Nejpoužívanější je kyanoakrylát obsažený ve vteřinových lepidlech, který se rozprašuje na doličné předměty a zachycuje se na otiscích prstů. Další účinnou metodou je vakuová metalizace. Zkoumaný předmět se umístí do podtlakové komory. V ní jsou kovové destičky, na nichž se zahřívají kousky zlata a zinku až do úplné sublimace kovu. Drobné kovové částečky se pak usazují na otiscích prstů. Existuje i jiný způsob. Otisky jsou opatřeny luminiscenčním nátěrem a za pomoci speciálních brýlí zkoumány pod ultrafialovým světlem. Kromě toho se začínají objevovat i systémy numerického zpracování obrazu, které nabízejí možnost „vymazat“ rušivé prvky znesnadňující zkoumání otisků. Kupříkladu písmena na igelitové tašce ze supermarketu. JEDNA Z MNOHA

Otisky prstů představují jen jednu z mnoha částí vyšetřovacího řízení. Neposkytují nezvratný důkaz o vině, protože ještě neexistuje takové zařízení, které by určilo, zda vznikly před spácháním zločinu, během něj nebo až po něm. Někteří američtí advokáti začali jejich spolehlivost zpochybňovat. Poukazují zejména na to, že poslední fáze porovnávání závisí na lidském faktoru, který není neomylný. V evropských zemích neexistuje dokonce ani závazný minimální počet shodných bodů mezi porovnávanými otisky. Rozhodnutí závisí na policejním odborníkovi. Francie používá dvanáct shodných bodů, Velká Británie jich donedávna používala šestnáct, nyní tento standard opustila. Kvantitativní přístup je podle některých vědců nedostačující. Neexistují žádné statisticky ověřené údaje, podle nichž by bylo možné stanovit minimální počet bodů, na jejichž základě by odborník mohl prohlásit, že dva otisky se shodují. Vše závisí na kvalitě jeho pozorování. Vzhledem k těmto pochybnostem začali odborníci doplňovat klasickou daktyloskopii studiem pórů na prstech a otisky celých dlaní. Ty by měly v budoucnu tvořit součást zločineckých rejstříků. I jiné části těla mohou zanechávat své podpisy. Například uši. Tvar ušního boltce je stejně ojedinělý jako papilární linie. Liší se od člověka k člověku. Některé státy, například Švýcarsko, začínají už těchto poznatků využívat. Vracejí se tak vlastně zpět k Alphonsu Bertillonovi, který metodu měření uší prosazoval již před sto lety.