Přemění-li se některé besedy a polemická vystoupení v sérii monologů, jejichž autoři odcházejí od mikrofonu nebo obrazovky s pocitem, jak svého odpůrce zlikvidovali a znemožnili, svědčí to mimo jiné také o tom, že s kulturou dorozumívání není něco v pořádku – také porozumění tomu druhému by totiž mělo být součástí jazykové a komunikační vybavenosti každého mluvčího.“*

Ovšem přes poněkud pesimistický tón předchozích řádků nelze tvrdit, že média primárně kazí český jazyk. Média pouze odrážejí jeho překotný vývoj. Vše přece souvisí se vším, a tak se i tyto dvě oblasti navzájem ovlivňují a doplňují. Vezměme tentokrát za příklad nedávno probíhající rozsáhlé a často vzrušené debaty o oprávněnosti či vhodnosti užívání názvu Česko. Dalo by se říci, že tento problém se vyřešil v průběhu času sám, a to právě díky médiím. Vždyť se přeci tak snadno říká Česko místo Česká republika. O úspoře tiskového prostoru ani nemluvě…

Přes veškeré nedostatky patří média nerozlučně ke každodennímu životu a jejich styl a úroveň určujeme z velké části my sami. Ať již jako novináři, nebo jako čtenáři, posluchači a diváci.

* ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., KRAUS, J., SVOBODOVÁ, I., Čeština, jak ji znáte a neznáte, Academia, vydání 1., Praha 1996, str. 173, odst. II.
ISBN-200-0589-7
Použitá literatura:

ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., KRAUS, J., SVOBODOVÁ, I., Čeština, jak ji znáte a neznáte, Academia, vydání 1., Praha 1996,
ISBN-200-0589-7

JELÍNEK, J., STYBLÍK, V., Čtení o českém jazyku, Státní pedagogické nakladatelství, vydání 3., Praha 1981,
ISBN-14-058-81

OSVALDOVÁ, B., HALADA, J. a kol., Encyklopedie praktické žurnalistiky, Libri, vydání 1., Praha 1999
ISBN-80-85983-76-1.