Průnik městských prvků na venkov

Lidská sídla představují prostorový a sociální základ života lidí a jednotlivé typy sídel vytvářejí prostor, kde se uskutečňuje řada ekonomických, sociálních i kulturních procesů, které ovlivňují chování lidí, způsob života, politické i kulturní postoje atd. Specifický význam má v tomto smyslu také forma zástavby sídel, která přímo i nepřímo ovlivňuje specifické formy ekonomických a sociálně-kulturních vazeb.

Minulost i současnost městských venkovských sídel je provázena mnohými, ne vždy jednoznačně vedenými, soudy o způsobu života, hodnotových orientacích, sociální komunikaci i typu sociálních interakcí jejich obyvatel. Každý typ sídla vytváří svébytné společenství – komunity, jejichž charakter vytváří základ pro participaci jejich členů na jejich podobě i tvářnosti.

Vývoj teoretických konceptů o vztahu mezi městem a venkovem

• Dichotomický přístup – v laickém uvažování o městu a venkovu se stále setkáme nejčastěji s tímto tzv. protikladným pojetím tj. venkov se klade proti městu.
• Koncept kontinuum město – venkov – přístup opačně laděný, jinak řečeno venkov je opožděn ve vývoji. Optimisticky se předpokládá, že venkov je možné vyrovnat městu přebudováním jeho technické, ekonomické a občanské infrastruktury.
• Koncept konvergence a divergence města s venkovem – stírají se rozdíly mezi venkovem a městem co do sňatečné a populační strategie rodin, ve vybavení jejich domácností aj. Na druhé straně zůstávají zachovány a případně se zvětšují rozdíly v jiných prvcích životního stylu.

Faktory změn postavení vesnických sídel

• počátkem sedmdesátých let nastal obrat ve filozofii řízení – řízení shora nahradilo řízení zdola;
• celospolečenské změny, zejména přechod k demokratickým principům řízení společnosti, zvýšení samostatnosti obce;
• přechod k tržnímu hospodářství – podstatné zvýšení počtu subjektů zasahujících do rozvoje vesnických sídel. Velkou roli hraje ekonomická samostatnost a odpovědnost obci při zajišťování pracovních míst;
• obě předcházející změny vyvolávají změnu další, kterou je rozpad zemědělských družstev a státních statků či jejich podstatná modifikace. Znovuzavedení některých forem zemědělské výroby, které v nedávné minulosti ve venkovském prostoru vymizely nebo hrály zcela nepodstatnou roli (rodinné hospodářství);
• pokračující vědeckotechnický rozvoj se projevuje v ČR novými přístupy – ekologizací zemědělství s jeho formou, tzv. alternativním zemědělstvím;
• zavedení nových činností do venkovského území nebo rozšíření těch, které zde existovaly v menší míře (služby, rekreace, turistika, agroturistika,..);
• v důsledku růstu cen pohonných hmot se zmenšují možnosti dojíždění za prací do měst. Dochází k výrazné redukci veřejné dopravy;
• změny životního stylu venkovského obyvatelstva, napodobování městských vzorů.

Podle studie "poměšťování pražského okolí" probíhají v blízkosti Prahy tři procesy, tři změny:

• modernizace nebo poměšťování venkova, proces, kdy jednotlivé prvky městské kultury stále rychleji prosakují na venkov a mění ho;
• industrializace, kdy nové tovární podniky způsobují, že mnoho lidí mění zaměstnání a zejména tak činí drobní zemědělci, kteří kombinují zemědělství a přivydělávají si v průmyslu;
• vliv města, jako výsledek předcházejících dvou, kdy obyvatelé osad v bezprostřední blízkosti velkoměsta se účastní aspoň částečně na rušnějším a podněty bohatším městském životě a dostávají tak některé městské rysy.

Syntetický obraz zkoumaných obcí jako přechodný typ

Zkoumané obce jako přechodný typ, jako časově i prostorově determinovaný typ má hlavní znaky:

• zlom životního stylu (rychlou změnou byla zasažena totalita sociálních poměrů určité místní skupiny lidí);
• odcizení v sociálních vztazích (nápadná neorganičnost a nakupenost lidí v obcích po válce, kteří se neznají navzájem a žijí vedle sebe, aniž by se mezi nimi vytvářely blízké sociální vztahy, známosti a osobní kontakt. Roste počet průmyslového dělnictva, které má značnou horizontální mobilitu, modernější mentalitu, která se moc nehodí na sousedské vztahy.

Obyvatelstvo sídlí v samostatných domcích, jsou to většinou mladí manželé a to nepřispívá k budování vzájemnosti, jezdí se do práce do města a pozornost je tak tříštěna mezi ves a město).

• kulturní mezera (vzniká z diskrepance mezi velikostí obce a existencí sociálních institucí)
• izolace sociálních vrstev (lze rozlišit dvě jasně odlišné sociální vrstvy: starousedlíci spolu s dávnými přistěhovalci a noví přistěhovalci, např. pokud jde o poměr ke společenské elitě. Přistěhovalci nemají vlastní elitu a nejsou ochotni respektovat elitu starousedlíků, nebo pokud jde o denní život a spolupráci v obcích, roztříštěný denní rozvrh a roztříštěný denní zájem většiny osob zkoumaných obcí dojíždějících za prací do města znamená, že tito lidé mají méně lokálních zájmů a mnohem méně se účastní na pospolitém životě obce. Přistěhovalci také nejsou zvyklí na komunální politiku, neboť jsou zvyklí, že všechny tyto veřejné věci obstarávají organizace, k nimž sami mají neosobní vztah).

Průběh procesu poměšťování:

V šíření velkoměsta do zemědělského okolí byly rozlišeny tyto fáze:

• vliv města na čistě zemědělskou obec - mění se struktura zemědělských podniků, názorů, mravů a sociální mobilita, a to v zemědělství samém
• příprava poměštění - určité sociálních postupy se počínají v obci vyvíjet v bezprostřední závislosti na městě, jeho životním stylu a jeho podnicích; tato fáze začíná nenápadně a rychle končí v další fázi
• invase - úplný zlom dosavadního životního stylu, jeho rozpolcení, vznik řady kulturních mezer
• přivtělení - město již úplně překrývá venkovské znaky, obec se stává integrovanou součástí města, i plynulou zástavbou; existuje jeden styl a to městský, “z vesnice se stalo městské předměstí”.

Vliv jednotlivých komponent na život jednotlivých obcí:

Zemědělské povolání, malé sídliště a lokální a sociální izolace.

Všeobecné závěry se týkají:

Východiskem je tvrzení, že město a venkov v sebe pozvolně přecházejí a jednotlivé sociální jevy v celé oblasti gradují. Toto tvrzení je dokumentováno na frekvencích vybraných kvantitativních znaků v jednotlivých pásmech. Např. zastavěnost terénu, přírůstek domů a přírůstek obyvatel, zalidněnost domů, bytů; dále složení obyvatelstva podle pohlaví, věku, rodinného stavu, počtu nemanželských dětí; sociální rozvrstvení podle povolání, náboženských a politických názorů obyvatelstva.

Bylo sledováno šíření "materiální i nemateriální kultury": z centra vychází podněty vědecké, literární, politická hnutí, odtud se šíří móda a nové názory na životní standart, odsud je řízen hospodářský život; v centru jsou tomu všemu příslušné instituce. Od centra města se šíří tyto podněty směrem k periferii, a to se zpožděním a přizpůsobením životnímu standartu a vzdělání lidí zde žijících.

Dále , “to co nazýváme moderním, neosobním, věcným a racionalizovaným vztahem lidí navzájem” se ve středu města a v činžákových čtvrtích vyskytuje nejčastěji. Naopak, se vzdáleností od města roste vliv společenského střediska celé obce, směrem k městu klesá a jeho místo zajímají “tzv. sekundární centra obchodní a zábavní budoucích předměstí, položená při hlavních komunikacích”. Hlavními nositeli poměštění jsou přistěhovalci z vnitřku města a jejich počtem lze měřit stupeň poměštění. Je zde vyslovena domněnka, že "snadnost kontaktu, hojnost a rychlost komunikací nemohou nahradit předcházející trvalé bydlení ve městě a městskou výchovu, kterou s sebou přinášejí přistěhovalci z města, kteří byli právě v mládí vystaveni vlivům městského prostředí”.

Příklad poměštění venkova

Vezměme si do úvahy rodinný dům, který je svým výrazem, tvarem, užitým materiálem i architektonickým detailem jednoznačně a nezaměnitelně vhodný pro město, respektive pro příměstské lokality, a jiný, hodící se výhradně na venkov.

Vraťme se ale do období, které poškodilo obraz českého venkova opravdu základním způsobem (k letům reálného socializmu). Vznikem JZD postupně jednotlivé hospodářské stavby začaly generálně ztrácet na významu. Šlo o rozsah 55 až 65 procent stavební materie každé vesnice. Dobytek byl odstěhován do družstevních kravínů nebo velkostatků, které byli poblíž.

Stalo se to, že jednotlivé stáje, maštale či chlévy u jednotlivých stavení osiřely. Proto se postupně zaplňovali harampádím všeho druhu a původu. Podobně dopadly i stodoly, ty však na tom byly přece jen lépe, neboť se do nich díky velkým vratům dalo zajet spartakem, trabantem či později dokonce žigulíkem.

Postupem času se ovšem i nové domy na vesnici obešly bez hospodářských stavení, kterých chovali prasata, králíky nebo krůty, které byli především zdrojem jejich obživy. Slepice se ubytovávali v nejrozmanitějších dřevěných boudách a přístavcích, kterým nikdo nevěnoval žádnou pozornost stavitelskou ani ovšem estetickou.

V posledních letech vidíme, že jednotlivé domy se od sebe liší jen málo. Ale je zapotřebí připomenout, že nesmíme míchat jablka s hrušky, a ani architekturu města a venkova. Ale i přes to, mnohé prvky zasáhly vesnické domy. (Vezměme si do úvahy typický architektonický prvek svrchovaně městským balkon a lodžii, který by na vesnici však nepatří. Ve městě bývalo a je vždy méně místa, domy byly a jsou vícepodlažní, a tak tyto prvky suplují do určité míry zahrádku. Balkón na venkově je tak nejspíše pomníkem lidské pošetilosti, neboť na něm nikdy nikdo nesedí. Pravděpodobně proto, že by si tu připadal jako příliš snadná kořist pro supy. Jeho hlavním úkolem ovšem není poskytnout příjemné místečko pro posezení na čerstvém povětří, nýbrž "ozdobit" naši vilu, pýchu dědiny). Novější domy se přizpůsobují novým trendům, zahraničnímu vlivu a inspiracím. Protože se mnoho lidi z města odstěhuje na venkov, přinášejí si i „zvyklosti“ z města.