1. Život za život?
Jedním z prvních činů našeho parlamentu po převratu v listopadu 1989 bylo zrušení trestu smrti. Téhož dne pomocný ošetřovatel v jedné pražské nemocnici vzal z lůžka děvčátko, odnesl je do svého pokoje, tam je znásilnil a zabil. Pobouření společnosti bylo veliké. A tak je to vždy. V klidnějším období většina společnosti považuje trest smrti za zrůdný, ale po nějakém hrůzném zločinu je tomu naopak. Muž, který zabil v nemocnici děvčátko, požádal soud o trest smrti. Měl však smůlu, ten trest byl zrušen v den jeho činu. Má právo na život několikanásobný vrah nebo vynálezce smrtící zbraně? Je trest smrti skutečným trestem nebo pouze únikem před potrestáním? Má společnost právo vzít člověku život? Má trest smrti odstrašující účinky? Je soudní praxe schopna vyloučit lidské selhání a tím i justiční omyly?

2. Argument odstrašení
Často pro trest smrti argumentujeme odstrašujícím účinkem. Pachatele trestného činu je třeba zbavit života, aby se odstrašili další od spáchání stejného trestného činu. To se však dá snadno vyvrátit. Chyba spočívá v domněnce, že se všechny vraždy předem plánují. Naopak, podle výzkumů jsou většinou páchány v afektu, kdy je rozum zastíněn extremními emocemi. Pro to, abychom se dostali do stavu nadměrného psychického rozrušení, nepotřebujeme žádnou kriminální energii. Mnohem častěji dochází k vraždám za určitých mimořádných okolností např. pod vlivem alkoholu, drog nebo v momentech paniky. Vysoké procento těch, kteří se dopouštějí vraždy, je v době spáchání činu pod takovým tlakem, že si hrozících následků vůbec nejsou vědomi. Jiným se daří namluvit si, že se jim podaří uniknout bez potrestání. Z toho lze vyvodit, že si jsou pachatelé trestných činů rizika odsouzení docela dobře vědomi, ale věří tomu, že nebudou dopadeni. Metoda, jak tyto typy vrahů odstrašit, by pak spočívala v tom, že by se zvýšila pravděpodobnost jejich dopadení, odsouzení a popravení. Z toho vyplývá, že argument odstrašujícího účinku se nedá podpořit empirickými fakty.

3.