Čo je globalizácia

Co to je globalizace


Je to celosvětový proces, založený na internacionalizaci ekonomiky, to znamená propojování trhů různých zemí především díky obchodu se zbožím a službami a díky volnému pohybu kapitálu. Firmy působící na těchto, již světových trzích, se taktéž spojují a vytvářejí tak nadnárodní korporace, mající za cíl ovládnutí co největší části světového trhu.

Globalizace je záležitostí posledních třiceti let. Její podhoubí jí však připravilo šíření průmyslové revoluce, urbanizace a demografické revoluce v 19. a 20. století. Od konce 2. světové války a především v 80. letech se začínají propojovat firmy jednotlivých zemí a vznikají tak nadnárodní společnosti1), které se stávají jakýmisi vůdci tohoto procesu. Těch je na celém světě asi 37000. Díky nim dochází k internacionalizaci nejen obchodu, ale především samotné výroby. Hlavním cílem nadnárodních firem a jejich vlastníků je maximalizace zisku. Díky tomu vzniká mezi jednotlivými společnostmi boj o silnou pozici na světovém trhu. Vzájemná rivalita pak vede k neustálé expanzi firem a jejich polí působnosti ať už do zahraničí, nebo k fúzím s jinými firmami, které se tak rychleji zvětšují a zabírají stále větší část trhu.

V 50. letech, v rámci obnovy Evropy, do ní přicházejí americké (Ford, General Motors, Exxon) a japonské firmy za rostoucím potenciálem trhu a za levnější, přesto však kvalifikovanou silou. Koncem 60. let se zpomalil poválečný boom a došlo k rozpadu systému regulace mezinárodního obchodu stanoveného bretwood-skými dohodami2). Po ropné krizi v 70. letech začaly firmy s radikálním snižováním nákladů. Začínají s novými strategiemi rozvoje, které jsou spojené s mezinárodní expanzí. K tomu jim napomáhají vyspělé země, které vyvíjejí aktivity k přilákání nadnárodních společností a přímých zahraničních investic. Zároveň se začíná přesouvat průmyslová výroba do zemí s levnější pracovní silou, jimiž jsou především jižní Amerika a jižní a jihovýchodní Asie. Dochází tak k nové mezinárodní dělbě práce.

Odvětvím, na které se začínají orientovat nadnárodní společnosti ve vyspělých zemích, se stává sektor služeb, z nichž pro normálního občana jsou nejviditelnější služby obchodu. Vznikají sítě hypermarketů a supermarketů, které podporují globalizaci výroby a spotřeby.

Mnohem důležitější však jsou finančnictví, právnické služby, služby reklam a médií atd.

Hlavním faktorem, který v podstatě „tvoří živnou půdu globalizaci“, je mezinárodní finanční systém, na němž se 24 hodin denně obchoduje s měnami, akciemi a dalšími finančními produkty. Finanční trhy se začínají globalizovat během sedmdesátých let vytvořením tzv. eurodolarových trhů. Vznikají díky ropné krizi a s ní spojeném nárůstu cen ropy. Dalším významným krokem v tomto směru byla deregulace finančních trhů v 80. letech, jejímiž propagátory byli Ronald Reagan a Margaret Thatcherová. Od konce 80. let se dále odděluje reálná ekonomika výroby a obchodu od symbolické ekonomiky finančních transakcí. Vzniká tak tzv. kasínová ekonomika (někdy také kasínový kapitalismus), která je umožněna především díky celosvětové informační síti. Spekulanti zde mohou přemisťovat obrovské sumy „virtuálního“ kapitálu. Tyto transakce tvoří denně zhruba 1300 miliard USD, čímž padesátkrát převyšují objem skutečných komerčních aktivit a jsou jen o něco míň než rezervy všech národních bank na světě (1500 mld. USD).

Nejznámější dohody, které od padesátých let uvolňovaly světový zahraniční obchod se zbožím, byly tzv. Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), po nichž v roce 1995 nastupuje Světová obchodní organizace (WTO). Ta bude v liberalizaci trhů dále pokračovat.

Rozvoji globalizace nejvíce napomohl rozmach informačních technologií (IT), pomocí nichž mohou být nadnárodní společnosti řízeny z jednoho místa v reálném čase po celém světě, dále zprostředkovávají informační, poradenské a finanční služby, vylepšují obchodní strategie atd. IT se tak staly důležitějšími, než byla doprava.

Nadnárodní společnosti jsou podniky, jejichž pobočky nejsou v zemi původu. Pobočky jsou zakládány pomocí přímých investic mateřského podniku. Jako příklad může posloužit švýcarská firma NESTLÉ, jejíchž 87% aktiv, 98% prodeje a 97% zaměstnanců je v zahraničí (zdroj – L. Sýkora). Dále má většinový vlastnický podíl v kosmetické firmě L’Oréal. Bretwoodské dohody vznikly na konferenci OSN v červnu roku 1944 v Bretton Woods v USA. Měly za úkol zajistit takovou ekonomickou orientaci, která by vedla k rychlé obnově poválečné Evropy. Byly silně ovlivněny americkými tezemi. Základem byly pevné směnné kurzy světových měn, které měly zajistit stabilní prostředí pro mezinárodní obchod mezi nezávislými zeměmi. Základní jednotkou byl americký dolar vázaný na zlato. Dále zde vznikly Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Dohody podepsalo až na Rusko všech 1000 účastníků. Na přelomu 60. a 70. let však došlo k devalvaci USD, čímž byl porušen základní pilíř Bd. Začátkem 70.let následoval přechod na systém volně plovoucích kurzů světových měn, který existuje dodnes.

Důsledky globalizace
Globalizace je svou povahou, alespoň v prvotní úrovni, jevem ekonomickým. Její dosahy jsou však, jak ostatně vyplývá ze samotného jejího názvu, celosvětové - globální. Netýkají se však pouze člověka, nebo lépe řečeno, vše co se týká člověka se týká Země a naopak. Může to znít sentimentálně či ”zeleně”, ale je to fakt, ať už si to chceme přiznat nebo ne.

1.Důsledky pro člověka
Vlastníci bez těl
Jak již bylo řečeno v úvodní kapitole Co je to globalizace ?, hlavními hráči na poli globální ekonomiky jsou nadnárodní společnosti. Přestože se navenek jeví jako nezávisle fungující organismy, nebo snad právě proto, jsou řízeny jejich vlastníky. Ti defakto rozhodují o tom, co si může firma dovolit, popřípadě co musí udělat. Podle výroku A.J.Dunlopa ”Společnost náleží lidem, kteří do ní investují – ne svým zaměstnancům, dodavatelům nebo lokalitě, v níž se nachází.” To je bohužel konstatování fakt a ne vyjádření přání. Díky informačním technologiím, zvláště pak internetu, mohou majitelé své svěřence – majetek, tedy firmy, ovládat, aniž by s nimi byly v jiném kontaktu než v elektronickém. To znamená, že kdykoliv se jim zachce, mohou jednoduše vypnout počítač nebo položit telefon. Jsou tak osvobozeni od dopadů, které s sebou nese působení podniku. Začne-li jim ”téct do kecek”, například jsou-li odboráři příliš aktivní, nebo začíná-li si obyvatelstvo žijící v okolí továrny stěžovat na neúnosné znečištění řeky a jejich zastrašování ze strany podniku již nepomáhá., a když už nepomáhá ani neustálé podplácení místních úřadů, mohou akcionáři buď přesunout své akcie na jiný, lukrativnější ”projekt”, nebo, pokud mají většinový podíl, dát příkaz k přesunutí firmy do jiné oblasti. Takové možnosti lákají ke stylu chování „po nás potopa!”

Celá záležitost nechává na vlastnících šrám „mimotělní zkušenosti”. Touží po tom si to zopakovat a vytěžit z toho ještě víc. Vznášejí se tak v kyberprostoru a vybírají si další pamlsky, na kterých by si smlsli. Ač to může znít jako sci-fi, je to jen všední realita dneška. Jak píše Zygmunt Bauman: ”V kyberprostoru nehrají těla žádnou roli, ale kyberprostor hraje významnou – rozhodující a nezrušitelnou – roli v životě těl.”

Victor Keegan, který se podílel na zprávě OSN Zpráva o vývoji lidstva, říká: „Jediné co dělají počítače pro třetí svět, je, že zaznamenávají jeho úpadek.“

S tím souvisí i chování na burzách. Není třeba se dlouze rozepisovat o nová formě ekonomiky, tj. kasínové. Sám název vypovídá o všem.

Pro účastníky této „hry” jsou pády jednotlivých ekonomik jen „prohrou”, avšak to, co prohrávají lidé v těchto zemích, jsou jejich vlastní zaměstnání, domovy nebo i v konečném důsledku životy. To se například stalo nedávno v Mexiku, kde došlo k pádu měny, když během několika hodin odtud byly staženy miliardy spekulativního kapitálu.

Díky působení vlastníků bez těla se mění i myšlení a vnímání světa. Jelikož sami vlastníci jsou mistry přetvářky, je třeba, aby si masky nasadili také politici. Dle Karla Kosíka jde o globální záměnu: „účinné a úspěšné, efektivní (výkonné) a efektní (na dojem vypočítané) nastupuje jako náhražka za osvobozující rozlišení dobra a zla.”

Noční hlídač
Anarchisté, kteří dnes protestují proti globalizaci, jako první vycítili nového nepřítele. Už jím není stát, tedy hlavní nositel moci. Stát ztrácí v novém světovém uspořádaní globalizačních tendencí své dosavadní postavení a svou moc. Přechází postupně od sociálního ke státu podporujícímu rozvoj volného trhu. K upřednostňování volného trhu před uspořádáním státu dochází především díky tzv. deregulaci. Sociolog Jan Keller ji charakterizuje takto: ”Deregulace je jedním z ústředních hesel neoliberální ekonomiky a politiky (tu propagovali především M. Tatcherová a R. Reagan - pozn. J. S.). Oficiálně znamená odbourání všech překážek, jež brání rozvoji svobodného trhu jako nejvyššího garanta všelidové prosperity. Ve Vyspělých zemích jsou za takové překážky považovány normy a instituce umožňující chod státu. Deregulace zde fakticky slouží k omezení hospodářských aktivit kontrolovaných veřejnými institucemi demokratického státu a k přenesení těchto aktivit na byrokraticky komplexní nadnárodní společnosti. V důsledku toho se vytrácí minimální možnost demokratické kontroly a deregulovaná aktivita se přesunuje do sfér pro veřejnost zcela neprůhledných.” Stát tak dostává svou funkci „nočního hlídače”. Potírá nyní různé formy protestů od petic občanů přes demonstrace až po teroristické útoky. Občané v tomto směru samozřejmě dávají státu obrovské pravomoci, protože věří, že jejich bezpečnost ohrožují pouze „vyvrhelové” společnosti. Je mnohem jednodušší vyhlásit tažení proti lehkým drogám jako je marihuana, než zakázat mnohem nebezpečnější alkohol. Vlády, samy znalostmi neoplývající, spoléhají na ještě větší neznalost občanů. Na tento princip pak nakonec spoléhají nadnárodní společnosti.

Všechna státní rozhodnutí jsou dnes silně nebo úplně ovlivněna ekonomickými požadavky. Toho využívají nadnárodní společnosti a snaží se co nejvíce zasahovat do politiky státu. Zatím posledním případem tohoto typu je porušení ústavy Kolumbie.

Ta zaručuje práva domorodých Uwaů na nezcizitelnost jejich území. Z něho byli násilně vyhnáni 25.1.2000, aby zde uvolnili místo společnosti Occidental of Colombia (OXY), která zde bude těžit ropu. Společnost získala povolení i přes mohutný mezinárodní odpor a hrozbu hromadné sebevraždy sedmi tisíc indiánských domorodců, jedné z posledních nedotčených kmenových komunit v Jižní Americe. Povolení podepsal sám kolumbijský ministr životního prostředí a zmocněnec vlády pro otázky původního obyvatelstva, který souhlasil s násilným vyhnáním, na adresu Indiánů poznamenal, že ”tyto zvířecí Indiány je nutné vyhnat násilně.”

K ještě větší liberalizaci trhu, i k oslabování moci států, přispívají především multilaterální dohody typu NAFTA, GATT, MAI, nebo organizace jako je MMF, WTO a nebo Světová banka. V dohodách GATT a později WTO chybějí především pravidla, která by zajišťovala minimum sociálních jistot pro zaměstnance a jejich rodiny a ochranu životního prostředí. Například Světová banka v 70. letech chtěla prostřednictvím podpory diktatur v zemích třetího světa odstranit chudobu. Země však nejsou schopné splácet dluhy. V roce 1995 přiznal její ředitel, že činnost banky prospívá zejména nadnárodním firmám z USA a dalších bohatých zemí. MAI (Mnohostranná úmluva o investicích) mimo jiné umožňuje firmám žalovat země, jejichž zákony omezují obchod. Vlády dále nemají kontrolu nad přesuny peněz. Hlavním důvodem moci nadnárodních společností však je jejich kapitálový potenciál, jenž někdy mnohonásobně předčí potenciál států, především rozvojových zemí. Například obrat hrubý domácí produkt České republiky je třetinou obratu General Motors a u Microsoftu je to ještě desetkrát méně, čili 0,033.

Nejde jen o ignorování státní suverenity. WTO i většina ostatních organizací odmítá jakýkoliv druh účasti nezávislých organizací, občanských a mezinárodních hnutí, ať už za lidská práva nebo za životní prostředí, odborářů ad. na jednáních. Jsou pak omezeny na rozhodování mezi tím, co sami chtějí nebo nechtějí, i přesto, že se jejich rozhodnutí v globalizovaném světě budou týkat všech ostatních.

Nadnárodní společnosti a občané
Je pochopitelné, že každý využije výhodnější nabídky ať už se týká čehokoliv. Firmy tak využívají států, které kladou co nejmenší nebo vůbec žádné nároky na dodržování ekologických či sociálních regulí.

Některé německé firmy jsou ochotny investovat v zahraničí jen za podmínky, že odbory nebudou hrát v jejich podnicích žádnou roli.

Proč nevyužít rovníkové Afriky, jako to udělala nedávno obuvnická firma BAŤA, když je tam mnohem levnější pracovní síla než v Evropě? Navíc zde trpí lidé hladem a jsou vděčni za každý cent. Podobně to již praktikovala většina firem a to nejen z oblasti oděvního průmyslu, které jsou svým počínáním vyhlášené. Na celém světě pracuje více než 200 milionů dětí. V Pákistánu například pracují děti za méně než 20 centů za den. Pokud jsou přistiženy při spaní, hrozí jim pokuta 60 USD. Nejsou to však jen dětská práva, ale práva obecně, která jsou porušována. Je to do jisté míry dáno tím, že úmluvy WTO obsahují jen zákaz práce vězňů. V Číně je 47000 podniků, patřících nadnárodním firmám, které nedodržují obecně platné normy. Fakt je mnoho a není třeba zde vyjmenovávat jména všech firem operujících tímto způsobem. Stačí se podívat na zboží a zjistit si zemi původu. Symbolem pro porušování lidských práv touto cestou se stala společnost NIKE se svými „orgiemi” v jihovýchodní Asii.

Neustálé stěhování filiálek z místa na místo, ze země do země, má však ještě další rozměr. Je jím nárůst nezaměstnanosti, který se stává stále větším problémem i vyspělých zemí západního světa. Zde by bylo vhodné uvést příklad z knihy Žádný strach z globalizace od O. Lafontaina a C. Müllerové, v němž tento fakt působí poněkud paradoxně: Americkým prezidentem Billem Clintonem opěvovaného „zázraku zaměstnanosti” a tudíž i nárůstu „životní ůrovně” bylo dosaženo zhruba následovně. Sociální systém je zde méně rozvinutý než ve většině evropských zemí. Zaměstnanci jsou tedy nuceni zajistit svoji existenci jakoukoliv prací. To jim umožňuje vysoká pružnost trhu práce, které využívají podniky všeho druhu. Pracovní doba se prodlužuje, zákonné pojištění pro případ nemoci není žádné a množí se případy nedobrovolného zkracování pracovního úvazku. 18% zaměstnanců zde má podřadná pracovní místa a i kvalifikované síly s místem na plný pracovní úvazek jsou nuceny přijímat druhé zaměstnání. Většina pracovních míst vznikla v sektoru služeb, ale často nestačí k existenci ani příjem z několika míst se zkráceným úvazkem. Autoři dále uvádějí anekdotu, která se o tom v USA vypráví: Dva demokratičtí poslanci se baví v restauraci o úspěšné politice zaměstnanosti své vlády. Bylo vytvořeno více než 8 milionů pracovních míst, horuje jeden z nich. Přicházející číšník se vmísí do řeči: „Ano, a tři z nich mám já.“

Proto aby mohly nadnárodní společnosti fungovat všude po světě, potřebují tzv. pružnou pracovní sílu. Ta jim zajišťuje možnost obrátit se na jakoukoliv stranu a všude najít dostatek zaměstnanců pro své působení.

Avšak tito zaměstnanci (nyní mohu mluvit i z vlastní zkušenosti) již přestávají nacházet smysl ve svém zaměstnání. Zaměstnání pro ně není ničím jiným než pouhopouhým vyděláváním peněz a v převážné většině nudou nebo dokonce hodinami strávenými v naprosté apatii ke všemu včetně jich samotných. Není povoláním, čili něčím, co má význam nejen pro ně, ale především pro obecné dobro. Není ničím, v co by věřili, a co by je naplňovalo. Tím intenzivněji se pak snaží trávit svůj volný čas - jít do extrémů ať to stojí co to stojí, nebo v nich nadále přebývá onen pocit apatie a dny jsou pak šedivější a šedivější, ať už je prožijí v kinech, před televizí.

Zaměstnanci některých firem však mají ještě jednu možnost. Přijmout nástup do zaměstnání jako vstup do jakési hry. Jakmile jsou přijati, mají před sebou možnost stoupat vzhůru směrem k vyšším postům. Plní-li své funkce bez problémů a jsou-li výkonní a obětaví, mohou postupně získávat různá privilegia, prémie a vyšší platy a především mohou být povyšováni. Jsou-li úspěšní ve hře, stává se pro ně hra důležitou. Postupně ji přijímají jako novou náplň svého života. Tím také získávají pocit důležitosti a nadřazenosti. Nacházejí zde nový smysl svého života.

Monokultura
Bývalý předseda české vlády pan Václav Klaus na globalizaci oceňuje, že můžete mít prakticky vše a všude na světě, aniž byste museli měnit svůj životní styl. Bylo by zajímavé vyslechnout si názor výše zmíněných Uwaů na tento výrok.

Spolu s šířením působnosti nadnárodních společností do těch nejzazších míst planety, se šíří i severo-atlantický způsob života. Je sice pravdou, že se díky globalizaci seznamujeme s odlišnými typy kultur a učíme se tak vzájemné toleranci. Na druhé straně mnoho z těchto kultur začíná přejímat zvyky jiných, a tak se začínají někdy i mísit. Je dobré, že „k nám“ pronikl budhismus a jiná východní náboženství. Pro mnoho lidí na západě se stávají jejich novými cestami i přesto, že je zde dva tisíce let stará kultura založená na náboženství křesťanském. Namísto nového obrození nebo pohledu na křesťanství, namísto reformace církve tak dochází spíše k rezignaci. K zavrhování hodnot, které ve skutečnosti mají hodně společného s východními, ale na rozdíl od nich zde mají dvoutisíciletou tradici a pro nás by tak mohly být snáze pochopitelné.

V globalizovaném světě má však náboženství ať už východní nebo západní stále menší vliv. Namísto meditací před oltářem nebo sochou Budhy dnes lidé „meditují“ před televizí. Média se stala novým nástrojem ovládání.

Jestliže donedávna byl způsob ovládání založen na systému, kdy byla masa pozorována hrstkou, dnes je to v podstatě naopak. Díky médiím, a je jedno zda televizím (zajímavé je, že americké komerční filmy se promítají téměř ve všech zemích světa), časopisům, billboardům nebo nějakým jiným, dnes masy okoukávají chování a styl života a snaží se jej napodobit. Řešení otázky proč tomu tak je je záležitost spíše pro sociální psychology a do tématu globalizace příliš nezasahuje. V konečném důsledku to však znamená unifikaci kultury, neboť téměř po celém světě se dnes dá pořídit alespoň jeden nadnárodní televizní kanál (CNN, MTV), získat nadnárodní časopis (Newsweek, TIME) atd., v němž je prezentován dominující životní styl. V reklamách, mezi zprávami z celého světa, tak vidíme že je dobré mít hodinky Rolex, jezdit nejnovějším typem vozu Cherokee Jeep, jezdit na benzín výhradně od firmy Shell, mít mobilní telefon NOKIA atd. Hlavními postavami těchto reklam zpravidla bývají oni „vlastníci bez těla“, kteří se zde zhmotňují a usmívají se, protože díky svému rychlému autu, svým přesným hodinkám a domluvě pomocí mobilu právě uzavřeli novou, výhodnou smlouvu. Z. Bauman k tomu poznamenává: „Předmětem zbožného obdivu je nyní bohatství samo – bohatství jako záruka nejfantastičtějšího a nejrozmařilejšího životního stylu. Důležité je, co člověk může dělat, nikoli co se má dělat nebo co se udělalo.“ Modelů ke kopírování je samozřejmě víc, ale všechny pocházejí ze stejného kulturního zázemí.

Stále více lidí se přizpůsobuje trendům, které ve skutečnosti nemají nic společného s jejich původními zvyky. Tak například dochází i k znečišťování přírody v Indonésii. Lidé zde byli odjakživa zvyklí zahazovat obaly od jídla. Tyto obaly představovaly většinou slupky od banánů nebo jiných plodů. Ty se v přírodě rychle rozložily a zároveň vytvořily organický humus. Dnes však zahazují do přírody plastové a hliníkové obaly. Není jednoduché zbavit se návyků, které se udržovaly po tisíce let. V tomto směru to samozřejmě není jen záležitost reklam, ale také toho, co nabízí trh. Ten bohužel začíná nabízet ve všech částech světa v zásadě to samé, i když zde určité rozdíly jsou. Například Coca-Cola Light se v USA prodává jako Diet Coke.

Jako monokultura se jeví cíl, se kterým přicházejí země vyspělého světa. Kdyby doopravdy usilovaly o blahobyt celého světa, znamenalo by to blahobyt v jejich pojetí. Ten se však vůbec nemusí shodovat s blahobytem, jak si jej představují jiné kultury. Je možné, že podobně jako je pro les nebezpečná monokultura jednoho druhu stromů, bude nebezpečná i monokultura jednoho národa, popř.

skupiny národů, pokud se jí podaří dosáhnout, pro lidstvo.

Polarizace
Nejzávažnějším faktem, na který se v současné době poukazuje, je tzv. rozevírání ekonomických nůžek. Uvedu zde několik faktů pro lepší pochopení situace, ve které se obyvatelé světa ocitají. Podlé zprávy OSN Zprávy o vývoji lidstva má horních 358 světových miliardářů stejně velké bohatství jako 2300000000 nejchudších lidí světa. V rozvojových zemích žije 80% světové populace. Jejich podíl na globálním bohatství je 22%. Příjmové rozdíly mezi 20% nejchudších obyvatel a 20% nejbohatších obyvatel světa od šedesátých let stouply z poměru 1:30 na 1:86 v současnosti. V samotném USA žije z 260 milionů lidí 30 milionů pod hranicí bídy. Hladem, nedostatkem pitné vody a negramotností trpí 1,4 miliard lidí. Rozdíly samozřejmě dále rostou. Spolu s nárůstem bohatých a chudých se zmenšuje střední vrstva.

„Hlavními městy“ globalizace jsou New York, Londýn a Tokio. Dalšími městy, které se na globalizaci významně podílejí jsou Los Angeles, Paříž, Frankfurt, přičemž se k nim přidává stále více měst. Dalo by se říci, že díky 24 hodinovému koloběhu burzy a neustálému toku kapitálu, jsou města neustále vzhůru a propojena. Je to tedy jakýsi nový druh města – globální město. V jednotlivých jeho částech, tedy ve městech jednotlivých zemí, se začíná nové urbanistické uspořádání. Na ně mají největší vliv firmy, organizace i jednotlivci, kteří jsou přímými účastníky globalizace. V centrech vznikají komerční zóny, kde se zrcadlí moc a vliv nadnárodních společností. Tyto komplexy jsou někdy nazývány citadelami. Společenské elity žijí uvnitř citadel, nebo ve vnitroměstských kondominiích a nebo v uzavřených hlídaných komunitách na okrajích měst. Zároveň zde vznikají průmyslovou výrobou opuštěné zóny. Některé z nich, jako například Docks v Londýně, se výjimečně podaří oživit. A jako důsledek nárůstu chudoby se rozvíjejí gheta v chudinských čtvrtí. V rozvojových zemích vznikají v důsledku migrace chudých obyvatel do měst tzv. slumy. Jsou to místa největší akumulace chudoby, jakou si lze představit. Vládnou zde zločinecké gangy a lidé zde přežívají ze dne na den.

Dělení na chudé a bohaté se používá od nepaměti. Globalizace dělí ještě dalšími způsoby. V dnešním světě se může člověk pohybovat po celé planetě jak pro zábavu, tak za výhodnými obchody. Dostat se na druhou stranu zeměkoule je záležitostí necelého dne. Lidé mají možnost navštívit každý kout světa, který si zamanou během několika hodin. Mění se tak vnímání času a prostoru. „Technologie,“ píše Z.

Bauman, „které čas a prostor prakticky odstraňují, nepotřebují mnoho času, aby prostor oloupily.“ To se týče jak dopravních tak telekomunikačních prostředků. Kdo má internet, má obrazně řečeno svět na dosah ruky. Kdo má dost peněz, má ho na dosah ruky doslova - může si zaplatit výstup na Mt. Everest, projížďku Saharou, vyřídit si obchodní záležitosti ve Frankfurtu a večer může být opět doma v Bostonu na večeři. Jestliže se jedni stávají takto svobodnými, rostoucí většina je pevněji a pevněji připoutávána k jednomu místu. Důvodem může být časově náročné zaměstnání, nedostatečné nebo žádné vzdělání nebo jiné sociální nedostatky. Jejich domovy, tím že často nejsou dobrovolnými, ale místy, které je pro ně prakticky nemožné opustit, se stávají spíše vězeními.

„Válka severu a jihu“
Západní svět žije v jakémsi informačním vakuu. Internet umožňuje sice získávat informace prakticky o čemkoliv, většina lidí si však vystačí s tím, co jim během půl hodiny odříkají hlasatelé večerních zpráv. Je potom lehčí manipulovat s jejich míněním ať už se týká čehokoli. Je tak možné, jako tomu bude na letošní výstavě EXPO 2000 v Německu, hovořit o krásách mexické přírody a lákat turisty na památky mayských civilizací. Pravda o tom, co se děje v současnosti s potomky mayských Indiánů*, může být proto uložena k ledu. A tak tam bude ležet až do doby, než se nějaký otužilec odváží ji opět vyzdvihnout na světlo boží. Díky tomuto systému je pro obyvatele západního světa vžitá také představa, že chudoba znamená především hlad. Tak to také prezentují média. V Etiopii a přilehlých zemích se očekává nová vlna hladomoru, jemuž má padnout za oběť více než milion lidí. Západní svět a organizace jako je OSN tomu budou jen přihlížet. Jedním z důvodů, proč je v Etiopii taková bída je, že 50% státního rozpočtu je věnováno na zbrojení. Na tom vydělávají nadnárodní zbrojařské společnosti, především z USA.

* V Mexiku se díky dohodě NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu), jejímiž aktéry jsou USA, Kanada a Mexiko, podařilo mimo jiné zrušit dvacátý sedmý článek mexické ústavy. Ten umožňoval právo na obecní vlastnictví půdy, což samozřejmě odporuje potřebám nadnárodních firem. Bylo například zrušeno omezení pro zahraniční vlastníky vlastnit maximálně 49% podíl v obchodní společnosti. Také byla zrušena opatření omezující dovoz amerického obilí, a zchudly programy na podporu drobného rolnictva. To mělo za následek vyhnání lidí z půdy do slumů na okrajích měst při hranicích se Spojenými státy. Mexičtí Indiáni, kteří začali přicházet o svá území, na kterých žili zemědělským způsobem života, se 1.1.1994 postavili na odpor mexické vládě.

Byl to začátek první otevřené války proti globalizaci, v jejímž čele stanula indiánská povstalecká armáda EZLN (Zapatova armáda národního osvobození). Cílem EZLN je zachování půdy a práv náležících domorodým Indiánům.

Avšak bída v třetím světě má mnohem více podob. Hlavním problémem je zde negramotnost. Je známo, že chudé děti velice často žebrají na turistech nikoliv jídlo nebo peníze, ale propisovací tužky, protože nemají čím psát ve škole, tedy pokud nějakou školu mají. Gramotnost by mimo jiného pomohla snížit porodnost a stabilizovat počet obyvatel. Sex je totiž jedním z mála potěšení chudých a nezaměstnaných. Svou roli hraje také podíl zaměstnanosti obyvatelstva v zemědělství (80% – 90%). Nárůst počtu obyvatelstva je v současnosti hlavním problémem nejen třetího, ale v konečném důsledku i celého světa.

Chudoby a negramotnosti využívají nejvíce právě nadnárodní společnosti, jako je tomu v uvedené Etiopii. Vlády rozvojových zemí jsou většinou slabé nebo zkorumpované, než aby společnostem dokázaly čelit. Právě negramotnost je toho hlavní příčinou. Pak totiž z politického hlediska fungují tyto státy na principu rčení „Jednooký mezi slepými králem.“ Podaří-li se dosadit schopnou vládu, většinou stejně není schopná napravit problémy způsobené předešlými vládami. Rozvojové státy se také stávají stále více zadlužené díky půjčkám poskytovaným především Světovou bankou. Upadají do stále větší chudoby a „tam, kde se nejvíce hroutí životní úroveň“, píše Erazim Kohák, „můžeme počítat s občanskou válkou. Tam totiž je nejvíce třeba fanatismu, aby lidé zapomněli na hlad, marnost a beznaděj.“ Těchto válek pak využívají, jak již bylo řečeno, nadnárodní zbrojařské firmy. Mimochodem do zbrojního průmyslu se ročně investuje okolo 700 mld USD, přičemž většina je tvořena státními investicemi, tedy tím, co se vybere na daních.

2. Důsledky pro životní prostředí
V roce 1992 se v Rio de Jeaneiru konal Summit Země, Konference OSN o životním prostředí. Jednalo se zde o krocích, které by měly být učiněny v rámci zachování života na zemi. Současný ekonomický model byl prohlášen za neudržitelný. Když OSN po pěti letech v New Yorku hodnotilo, k čemu se od konference z Ria dospělo, řečníci se shodli na tom, že vládám se nejen nepodařilo dosáhnout cílů, které byly v Riu vytyčeny, ale že se situace ještě více zhoršuje.

Světová obchodní rada pro trvale udržitelný rozvoj (WBSCD), která je jedním ze zastánců globalizační volnotržní ekonomiky přiznává, že „Globalizace a liberalizace trhů společně se zvyšujícím se tlakem na urbanizaci zvýšily sociální nerovnosti a neklid v míře, která ohrožuje přežití jak lidských tak přírodních zdrojů.“

Co stojí konzumní způsob života
Přesto, že západním stylem, který se projevuje také jako konzumní způsob života, žije méně než 20% lidstva, spotřebovávají jeho příslušníci mnoho násobně víc. Průměrný Kanaďan tak například spotřebuje pětsetkrát více energie než průměrný obyvatel Etiopie. Nejde však jen o to, kolik toho průměrný zápaďan spotřebuje. Za každou spotřebou je ještě produkce. Průměrné severoamerické město s pouze jedním milionem obyvatel které spotřebuje denně 800 000 tun vody a 2000 tun potravin, vyprodukuje 2000 tun odpadů a spálí 12500 tun paliv, ze kterých zůstane 1200 tun popílku. Na světě se ročně spálí 3 miliardy tun uhlí tj. 3000000000000 kg. Příkladů tohoto typu je mnoho. Snad postačí shrnutí, že kdyby lidé na celém světě přesedlali na způsob života průměrného Kanaďana, život na Zemi by zanikl do 24 hodin.

Proč je tomu tak?
Jednoduše řečeno: protože nic není zadarmo. Díky globalizaci můžeme mít například čerstvé ovoce z jakékoliv země po celý rok. Kvůli obrovským plantážím na karibských ostrovech přichází o práci mnoho lidí. Zároveň tyto plantáže ničí tamější ekosystémy. Navíc doprava produktů z těchto ostrovů do Velké Británie také není ekologicky nejpříznivější. Nejde však jen o exotické ovoce. Nadnárodní společnosti využívají všech možných prostředků k tomu, aby co nejvíce ušetřily a co nejvíce vydělaly, což je, jak bylo řečeno v první kapitole, jejich jediným cílem. Využívají zemí s co nejlevnější pracovní silou, co nejnižšími nároky na dodržování ekologických regulí atd. Dochází tak k věcem pro normálního člověka nepochopitelným. Například ročně se přepraví 400 000 belgických vepřů do Parmy, tam se vykrmují mlékem z Hamburku, porážejí a putují po silnici jako parmská šunka zpět do Belgie. Obchodní řetězec COOP dodává do mnichova máslo z Irska.

Výše uvedených příkladů lze využít k nastínění několika problémů, kterými zatěžuje globalizace životní prostředí. Za prvé je to doprava. Ve spojených státech cestuje každé kilo potravin v průměru 1200 mil než od pěstitele doputuje na talíř konzumenta. Přeprava pomerančů na výrobu koncentrátů v Německu si vyžádá 40 milionů litrů pohonných hmot, které způsobí 100000 tun emisí CO2. K tomu je nejvíce využíváno silniční dopravy. Budují se tak nové dálniční sítě, jejichž výstavba je financována z kapes daňových poplatníků, a upadá využívání železniční dopravy. Čím hustší dálniční a silniční síť, tím dražší na výstavbu a údržbu. Čím více však silnic je, tím více aut po nich jezdí, tím více automobilů se vyrobí a tím více pohonných hmot se vytěží, doveze, upraví a spotřebuje. Vše je opět ku prospěchu nadnárodních firem, neboť státu připadá pouze funkce údržbáře, hlídače a finančníka.

Tak se například mohlo stát, že amazonskými pralesy vede od Tichého k Atlantickému oceánu dálnice, jejíž jedinou funkcí bylo sloužit japonskému trhu. Není těžké uhodnout co si vyžádala její výstavba, kolik tisíců kilometrů čtverečních pralesa padlo, a kolik domorodých obyvatel přišlo o své domovy. Většina teď žije ve slumech. Podél dálnice samozřejmě začnou vznikat nová města a tím budou ještě více devastovat původní ekosystémy.

Dalším problémem je výživa vepřů a otázka potravin vůbec. Na 1 kg masa připadne přibližně 50 kg potravy rostlinného původu. Tu je třeba někde vypěstovat. Za tímto účelem bylo již vykáceno mnoho lesů. Ve Velké Británii zaujímají lesy necelých 10% celkového povrchu země. V rámci globalizace se dnes hojně využívá dovážení krmiva z jižních krajů. Pro Evropu je to především krmivo z Egypta, ale také geneticky mutovaná soja z USA. Ze 40 nejchudších zemí světa jich 36 dodává potraviny do USA. Miliony akrů té nejlepší půdy v chudých zemí je využíváno pro exportní produkty jako jsou tabák, káva, čaj ad.

Ke kácení lesů dále přispívá výroba papíru. Firma McDonnald na obalech svých produktů píše, že je vyroben z recyklovaného papíru. Recyklovaný papír zde však tvoří jen několik procent a k výrobě nového spotřebuje 800 km2 ročně.Nadnárodní dřevařské firmy neváhají využívat i těch nejvzácnějších pralesů v Chile k těžbě, přestože na jednom hektaru pralesa je větší druhové bohatství než by dokázaly sestavit během několika desetiletí všechny genetické laboratoře světa. Především díky tomu tak každý den vyhyne a nenávratně zmizí z planety přes 50 živočišných druhů.

Co z toho vyplývá?
Každý produkt s sebou nese tzv. ekologický tlumok (ET). Má za úkol vysvětlovat „materiálovou intenzitu na jednotky poskytnutých služeb, tedy množství materiálu, sečtené během celého životního cyklu výrobku a vztažené konečně na celou službu“. Jeden z nejtěžších tlumoků nese zlatý prsten. Na 10g zlata se přemístilo 3,5 tuny hmoty. Tlumok hnědého uhlí je desetkrát těžší než kolik váží samotné vytěžené uhlí, přičemž jeho nezanedbatelnou součástí je i CO2. Pokud by měl být tlumok, který by zahrnoval i náklady na odčinění škod způsobených životnímu prostředí, započítáván do ceny samotného produktu, stál by například benzín osmkrát tolik co dnes. Tím by se však radikálně snížila celková spotřeba produktů a na to by doplatili jejích výrobci, dodavatelé, prodejci atd., proto se o ET nehovoří.

Již několikrát jsem se zmínil o tom, že pro nadnárodní společnosti je ekonomicky velmi výhodné využívat států, které nekladou příliš velké nároky na dodržování někdy i celosvětově platných zákonů.

V těchto státech se tak hromadí továrny, které silně poškozují životní prostředí, a proto by nemohly být jinde provozovány. Tak se stav dále zhoršuje. Za příklad můžeme použít opět lesů. V Chile byly pod vládou gen. Pinocheta provedeny ekonomické reformy zaměřené na vývoz přírodních zdrojů. Vzácný deštný prales je zde proměňován v dřevotřísku pro asijské trhy. Jen tropických deštných pralesů, v nichž žije 40% všech rostlinných a živočišných druhů, ročně nenávratně zmizí 130 tisíc km2, to představuje plochu bývalého Československa. Celkově jich byla vykácena již jedna třetina.

Není jediné průmyslové odvětví, které by nepoškozovalo životní prostředí. Jde jen o to, do jaké míry se mu to daří. Ať už je podnik zaměřen na kosmetické odvětví, potravinářské nebo na strojírenství, nikdy nemají ekologické škody pouze lokální dopad.

„Krásné nové věci“
Nijak nepřekvapí fakt, že každý produkt je v podstatě také odpadem. To, za jak dlouho se jím stane, záleží na funkci, kterou má plnit. Některé produkty se však nikdy odpadem nestanou, protože jsou jimi od začátku. Díky překotnému vývoji v oblasti informačních technologií se vyhazuje 30% počítačů ještě v originálních obalech. Je to dáno přirozenou touhou firem přilákat co nejvíce zákazníků nabídnutím toho nejnovějšího a nejdokonalejšího zboží na trhu. Nejde tedy jen o počítače. Všichni denně můžeme vidět reklamy na nové jogurty, nové coly, nová auta atd. Člověk pod vlivem reklam a svého okolí přestává být spokojen s tím, s čím byli spokojeni jeho rodiče, a touží po nových věcech, aniž by je doopravdy potřeboval. Chce je jen proto, že jsou nové.

Bylo by velice užitečné, kdyby se výrobci zavázali ke zpětnému odběru svých produktů. Byli by nuceni vyrábět věci, které by mohly být používány mnohem déle, popřípadě by mohly být znovu využívány jen s nepatrnými obměnami. To by do určité míry vedlo i ke změně uvažování většiny konzumní společnosti, která za každým vyhozeným kelímkem od jogurtu nevidí, co způsobuje jeho spalování, a co obnáší celý jeho ekologický tlumok.

Sponzoři a „zákonodárci“
Nedobrou pověst si vybudovaly Světová banka, Evropská investiční banka a jim podobné instituce mimo jiné právě díky svým půjčkám na neekologické a někdy vyloženě nesmyslné projekty. Téměř všechny jsou hrazeny z kapes obyvatel té které země. Kromě toho, že na zakázce vydělají obrovské sumy ti kdo si ji vylobbovaly, většinou obyvatelům mnoho užitku nepřinese. Je do očí bijící, staví-li se v Indii přehradní nádrž, aby se mohla nainstalovat neefektivní klimatizace v hotelích pro obchodní cestující a turisty.

Dalším problémem jsou návyky minulých let.

Je těžké někoho přesvědčit o výhodách obnovitelných zdrojů, má-li za sebou 40 let opěvování jaderných elektráren a budování uhelných. Také automobilová doprava je stále upřednostňována před hromadnou. U nás je poslední novinkou výstavba dálnice D8, která je stavěna především kvůli umocnění kamionové dopravy u nás a přes naše území. A tak státy dále investují za přispění nadnárodních bank do nesmyslných, prostředí škodlivých a nikoliv potřebných, ale vylobbovaných projektů. K tomu, aby byly prosazovány pouze smysluplné a prostředí co nejméně škodlivé projekty, by bylo třeba vytvoření a především dodržování zákonů. Je opravdu velmi nešťastné, skládají-li se organizace jako WTO pouze z odborníků na volný obchod. Jejich rozhodnutí o pravomocích firem má totiž dalekosáhlé dopady. Nejde při nich jen o obchod, ale též o pravomoci států, práva lidí a o životní prostředí.

Závěr
Exrémně bohatým přinesla globalizace další příležitosti ještě rychleji vydělávat peníze. Tito lidé využili nejnovější technologie k tomu, aby nevídanou rychlostí přesouvali kolem zeměkoule obrovské částky peněz a spekulovali ještě uspěšněji. Na život chudých nemá tato technologie bohužel žádnývliv. Globalizace je vlastně paradox. Zatimco velmi malému množství je ohromně prospěšná, dvě třetiny světové populace vynechává či marginalizuje.

Tak mluví o globalizaci John Kavanagh z Washington Institute of Policy Research. Přesto však je globalizace teprve ve svých počátcích. Co ještě vezme nebo přinese se málokdo odvažuje hádat. Mnozí proto, aby v budoucnu nevypadali jako hlupci, jiní o tom raději nechtějí přemýšlet. Pravdou však je, že valná většina optimistických odhadů ohledně budoucnosti vychází z řad těch, kteří jsou dnes přímými účastníky globalizace (finančníci, velkopodnikatelé, makléři, někdy i politici). Naopak negativně ji hodnotí ti, kterých se bezprostředně týká (obyvatelé jednotlivých zemí), ale především ti kdo se tímto tématem zabývají v celé jeho šíři se všemi jeho důsledky.

Hlavním pilířem současného vývoje globalizace je volný (co nejvolnější) obchod. Ani v teorii se však nepraví, že by měl být tím nejlepším. Může jím prý být pouze „za určitých předpokladů“. Jedním z nich je například správné fungování cenového mechanismu. Současné ceny však vůbec neodrážejí všechny výrobní náklady (včetně lidské práce) ale ani náklady na obnovení způsobených škod.

Aby se přenesla správa globálního směřování z rukou „obchodníků“ do rukou většiny lidí, bylo by zapotřebí ustanovení jakési globální vlády. Mohla by to být organizace podobná OSN nebo sama OSN, avšak od základů přebudovaná.

OSN v současné podobě je spíše strašákem v zelí než opravdu funkční organizací. Celkově se všemi odbornými organizacemi a programy zaměstnává 52000 lidí, což představuje zhruba třetinu počtu státních zaměstnanců v České republice. Korupce je v této organizaci naprosto běžným jevem. OSN je zadluženo mnoha miliardami dolarů, přičemž jen městu New York dluží 9 miliard a to v situaci, kdy běžný rozpočet činí 1,25 mld. což by nepokrylo ani 12 hodin celosvětových zbrojních výdajů. Problémů, do kterých se stále hlouběji propadá OSN, je mnohem více.

Nová organizace by měla vzniknout co nejdříve. Kromě zřízení podobných institucí jako má současná OSN by bylo zapotřebí ještě mnoha dalších. Významný podíl na činnosti nové organizace by měly mít nevládní organizace, občanská hnutí, církve, akademické obce, nadnárodní korporace a sdělovací prostředky ad. Jako jeden z jejích prvních počinů by měl být nový, globální Marshallův plán. Ten by měl v prvé řadě pomoci snížit rozdíly mezi Severem a Jihem.

Nová organizace, popř. reformovaná OSN, by v podstatě byla také jedním z důsledků globalizace. Kdyby opravdu plnila svou roli, mohla by pomoci globalizaci stát se v další fázi velkou nadějí a to nejen na přežití, ale i na nový stupeň vývoje společnosti. To by však vyžadovalo mnoho dalších věcí a změn. Například využití internetu, médií, rozmanitých objevů v různých vědních disciplínách apod. Především je však nutná změna stylu života lidí a jejich uvažování.


--------------------------------------------------------------------------------.