jsou sami pohřbeni pod jejich troskami. Stávají se tak jasným symbolem lidské bezradnosti při hledání bezpečí na této zemi. V kontextu této tragédie Ježíš opakuje významná slova: Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete (Lk 13,3).

Jeho slova nepozbývají platnosti ani dnes. Člověk naší doby si ve snaze vytvořit dokonalý bezpečnostní systém zároveň nalíčil sám na sebe past. Zbraň, která ho měla bránit a zajišťovat mu trvalý mír, se stala zdrojem dalšího ohrožení. Úsilí největších mezinárodních organizací se ukazuje jako bezmocné a neplodné vzhledem k nenávisti, kterou u jednotlivců i celých národů vyvolává touha po moci, odplatě, bohatství nebo vládě. Člověk si není schopen svůj život na zemi zabezpečit. Může jej pouze svěřit Bohu. Svěřit život Bohu je jeho jedinou možnou zárukou bezpečnosti.

S odvoláním na svůj dosavadní život se snažme připomenout si okamžiky, v nichž se řítily zdi našich jistot; okamžiky, kdy jsme padali sami za oběť vlastním bezpečnostním systémům. V této souvislosti kontemplujme těhotnou Marii a jejího muže Josefa na cestě do Betléma uprostřed nejistot, nebezpečí, avšak s plnou důvěrou v Boha. Ať je nám tato jejich důvěra výzvou ve všech těžkých životních situacích, zvláště tehdy, když nám zůstává smysl našeho úsilí, naší modlitby a práce, skryt. 3. NAROZENÍ VE CHLÉVĚ
Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina.

I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Nejstarší tradice nám vypráví, že Josef odvedl svou ženu do jeskyně, jedné z těch, jakých se dodnes v Palestině najde mnoho. Pahorky kolem Betléma jsou jimi doslova provrtány. Sloužily jako stáje pro dobytek. Svatý Justin, mučedník, který psal ve druhém století a byl dokonalým znalcem terénu, to formálně potvrzuje (H. Daniel-Rops). V jeskyni pro dobytek mohla najít Maria útulek a klid.

Samo evangelijní líčení Ježíšova narození je velmi stručné a prosté. Lukáš zmiňuje pouze tradiční zavinutí děťátka do plenek a jeho položení do jeslí. To vše se odehrálo v jeskyni pro dobytek proto, že se pro Božího Syna nenašlo místo v hostinci.

Povšimněme si neobvyklosti místa Ježíšova narození - stáje. Po mnoha staletích objevil svatý František z Assisi - veden nesmírnou láskou k chudému Ježíši - nově chlév, místo Kristova narození. O svůj objev se podělil se světem tím, že vytvořil scénu Ježíšova narození - živé jesličky. Jejich tradice se zachovala v celém křesťanském světě až do naší doby. Nechme se ještě jednou jakoby novým způsobem dát se překvapit místem Ježíšova narození. Bůh přišel na svět bez zlata a stříbra, zato uprostřed bláta - říká svatý Jeroným.

Boží Syn přichází na svět jako ten nejposlednější z chudých, v jeskyni pro dobytek - a zemře také jako nejchudší z chudých - nahý na dřevě hanby uprostřed dvou zlosynů a jako zločinec.

Prosme, abychom v těchto dvou evangelijních tajemstvích, v narození ve chlévě a ve smrti na kříži, procítili smysl a význam celého jeho života. Ježíš přichází jako chudý, aby nás svou chudobou obohatil. Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli (2Kor 8,9).

A takto nás k nazírání Ježíšova narození zve svatý Ignác z Loyoly: Při pohledu na naši Paní, svatého Josefa, a narozené děťátko Ježíše se stanu ubohým a nehodným služebníkem, který se na ně bude dívat, nazírat je a sloužit jim v jejich potřebách, jako kdybych byl přítomen, s takovou pokorou a úctou, jaké jen jsem schopen (DC 114).

Přijměme tuto Ignácovu pobídku a nazírejme děťátko Ježíše, jeho Matku a jejího muže Josefa. Přitom v sobě probouzejme víru v božství novorozeňátka. Ten, jehož položili v chlévě do jeslí, je Stvořitelem nebe i země, jemu náleží všechna vláda, moc i chvála.

Poděkujme také Ježíši za jeho neobvyklý příchod na svět, jímž už od prvého dne svého pozemského života přijímá na sebe veškerou naši chudobu, bídu a všechno, co nás tísní a pokořuje.

Prosme, abychom odhalili nejhlubší smysl Ježíšova narození pro vlastní život. Ať nám v tom pomůže krásný text o Ježíšově narození od neznámého autora z 9.

století. Je jen správné, že Ježíš přichází na svět během cesty, protože přišel, aby nám ukázal cestu. Ten, jenž přišel, aby nám ukázal nesmírnost Království, si zvolil narození v těsných jeslích. Ten, jenž přišel, aby nás oblékl šatem nesmrtelnosti, nechtěl být zavinut do hedvábných plenek, .. ale do těch nejbídnějších. Ten, jenž přišel, aby uvolnil naše ruce a nohy ke konání dobrých skutků, dovolil, aby byl položen do úzké kolébky. Co na to říci, bratři? Jedině volat spolu se žalmistou: "Čím se odvděčím Hospodinu za všechno, co mi prokázal?"

4. KLANĚNÍ PASTÝŘŮ
Evangelijním vzorem klanění novorozenému Ježíši jsou pastýři. Kým byli? V Ježíšově době patřili v Palestině k nejnižší společenské třídě, která sklízela všeobecné pohrdání. Obecně se netěšili dobré pověsti: byli pokládáni za nepoctivce a zloděje.

A právě pro tyto pohrdané judské pastýře se rozjasnila betlémská noc. Oni jsou jako první pozváni k setkání s Mesiášem. Jako první vzdávají hold Bohočlověku. Protože jsou judští pastýři chudí a prostí, spontánně, bez odporu a pochybností padají na kolena před Pánem nebe a země, který leží v chlévě v jeslích.

Uvedením pastýřů na scénu Ježíšova narození nám Lukáš otvírá celou sérii Kristových setkání s chudými, nemocnými, posedlými, hříšníky, celníky. Uznávajíce svou vlastní bídu, slabosti, hřích a zotročení staňme pokorně v hloučku chudých a pohrdaných pastýřů. Pokloňme se spolu s nimi Ježíši. Nechť nás provází vědomí, že nepřišel ke zdravým a šťastným, nýbrž k těm, kterým se vede zle (srov. Lk 5,31).

V této meditaci se na chvíli vraťme k nejtěžším okamžikům, kdy byl náš život nějak ohrožen, kdy jsme se cítili bídně. Přivolejme si je proto, abychom hlouběji zakusili, že Ježíš přišel právě kvůli nám. Těžké, bolestné a pokořující zkušenosti lidského života jsou obzvláště místem Ježíšova narození. Nejdokonaleji nás přesvědčují o nutnosti otevřít se tajemství Vtělení.

Prosme, aby nám přebývání s chudými pastýři pomáhalo poznávat a stále více milovat chudého Ježíše, abychom tímto způsobem mohli pochopit jeho výzvu k následování ve snášení veškerých urážek, veškeré potupy a stejně, tak chudoby, jak skutečné tak i duchovní (DC 98).

V závěru této meditace se pokloňme tajemství Vtělení spolu s Řehořem Naziánským. Rodí se Kristus, klanějme se mu. Z nebe sestupuje Kristus, vyjděme mu v ústrety. Kristus je na zemi, vznesme se k nebeským výšinám! Zpívejte Pánu, všechny země! Ať se raduje nebe i země, když se nebeský Pán stává obyvatelem země.

Kristus oblékl tělo, rozechvěle a radostně volejte: s chvěním kvůli hříchu, s radostí pro naději. Kdo by se neklaněl tomu, který je od počátku? Kdo by nechválil toho, který je na konci? Připravujte cestu Pánu, a já budu ohlašovat význam tohoto dne: Netělesný přijímá tělo. Slovo přijímá hmotu. Neviditelný se dává spatřit. Nedotknutelného se můžeme dotýkat. Nadčasový se počíná v čase. Syn Boha se stává člověkem.