Úvod
Adolf Hitler se nedostal k moci snadno. Svou politickou kariéru započal roku 1919 a kancléřem se stal až o 14 let později, v roce 1933. Jeho plány s nacistickou stranou byly obrovské. K jejich uskutečnění bylo ovšem potřeba také obrovské množství peněz, které jeho strana v tu dobu neměla. Odkud přicházela finanční podpora? Kdo ji poskytoval? A proč?

Hitler velice rychle pochopil, že většina německých politických stran (1919-1933) není víc, než nástrojem mocných zájmových skupin. Na získávání prostředků zaměřil všechny své schopnosti. Jeho primárním cílem bylo získat přízeň mocných, když se mu to již začalo dařit, neváhal použít vydírání a úplatky. Znal cenu peněz a dokázal za ně koupit téměř všechny politické prostředky. Byl schopen šikovně zacházet i se zlem, jakým byl antisemitismus*, aby získal podporu bohatých příznivců. Dávno před Hitlerem bylo v Německu mnoho antisemitů, kteří však byli členy jen malých bezvýznamných stran, pro jejich ideály naprosto neúčinných. Štědré dary, které Hitler získal, mu poskytly nezbytné prostředky, aby tyto skupiny zorganizoval a získal tak podstatnější politickou sílu.
V politice stála za Hitlerem mocná tajná společnost, bez jejíž podpory by nic ze svých plánů nemohl uskutečnit. Nikdo z jejích členů nepatřil ke skutečné hospodářské elitě.

Další sponzory získával tak, že se mu podařilo odhalit propojení mezi velkými průmyslníky
a významnými liberálními politiky, čehož mohl později pod pohrůžkou využít.
Jedním z nejvýznamnějších objevů novodobé studie je zahraničního financování, které mělo nemalý podíl na Hitlerově nástupu k moci. Peníze přicházely z Rakouska, Británie, Ruska, Československa, Finska, Francie, Itálie, Holandska, Maďarska, Švédska, Švýcarska i ze Spojených států. Je pravda, že některé tyto prostředky pocházely od Němců žijících v zahraničí, ale většina byla od prominentních státních příslušníků těchto zemí. Proč to dělali? Motivy byly rozdílné: Henry Ford chtěl šířit antisemitickou filozofii, Mussolini doufal ve vznik německého fašismu, ruská vévodkyně Victoria chtěla podpořit antikomunismus, sir Henry Deterding (anglonizozemský magnát) chtěl znovu získat podíly ve společnostech, které mu komunisté znárodnili.
Bez těchto lidí by Hitler zůstal jen bezvýznamnou figurkou v zákulisí. A tito lidé, jak Němci, tak cizinci, mají naprosto stejnou míru zodpovědnosti, jako aktivní nacisté, kteří šířili antisemitistickou propagandu „fyzicky“.
Přesto však, (vzhledem k jejich vysokému postavení), bylo jen několik málo z nich odsouzeno v Norimberku a mnozí byli odhaleni až v posledním desetiletí.

Hitlerovo mládí
S pojmem nacismus je nepochybně spjata postava jeho nejschopnějšího propagátora Adolfa Hitlera.
Adolf Hitler se narodil 20.4. 1889 v malé rakouské vesnici Braunau nad Innem. Oba jeho rodiče (Klára i Alois Hitlerovi) pocházeli z venkovských rodů a společensky se řadili k nižší střední třídě. Když měl Adolf nastoupit do první třídy, přestěhovala se jeho rodina do Leondingu, předměstí prosperujícího města Linze. Ve škole byl Adolf průměrným žákem a i doma měl poměrně dobré zázemí, ovšem jen do té doby, než se rozhodl být malířem. Jeho otec pro něj zvolil dráhu státního úředníka, a když se Adolf malířství nehodlal vzdát, jejich vzájemný vztah se zhroutil.

Když bylo Adolfovi čtrnáct, jeho otec zemřel, a tím se mu uvolnila cesta k umělecké dráze. V šestnácti letech odchází ze školy. Dva roky bydlel s matkou. V sedmnácti letech navštívil Vídeň, která ho svou atmosférou velkoměsta naprosto uchvátila. To ho také v roce 1907 přimělo zkusit přijímací zkoušky na tamější Akademii výtvarných umění. Neuspěl, ale domů se vrátit nehodlal. Pobýval ve Vídni, živil se pouličním prodejem svých děl turistům. To ovšem jen do té doby, než mu z Linze přišla zpráva, že je jeho matka těžce nemocná. Několik dnů po návratu domů jeho matka umírá. Adolf se rozhodne opustit Leonding natrvalo. Vrátí se do Vídně, kde se pokouší živit jako dřív, ale za chvíli spadne na úroveň bezdomovce. Hitler pochopil, že malováním se neuživí a nechal ze zaměstnat jako nádeník na stavbě. Tam ale odmítl vstoupit do socialistických odborů, proto ho několik dělníků zbilo a vyhodilo ze stavby. V tomto období se Hitler začal aktivně zajímat o marxismus*. Trávil hodiny v knihovnách, kde jej studoval. Jeho negativní postoj, který k němu získal při potyčce s dělníky, se nezměnil, ale oceňoval používání propagandy, které marxisté využívali k ovládnutí dělníků a zjistil, že většinu vedení stran tvoří Židé,o které se později začal také zajímat. Četl brožury Lanze von Liebenfelse, které líčily boje udatných světlovlasých hrdinů s příslušníky méněcenných ras. A v rámci svých finančních možností navštěvoval Wagnerovi opery. Wagner byl horlivým antisemitou a ve své brožuře Judaismus v hudbě napsal, že „Židovstvo je démonem, který osnuje úpadek lidstva.“ (1) Nacionalismus uznávali i jiní významní umělci, toto myšlení tedy útočilo na celou vzdělanou střední třídu.
Zpočátku získává sympatie s nacionálně antisemitistickou Pangermánskou stranou, odhalil však, že se strana nezabývá problémy nejpočetnější střední třídy, což Hitler chápe jako její velkou slabinu a po čase získává obdiv ke Karlu Luegerovi, vůdci Křesťansko sociální strany a vídeňskému primátorovi. Lueger dokázal ekonomickými sliby získat střední vrstvy, ale jeho antisemitismus nebyl podle Hitlera dost důrazný.
V roce 1913 se odstěhoval do Mnichova. Později napsal, že z Rakouska odešel, protože už dále nemohl snášet hromadění různých ras ve Vídni. V Mnichově vedl klidný život samotáře, a to až do srpna 1914, kdy vypukla válka.

Hitler věřil, že Německo konečně ovládne Evropu a přihlásil se jako dobrovolník do německé armády. Sloužil jako kurýr a nutno říci, že byl pro svou práci značně zapálen: roku 1914 přebírá Železný kříž druhé třídy a roku 1918 Železný kříž první třídy za to, že sám zajal 15 francouzských vojáků. Situace v Německu
Situace v Německu byla (jak za války, tak i po ní), hrozná. Všude byl nedostatek potravin, sociálně slabší lidé umíraly hlady. 28.ledna 1918 proběhla generální stávka za mír, ke které se Hitler staví odmítavě – nechápe, proč lidé nechtějí zvítězit.
8.srpna 1918 spojenci prolomili německou linii.

Dva měsíce poté (v říjnu 1918), byl Hitlerův pluk zasažen jedovatým plynem. Ti, kdo přežili, mezi nimi i Hitler, byli převezeni do berlínské nemocnice.
Koncem října probíhá v Německu mnoho socialistických povstání proti válce a 9.listopadu císař abdikoval. A sociální demokrat Friedrich Ebert nastupuje do funkce kancléře.
Když přišel postarší kněz informovat vojáky o tom, co se stalo během jejich pobytu v nemocnici a Hitler se dozvěděl, že Německo je nyní republikou, tak se rozplakal. Sám později popsal svou reakci: „Již jsem nemohl dále poslouchat, všechno před mýma očima se začalo zatmívat, klopýtal jsem po hmatu zpátky… na lůžko a zabořil jsem hlavu do polštářů. Plakal jsem poprvé ode dne, kdy jsem stál nad matčiným hrobem.“(2) Ale právě to byl klíčový okamžik v jeho životě. Byl to den, kdy se rozhodl být politikem.

Hitlerovy politické začátky
12.listopadu 1919 se Hitler na rozkaz svého armádního velitele účastní politického setkání Německé dělnické strany v pivnici Sterneckerbrau. Stranu založil Anton Drexlex a měla silně antisemitistický a nacionalistický program. Ale prosazovala odtržení Bavorska od Německa
a jeho následné sjednocení s Rakouskem. Když na to přišla řeč, Hitler se neudržel a vystoupil proti tomu.
Když řeč dokončil a chtěl odejít, Drexler mu podal leták s nápisem „Mé politické probuzení“ (3) a během krátké doby přišel Hitlerovi korespondenční lísek se zprávou, že byl do strany přijat. O přijetí do strany Hitler zpočátku příliš nestál, ale nakonec k členskému zápisu přišel. Později se o straně vyjádřil takto: „Ta absurdní malá skupina s hrstkou členů se mi zdála výhodná tím, že nebyla zkamenělou strukturou, ale nabízela jednotlivci příležitost ke skutečně osobní aktivitě.“(4)

Thulská společnost
Další výhodou strany, jak Hitler následně zjistil, byla skupina lidí, která ji tajně podporovala – Thulská společnost. „Navenek vystupovala tato tajemná skupina jako literární kroužek, zasvěcený studiu dávných germánských dějin a zvyků. Jméno společnosti pocházelo z názvu mytické země na severu, Ultima Thule, o které se tvrdilo, že byla původním domovem germánské rasy. Mnichovskou pobočku založil ještě za války Rudolf von Sebottendorf, který nenápadně do společnosti přivedl 250 členů z Mnichova a dalších 1500 z Bavorska. Důležitou vlastností členské základny však nebylo množství, ale kvalita. Mezi členy společnosti byli právníci, soudci, universitní profesoři, policejní důstojníci, aristokraté, lékaři, vědci i bohatí obchodníci.“(5) Mimo to vydávala a distribuovala Thulská společnost velké množství antisemitistických brožur.

Hitlerovy první politické úspěchy
Německá dělnická strana byla veřejně neznámá a na scéně vysoké politiky nehrála velkou roli. Členstvím Adolfa Hitlera se ale tato situace začala pozvolna měnit. Hitler dosáhl toho, že zpráva o stranickém setkání byla otištěna v extrémně nacionalistických novinách Völkischer Beobachter (Rasový pozorovatel). K setkání bylo pronajato sklepení Hofbräuhausu, nejslavnější pivnice v Mnichově, jehož kapacita byla 130 míst, což bylo pro stranu obrovské číslo. Skutečný počet lidí, které setkání přilákalo, byl 111 a ve sbírce se vybralo 300 marek. Důstojník, který s Hitlerem sloužil v armádě, ho jednou vzal na setkání vlastenecké organizace Eisene Faust (Železná pěst), kde se Hitler seznámil s jejím velitelem, Ernstem Röhmem. Röhm uvěřil v Hitlerovi schopnosti a vstoupil do strany, což prakticky znamenalo nárůst členů o téměř celou Železnou pěst. Röhm se také stal silnou Hitlerovou oporou.

V tu dobu finančně podporovalo stranu jen několik málo německých obchodníků, rozhodující váhu však stále měli hubené příspěvky jejích členů. Díky Hitlerovým řečnickým schopnostem do strany vstoupily i někteří členové Thulské společnosti (např. Dietrich Eckard,
spisovatel, který ze svých neúspěchů vinil Židy), díky nimž se stranický rozpočet zhruba zdvojnásobil.
Veškeré takto získané peníze použil Hitler na propagaci strany.
Roku 1919 napsal Eckard bardskou báseň, která předpovídá příchod vůdce, a ve které se Hitler rychle poznal:
„Naším vůdcem musí být chlapík, který sebou necukne, když zarachotí kulomet. Ta chátra z něj musí mít pořádnou hrůzu. Důstojník se na to nehodí; lidé už k nim nemají respekt. Nejlepší by byl dělník, bývalý voják, který umí dobře mluvit. Nemusí být zvlášť chytrý, politika je nejblbější věc na světě a každá trhovkyně z Mnichova ví alespoň stejně jako ti pánové ve Výmaru. Radši bych měl hloupého nadutého frajera, který bude umět dát Rudým pádnou odpověď a neuteče před prvním pšoukem, než tucet studovaných profesorů, kteří budou jen sedět a třást se v mokrých kalhotách.“ (6) Eckard se s Hitlerem spřátelil a začal ho připravovat na roli vůdce.

Dalším, kterého se Hitlerovi podařilo získat, byl autor antisemitistického a antikomunistického článku Rusko židovská revoluce Alfred Rosenberg. A byl to Rosenberg, kdo přinesl Hitlerovi Protokoly siónských mudrců, hlavní propagandistické dílo ruských antisemitů. Mezi německými antisemity tato kniha vzbudila nadšení, byla vydána a šířena po celém Německu. Strana narůstá, a tak si může Hitler dovolit pronajmout halu v pivnici Hofbräuhaus. Při tomto setkání Hitler poprvé veřejně napadl Židy. A asi týden od setkání se strana přejmenovala na Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranu (NSDAP).
30. března 1920 se skupina extrémních pokusila v Berlíně o puč. Díky tomu se Hitler dostal do Berlína, kde byl představen generálovi Ludendorffovi, který byl ve stávající chvíli považován za nejvyššího velitele ve vlasteneckém táboře. Tím Hitlerova popularita vzrostla a mohl tak získat větší obnosy peněz od významnějších lidí. O den později, 31. března, se Hitler vrací do Mnichova a definitivně opouští armádu. Přežívá jen díky pomoci členů.
18. prosince 1920 Hitler získává první větší finanční příspěvek. Byl to obnos, na který se složila většina členů Thulské společnosti, a díky kterému si strana mohla dovolit vlastní noviny. Koupila Völkischer Beobachter.
Význam strany pomalu začíná přerůstat Thulskou společnost.

Inflace, vznik SA
Roku 1921 byla situace v Německu díky Versailleské smlouvě* děsivá. Panovala ohromná inflace: během krátké doby se kurz z původního 4 marky/US dolar vyšplhal na 75 marek/ US dolar. Bitky komunistů a nacistů se přesunuly do ulic. V létě roku 1921 byly skupiny nacistických přívrženců, kteří byli ochotni se bít, zorganizovány do oddílů SA-Sturmabteilung (Útočné oddíly).Tyto jednotky financoval kapitán Ernst Röhm z armádních zdrojů.
Roku 1922 je hodnota marky 400/ US dolar. S rostoucí nespokojeností s vládou roste počet členů strany.
Jedním z lidí, kteří uvěřili, že NSDAP by mohla situaci změnit, byl také zámožný absolvent Harvardu Ernst Hanfstaegl. Díky finanční podpoře tohoto muže si strana mohla dovolit ze svého týdeníku Völkischer Beobachter udělat deník. Hanfstaegl chtěl zvýšit svůj vliv na chod novin a vést je konzervativněji. To se mu nepovedlo. Tímto darem pouze významně pomohl straně.

V lednu roku 1923 francouzská armáda obsazuje Porúří (důvodem bylo, že Německo neplatí reparační dávky). Vláda zahajuje pasivní rezistenci, což znamenalo uzavření veškerých továren v Porúří. Důsledkem vládního rozhodnutí však bylo, že veškeří tam pracující dělníci byli bez práce. Tyto dělníky musela vláda nějakým způsobem finančně podpořit. Na vyplacení jejich mezd ovšem neměla, a to ji vedlo k tomu, že nechala vytisknout více peněz. Prudká inflace byla nevyhnutelná. Kurz marky se vyšplhal na 10 000/US dolar. Hitler této situace uměl obratně využít ve svůj prospěch.
V této době byl pro stranu největší oporou Max Erwin von Scheubner – Richter, který jí získával větší příspěvky od ruských průmyslníků, především ropných magnátů.

Velkovévodkyně Victoria
Nejvýznamnější sponzor, kterého von Scheubner – Richter získal, byl Vasilij Biskupsky. V roce 1922 Biskupsky veřejně vyhlásil svou podporu velkovévodovi Cyrilovi Romanovskému, následníkovi ruského trůnu. Za tento akt dostal významnou funkci ve vládě, ze které mohl být Hitlerovi velice prospěšný. Cyrilovu manželku, velkovévodkyni Victorii, vnučku anglické královny Victorie, přitahoval antisemitismus a antikomunismus a později darovala nacistům i některé své šperky. Jediný schopný -Führer

Na podzim roku 1922 organizovala skupina zvaná Společnost otčiny, ke které patřili i nacisté, puč a převzetí vlády. Celou tuto akci organizoval dr. Pittinger. Když však byly jednotky připraveny, Pittinger dostal strach a stáhl se. Hitler zuřil: „Už žádní Pittingerové, už žádné Společnosti otčiny. Tohle panstvo, hrabata a generálové, nedokáží nic. Já ano. Já sám.“ (7) Od té doby o sobě Hitler uvažuje jako o vůdci, Führerovi.
V té době Hitler přišel o většinu svých německých sponzorů. Pravda ale byla taková, že jejich peníze stejně neměli díky inflaci pro Hitlera cenu. „Ernst Hemingway , který tehdy byl dopisovatelem v Evropě popsal, jak strávil čtyři dny v přepychovém hotelu v německém letovisku ve společnosti čtyř přátel.
Účet, který se včetně spropitného vyšplhal na miliony marek, činil v americké měně dvacet centů denně.“ (8)
Tehdy strana přežívala téměř výhradně ze zahraničních darů, které nebyly příliš vysoké, ale v přepočtu na německou měnu znamenaly neskutečné bohatství. Byly to zejména finance z Československa, Rakouska a Švýcarska.
Roku 1922 našel Hitler vhodného velitele pro jednotky SA. Byl jím nositel nejvyššího německého řádu Pour le Merite Hermann Göring.

Nacionální puč
Roku 1923 hodnota marky stále klesá. Na týž rok naplánoval předseda bavorské vlády odtržení Bavorska od Německa. Hitler se ale dozví přesný den i místo, kde má převrat začít. Zorganizuje jednotky SA, které účastníky převratu obklíčí. Hitler se zmocnil situace a pokusil se o vlastní převrat. Ozbrojené jednotky SA si berou jako rukojmí Židy, které vyhání ve spodním prádle z domů. Nacisté konfiskují některé banky.
V závěru byl ale puč potlačen a Hitler souzen za vlastizradu. Za to, že nebyl odsouzen, vděčí také svým sponzorů. Ti mu už ale nepomáhali pro jeho osobnost, ale proto, aby nevyšlo najevo, že podporovali vlastizrádce.

Henry Ford
„O tom, že Henry Ford, slavný výrobce automobilů, dával nacionálním socialistům přímo
či nepřímo peníze, nemůže být nejmenších pochyb,“ (9) napsal prví Hitlerův životopisce Konrad Heiden. Henry Ford nenáviděl Židy, obdivoval Němce a byl neskutečně bohatý. Získat peníze od takové člověka nebyl pro nacisty problém.
Roku 1915 odjíždí Henry Ford do Evropy s jediným cílem: mírovou smlouvou ukončit válku. Na palubě lodi řekl pacifistce Rozice Schwimmerové, že ví, kdo tuto válku začal, že to byli Židé. Později řekl korespondentům The New york Times:

„Byli to sami Židi, kdo mne přesvědčil o přímém spojení mezinárodního Židovstva a války. Dokonce jim dalo dost práce mne přesvědčit. Na mírové lodi byli dva prominentní Židi. Nebyli jsme ještě ani dvě stě mil na moři, když mi začali vyprávět o moci židovské rasy, jak pomocí vlády nad zlatem ovládají celý svět a jak Židé a jenom Židé mohou ukončit válku. Nemohl jsem tomu uvěřit, ale chtěli mě přesvědčit a začali mi podrobně vysvětlovat prostředky, jak Židé ovládají válku, jaké mají peníze, jak skoupili všechny suroviny nutné k vedení války a tak dále. Mluvili tak dlouho a tak přesvědčivě, až jsem jim uvěřil.“ (10)
Fordova mise ztroskotala a jeho nenávist k Židům se tím ještě zvětšila.
Roku 1918 koupil venkovské noviny Dearborn Independent a 22.května 1920 vyšly tyto noviny s titulkem „Mezinárodní Žid: celosvětový problém“. Ford obviňoval Židy prakticky ze všeho a bylo mu jedno, jak tato obvinění byla bizardní.
Tyto noviny vzbudily pohoršení nejen u Židovského obyvatelstva a 119 křesťanů (včetně Woodrowa Wilsona) vyzvalo veřejně Forda, aby s tím přestal. Některé velké firmy také začaly bojkotovat Fordovy výrobky. Zdá se, že to na Forda nemělo žádný vliv. Mezi léty 1920-1922 vyšly některé články publikované v Dearborn Independent knižně. Kniha se jmenovala Mezinárodní Žid a stala se důležitým faktorem nacistického vzdělávání. Nejvíce výtisků se prodalo v Rusku, Francii a roku 1922 se kniha stala bestsellerem v Německu.

Dalším důvodem proč Ford podporoval nacisty, bylo jeho podnikatelské záměry. „Amerika mohla mít prospěch z obchodu s Evropou jenom po nápravě škod, které způsobila první světová válka,
a jak říkal ekonom J. Maynard Keynes, Evropa mohla prosperovat, jen bude-li prosperovat Německo. Dokud svazovala Německu ruce omezení uložená Versailleskou smlouvou, nebyla naděje na jeho obnovu.“ (11)
Ford i Hitler měli jedno společné. Nesmyslně vinili Židy z nepřeberného množství neštěstí
a používali je jako obětního beránka, který může za všechno zlo na světě.

Wagnerovi
28. listopadu 1924 se Siegfried Wagner, syn Richarda Wagnera, a jeho žena Winifred Wagnerová připravovali na turné po Spojených státech. Hlavním cílem tohoto turné bylo získat dost peněz na to, aby mohli jako každý rok pořádat festival v jihoněmeckém Bayreuthu. Winifred měla však i jiné zájmy. Jako mnoho významných žen byla velkou obdivovatelkou Adolfa Hitlera a chtěla získat co největší množství peněz pro jeho stranu. Siegfried neměl k jejímu nadšení pro Hitlera žádné výhrady: „Ten mladý muž má některé skvělé myšlenky –přeji mu štěstí, aby se mu je povedlo uskutečnit.“ (12)
A tak i Wagnerovi nakonec Hitlerovi přispěli poměrně slušnou částkou.

Dopady puče
Po neúspěšném puči byl Hitler uvězen. Přestože na něj jeho obdivovatelé nezapomněli (jeho cela byla stále plná obrovského množství květina a dárkových košů), po propuštění (okolo Vánoc 1924), mu zůstalo jen několik tisíc věrných stoupenců.
Roku 1926 se na politické scéně objevil nový problém, kterým byla otázka vyvlastnění majetku mnoha královských rodin (např. král bavorský, …). Skupina nacistů v čele s Gregorem Strasserem, po Hitlerovi druhým nejmocnějším mužem ve straně, s tím souhlasila. To vedlo k veřejnému střetu dvou nejvlivnějších nacistů v Německu: Hitlera a Strassera. V tomto argumentačním souboji Hitler zvítězil a stranu opět názorově sjednotil.
Hitler věděl, že silní budou nacisté jen tehdy, zůstanou-li jednotní a díky tomuto správnému zhodnocení situace strana nepřišla o podporu podnikatelů, naopak v roce 1929 vyšlo najevo, že ji finančně podporuje i nejbohatší muž v Německu – Fritz Thyssen. Fritz Thyssen
Roku 1926 došlo k sjednocení několika menších oceláren a vznikl tím největší německý koncern Spojené ocelárny. Většinový podíl v koncernu měli akcie firmy Thyssen, proto se Fritz Thyssen stal jeho předsedou. Proč podporoval nacismus i tento člověk?
Během komunistické revoluce byl v mládí se svým otcem zajat. Byli nejen drženi v hrozných podmínkách, ale několikrát jim vážně hrozilo i nebezpečí popravy. Strach o život v něm jistě zanechal nesmazatelnou vzpomínku a doživotní nenávist ke komunistům. Z tohoto důvodu v roce 1928 zajistil Hitlerovi půjčku na výstavbu nového sídla ústředny.
Nacisté ale ve skutečnosti z této půjčky zaplatili jen nepatrnou část, zbytek doplatil sám Thyssen.

Mussolini
V září roku 1922 proběhla schůzka Hitlerova zahraničního zástupce Karla Lückendeho s italským představitelem fašismu Mussolinim. Lückende byl do Itálie vyslán, aby zjistil, jakou povahu má vlastně italský fašismus a případně, jestli by právě Itálie nemohla být tolik hledaným Hitlerovým zahraničním spojencem.
Lückende odjížděl spokojen. Zjistil, že italský fašismus a německý nacismus mají velice podobné základy. Tato schůzka byla pevným základem pro budoucí přátelství Hitlera a Mussoliniho.

29. října se stal Mussolini předsedou italské vlády. V srpnu 1923 byl Lückende za Mussolinim vyslán znovu, tentokrát však s přesnými instrukcemi:
„1) Získat přízeň italského tisku a zajistit, aby novináři přijímali nacisty jako zdroj zpráv o německé situaci (nikoli aby spoléhali na berlínské tiskové agentury jako dosud).
2) Oslabit vliv berlínské vlády a využít každé příležitosti ke zvýšení prestiže nacistické strany.
3) Ujistit Mussoliniho, že nacistické Německo by nikdy nevznášelo územní požadavky v jižním Tyrolsku.
4) A konečně, pokud by to bylo možné, sehnat nějaké peníze.“ (13)
Karl Lückende byl velice schopný člověk a Hitlerovy požadavky se mu podařilo téměř výhradně splnit. Evard VIII.
Hitler měl mnoho sympatizantů dokonce i v britských nejvyšších kruzích. Jedním z nich byl princ waleský, pozdější král Edvard III. (po abdikaci zvaný vévoda windsorský). Již v mládí obdivoval Německo a miloval němčinu. Jeho matka byla německého původu (před sňatkem německá princezna) a kdykoliv mohl, mluvil s ní německy.
Britský kronikář Sir Henry Channon o něm po jeho korunovaci napsal: „Král postupuje diktátorsky, je proněmecký, orientuje se proti Rusku a odsuzuje nepořádky, které přináší demokracie.“ (14) Spekulovalo se také o jeho finanční podpoře nacismu a většina historiků se domnívá, že právě kvůli tomu byl roku 1936 přinucen abdikovat.

Sir Henri Deterding
Deterding byl jedním z nejbohatších lidí na světě. Nenarodil se ale v bohaté rodině; všechno, co měl, získal tvrdou prací a odříkáním.
Do roku 1913 mu patřily rozhodující podíly na akciích ropných polích v Rumunsku, Rusku,
Kalifornii, na Trinidadu, v Holandské východní Indii a v Mexiku. Před komunistickou
revolucí byl vlastníkem ropných polí v Baku, podílů v Grozném a v Majkopu. Komunistická
vláda však všechen jeho majetek v Rusku znárodnila. To byla pro Deterdinga velká rána a to
byl také hlavní důvod, proč se rozhodl podporovat Hitlera.

Nacionální politický směr (závěr)
Nacionální politický směr –to je slovníková definice nacismu. Samozřejmě jí (co se týče správnosti) nemůžu nic vytknout. Jen mi v ní něco chybí –něco záporného, co by zařadilo tento pojem do krabičky s nápisem UŽ NIKDY VÍC. Nicméně si myslím, že v lidském povědomí nacismus takto zařazen je a doufám, že navždy zůstane.
Nyní si sice říkáme, že jsme vůči takové hrůze imunní, ale je třeba si uvědomit, že je to ani ne sto let, co probíhalo hromadné vyvražďování lidí v koncentračních táborech, což byla ve skutečnosti jen špička ledovce, na jehož vrcholu vlál prapor se symbolem hákového kříže. Když si to zjednoduším, nacismus měl dva primární cíle: mocenské ovládnutí světa a likvidaci Židů. V prvním případě se jednalo o zničení jakýchkoliv jinak smýšlících politických uskupení, ať to byli, v tu dobu politicky nejaktivnější, komunisté nebo kdokoliv jiný. Je ubohé diskutovat s lidmi o nacistických ideologiích a přitom na ně mířit samopalem. Je ovšem skutečností, že politika protistrany nebyla někdy lepší. Druhý případ je ale několikanásobně ubožejší:

v druhém případě se jedná o příslušníky rasy. A těmito lidmi nacisté se samopalem v ruce nediskutovali, ty stříleli. A Židé staly obětním beránkem, který byl vinen veškerým zlem moderního světa a čím více byly obvinění bizardní, tím více za ně Židé museli platit, a to daní nejvyšší –životem. Házet vinu na druhé je přece tak jednoduché. S nacismem si snad každý ztotožňuje postavu Vůdce -Adolfa Hitlera. Hitler byl pro své myšlenky skutečně zapálen V jeho případě se dá, dokonce přímo musí, hovořit o fanatismu. O fanatismu, který ovšem bohužel dovedl kolem sebe velice schopně rozšiřovat. Je ale třeba podotknout, že mu spousta okolností silně nahrávala do karet. Jedním z těchto faktorů byla doma, kdy se tato hrůzná scenérie odehrávala. Zoufalí lidé jsou nejsnáze zmanipulovatelnou skupinou. Tito lidé rádi věřili tomu, co jim Hitler slíbil.
A velké masy začali věřit i jeho nesmyslným obviněním, spousta z nich si ani neuvědomovala, jaké následky budou později mít jejich činy. Hitler byl sice klíčovou postavou nacismu,to ano, ale je třeba zdůraznit, že to není jen on, kdo je vším vinen. Co zmůže člověk, byť by to byl ten nejlepší řečník na světě, bez finančních prostředků? Bohužel ano, jsou to peníze, které často hýbou světem. Byli to stovky významných lidí, kteří tento režim finančně podporovali. Nechci bránit ani ty předchozí, „obyčejné“ lidi, ale, na rozdíl od nich, těmto lidem rozhodně nehrozil smrt z hladu. Jejich činy ve většině případů byly do posledního bodu důkladně promyšlené. Na obranu Hanfstaegla můžeme říct to, že nacistům přispěl vlastně jen proto, že chtěl kontrolovat jejich noviny. Ale díky tomu, že si po jeho příspěvku nacisté mohli dovolit deník, mohli také víc působit na lidi. Je možné, že bez tohoto daru by se nic z děsivé historie nekonalo.

Každá marka, dolar, koruna.., která putovala na účet Hitlerovi strany, mohla mít tu rozhodující roli. A věřím, že kdyby tito lidé, sponzoři nacismu, viděli za hranici svého osobního zájmu, pojem nacismus by v učebnicích dějepisu neměl místo. Říká se, že z historie se člověk učí. Z této etapy se lidstvo opravdu může hodně poučit, o tom není pochyb. Bohužel se ale říká ještě jedna věta: historie se opakuje! A je na nás, abychom my byli ti zodpovědní a, bude-li to někdy nutné, vybrali si tu první.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Adolf Hitler a sponzoři nacismu (1919-1933)