Jestliže donedávna byl způsob ovládání založen na systému, kdy byla masa pozorována hrstkou, dnes je to v podstatě naopak. Díky médiím, a je jedno zda televizím (zajímavé je, že americké komerční filmy se promítají téměř ve všech zemích světa), časopisům, billboardům nebo nějakým jiným, dnes masy okoukávají chování a styl života a snaží se jej napodobit. Řešení otázky proč tomu tak je je záležitost spíše pro sociální psychology a do tématu globalizace příliš nezasahuje. V konečném důsledku to však znamená unifikaci kultury, neboť téměř po celém světě se dnes dá pořídit alespoň jeden nadnárodní televizní kanál (CNN, MTV), získat nadnárodní časopis (Newsweek, TIME) atd., v němž je prezentován dominující životní styl. V reklamách, mezi zprávami z celého světa, tak vidíme že je dobré mít hodinky Rolex, jezdit nejnovějším typem vozu Cherokee Jeep, jezdit na benzín výhradně od firmy Shell, mít mobilní telefon NOKIA atd. Hlavními postavami těchto reklam zpravidla bývají oni „vlastníci bez těla“, kteří se zde zhmotňují a usmívají se, protože díky svému rychlému autu, svým přesným hodinkám a domluvě pomocí mobilu právě uzavřeli novou, výhodnou smlouvu. Z. Bauman k tomu poznamenává: „Předmětem zbožného obdivu je nyní bohatství samo – bohatství jako záruka nejfantastičtějšího a nejrozmařilejšího životního stylu. Důležité je, co člověk může dělat, nikoli co se má dělat nebo co se udělalo.“ Modelů ke kopírování je samozřejmě víc, ale všechny pocházejí ze stejného kulturního zázemí.

Stále více lidí se přizpůsobuje trendům, které ve skutečnosti nemají nic společného s jejich původními zvyky. Tak například dochází i k znečišťování přírody v Indonésii. Lidé zde byli odjakživa zvyklí zahazovat obaly od jídla. Tyto obaly představovaly většinou slupky od banánů nebo jiných plodů. Ty se v přírodě rychle rozložily a zároveň vytvořily organický humus. Dnes však zahazují do přírody plastové a hliníkové obaly. Není jednoduché zbavit se návyků, které se udržovaly po tisíce let. V tomto směru to samozřejmě není jen záležitost reklam, ale také toho, co nabízí trh. Ten bohužel začíná nabízet ve všech částech světa v zásadě to samé, i když zde určité rozdíly jsou. Například Coca-Cola Light se v USA prodává jako Diet Coke.

Jako monokultura se jeví cíl, se kterým přicházejí země vyspělého světa. Kdyby doopravdy usilovaly o blahobyt celého světa, znamenalo by to blahobyt v jejich pojetí. Ten se však vůbec nemusí shodovat s blahobytem, jak si jej představují jiné kultury. Je možné, že podobně jako je pro les nebezpečná monokultura jednoho druhu stromů, bude nebezpečná i monokultura jednoho národa, popř.