Světová obchodní rada pro trvale udržitelný rozvoj (WBSCD), která je jedním ze zastánců globalizační volnotržní ekonomiky přiznává, že „Globalizace a liberalizace trhů společně se zvyšujícím se tlakem na urbanizaci zvýšily sociální nerovnosti a neklid v míře, která ohrožuje přežití jak lidských tak přírodních zdrojů.“

Co stojí konzumní způsob života
Přesto, že západním stylem, který se projevuje také jako konzumní způsob života, žije méně než 20% lidstva, spotřebovávají jeho příslušníci mnoho násobně víc. Průměrný Kanaďan tak například spotřebuje pětsetkrát více energie než průměrný obyvatel Etiopie. Nejde však jen o to, kolik toho průměrný zápaďan spotřebuje. Za každou spotřebou je ještě produkce. Průměrné severoamerické město s pouze jedním milionem obyvatel které spotřebuje denně 800 000 tun vody a 2000 tun potravin, vyprodukuje 2000 tun odpadů a spálí 12500 tun paliv, ze kterých zůstane 1200 tun popílku. Na světě se ročně spálí 3 miliardy tun uhlí tj. 3000000000000 kg. Příkladů tohoto typu je mnoho. Snad postačí shrnutí, že kdyby lidé na celém světě přesedlali na způsob života průměrného Kanaďana, život na Zemi by zanikl do 24 hodin.

Proč je tomu tak?
Jednoduše řečeno: protože nic není zadarmo. Díky globalizaci můžeme mít například čerstvé ovoce z jakékoliv země po celý rok. Kvůli obrovským plantážím na karibských ostrovech přichází o práci mnoho lidí. Zároveň tyto plantáže ničí tamější ekosystémy. Navíc doprava produktů z těchto ostrovů do Velké Británie také není ekologicky nejpříznivější. Nejde však jen o exotické ovoce. Nadnárodní společnosti využívají všech možných prostředků k tomu, aby co nejvíce ušetřily a co nejvíce vydělaly, což je, jak bylo řečeno v první kapitole, jejich jediným cílem. Využívají zemí s co nejlevnější pracovní silou, co nejnižšími nároky na dodržování ekologických regulí atd. Dochází tak k věcem pro normálního člověka nepochopitelným. Například ročně se přepraví 400 000 belgických vepřů do Parmy, tam se vykrmují mlékem z Hamburku, porážejí a putují po silnici jako parmská šunka zpět do Belgie. Obchodní řetězec COOP dodává do mnichova máslo z Irska.

Výše uvedených příkladů lze využít k nastínění několika problémů, kterými zatěžuje globalizace životní prostředí. Za prvé je to doprava. Ve spojených státech cestuje každé kilo potravin v průměru 1200 mil než od pěstitele doputuje na talíř konzumenta. Přeprava pomerančů na výrobu koncentrátů v Německu si vyžádá 40 milionů litrů pohonných hmot, které způsobí 100000 tun emisí CO2. K tomu je nejvíce využíváno silniční dopravy. Budují se tak nové dálniční sítě, jejichž výstavba je financována z kapes daňových poplatníků, a upadá využívání železniční dopravy. Čím hustší dálniční a silniční síť, tím dražší na výstavbu a údržbu. Čím více však silnic je, tím více aut po nich jezdí, tím více automobilů se vyrobí a tím více pohonných hmot se vytěží, doveze, upraví a spotřebuje. Vše je opět ku prospěchu nadnárodních firem, neboť státu připadá pouze funkce údržbáře, hlídače a finančníka.