Dále , “to co nazýváme moderním, neosobním, věcným a racionalizovaným vztahem lidí navzájem” se ve středu města a v činžákových čtvrtích vyskytuje nejčastěji. Naopak, se vzdáleností od města roste vliv společenského střediska celé obce, směrem k městu klesá a jeho místo zajímají “tzv. sekundární centra obchodní a zábavní budoucích předměstí, položená při hlavních komunikacích”. Hlavními nositeli poměštění jsou přistěhovalci z vnitřku města a jejich počtem lze měřit stupeň poměštění. Je zde vyslovena domněnka, že "snadnost kontaktu, hojnost a rychlost komunikací nemohou nahradit předcházející trvalé bydlení ve městě a městskou výchovu, kterou s sebou přinášejí přistěhovalci z města, kteří byli právě v mládí vystaveni vlivům městského prostředí”.

Příklad poměštění venkova

Vezměme si do úvahy rodinný dům, který je svým výrazem, tvarem, užitým materiálem i architektonickým detailem jednoznačně a nezaměnitelně vhodný pro město, respektive pro příměstské lokality, a jiný, hodící se výhradně na venkov.

Vraťme se ale do období, které poškodilo obraz českého venkova opravdu základním způsobem (k letům reálného socializmu). Vznikem JZD postupně jednotlivé hospodářské stavby začaly generálně ztrácet na významu. Šlo o rozsah 55 až 65 procent stavební materie každé vesnice. Dobytek byl odstěhován do družstevních kravínů nebo velkostatků, které byli poblíž.

Stalo se to, že jednotlivé stáje, maštale či chlévy u jednotlivých stavení osiřely. Proto se postupně zaplňovali harampádím všeho druhu a původu. Podobně dopadly i stodoly, ty však na tom byly přece jen lépe, neboť se do nich díky velkým vratům dalo zajet spartakem, trabantem či později dokonce žigulíkem.

Postupem času se ovšem i nové domy na vesnici obešly bez hospodářských stavení, kterých chovali prasata, králíky nebo krůty, které byli především zdrojem jejich obživy. Slepice se ubytovávali v nejrozmanitějších dřevěných boudách a přístavcích, kterým nikdo nevěnoval žádnou pozornost stavitelskou ani ovšem estetickou.

V posledních letech vidíme, že jednotlivé domy se od sebe liší jen málo. Ale je zapotřebí připomenout, že nesmíme míchat jablka s hrušky, a ani architekturu města a venkova. Ale i přes to, mnohé prvky zasáhly vesnické domy. (Vezměme si do úvahy typický architektonický prvek svrchovaně městským balkon a lodžii, který by na vesnici však nepatří. Ve městě bývalo a je vždy méně místa, domy byly a jsou vícepodlažní, a tak tyto prvky suplují do určité míry zahrádku. Balkón na venkově je tak nejspíše pomníkem lidské pošetilosti, neboť na něm nikdy nikdo nesedí. Pravděpodobně proto, že by si tu připadal jako příliš snadná kořist pro supy. Jeho hlavním úkolem ovšem není poskytnout příjemné místečko pro posezení na čerstvém povětří, nýbrž "ozdobit" naši vilu, pýchu dědiny). Novější domy se přizpůsobují novým trendům, zahraničnímu vlivu a inspiracím. Protože se mnoho lidi z města odstěhuje na venkov, přinášejí si i „zvyklosti“ z města.