Image včera a dnes

Jak to bylo tenkrát

Ve starém Egyptě byla ztělesněním pojmu krásy královna Nefertiitis (narozena 1375). Měla dlouhou labutí šíji, úzký, světle nalíčený obličej, tmavě orámované mandlové oči, sytě červené rty ohraničené silnou, ostrou konturou. Zcela vyholené obočí nahradila černá uhlová linka. Modrá královská koruna protahovala co možná nejvíce lebku a skrývala pravděpodobně oholenou hlavu. Tu zdobila paruka. I muži té doby se zajímali o svůj vzhled. Vyholovali si lebku a odstraňovali ochlupení z celého těla. Chudší vrstvy se spokojily s parukou z plsti, bohatí vlastnili paruku z lidských vlasů.

Koupele

Své opodstatnění měly časté, několikrát za den opakované koupele. Velké horko a mimořádná vlhkost vzduchu se staly skvělou líhní pro bakterie a choroboplodné zárodky. Po každé takové lázni následovalo použití krému a vonného oleje. Nejoblíbenějším kosmetickým prostředkem byl liliový olej.

Oči
Symbolem nejvyššího božstva - boha slunce Ré, bylo pro Egypťany oko. Oči si proto v obličeji patřičně zvýrazňovali. Horní a dolní víčko se obtahovalo černou uhelnou tužkou. Na horní se pak ještě nanášela zelená barva, vyrobená z malachitu, zeleného uhličitanu měďnatého. Uhel se získával rozdrcením uhličitanu olovnatého, kysličníku měďnatého, železa, manganu a hnědelu. Tato masa se ukládala do mušlí, dutých rákosů a alabastrových váziček. Při použití se mísila s tukem a nanášela dřevěným či slonovinovým špalíčkem. Zajímavé je, že hmota obsahovala složku bránící vzniku hnisavých očních zánětů, a proto ji používali všichni včetně dětí. Stejně jako holení hlavy měl i tento rituál hygienické důvody.

Krása kontra zdraví

Pro Egypťany byla kosmetika a krása vždy spojena se zdravím. Za krásné platily bělostné zuby a svěží dech, za zdravé zase sport - jízda na koni, lov, míčové hry. Hlavní složky kosmetiky tvořily mléko, med, otruby, vosk a léčivé bahno. Tedy ryze přírodní ingredience, k nimž se, a nutno říci oprávněně, výrobci dnešních kosmetických přípravků s velkým zájmem vracejí.

Krása ve středověku

V tomto období panovala uvolněná morálka. Všichni si libovali ve veřejných lázních: v jedné místnosti stála jedna káď vedle druhé a v nich posedávaly zcela nahé ženy společně s muži. Koupání si dále zpestřovali popíjením a dobrým jídlem, k tomu všemu si zpívali. Nebylo výjimkou, že v lázních strávili celou noc a že se díky bujnému veselí spojenému s alkoholem semtam v kádi někdo i utopil.
Lázeňské radovánky, jak víme, netrvaly věčně. Koncem 16.

století přišel mor a také nevyléčitelná pohlavní choroba - syfilis. Lidé své myšlení obrátili a začali věřit, že voda tělo zeslabuje a pokožku celkově přecitlivuje, čímžto k ní lépe mohou nakažlivé nemoci.
Vraťme se však zpátky: péči o vzhled lidé věnovali také velkou pozornost, rozdíl byl ale v tom, že tyto procedury každý v nejpřísnějším soukromí tajil. Následující návod ke kosmetické péči pochází ze 14. století: žena si po koupeli odstranila chloupky depilačním přípravkem, vlasy umyla roztokem ledku s drcenými semeny cizrny, aby byly jemné a poddajné a navoněla je růžovou vodou. Kůrou ořešáku si obarvila dásně i rty a aby byl obličej co možná nejbělejší (bledost potvrzovala šlechtický původ), použila ještě směs ovesné mouky a olovnaté běloby. Zdála-li se jí tvář opálená, mohla ještě přikročit k potření kadidlem a mlékem.
Zvláštní péče se věnovala ústní dutině. Zuby se čistily hadříkem, do nějž se zabalil pálený mramor, datlové pecky, drcené bílé sklo, červené cihly a pemza.
I pleti se dostávalo patřičné péče. Hojně se užívaly bylinné odvary - sloužily k napářkám a odstranění vrásek.

Století osmnácté

Dámy a pánové v období rokoka rozhodně nepotřebovali mýdlo. To nahrazovaly voňavky a parfémy, které měly tělesné pachy pohlcovat. Na špinavém těle se po čase usadila vrstva špíny, která byla považována za "ochrannou" slupku sloužící jako bariéra před škodlivými vlivy.
Ani voda nenašla přílišné uplatnění. Lidé se koupali doma a ve vodě smáčeli jen konečky prstů. Nemyli se v kádích, ale v miskách o obsahu ani ne půl litru. Daleko raději se omývali mlékem nebo alkoholem.
Velký význam v kosmetice měl pudr, který se používal i na paže, ramena, ba dokonce i na paruku. Měl schovat vrásky a další nesrovnalosti pleti. Přebohatě se pudrovali dospělí i děti, jen stěží se dalo rozeznat, kolik je vlastně komu let. Přes pudr se stejně hojně nanášela rtěnka, tvářenka, tuš na řasy a tužka na obočí.
Neuvážené líčení způsobilo, že si jen málokterá třicátnice zachovala svůj půvab. Na pleti se dařilo boláčkům i vřídkům, pokožka vypadala nezdravě a žloutla.
Nejkrásnější byly vesničanky, které, krom toho že se nelíčily, pobývaly na zdravém vzduchu. A další zvláštnost: dívky na vesnicích se většinou nakazily neškodnými neštovicemi při ošetřování dobytka, čímž získaly imunitu proti neštovicím pravým, které nechávaly hluboké jizvy.
Všechny tyto jizvy a pupínky, které postihly dámy z vyšších společností, se maskovaly koketními muškami. Vyráběly se z taftu, hedvábí i kůže a měly tvar srdíčka, komety, hvězdičky, nebo také broučka či oslíka.

Oblíbenou barvou mušek byla černá, následovala šarlatově rudá.

19. století - péče o krásno

Ač to zní možná trochu zvláštně, módní i kosmetický trend byl tentokrát politikou. Ve Francii byla roku 1789 dobyta Bastilla. Tím nastal největší společenský převrat v dějinách Evropy.
Republikáni s dlouhými rozevlátými vlasy představovali nový politický ideál. Paruky ztratily své opodstatnění, korzety a šněrovačky zmizely, také boty s vysokými podpatky a širokánské, mohutné krinolíny vzaly za své. Ještě nedávno tolik populární a hojně užívané pomády, pudry a tvářenky úplně zmizely. Rtěnky byste spatřili jen stěží. Jestliže uvedené propriety dříve platily za vrchol moderního myšlení a elegance, nyní získaly spíše přívlastek vulgární a nevkusný. Medicína si uvědomila význam hygieny, jejíž dřívější nedostatek zapříčiňoval významnou část onemocnění. Mor a syfilis se na konci 18. století začaly pozvolna vytrácet.

Móda, účesy, hygiena a kosmetika

I po revoluci si Francie zachovala výsadu v určování otázek módy. Těžké látky vystřídaly nové průsvitné a lehké materiály. Pozvolna se přecházelo k účesům z volně upravených nebo krátkých vlasů. Vlasy se důkladně a hlavně pravidelně myly a česaly.
Zhruba od poloviny století devatenáctého se v mnohých domech instalovaly koupací vany. Tyto byly často obkládány dřevem, aby bylo možné využívat prostory i k jiným účelům. Koupele se staly nanejvýše soukromou a cudnou záležitostí. Dnes se usmějeme nad jedním ze společenských dobových pravidel: aby snad dámy nepodlehly pokušení pozorovat na vodní hladině svá nahá těla, zasypával se povrch vody hoblinami.
V období biedermeieru vyznávaly ženy přirozené a zdrženlivé chování. Chtěly vytvářet roli vzorné matky a starostlivé manželky. Čistota byla zásadou, líčení téměř vymizelo. Pokud už snad žena sáhla po líčidlech, byl to maximálně pudr a zdravíčko na tváře. Těžké parfémy jakoby nikdy neexistovaly, oblíbená byla nenápadná vůně kolínské. Osvěžující vůně z města Kolína vznikla v roce 1792, dodnes se užívá původních výrobních postupů a receptur.

Současnost

V dnešní době se líčí valná většina žen, kosmetický průmysl zažívá svůj boom, reklamy neustále útočí na potenciální zákaznice, vznikají nejrůznější poradny a vizážistická studia. Slovo image se skloňuje ve všech pádech, a chce-li být jedinec ve společnosti úspěšný, neměla by mu být lhostejná. Všichni známe někoho, kdo byl propuštěn z důvodu nadbytečnosti. Při hledání zaměstnání mnohdy nezáleží pouze na našich znalostech, ale i na tom, jak na své okolí působíme.

K tomu nám kromě kosmetických prostředků přispěje vhodné oblékání. Úpravou zevnějšku reprezentujeme sami sebe (případně firmu, v níž pracujeme). Prostřednictvím oblečení chceme na sebe upozornit, okouzlit okolí nebo vzbudit respekt.

Dnes jsme často bombardováni radami, jak bychom měli vypadat. Image není jen to, jak nás posuzují druzí, ale i jak se vidíme my sami. Vypadáme-li dobře, cítíme větší sebedůvěru. Pozitivní image vyvolává sebeúctu, samy sebe si více vážíme a těší nás ocenění druhých. Ve dnech, kdy se neobtěžujeme svým vzhledem, připravujeme se o příležitosti. Jestliže vypadáme dobře, dostává se nám více uznání od ostatních, a to nejen kvůli samotnému oblečení, ale proto, že vypadáme schopně. Tento proces působí i obráceně.

Dokonale schopní, talentovaní a tvrdě pracující lidé si svým nedokonalým zevnějškem a nízkou sebeúctou hatí vlastní kariéru, brání jim to v sebevyjádření a připravuje o zasloužené uznání ostatních. Negativní image – nevhodné oblékání, zanedbaný zevnějšek, špatná kondice, sebepodceňování, nedostatek suverenity při vystupování může vést ke zhoršení výkonu.

Oblečení, vystupování, hlas i chování lidem říkají hodně již při prvním kontaktu. Jsou tu indikátory při utváření názoru o tom druhém, o jeho hodnotách, zázemí a schopnostech. Je-li náš hlas váhavý a pohled uhýbavý, budíme dojem sebepodceňování. To dává poselství, jací jsme, jakého jsme dosáhli úspěchu a jaký potenciál úspěšnosti se v nás ještě skrývá.

Mnozí z nás by si do školy nebo do zaměstnání rádi oblékli džíny. Ale to není dost dobře možné, v takovém případě bychom tam nevydrželi ani minutu. Málokterý podnik totiž připustí, abychom se mohli oblékat podle své chuti. Podíváme-li se např. na někoho, kdo zasedá ve správní radě nebo na vysokém politickém místě, obvykle uvidíme klasický oblek nebo kostýmek. Pro úspěšný podnikatelský vzhled rozhodně není doporučeno mít například dlouhé rozevláté vlasy, sukně do půli stehen a úplety lepící se na tělo. Konkrétně ženské oblečení v bankovnictví neznamená růžové šatičky, vlasy samou loknu a těžký parfém…

Neexistuje ovšem jednotná správná rada: „Kup si tyto šaty, nos tento účes, mluv tímto způsobem, abys byl úspěšný“. Uvědomme si, co je na každém z nás výjimečné, jak vyzdvihnout své přednosti a nedostatky naopak potlačit. Tělesný vzhled je součástí komunikace Nepodceňujme to, jak vypadáme. Věnujme dostatečný zájem vlastnímu zevnějšku, budujme svou image.

Jenom pravidelný trénink nám může otevřít cestu k tajemství, které možná máme k dispozici od přírody…


Bibliografie:

DUNCKELOVÁ, J., Podnikatelská etiketa, 1. vydání, Praha 1992, NS Svoboda
ŠMEJKAL, V., Abeceda společenského chování, 1. vydání, Praha 1989, nakl. Naše vojsko
Kol. autorů, Kosmetika v dejinách, 1. vydání, Bratislava 1975, nakl. Moment.