OTISKY ZLOČINŮ

Přesně před sto lety se začala rozvíjet věda, která pomohla odhalit statisíce zločinů. Ačkoli se metody vyšetřování značně zdokonalily a používají nejmodernější technologie, daktyloskopie zůstává první dámou kriminalistiky. Sedmnáctého října roku 1902 byl v pařížské ulici du FaubourgSaint-Honoré zavražděn sluha zubaře Joseph Reibel. K případu byl povolán vedoucí oddělení rejstříku zločinců Alphonse Bertillon. Syn statistika vychovávaný v obdivu k exaktním vědám, který začínal jako obyčejný kopista na prefektuře, se v té době už těšil značné vážnosti. Pro vyhledávání zločinců vynalezl novou metodu zvanou antropometrie. Spočívala v měření výšky a šířky obličeje, rozměrů pravého ucha a čísla levého chodidla. Díky údajům získaným touto technikou - označovanou jako bertillonáž - bylo možné odhalit recidivisty, kteří vystupovali pod falešnou identitou. V zájmu pořádku přidával Bertillon ke svým antropometrickým záznamům i čtyři otisky pravé ruky, ačkoli v úspěšnost daktyloskopie, kterou před ním zkoušeli již Angličan Herschel a Argentinec Vucetich, nevěřil. Z NOUZE CTNOST

V případu zavražděného Josepha Reibela nebyla Bertillonovi jeho metoda nic platná, protože neexistovali žádní podezřelí. Byl proto nucen použít otisky prstů z místa činu. Šlo o palec, ukazováček, prostředníček a prsteníček, které se otiskly na sklenici. Bertillon je porovnal se všemi otisky z rejstříku. Zjistil, že se shodují s otisky jistého Henriho Léona Scheffera zvaného „Dělostřelec George“. O šest dní později byl Scheffer zadržen v Marseille a k vraždě se přiznal. Použití daktyloskopie k objasnění zločinu znamenalo průlom v tehdejších vyšetřovacích metodách a vyvolalo velký ohlas. Ačkoli jsou v poslední době zaváděny nové techniky, například analýza DNA, daktyloskopie je stále metodou číslo jedna. KRESBA PRSTŮ

Existenci tohoto způsobu „podepisování“ objevili už v sedmém století Číňané. Člověk se potí. Jeho kůže se odlupuje. Přichází neustále do kontaktu s různými druhy špíny, s prachem, tukem, krví a podobně. Když se pak člověk dotkne nějakého předmětu nebo osoby, působí tato směs na bázi potu, která ulpívá na ruce, jako tiskařská barva. Konečky prstů po sobě zanechají otisky. Jde o reprodukci reliéfu kůže sestávajícího z drobných vystouplých čar zvaných papilární linie. Kresba papilárních linií je u každého jedince na světě jiná. Liší se dokonce i u jednovaječných dvojčat, na rozdíl od DNA, kterou mají stejnou.