Severoatlantická Aliance (NATO) byla založena 4.dubna 1949 ve Washingtonu na základě Severoatlantické smlouvy, kterou podepsalo 12 nezávislých států. Smlouva zaručovala všem zúčastněným stát m pomoc v případě napadení. Bě- hem let 1952 a 1982 se k Severoatlantické Alianci připojili další evropské státy.
Cílem Severoatlantické Aliance ji od jejího založení je zajistit bezpečnost všem svým lenům. Dnes, po skončení jak „studené války“ tak rozdělené Evropy, je Aliance připravena spolupracovat na zajištění bezpečnosti v celé Evropě. Aliance také změnila svoje politické a vojenské složení tak, aby je bylo možné využít při řešení krizových i mírových úkolů ve spolupráci se státy, které nejsou členy NATO, ale také s dalšími mezinárodními organizacemi.
Politické cíle a základní úkoly Aliance
Severoatlantická Aliance je ztělesněna spoluprací mezi jejími evropskými členy a Spojenými státy americkými a Kanadou. Hlavním důvodem přátelství mezi evropskými a severoamerickými členy Aliance je plnění politických cílů, podložených vojenskou spoluprací a spoluprací při tvorbě obranného systému, stejně jako spoluprací a konzultacemi na poli ekonomickém, vědeckém, životního prostředí či na dalších relevantních úkolech. V dobách studené války se NATO soustředilo především na zlepšování a udržování společné obrany a na překonání sporných bodů rozdělujících Evropu. Dnes se zaměřuje na vytváření stability v Evropě na základě společného řízení a zajišťování míru.
NATO je organizace, která má za hlavní úkol politickou a vojenskou spolupráci všech jejích členů podle článku 51 Charty Spojených Národu. Jak je řečeno v úvodním ustanovení Severoatlantické smlouvy, všichni členové Aliance jsou povinni chránit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.
Článek 4 Severoatlantické smlouvy poskytuje možnost konzultace v rámci Aliance vždy, když podle názoru kteréhokoli ze členů bude ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany. Členové NATO jsou zavázáni k vzájemné ochraně podle článku 5 Severoatlantické smlouvy. To znamená, že ozbrojený útok proti jednomu ze členu Aliance v Evropě či v Severní Americe by měl být brán jako útok proti všem jejím členům.
Rozhodování
Rozhodnutí v rámci NATO jsou utvářena na základě souhlasu poté, co proběhnou diskuse a porady mezi členskými státy.