Shakespeare vytvořil pestrou paletu ženských charakterů, se kterými mistrně pracoval. Přitom vycházel z jediného vodítka: láska a paradox. Nezakládal si ani na ženské kráse (ostatně co je líbezného na pištícím muži se sukní a špatnou trvalou), protože láska je slepá a ženská vypočítavost mocná.

V Shakespearově době hráli všechny ženské role chlapci, takže Rosalindu z Marné lásky snahy a Violu ve Večeru tříkrálovém hraje chlapec převlečen za ženu, která je převlečena za muže. Pro Rosalindu znamená její převlek únik i osvobození - na celé dvě třetiny komedie se zbavuje ženské role, aby se osvobodila od konvekcí s touto rolí spjatých a od své společenské role. Takto se od pout daných pohlavím osvobozuje i Viola. Zatímco však Rosalinda převlečená za Ganyméda vyzve Orladna, aby ji "jen jako" pokládal za Rosalindu, je divadelní funkce Violina daleko více rafinovanější. Viola se v převlečení dává do služeb Orsinovi a jako jeho páže opakovaně dělá prostředníka mezi ním a Olivií, ačkoliv by ho nejvíce chtěla ona sama.

Tak jako se ryby loví na udičku, tak se i nejstatečnějším mužům mnohdy podlamují kolena pod ženskými pastmi. V Marné lásce snahy, podcenili čtyři pánové ženské kouzlo, když se zavázali spolu vzdát se tohoto potěšení po celé tři roky. Veselé paničky Windsdorské jsou zase ohňostrojem jazykového výstřednosti a vypočítavosti. Mají jednu převládající vlastnost, a to vlastní řeč (zejména paní Čiperná). Zkrocení zlé ženy se zase vyznačuje přetvářkou a paradoxním obrácením zavedených stereotypů. Základním atributem neposlušné dračice byla totiž hubatost a prostořekost, žena poslušná se naopak vyznačovala mlčenlivostí. Bianca mlčí, proto je andělská, Kateřina dokáže dštít slovní oheň a síru, proto je ďábelská. V závěru hry je to ale Bianca, kdo po svatbě přebírá roli neposlušné ženy, zatímco Kateřina udílí všem neposlušným ženám příkladnou lekci. Kateřina sice na konci mluví zcela jinak než na začátku, přesto je důležité, že má poslední slovo.

Petruchia a Kateřinu nám připomene stejně zajímavá dvojici Benedick a Beatrice (Mnoho povyku pro nic). Obranný postoj rozpoznáme i za nádherně dravou slovní hrou Beatrice. Se zjevným potěšením útočí na Benedickovu pýchu, neboť instinktivně vycítí, že je to nejzranitelnější místo mužské psychiky. Přesto z jejích výsměšných řečí lze poznat zájem o Benedicka. A od zájmu není přeci daleko k lásce.

Daleko umírněnější dvojicí Mnoha povyku pro nic je Héró s Claudiem.

Héró je jím nesmyslně zostuzená přímo a veřejně při svatebním obřadě. Zdá se, že stejně veřejná Claudiova omluva všechno spraví. Lze ovšem opravdu zapomenout tak velkou křivdu, jaké se jí on dopustil? V Othellovi je výsledkem konfliktů nejenom smrt ideální hrdinky, ale především zánik víry v magický obsah milostného vztahu.

Z podobné nešťastné lásky zešílí a utone Ofélie (Hamlet). Ovšem lady Macbethová (Macbeth) zešílí a spáchá sebevraždu jen kvůli touze po moci skrze svého rozpolceného muže. Smrt je jistě vždy spojen se smutkem a bolestí. Pro Julii (Romeo a Julie) a Gertrundu (Hamlet) je ovšem příjemným východiskem. Julie není schopna opustit svět svých ideálů a vidět skutečnost svého prostředí jinak než v podobě slepé fatality. Gertruda zase podvědomě vnímá jen tíhu svého svědomí. Naivně věříme i v dobrý konec Kordéliina příběhu (Král Lear), který lze označit za dobrý i když jen došlo ke smíření s otcem. Kordélie totiž nakonec umře mučednickou smrtí, čímž symbolicky přenechává "tíhu této smutné doby" těm, co jí přežijí.

Ve skutečnosti nás však v díle přežila o čtyři století. Společně s dalšími Shakespearovými ženami klidně odpočívá, těší se výborného zdraví a čeká až jí zase někdo přečte.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Shakespearove ženy