Jazyková kultura v médiách

Kultura jazyka v médiích tištěných i audiovizuálních zaznamenala po roce 1989 významnou proměnu. V první řadě se od základu změnil trh s informacemi v pravém slova smyslu. Vedle veřejnoprávních médií vzniklo značné množství soukromých novinových titulů, rozhlasových a televizních stanic. Profilovaly se nejen jednotlivé typy médií, ale také jejich pracovníci a čtenáři. Diktátem dnešní doby je hutná informace v maximálně úsporné podobě. Extrémním příkladem je rozmach (a zejména forma) textových zpráv posílaných pomocí mobilních telefonů. Ačkoli se v tomto případě nejedná o médium jako o předmět této úvahy, je to praktický příklad přístupu dnešních čtenářů (posluchačů či diváků) k práci s informacemi. V neposlední řadě ovlivňuje formu předávaných informací i neustálý rozvoj technologií. Jako příklad použijme televizi. Kde dříve musel podstatu věci v dané reportáži vystihnout mluvený komentář, tam možnosti dnešních digitálních technologií v práci s obrazem dovolí vyjádřit stejné, ne-li větší množství informace, pomocí práce kameramana a především střihače. Odpovídá tomu i stále se zkracující stopáž reklamních šotů a upoutávek. Zde jsou pouze stěžejní myšlenky vyjádřeny rychle se střídajícími větami, nejlépe v holém, lépe řečeno minimalistickém tvaru. „Za výslednou jednoduchostí slova se ovšem skrývá velmi promyšlený proces komunikace s příjemcem. Něco jiného se chce a něco jiného se říká. Místo Kupte si to a to je nutno používat dejme tomu formuli Vychutnejte si to a to, Užijte si to a to. Za povrchovou strukturou reklam pracují strategie skryté, ale o to určitěji směrované k vnímateli.“* Od obrazového materiálu jsme se tedy zase vrátili k jazykové kultuře a souvislost jejího vývoje v závislosti na typu média je více než zřejmá. Svébytnou oblastí je Internet, jenž za poslední roky prodělal rozhodně největší vývoj ze všech zmiňovaných forem médií. Poskytl uživatelům možnost velmi rychlého publikování aktuálních informací. Často však za cenu snížení jazykové úrovně příspěvků. Na druhou stranu je ale médiem s nebývale širokými možnostmi. Kombinuje různé formáty záznamu a zatím má výhodu relativní svobody v oblasti podnikání.

Nalezneme tu zpravodajské servery vydávané jednotlivci i registrované tituly publikované výhradně elektronickou formou a také servery, jež jsou kopií (většinou ne plnohodnotnou co se obsahu týká) svých tiskem vydávaných předloh.

Posledním typem jsou firemní prezentace s prvky public relations, kde bývá jazyková i obrazová kultura na vysoké úrovni. * ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., KRAUS, J., SVOBODOVÁ, I., Čeština, jak ji znáte a neznáte, Academia, vydání 1., Praha 1996, Básnický kánon reklamy, str. 180, odst. IV.
ISBN-200-0589-7

Na realizaci je totiž obvykle dostatek času i financí a většina firem tyto zakázky zadává profesionálům. V tomto případě nejde o zpravodajství, ale o zákazníka, který je neustále hýčkán novými trendy multimediálního zpracování. Z toho plyne, že potenciální klient je čím dál náročnější. Zde platí poněkud jiná pravidla a větší důraz je dáván na kvalitu, nikoli kvantitu publikovaného materiálu.

Jak již bylo řečeno, v dnešní době čtenáři chtějí informace komplexní, konkrétní a stručné, což logicky vede k jejich zhušťování a poklesu jazykové kultury. Jen málo čtenářů touží po květnatých souvětích, zpravidla se spokojí se strohými větami. Většině lidí jakoby ani nezáleželo na tom, jak nízká je slovní zásoba jednotlivých článků, často nepostřehnou stylistické chyby, ani hrubky. Text se mnohdy objevuje pouze ve formě popisku pod fotografií zabírající podstatnou část stránky. Poměrně často se tato skutečnost týká bulvárních tiskovin, kde se čtenář získává nápadným, šokujícím, atraktivním titulkem a neautorizovaný článek místo aby informoval, většinou jen naznačuje… Pro srovnání poslouží asi nejlépe následující postup: stačí navštívit místní knihovnu a vypůjčit si několik novinových výtisků, řekněme z roku 1988 a pak je položit vedle titulů zakoupených dnes ráno. Na palcové titulky a barevné provedení většiny novin jsme si již zvykli. Na první pohled patrný rozdíl zaznamenáme především v počtu článků, otevřených na titulní straně. Titulek, krátká anotace a odkaz na pokračování uvedené uvnitř listu. Pravidlem bývá, že nosná informace je uvedena právě v úvodu a zbytek článku je jejím pouhým rozmělňováním. Bohužel není výjimkou, že se v řadě případů upřednostňuje množství atraktivních informací před kvalitou. Víceméně se tedy v každých novinách dočtete o tom samém; co kdyby se z daného tématu již zítra „vyklubala“ nějaká peprná kauza.. Patrná je zde snaha být u všeho i za cenu nízké informační hodnoty a úrovně zpracování.

O jazykové kultuře lze také stěží hovořit u některých rozhlasových a televizních stanic, zejména u různých talk show nebo pořadů pro široký okruh posluchačů či diváků. Spisovná čeština se buď mísí s češtinou obecnou, nebo jí byla přímo nahrazena.

Moderátoři se rádoby neformálním vyjadřováním a používáním různých frází a často i vulgarismů snaží co nejvíce přiblížit cílové skupině diváků. Pochopitelně je většinou je požadavkem oslovit skupinu co největší, v zájmu tvorby zisků daného média. V podobných pořadech potom nejsou výjimkou věty typu: „Dnešní vodpoledne bude vo různých záležitostech běžnýho života, vo kterých vás budeme informovat…“

Velké rozdíly nalezneme také v televizních zpravodajství. Úroveň tohoto typu pořadu je obecně na poměrně vysoké úrovni, ale při zhlédnutí zpráv na ČT 1 a televizní stanicí NOVA je více než zřejmé, která televize je veřejnoprávní a která ryze komerční. Zpravodajství České televize je dosti podrobné, přesvědčivé a nabízí konkrétní, jasná a výstižná fakta. Obsahuje profesionálně podané podstatné a nezkreslené zprávy z domova i ze světa. Moderátoři mají kvalitní kulturu jazykového projevu a působí příjemně a přirozeně. Jen zřídkakdy divák postřehne používání čtecího zařízení. Informace televize NOVA jsou agresivnější, zbytečně dramatické, často nezahrnují podstatné události, mnohé pouze naznačí. Jsou mnohem drastičtější, přinášejí „krvavější“ obrazový materiál než Česká televize. Tato televize útočí na zvědavost diváků tím, že se podrobně věnuje životu populárních osobností a s oblibou přináší „klípky“ z jejich soukromí. Více času věnuje soudním kauzám, autohaváriím, přírodním pohromám. V tomto typu pořadu není prostor pro osobní názory. Přesto moderátoři nevhodně vyjadřují své emoce, místo aby byli nezaujatí. Ironicky komentují odvysílanou reportáž a subjektivně ji doplňují. Lze snadno postřehnout, že si pomáhají čtecím zařízením. Jazyková úroveň je o poznání nižší než u zpravodajství ČT. Média zpracovávají velké množství informací. Permanentně na ně doléhá časová tíseň. Finanční situace bývá leckde kritická, s čímž souvisí nízký počet kvalitních zaměstnanců redigujících příspěvky před publikováním samotným. Tyto skutečnosti vedou k dalšímu problému, kterým je alarmující počet hrubek, překlepů nebo přeřeknutí. Znakem neprofesionality je fenomén faktických chyb a omylů (v lepším případě neúmyslného zkreslování informací). Součástí jisté úrovně jazykového projevu je: „nejenom schopnost účinného formulování vlastních myšlenek, ale také poctivá snaha pracovat se zdroji informací, umění dobře číst a dobře poslouchat. Zvláště při čtení některých polemik, kritik a recenzí totiž nezřídka míváme dojem, že autor textu je příliš v zajetí svých nápadů a argumentů a že postrádá ochotu porozumět odlišným názorům svého partnera či protivníka.

Přemění-li se některé besedy a polemická vystoupení v sérii monologů, jejichž autoři odcházejí od mikrofonu nebo obrazovky s pocitem, jak svého odpůrce zlikvidovali a znemožnili, svědčí to mimo jiné také o tom, že s kulturou dorozumívání není něco v pořádku – také porozumění tomu druhému by totiž mělo být součástí jazykové a komunikační vybavenosti každého mluvčího.“*

Ovšem přes poněkud pesimistický tón předchozích řádků nelze tvrdit, že média primárně kazí český jazyk. Média pouze odrážejí jeho překotný vývoj. Vše přece souvisí se vším, a tak se i tyto dvě oblasti navzájem ovlivňují a doplňují. Vezměme tentokrát za příklad nedávno probíhající rozsáhlé a často vzrušené debaty o oprávněnosti či vhodnosti užívání názvu Česko. Dalo by se říci, že tento problém se vyřešil v průběhu času sám, a to právě díky médiím. Vždyť se přeci tak snadno říká Česko místo Česká republika. O úspoře tiskového prostoru ani nemluvě…

Přes veškeré nedostatky patří média nerozlučně ke každodennímu životu a jejich styl a úroveň určujeme z velké části my sami. Ať již jako novináři, nebo jako čtenáři, posluchači a diváci.

* ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., KRAUS, J., SVOBODOVÁ, I., Čeština, jak ji znáte a neznáte, Academia, vydání 1., Praha 1996, str. 173, odst. II.
ISBN-200-0589-7
Použitá literatura:

ČMEJRKOVÁ, S., DANEŠ, F., KRAUS, J., SVOBODOVÁ, I., Čeština, jak ji znáte a neznáte, Academia, vydání 1., Praha 1996,
ISBN-200-0589-7

JELÍNEK, J., STYBLÍK, V., Čtení o českém jazyku, Státní pedagogické nakladatelství, vydání 3., Praha 1981,
ISBN-14-058-81

OSVALDOVÁ, B., HALADA, J. a kol., Encyklopedie praktické žurnalistiky, Libri, vydání 1., Praha 1999
ISBN-80-85983-76-1.