1. Životopis Reinharda Heydricha
V této kapitole se pokusím jasne a rychle popsat životní peripetie Reinharda Heydricha, jeho vzestup a smrtelný pád. Chci napsat neco málo o jeho mládi a službe v námornictvu. Urcite se musím podrobne zmínit o pocátcích jeho služby a kariére v organizaci SS. Od chvíle, kdy nacisté prevzali moc, se jeho cinnost slucuje s politikou celého Nemecka, je možno ríci, že Heydrich mel prsty skoro ve všem, co se v bezpecnostní politice Nemecka zmenilo a stalo. Nelze vyjmenovávat spousty dat a jmen. Myslím, že postací, pakliže zmíním jen ty nejduležitejší. Možná Vám bude pripadat, že treba taková Noc dlouhých nožu, ci Krištálová noc s cinností Reinharda Heydricha zase tolik nesouvisí. Tyto dve noci ale zmenily v Nemecku tak mnoho, že je vynechat proste nemužu. Urcite se musím podívat také na Heydrichuv podíl na rozpoutání Druhé svetové války, pro kterou vlastne vykonstruoval záminku. Stranou mého zájmu nezustanou ani príciny a dusledky vyvraždování Židu, na kterém se osobne podílel.
1.1 Malomeštácké mládí
Reinhard Eugen Tristan Heydrich se narodil 7. brezna 1904 v nemeckém mestecku Halle nad Sálou v blízkosti lužického Leipzigu. Jeho sporádaná rodina vystupovala z malomeštáckého prumeru snad jen svou obrovskou a nehynoucí láskou k hudbe. Financne dobre zajištený otec byl operním zpevákem, pozdeji dokonce založil a rídil hudební konzervator ve meste. Matka bývala úspešnou pianistkou. Malý Reinhardek byl tedy již od malicka veden k tomu, aby se také venoval hudbe. Cvicil zpev, hru na piano a housle. Nakonec si oblíbil housle a náruživým cvicením získal velkou zrucnost a jistotu pri hre. Ješte pozdeji, kdy již stál vysoko v nacistické hierarchii, udivoval své hosty brilantní hrou.
Behem období puberty velmi trpel mezi svými vrstevníky. Starší ho šikanovali a mladší se mu posmívali kvuli jeho divnému, vysoce posazenému hlasu. Možnou prícinou jeho neoblíbenosti také mohlo být to, že pocházel z katolické rodiny ve vesmes protestantském mestecku.
Celou První svetovou válku mohl strávit v bezpecí doma, na to, aby nastoupil na frontu, byl preci jenom príliš malý. Po prohrané válce vstoupil do místní organizace Freicorpsu. S touto organizací se mohl dobre ztotožnit, jeho osoba predstavovala témer dokonalý ideál modrookého blondáka, uctívaného touto pravicovou organizací. Je však možno spekulovat, zda za jeho tak rychlým a bezpodmínecným souhlasem s temito ideály, nestojí neco v pozadí.

Nekterí si myslí, že za tím mohla být obava z toho, že se jednoho dne prijde na to, že jedním z jeho predku byl Žid. Mládenec se tak možná úplným souhlasem s rasistickou ideologií snažil zahnat z mysli tu neodbytnou a vtíravou myšlenku, která jej hodne trápila. Až budoucnost ukáže, že Žida sice mezi predky opravdu mel, ale nebyl s ním naštestí pro nej spojen pokrevne. Celý problém vznikl z toho, že se jeho babicka podruhé (ale až po narození Heydrichova otce) provdala za muže s židovsky znejícím jménem.
1.2 Reinhard námorníkem
Po studiích na reformním gymnáziu, hledal místo pro své další uplatnení. Bezplatné státní vzdelání a jistou spolecenskou prestiž dustojníka mu nabídlo válecné námornictvo. V breznu roku 1922, ve veku 18 let, rozšíril Reinhard rady morských vlku z nemeckého válecného námornictva, vstoupil do malé, ale elitní flotily, která byla Nemecku po válce ponechána. Jeho studia námorního kadeta byla opet provázena jeho neoblíbeností u spolužáku. Nikde nebylo prokázáno, že by byl od nich prímo šikanován, jisté ale je, že pro nej vymýšleli ruzné prezdívky. Jeho mecivý smích mu vysloužil prezdívku Vilík koza, kvuli vášni ke klasické hudbe byl castován prezdívkou Mojžíš. Jako kadet sloužil nejdríve na križníku Berlin, jeho velitelem byl admirál Canaris. Netuše, že se behem let stanou nepráteli, ho Heydrich ješte nazývá cestným a spravedlivým predstaveným. V roce 1926 byl povýšen do hodnosti porucíka a sloužil u spojaru. Vše nasvedcovalo tomu, že má u námornictva slibnou a dlouhou kariéru.
Mladý kadet dokonce už zacal myslet i na ženení. Pohledný a vysoký Reinhard nemel nikdy nouzi o dámskou spolecnost. V prosinci 1930 se na plese veslarského spolku v Kielu seznámil se svou budoucí ženou Linou von Osten. Protancil s ní celý vecer a následující dny trávil pouze s ní. Po krátké známosti se jí krátce zeptal, jestli by se nechtela stát jeho ženou. Lina predstavila svého nápadníka rodicum, kterí s jejím úmyslem vdát se za nej souhlasili. Vše tehdy vypadalo tak krásne, mladý námorní nadporucík s perspektivou slibné kariéry a ucitelka na rodinné škole se budou brát.
Tento štastný život mu ale prekazila jedna z jeho predchozích prechodných milostných avantýr. Jakási slecna se cítila býti velmi roztrpcena tím, že od nej místo nabídky k snatku obdržela zásnubní oznámení. Pritom tato dívka, která byla dcerou námorního stavebního rady, se snatkem již prý pocítala. Podle nepodložených informací s Heydrichem cekala i díte! Jako prímý následek oznámení zasnoubení utrpela nervový šok a její papá si šel okamžite stežovat za svým blízkým známým admirálem Raedrem.

Provinilec byl okamžite predvolán pred cestný soud ríšského námornictva, který ho degradoval na vojína a propustil z námornictva za chování neslušné dustojníka a gentlemana. Tento vyhazov se Heydrich snažil celý svuj život kamuflovat tvrzením, že to byl on, kdo z námornictva dobrovolne odešel. A kdo se o tom opovážil zmínit, upadl u nej v nemilost.
1.3 Pocátky kariéry v organizaci SS
Ackoli pro nej byly asi velmi nepríjemné, jsou tyto okamžiky pro objekt našeho zájmu klícové. V techto chvílích se Reinhard dostává na rozcestí života, je najednou bez práce. Nic neumí, nemá žádné povolání a to pro nej rozhodne není cennou devizou v case hospodárské krize, kdy práci nemohou najít ani kvalifikovaní odborníci. Co bude delat náš propuštený námorník, který má navíc ješte na krku svou snoubenku? Známí mu obstarají místo ucitele plachtení, to ale odmítne. Mnohem více se mu líbí, když mu jeho matka popisuje, co se dozvedela od své známé baronky Elisy von Eberstein, která jí vyprávela o svém synu Karlovi, jenž je clenem organizace SA v Bavorsku a dosáhl již hodnosti Oberführera. Mimo jiné se také zmínila o tom, že by její syn mohl Heydrichovi pomoci pri hledání vhodného místa v organizaci SA.
Tyto vyhlídky se mu zalíbily a tak 1. cervence 1931 vstoupil Reinhard Heydrich do NSDAP, aniž znal alespon zhruba její politický program. Eberstein ho doporucí k prijetí do služeb SA, ale vudce této organizace Ernst Röhm pro nej bohužel momentálne nemá místo. Žádost postoupí alespon svému tehdejšímu spolupracovníku, veliteli služby SS, Heinrichu Himmlerovi. Tomu se mladý muž zamlouvá, zvlášte když se doslechne, že pracoval u námorní rozvedky (to byla samozrejme mýlka, Heydrich sloužil u spojaru). Hodí se mu to do jeho plánu na vybudování vlastní tajné služby SS. Himmler pozve Heydricha na svou drubeží farmu u Mnichova, kde mu zhruba vyloží, co má v úmyslu založit a požádá ho, aby mu nacrtl své plány na fungování takové organizace. Himmler byl fascinován árijským vzezrením svého podrízeného, jeho sebevedomím a horlivou odezvou na jeho prání. Na základe techto poznatku o uchazeci, Himmler sveril vedení bezpecnostní informacní služby SS do rukou mladého Heydricha. Bylo dohodnuto, že nastoupí do práce 1. zári 1931 v Mnichove. Strana mu prozatím poskytne plat 180 marek mesícne, zajisti byt a stravu. Závratná kariéra tretího muže Tretí ríše mohla zacít.
Financne zajištený Heydrich si ted konecne muže oženit s Linou. Svatba se koná 26. prosinec 1931. Obrad a vubec celá slavnost se mela konat na ostrove Fehmarn a mely být provedeny jako velká nacistická manifestace. Na celou akci se také melo sjet velké množství príslušníku SA a SS z velikého okolí.

Bohužel kvuli nedávnému zákazu verejného nošení stranických uniforem se svatební hosté nemohli obléci do tradicních hnedých košil. Samotná svatba se konala v protestantském kostele, duchovní byl samozrejme clenem strany. Kostelní oltár byl slavnostne vyzdoben velkým hákovým krížem z borových vetévek. Na záver obradu si svatebcané, jak bývá zvykem, spolecne zazpívali, ale tak jak bývalo zvykem na schuzích strany - "Deutschland, Deutschland über alles" a další "Die Fahne hoch". Celá akce mela velkou publicitu v tisku, chudák oddávající duchovní byl svými predstavenými za trest preložen.
Pred svatbou pusobil Heydrich asi pul roku v Hamburku, konal službu v tamní organizaci SS. Také se venoval procítání politického programu strany, který do té doby témer neznal. Jako svatební dar obdržel od Himmlera nové prýmky ke své uniforme, nyní v hodnosti sturmbannführera a ješte dostal pridáno na plate o 110 marek. Mladí manželé si zarídili skromné bydleni na okraji Mnichova a novopecený sturmbannführer se vrhl do práce. Zacal budovat zpravodajskou službu strany, kterou pojmenoval SD - Sicherheitdienst (Bezpecnostní služba). Nutno ríci, že zacínal ve velmi skromných podmínkách, s pujceným psacím strojem a vlastní ložnicí jako kancelárí. On a pár jeho pomocníku se zabývalo pouhým psaním komentáru k tomu, co otiskly noviny. Postupem casu si Heydrich vybudoval sít agentu sahající do všech koutu Nemecka. Bezpecnostní služba strany mela za úkol shromaždovat a archivovat informace o všech odpurcích nacionálního socialismu v Nemecku, tedy o komunistech, klerikálech, sociálních demokratech a armádních špickách. U urcitých osob se také zamerovala na vyhledávání kompromitujících materiálu zcela intimního charakteru. Fungovala také jako kontrarozvedka, to znamená, že vyhledávala ve vlastních radách lidi, kterí pracovali jako informátori pro nekoho jiného. Je nutno poznamenat, že Heydrich od samého pocátku svého pusobení pocal shromaždovat kompromitující informace také na své spolupracovníky a nadrízené. Na každého chtel neco mít, obvykle to byly nejaké informace o osobním nebo intimním živote, tím mám na mysli homosexualitu, ci utajené židovské predky. Tvrdí se, že Heydrichuv osobní archív obsahoval informace i o nejvyšších stranických špickách, Hitlerovi a Himmlerovi. Ze všech informací, které se mu podarilo získat sestavoval týdenní hlášení pro Himmlera a Hitlera, které se zabývaly hlavne politickými náladami v zemi, ci oblíbeností jednotlivých politiku. Konkurencní služby, které pusobily také pod patronátem ruzných cástí NSDAP (napr.

u SA), nedosahovaly tak dobrých výsledku a byly velmi brzo pohlceny Bezpecnostní službou.
1.4 Cesta k vrcholum moci
Úspechy SD zajistily Heydrichovi velmi rychlý služební postup v hierarchii organizace SS. SS-Standartenführerem se stal již v roce 1932 a v breznu 1933, tedy již v dobe, kdy byl Hitler ríšským kanclérem, byl jmenován SS-Oberführerem (nebyl ani 30-ti letý!) a zástupcem Reichsführera SS Heinricha Himmlera. Mimo to se také stal vedoucím politické policie v Mnichove.
Vzpomínáte si ješte na Reinhardovo trauma z detství, na ten strach, že má mezi svými predky Žida? Tak práve to mu v léte 1932 málem znicilo život, lépe receno slibnou kariéru. Mladí námorní dustojníci (je možné, že práve jeho bývalí spolužáci) se v dopise obrátili na ríšské vedení NSDAP v Mnichove, kam nahlásili, že Heydrich je židovského puvodu a že jeho otec se puvodne jmenoval Süss (výše ve stati mužete naleznout zduvodnení, proc to všechno není pravda). Himmler, sám znacne neárijského vzezrení, velmi dbal na velkou rasovou cistotu svých podrízených a tak ihned povolal zkušeného genealoga, aby prozkoumal Heydrichuv rodokmen. Výsledek byl cistý jako lilie. Rezník z rodného mestecka Halle, který o Heydrichovi tyto zprávy rozširoval byl poté odsouzen k penežité pokute. Pozdeji ho Heydrich nechal zmizet v jednom koncentracním tábore. Presto v jednom okamžiku Himmler zvažoval, jestli nemá Heydricha radeji vyloucit ze strany. Hitler si však sjednal s Heydrichem soukromý rozhovor a vyhazov zamítl. Vudce se pak nechal slyšet, že Heydrich je velice nadaný, ale také hodne nebezpecný muž. Každopádne tato aféra zasáhla Heydricha na tom nejcitlivejším míste. Zacal nenávidet všechny Židy ješte více než kdy pred tím. Ríká se, že pri návratu z jedné propité a prohýrené noci, se v opilosti postavil pred zrcadlo a vypálil na svuj odraz dva výstrely z pistole se slovy: "ty jeden špinavý Žide!"
Následne po uchopení moci nacisty v lednu roku 1933 se Heydrich a Himmler, pocali potýkat s problémem preplnenosti veznic. Všichni, co byli pozatýkáni, nemohli býti umísteni do veznic s omezenou kapacitou. V této chvíli se zrodil nápad na vytvorení prvního koncentracního tábora. Stará municní továrna v Dachau blízko Mnichova byla rychle premenena na tábor pro politické vezne. Tábor obehnaný ostnatým drátem, s kulometnými vežemi a cynickým nápisem nad branou Arbeit macht frei, který pozdeji prevzaly snad všechny koncentracní tábory. Vezni byli podrízeni prísné vojenské disciplíne a 11 hodinové pracovní dobe. Bití a ponižování bylo na denním porádku. Za krádež cigarety mohl být vezen odmenen i 25 ranami bicem.

Po úspechu Dachau byly další koncentracní tábory otevreny i v blízkosti Buchenwaldu, Sachsenhausenu a Lichtenburgu.
V dubnu 1934 byl Himmler Göringem jmenován do funkce šéfa pruské policie, Heydrich se stává jeho zástupcem a zároven velitelem pruské politické policie. Nutno pripomenout, že pouze pruské, každá nemecká zeme mela v té dobe ješte vlastni policii. Policie jednotlivých zemí byly sjednoceny až 17. cervna 1936, samozrejme pod Himmlerovo velení. Ctenár jiste chápe, že bývalý ucitel a chovatel drubeže Himmler nebyl schopen velet takovému kolosu. K jednotlivým složkám policie proto pridelil své zástupce, kterí jim meli velet. SS-Obergruppenführer Kurt Daluege dostal pod svou kontrolu uniformovanou policii tedy cetníky, dopravní policii a porádkovou policii. Reinhard Heydrich se stal šéfem nove ustanoveného Hlavního úradu bezpecnostní policie, kterému podléhali všechny neuniformované policejní složky - politická policie (Gestapo) a kriminální policie (Kripo). Dohledu nad Kripem však nový šéf príliš casu nevenoval, ponechával to na starém a ostríleném kriminalistovi Arthuru Nebemu. Krome velení Gestapa však ješte stále také rídil svou SD.
1.5 Noc dlouhých nožu
Behem jara roku 1933 se konecne klika Adolfa Hitlera dostala k moci. Tím ale její boj o moc zdaleka neskoncil, protože se Hitler už nechtel s nikým delit o svou moc. Zacal se zejména obávat vlivu svého nekdejšího spolupracovníka a spolubojovníka, velitele bojuvek SA Ernsta Röhma. Jen tento muž mohl ohrozit vudcovu cestu k absolutní moci nad nemeckým národem. Röhmova polovojenská organizace SA mela v roce 1934 okolo 2 a pul milionu clenu, plne oddaných ne Hitlerovi, ale Röhmovi. Pripomenme, že Hitlerovi podléhající SS mela v té dobe približne 300 tisíc clenu. Co delat s tímto nepomerem? Jak vyradit SA ze hry ? Bude treba vymyslet nejakou lest, komplot. Spiknutí namírené proti SA nakonec zorganizují Hitler, Himmler, Heydrich a Göring, prímou akci provede SS spolu s Gestapem. Jako záminka ke krvavé reži jedné letní noci, pri níž bylo dle oficiální verze zabito 74 lidí (neoficiálne se mluví i o stovkách) je údajná chystaná vzpoura SA proti samému Führerovi.
V sobotu 30. cervna 1934 priletí Hitler osobne do Mnichova, aby potlacil vzpouru. Pancérovaným mercedesem prijede ke Röhmovi domu a ješte v pyžamu ho osobne zatkne. To dá impuls ke všeobecnému zatýkáni špicek SA po celém Nemecku. V Berlíne celou akci rídí trojka Himmler, Heydrich a Göring. Obvinení jsou taháni v noci z postelí jsou jim cteny rozsudky smrti, nekterým je dána možnost spáchat sebevraždu, ti ostatní jsou bud zabiti prímo na míste nebo jsou odváženi do vezení Gestapa. Samotnému Röhmovi je do cely dorucen revolver jako výzva k sebevražde.

Když pozitivne nezareaguje, vstoupí do jeho cely dva zabijáci z SS. Behem Noci dlouhých nožu je organizace hnedokošilácu SA navždy zbavena svého politické vlivu, na váze naopak získává SS.
1.6 Ostatní operace
Cas ani prostor mi neumožnují zde popsat velký pocet speciálních operací, na kterých se Reinhard Heydrich nebo nekterá z jeho podrízených složek podíleli. Podle mne nemá smysl zminovat akce typu Salon Kitty. Na druhou stranu bude dobré, pakliže se dozvíme neco o nejúspešnejších akcích Bezpecnostní služby. Mezi ne bezesporu patrí lest na Stalina, pri které mu byly nastrceny dokumenty dokazující, že valná cást dustojníku z jeho nejvyššího štábu spolupracuje s Nemci. Pro dejiny bezvýznamnou, lec presto zajímavou je akce, jejímž rízením byl Heydrich poveren samotným Hitlerem, akce, která mela Nemecku poskytnout záminku k agresi na Polsko. Neméne duležitým je jeho podíl na zahájení vyhlazování Židu, tím myslím Konference ve Wannsee, ci drama Krištálové noci.
V roce 1936 se Heydrichove bezpecnostní službe podaril kapitální tah. Zosnovali spiknutí proti nejvyšším sovetským generálum. Již dlouho totiž pozorovali Stalinovu averzi vuci jeho maršálum a ostatním nejvyšším dustojníkum. Laborator nemecké tajné služby, která byla specializována na výrobu dokonalých falzifikátu, vyrobila dokumenty svedcící o napojení sovetského námestka ministra války Michaila Tuchacevského na nemecký generální štáb. Z dokumentu vyplývalo, že jmenovaný a jiní další jsou agenty nemeckého generálního štábu a usilují o svrhnutí Stalina. Dokumenty se do Ruska dostaly oklikou pres Ceskoslovensko, nemecká tajná služba je nastrcila nejdríve ceskoslovenské rozvedce, ta je predala prezidentu Benešovi. Beneš jednal tak, jak Nemci predpokládali, totiž že falešné dukazy neprodlene poslal Stalinovi. Když je sovetský diktátor dostal do rukou, mel konecne pádný duvod, aby zatocil s nepohodlnými generály. Celou akcí poveril tehdejšího šéfa sovetské tajné policie Nikolaje Ježovova. Ten v prubehu let 1936 - 37 nechal odsoudit a popravit vetšinu sovetských maršálu a generálu. O techto cistkách se sarkasticky ríkalo, že rádí nemoc zvaná Ježovština, která je smrtelná a vetšinou se jí nakazí ti nejvyšší dustojníci. Po této akci se nemeckému vrchnímu velení zdálo, že Rudá armáda bez dustojnického sboru není rovnocenným protivníkem. Otázkou zustává, zda-li Stalin necekal na pouhou záminku, zda by cistky stejne neprovedl pozdeji sám.

Tento nemecký komplot mel dalekosáhlé následky, které se projevily ješte v roce 1941 behem ruského tažení, kdy Rudá armáda bez odpovídajícího dustojnického sboru nebyla schopna zadržet nemecké armádní sbory valící se Ukrajinou a západním Ruskem.
V noci z 9. na 10. listopadu 1938 se po celém Nemecku odehrál jeden veliký organizovaný, protižidovský pogrom. Krištálová noc byl pojmenován po tisících rozbitých výlohách a oknech. Tato noc byla zacátkem opravdové fyzické likvidace nemeckých Židu, likvidace o kterou se má postarat stát. Nacisté se už po tomto nechtejí spokojit s vytloukáním oken a výloh, se šikanováním nevinných lidí. Událost, která nacistum posloužila jako záminka pro tuto tragédii se stala v Paríži. Židovský student Herschel Grynszpan, uprchlík z Nemecka, zastrelí na nemeckém velvyslanectví v Paríži peti ranami z revolveru velvyslaneckého radu Ernsta von Ratha. Motivem cinu bylo nedávné násilné vystehování jeho rodicu a dalších 15.000 puvodem polských židu z Nemecka do Polska. Težce ranený rada v nemocnici po nekolika dnech zranením podlehne. Ze 17-ti letého studenta udelá ministr propagandy Goebels behem pár dnu rytíre svetového židovstva, který chtel sabotovat nedávno uzavrenou Mnichovskou dohodu. Nacisté se chtejí pomstít po svém. Na noc z 9. na 10. listopadu 1938 zorganizují obrovský policií rízený pogrom. Nejednalo se o spontánní výbuch násilí, akce mely na povel speciální cety, které pracovaly podle predem pripravených seznamu. Hasicum bylo znemožneno hasit židovské objekty dokud neshorí až do základu. Ráno mely snad všechny židovské obchody po celé Ríši vytlucené výlohy. Roli porádkových služeb v celé akci trefne vyjadruje Heydrichova depeše:
"V celé ríši se ocekávají demonstrace proti Židum. Akce musí probíhat tak, aby nebyly ohroženy nemecké životy a nemecké majetky. Je treba zatknou tolik Židu, aby se zaplnila kapacita veznic. Je treba se spojit s koncentracními tábory, aby se pripravily na co nejrychlejší príjem Židu."
"Rozsah a pocet znicených židovských obchodu a bytu se ješte nedá císelne doložit. 191 synagóg lehlo popelem. Dalších 74 je totálne zdemolováno. Dále shorelo 11 spolecenských budov, hrobek a jiných objektu, 3 byly srovnány se zemí. Pro spešnost s jakou bylo potreba podávat zprávy, se musela dosud prijatá hlášení omezit jen na všeobecné údaje, jako 'cetné' nebo 'vetšina obchodu znicena'. Uvedená císla byla proto pravdepodobne mnohonásobne prekrocena. Dvacet tisíc Židu je ve vazbe. Podle hlášení je 36 mrtvých a 36 težce ranených. Zabiti a raneni byli jen Židé..."
Takto zesumíroval Heydrich ztráty na majetku a životech po Krištálové noci ve svém strucném hlášení Göringovi. Ano, uvedená císla byla prekrocena.

Zatcených Židu bylo nakonec okolo 25.000 a skoro všichni finálne skoncili v koncentracních táborech. Pozdeji Heydrich ohlásil, že 7.500 židovských obchodu bylo zniceno, 267 synagog vypáleno (z toho bylo 177 totálne zniceno} a 91 Židu zabito pri násilnostech. Židum bylo také státem zabaveno pojištení, které by za škody obdrželi. Byl to také krok k tzv. árizaci hospodárství. Židovské obchody mely bud prejít do majetku státu nebo árijských osob. Okolní svet byl po Krištálové noci šokován, Nemecko se stalo tercem kritiky ve svetových novinách. Krátce po smutné události byl velvyslanec Spojených státu dlouhodobe odvolán.
Témer o rok pozdeji stojí Reinhard Heydrich opet pred velikým úkolem. Vudce jej poveril, aby do konce srpna pripravil a až to bude treba sehrál divadlo, které bude sloužit jako záminka k válce s Polskem. Vše melo nakonec vypadat tak, že válku vlastne zavinili Poláci, kterí první napadli nemecké území. Pro celou provokaci vybral Heydrich nemeckou vysílací stanici v Horním Slezsku, ležící pri hranicích s Polskem. Technický personál vysílace byl vecer 31. srpna 1939 napaden 6 muži v otrhaných polských uniformách (ve skutecnosti to byl SS-sturmbannführer Alfred Naujocks a jeho 5 kolegu z SD). Pred mikrofony vysílace byla sehrána prestrelka, pri které zaznelo i pár povelu a vet v polské reci. Pak nekdo krátce polsky precetl neco jako výzvu k boji proti Nemecku a vysilac se odmlcel. Na míste bylo pozdeji nalezeno telo zastreleného muže v uniforme polské armády. Tento muž však ve skutecnosti pocházel z nemeckého koncentracního tábora. Pro Hitlera se toto divadlo stalo záminkou, aby žádal vyhlášení války proti Polsku. Nutno však ríci, že okolní svet se dlouho nenechal obalamutit, západní spojenci Polska vyhlásili Nemecku válku 3. zárí.
27. zárí byly v Nemecku nove preorganizovány všechny bezpecnostní složky, státní i ty které náležely strane. Nový úrad, kterému melo vše podléhat, se jmenoval RSHA - ReichsSicherheitsHauptAmt (Hlavní Ríšský bezpecnostní úrad). Jeho šéfem se nestal nikdo jiný než Himmler. Úrad byl rozdelen do 7 oddelení a krome organizacních a administrativních složek se skládal z Gestapa, Kriminální policie, domácí a zahranicní rozvedky.
Bezesporu nejstrašnejší vecí, na které se Reinhard Heydrich kdy podílel byla príprava konecného rešení židovské otázky (Endlösung), likvidace celé evropské židovské populace. Rozhodnutí o tom, že 11 milionu evropských Židu má být fyzicky zlikvidováno na východe, padlo na konferenci ve Wannsee, která se udála 20. ledna 1942.

Úcastnili se jí i pozdeji neblaze proslulí generálové SS Müller a Eichmann, kterí prímo organizovali samotnou likvidaci. Z dalších zúcastnených bychom mohli jmenovat predstavitele SD - Reinharda Heydricha a SS-sturmbannführera dr. Lange, dále pak správce General Gouvernementu pana Bühlera. Jednání na konferenci byla vedena hlavne o technických problémech fyzické likvidace židu, o jejich presných poctech v jednotlivých zemích. Prímý rozkaz k zabíjení vydal sám Hitler, který jeho vykonáním poveril Göringa, ten zase Himmlera, ten Heydricha, ten šéfa gestapa Müllera a ten konecne Adolfa Eichmanna, který zacal odsuny a likvidaci Židu pripravovat a organizovat.
Již behem polského tažení a hlavne pozdeji za ruského tažení postupovaly za vojenskými jednotkami ješte tzv. pohotovostní skupiny (Einsatzgruppen A, B, C, D), ty pak v týlu vlastní armády vyhledávaly a ihned fyzicky likvidovaly nepohodlné osoby polského nebo židovského puvodu. Likvidovaly zejména polskou inteligenci - prirozené vudce národa. Clenové pohotovostních skupin se rekrutovali výhradne z rad SS. Generálové Wehrmachtu si nekolikrát na toto nelidské vedení války stežovali prímo u Hitlera, jejich námitky však byly stroze odmítnuty. Celou akci mela na povel výhradne organizace SS.
Heydricha hnala jeho ctižádost také k tomu, že za ruského polního tažení létal ve frontové oblasti jako stíhac. Snad se i zúcastnil vzdušných boju, byl totiž nekolikrát vyznamenán. Pak ho také jednou sestrelili za ruskými liniemi. Nezbývalo mu nic jiného než aby v noci prošel frontou ke svým, což se mu bohužel bezpecne podarilo.

1.7 Zastupujícím ríšským protektorem protektorátu Böhmen und Mähren
Zatím se presunme do Cech roku 1941, již dva roky okupovaných Nemeckem. Vrchním zástupcem nemecké moci v protektorátu byl zastupující ríšský protektor. Od zacátku okupace jím byl postarší diplomat Konstantin von Neurath. O jeho odvolání se obyvatelstvo dozvedelo 27. zárí 1941, kdy o tom prinesly zprávu noviny. Hitler donutil stárnoucího a nerozhodného protektora, aby se vzdal své funkce, a aby požádal o propuštení ze zdravotních duvodu. Prícinou k tomuto kroku se stala údajná protektorova mekkost a neschopnost s konecnou platností zlikvidovat ceský odboj. Byl tedy nahrazen mužem mnohem rozhodnejším, 38 letým Reinhardem Heydrichem generálem Gestapa a organizace SS. Jeho jmenování velmi zarazilo státního tajemníka Karla Hermana Franka, který s protektorským kreslem již najisto pocítal pro sebe. Hitler ale nebyl rozhodnut ucinit protektorem pouhého sudetského Nemce.
Nový protektor dorazil do Prahy 27. zárí 1941. Po noci strávené v hotelu, ho K.

H. Frank provedl po Pražském hrade, konala se vojenská prehlídka. Heydrich zacal okamžite tvrde vládnout, vyhlásil stanné právo a zrídil zvláštní soudy, které hned vynesly nekolik absolutních trestu. Také nechal zatknout predsedu dosavadní protektorátní vlády generála Eliáše. Jeho obvinení se vztahovala na velezradu a zemezradu. Generál byl prevezen do Berlína pred lidový soud a byl odsouzen k smrti. Zatím však byl veznen jen jako rukojmí, popraven byl až v prubehu heydrichiády. Tesne pred svou smrtí byl Nemci donucen vydat prohlášení vyzývající Cechy ke spolupráci s ríší. Ješte pred ním odešli na popravu dva ceští generálové, jíž déle veznení a též obvinení z velezrady - armádní generál Josef Bílý a generál major Hugo Vojta. Došlo také k prvním popravám 4 odbojáru. Den za dnem vlády nového protektora pribývaly další a další popravy. Obetmi se stávají jednak odbojári komunisté, ale také lidé nejak napojení na vládu v Londýne.
Strílení do lidí bylo však jen pouhou krvavou kulisou pro to, co Heydrich považoval za svuj hlavní úkol, tedy konecnou germanizaci ceského prostoru. Po vyhrané válce mela být ceská kotlina osídlena výhradne Nemci nebo ponemcenými Cechy. Ti ostatní (približne 2/3) budou tou dobou již nekde v Rusku za polárním kruhem okopávat zmrzlou pudu pro Nemecko a nebo z nich zbude v horším prípade jenom popel. Nicméne tak daleko doba však ješte nepokrocila. Nejprve je totiž treba vyhrát válku. Nemecko sice porád vyhrává, jeho pancérové armády stojí soucasne pred Moskvou a Alexandrií, ale také ví, že má proti sobe mocné protivníky, proti kterým bude muset nasadit úplne všechno co má k dispozici. K dispozici je celá Evropa vcetne ceského protektorátu. A to je nyní Heydrichovým prvoradým úkolem, zmobilizovat veškerou možnou výkonnost protektorátu pro válku. Ceši nemohou nastoupit na frontu, ale mohou vyrábet zbrane, pestovat potraviny. Pro to vše jsou tu vhodné podmínky. Za bývalého protektora to ale s produktivitou práce nevypadalo dobre. Delníci sabotovali práci, simulovali nemoci a nechodili do práce. Casto k tomuto výctu pribyla ješte nejaká ta sabotáž. Tomu však Heydrich po svém nástupu rychle zamezí. Použije známou metodu cukru a bice (tvrde trestat odboj a vysoce odmenovat kolaboraci). Brzy po svém príjezdu prijme delegaci ceských delníku a velmi pozorne vyslechne jejich prání. Už predtím se postaral o to, aby v továrnách byly zvýšeny prídely tuku a cigaret.

Delníci ve zbrojních továrnách brzy dostávali zvláštní prídely všeho - jídla, cigaret, oblecení a bot, jakožto i vyšší mzdu. Tyto extra prídely byly cerpány ze zabaveného zboží pocházejícího z cerného trhu. Propaganda neobycejne uspela a zbrojní prumysl bežel na plné obrátky, sklízela se bohatá úroda.
Nejvyšší velitel také prikázal znicit symbol ceského odboje - Hrob neznámého vojína na Staromestském námestí. Domácí odboj, infiltrovaný agenty gestapa, byl rozdrcen nekolik týdnu nato. První skupina ruských výsadkáru byla pochytána pri policejním zátahu, stejne jako první ceský parašutista z Británie. Do konce mesíce listopadu bylo pozatýkáno na 5.000 lidí a z nich bylo pres 400 odsouzeno k nejvyššímu trestu. Je pravdepodobné, že zabitých bylo však mnohem více, mnoho lidí bylo povraždeno a umuceno v policejních celách Gestapa. Cílem teroru bylo rozdrtit domácí odboj. Zatýkáni byli predevším intelektuálové a bývalí armádní dustojníci.
Jakákoliv ceská autonomie byla takrka zrušena. Jak se vyjádril Heydrich, tak protektorátní vláda prestala být agenturou pro predávání ceských stížnosti Nemcum, ale stala se zprostredkující instancí, která predává nemecké rozkazy Cechum. Myslím, že za nejvýznamnejší symbol ceské pokory lze považovat akt, který se odehrál 19. listopadu v katedrále svatého Víta. Protektorátní prezident Emil Hácha tam odevzdal všech 7 klícu od dverí vedoucích do klenotnice, ve které jsou uloženy ceské korunovacní klenoty, do rukou protektora. Heydrich mel s protektorátem velké plány. Hodlal ho premenit v dokonalý stát, zcela pod vládou SS. To vše se však melo stát až po vyhrané válce. Prozatím dokázal dokonale zmobilizovat zdroje zeme pro válecné úsilí a témer zlikvidovat domácí odboj. Hitler se vubec netajil svým uspokojením nad skvelou vládou SS v protektorátu.
2. Operace Heydrich v režii plukovníka Františka Moravce
2.1 Plánování v Londýne
Necháme nyní ríšského zastupujícího protektora Reinharda Heydricha vládnout težce zkoušeným Cechám a Morave a presuneme se do Londýna. Tam si pánové z naší exilové vlády delají velké starosti. Starosti o osud národa, ale také starosti o své postavení, co by jeho vudcu. Jejich vliv a moc v protektorátu totiž zacínají upadat. Jimi rízené odbojové organizace ve vlasti jsou totálne rozprášeny nemeckou bezpecností. To co z nich zbylo je infiltrováno agenty a provokatéry Gestapa. Sabotážní cinnost stagnuje, zato továrny na plné obrátky vyrábí zbrane pro Wehrmacht. Marné jsou výzvy rozhlasem, ci vysílackami, všechen odpor proti Nemcum je drcen již v zárodku.

Protektorátní vláda k tomu ješte vydává castá prohlášení vyzývající obyvatelstvo ke spolupráci s okupanty. Vše vypadá tak, jako by se Ceši smírili s okupací a zacali bez odporu pracovat pro blaho Ríše. Nemci tuto situaci casto komentují tím, že se znásilnení Cechu mení v jejich svedení.
Další kapkou horkosti pro pány z ceskoslovenské exilové vlády musí být odezva spojencu na takrka nulovou odbojovou aktivitu v protektorátu. Londýn pravidelne hodnotil odbojovou cinnost v okupovaných zemích. Ocenoval se stupen škod, které byly v té ci oné zemi okupantum zpusobeny. Jelikož struktura našeho odboje byla v té dobe velmi rozrušena, Ceskoslovensko se v druhé polovine roku 1941 ocitlo na spodní prícce tohoto žebrícku. Prezident Beneš musel pri rozhovorech se západními spojenci vyslechnout spoustu ponižujících poucek o tom, kterak má každá zeme co nejvíce prispívat k válecnému úsilí spojencu. Vyslanec Sovetského svazu zduraznil, že jeho zeme každým dnem na východní fronte ztrácí prumerne 6.000 mužu a že ocení jakoukoli sabotáž v továrnách na munici a zbrane, jakýkoli útok na vojenské transporty smerující naloženy municí, mužstvem a technikou pres naše území na východ. Systematicky zduraznovali, že velké ztráty na životech civilního obyvatelstva se celkove vyplatí. Prezident Beneš tuto kritiku težce nesl a obrátil se svými problémy na prednostu ceskoslovenské zpravodajské sekce v Británii na plukovníka Františka Moravce. Uložil mu za úkol naplánovat sérii sabotážních operací, které by zapusobily na mínení spojencu tak, aby videli, že ceský národ nesouhlasí s nacistickou okupací a nikdy se jí nehodlá podvolit. To melo odstranit nejvetší nocní muru našich exilových politiku, strach ze separátní mírové smlouvy, kterou mohli západní spojenci uzavrít s Hitlerem. To by se pak také mohlo stát, že by si naši zemi podrželi nastálo pod kontrolou Nemci. Musíme si uvedomit, že v této dobe nebyla ješte platnost Mnichovské dohody anulována! A proto bylo nutno toto nebezpecí brát v potaz. Zároven meli útoky organizované z Londýna povzbudit domácí lid k následování.
3. zárí 1941 Moravec zorganizoval poradu, které se zúcastnil on, dále pak major E. Strankmüller a zástupce britské SOE major Peter Wilkinson. Pri této schuzce byly naplánovány jednotlivé parašutistické skupiny, které mely být použity k velké sabotážní kampani v Cechách. Ceskoslovenská rozvedka již dríve vysílala do protektorátu parašutisty, zejména pro udržování spojení s podzemní organizací. Meli zajištovat prenos informací do zahranicí, at vysílackami nebo pomocí kurýru se zprávami.

Tyto zprávy pricházeli spojencum velmi vhod, zejména když tímto kanálem pricházely i zprávy od tzv. agenta K-54. Nyní melo být parašutistu použito k velké sabotážní kampani. Vedle programu Silver (operace Silver A, Silver B, Percentage, Zinc a Steel), který mel zajištovat zpravodajské a spojovací akce, vznikl také program Iron (operace Anthropoid, Out Distance, Bivouac, Bioscop, Intransitive a Tin), který zpocátku zajištoval teroristickou a sabotážní cinnost. Jeho cílem meli být jednak útoky na velké prumyslové podniky (Škodovy závody v Plzni), železnicní trate a mosty (most v Prerove). V rámci programu byly také dva atentáty, které mely splnit skupiny Anthropoid a Tin. Za cíl jim byly vybrány 3 potenciální obeti: Reinhard Heydrich, Karl Hermann Frank a Emanuel Moravec, významný ceský kolaborant, tehdejší ministr školství a národní osvety. Pri príprave první atentátnické skupiny Anthropoid byl Emanuel Moravec ze seznamu vyškrtnut, organizátori uvážili, jakou je Moravec pro Nemce bezvýznamnou figurkou, jak by byl rychle nahrazen.
Zbývají tedy dva možní - Frank a Heydrich. Opravdu nejsem schopen verohodne doložit kdo a kdy rozhodl o tom, na kterého z nich má být atentát spáchán. V dostupné literature jsou rozvíjeny rozlicné spekulace o tom, kdo vlastne prímo nese za atentát odpovednost. Nekdy se v knihách dovídáme, že celou akci naplánoval jen Moravec a že o ní prezident Beneš vubec nevedel, na druhé strane se ale treba v Moravcove životopise píše, že to byl prímo Beneš, kdo dal rozkaz k likvidaci Heydricha. Jestli mohu vyjádrit svuj názor, který jsem si pri ctení udelal, tak se domnívám, že se samotným návrhem na atentát prišel pravdepodobne Moravec nebo nekdo z jeho podrízených, prezident Beneš však byl o prípravách atentátu zcela jiste informován, vždyt s parašutisty ze skupiny Anthropoid osobne o jejich významném úkolu hovoril. Nejistota v presném urcení toho, odkud prišel povel na vykonání atentátu pramení z toho, jak se pozdeji snažili jednotliví aktéri zbavit odpovednosti za masakr, který atentát vyvolal. Taktéž neexistují žádné záznamy z žádné schuzky, kdy by Moravec urcil za presný cíl Heydricha. Behem podzimu 1941 se Heydrich dopustil tolika krivd na ceském národe, že Frank, jako možný cíl atentátu, upadl úplne do zapomnení. Domnívám se, že cíl byl vybrán již v Británii, varianta, že by se parašutisté Gabcík s Kubišem rozhodovali až na míste mi pripadá velmi nepravdepodobná.
Na tomto míste je treba zmínit jisté pochybnosti, které se objevily mezi historiky.

Cas od casu se v minulosti vynoril nejaký pametník, který vyjádril domnenku, že na výberu Heydricha, jako obeti atentátu, se podílela hlavne britská tajná služba Intelligence service (IS) a že Moravec pouze plnil príkazy shora. Proc by IS chtela zabít Heydricha? Mohl tu být nejaký významný duvod? Mnozí za nej považují rozpory mezi Heydrichem a admirálem Canarisem, šéfem Abwehru - nemecké vojenské rozvedky. Canaris nebyl nikdy príliš zapálený pro nacismus, pozdeji pravdepodobne spolupracoval se západními spojenci. Na sklonku války byl ale odhalen a 20. dubna 1945 stanul pred popravcí cetou v koncentracním tábore. Nekdo se však domnívá, že Canaris sdeloval informace západu již v této dobe a jelikož mu Heydrich a jeho SD "šli po krku" tak byl Heydrich odstranen. Podle mne je ale tato hypotéza znacne fantastická. Težko lze predpokládat, že by Canaris v dobe tech nejvetších nemeckých vítezství, dodával informace vlastne již poraženým západním spojencum.
S vysazováním parašutistu nad naším územím se melo zacít dvema lety v dobe mezi 30. zárím a 10. ríjnem 1941, pricemž druhá skupina mela dovézt výbušniny. Úplne prvním termínem pro atentát se stal 28. ríjen 1941, náš národní svátek, pro ruzné komplikace se však provedení ješte takrka o pul roku zdrželo. Operace Anthropoid mela prijít až jako 3. v poradí, pred ní mely být vysazeny ješte skupiny Silver A a Silver B. Silver A mel zajištovat spojení s Anglií vysílackou a Silver B mel dopravit do protektorátu trhaviny pro sabotáže. Skupina Silver A se skládala ze trí mužu: nadporucík Alfréd Bartoš (velitel), rotmistr Josef Valcík a Jirí Potucek (radiotelegrafista) a mela puvodne odletet 29. ríjna, pro špatné pocasí však letoun nevzlétl. K dalším pokusum došlo 7. a 30. listopadu - letoun vedený ceským pilotem se sice dostal nad protektorát, ale kvuli nízkým mrakum nemohl nalézt prostor výsadku. Skupina se tedy pokaždé vrátila na základnu. Celá série tri operací kvuli neprízni pocasí cekala. Konecne je stanoveno další datum - 28. prosince 1941. Anglicané však prý pro úsporu žádají výsadek dvou skupin, pozdeji rovnou trí. Nic se nedá delat, všechny skupiny poletí v jeden den, jedním letadlem. Skupiny Silver A, Silver B a Anthropoid, skládající se z rotmistru Josefa Gabcíka a Jana Kubiše. Letadlo bude tentokrát pilotováno Anglicanem, který má tajný rozkaz provést výsadek za každou cenu, i kdyby nemelo být presne dodrženo místo pristání.
2.2 Výcvik atentátníku
Vratme se nyní ke dvema mužum, jejichž jména zaznela na konci minulého odstavce. Josef Gabcík a Jan Kubiš. Tito dva muži se nyní stanou ústredními postavami našeho vyprávení.

Oba jsou cleny sabotážní skupiny Anthropoid (lidoop), jejímž cílem je spáchat atentát na zastupujícího ríšského protektora Reinharda Heydricha. Pro tento úkol bylo treba vybrat dva schopné, mimorádne psychicky a fyzicky odolné muže. Ceskoslovenská jednotka dislokovaná v Británii dávala možnost širokého výberu mužu. Pro mnohé z nich bylo dlouhé cekání ve vojenských táborech k nevydržení. Chteli bojovat a to hned. Proto se nekterí hlásili k doplnujícímu diverzne - parašutistickému výcviku. Trénink probíhal na odlehlém severozápadním pobreží Skotska, na dvou farmách uprostred pastvin. Výcvik vedl britský major Young. První skupina vojáku z ceskoslovenské armády byla složena z 15 mužu. Trénink zahrnoval krome seskoku padákem také standardní výcvik britských Commandos. Seskoky padákem se zkoušely nejdríve z balónu, pak i z letadla. Výcvik pro Commandos zahrnuje dokonalé zvládnutí strelby z lehkých kulometu, samopalu a pistolí, dále pak hod granátem na cíl. Vojáci se ucili zacházet s výbušninami a horlavinami. Byly jim dány lekce, po kterých umeli vyhodit do vzduchu ruzné komunikace, mosty, továrny ci letište. Instruktori je brali na dlouhé denní pochody, naucili je orientovat se v krajine. Pri strelbe se cvicila hlavne letmá, pudová palba na cíl. Smyšlenkou je však zrejme to, co uvádejí pánové Hamšík a Pražák ve své knize Bomba pro Heydricha. Podle nich bylo oblíbeným kouskem instruktoru postavit muže na deku a podtrhnout mu nohy. Padající musel do doby než narazí na zem vytáhnout z kapsy pistoli a strefit se do cíle. Takovéto kovbojské triky se urcite neprobíraly. Muži však byli stejne schopni skvele pudove, bez mírení strílet.
Z techto schopných mužu se již dalo vybírat. Výber parašutistu provádelo v té dobe nekolik dustojníku zpravodajského odboru ministerstva národní obrany, zejména majori K. Palecek a J. Bartík. Na doporucení instruktoru byli pro operaci Anthropoid vybráni dva rotmistri - Josef Gabcík a Karel Svoboda. Pakliže budeme verit tomu, co tvrdí pan Moravec ve svém životopisu, tak se on osobne ujal úkolu vysvetlit parašutistum presné údaje o jejich misi. Vše jim prý vysvetlil bez zbytecných okras. Probral s nimi jejich šance na útek a rekl jim, že s nejvetší pravdepodobností zahynou na míste cinu. Pokud se jim podarí prežít musí bud utéci pres Slovensko do zahranicí a nebo se pokusit prežít do konce války uvnitr zeme. To vzhledem k ocekávaným opatrením Nemcu bude však asi nemožné. Oba podekovali, že byli vybráni k tak duležité akci a prohlásili, že dají prednost sebevražde než by se nechali zatknout. Vec byla dohodnuta, konecný výcvik mel být proveden v absolutní izolaci.

Bylo jim také receno, že od úkolu mužou kdykoli dobrovolne odstoupit.
Než pujdou do samotné akce musejí dva budoucí atentátníci absolvovat ješte doplnující výcvik. Zacátkem ríjna se v Manchesteru zdokonalí v seskoku padákem, provedou 2 denní seskoky z letadla a jeden nocní z upoutaného balónu. Zatím jsou v Londýne vyrobeny dokonalá falza protektorátních dokladu, jsou pripraveny zbrane a trhaviny. Výzbroj, kterou obdrží k vykonání atentátu je následující: 2 pistole Colt ráže 9 mm s podpažním pouzdrem, 4 plné zásobníky a dalších 100 ks náboju v kartónu, 6 ks prubojných bomb plnených plastickou trhavinou, 2 zásobníky rozbušek, 4 rucní granáty, bleskovici (odpalovací šnura, která funguje i pod vodou), 4 dýmovnice, 3 casovací tužky, 1 vrhac bomb Tree Spigot s 1 nábojem, 1 cívku ocelové struny, 2 speciální nárazové zapalovace, 1 zpoždovac (casový roznecovac), 4 ks magnetu, 4 elektrické roznecovace, vodící elektrický kabel s baterií, izolacní pásku, 1 skládací samopal Stengun typu MK II c.FF209 ráže 9 mm s náhradními zásobníky a 100 ks dalších náboju, 1 injekcní stríkacku a 32 liber plastické trhaviny. Celý vak s výzbrojí a výstrojí vážil skoro 60 kg. Jeho obsah jim mel umožnit zvážit provedení atentátu až na míste, vybrat si pro nej jakékoli místo a situaci. Není pravdou, to co tvrdí pan Moravec, že ona osudná zatácka byla pro atentát vybrána již v Londýne.
Také mají mít dostatek pravých penez, každý 5.000 ríšských marek a 500 protektorátních korun. Tento velký obnos jim mel zajistit, aby se nejakou dobu mohli bez cizí pomoci a také bez práce pohybovat po Praze. V tom jim mela pomoci i trojitá dávka potravin (konzervy, cokoláda). Jejich oblecení melo v Praze zcela zapadnout, bylo kompletne zakoupeno od židovských uprchlíku. Své šaty si oba již obnosili a vyzkoušeli v prubehu výcviku. Konecne každý obdržel malou hromádku malinkých ampulek s rychle pusobícím jedem, který meli požít v prípade nesnesitelného mucení.
Pri cvicných seskocích v Manchesteru se však rotmistr Karel Svoboda zranil na hlave. Celkove byl otresen, mel otok v obliceji a stežoval si na bolesti. 7. ríjna, když meli oba absolvovat doplnující strelecký výcvik, však Svoboda hlásil, že je zdravotne indisponován. Existovalo u nej podezrení na vnitrní zranení. Gabcík odjel na výcvik sám a kapitán Šustr navrhl, aby byl zranený nahrazen nekým jiným - rotmistrem Janem Kubišem, kterého si osobne vyžádal Gabcík. Nahrazení jednoho clena týmu zcela znehodnotilo casový rozvrh operace, datum odletu 10. ríjna bylo zrušeno. To a jiné vlivy (údajný nedostatek bombardéru) zpusobilo, že se výsadek odehrál až tesne pred koncem roku.

Tím se však otevrel velký prostor pro další výcvik. Od poloviny ríjna pokracovala jejich další speciální pruprava, zamerená již na speciální úkol. Pruprava zamerená opet na strelbu, destrukce a vrhání výbušnin i na jedoucí auto. Do konce prosince získali velkou jistotu a sebevedomí. Byli udržováni v absolutní izolaci, což ne príliš dobre pusobilo na jejich morálku, príležitostne docházelo i k osobním sporum mezi parašutisty a kapitánem Šustrem.
Parašutisté meli být vysazeni na ploše bývalého vojenského letište Borek, ležícího 2 km západne od Cerhovic u Plzne. V úvahu pripadaly ješte dve záložní plochy. Na parašutisty nemel na míste dopadu nikdo cekat, nikdo nemel dávat v noci znamení letadlu pomocí svetlic ci ohnu. Po dopadu melo být jejich hlavní starostí zakopat padáky, prilby a lopatky tak, aby je nikdo ješte dlouho nenašel. Pak se meli po silnici vydat do blízké Plzne. Na adresách, které obdrželi v Londýne se meli dozvedet informace o situaci a soucasných pomerech. Pak se meli vydat do Prahy. Falešné legitimace, které jim meli umožnit alespon docasný volný pohyb po zemi znely na jména Zdenek Vyskocil, zámecník z Prostejova (Gabcík) a Otto Strnad delník z Brna (Kubiš). Ke kontaktu s ilegálními organizacemi Perun a ÚVOD dostali doporucení od generála Ingra na mikrofilmu. Spojení s Londýnem nebylo zajišteno prímo, ale pouze pres záchytné adresy. Zde jsem narazil na velký rozpor mezi tím, jak toto popisuje František Moravec ve svých pametech a jak se k tomu staví jiná literatura. Moravec nekolikrát zduraznuje, že parašutisté nedostali žádné záchytné adresy, meli pracovat úplne samostatne, protože Londýn si prý byl vedom toho, že adresy jsou staré a nespolehlivé. V nekterých pramenech je zminováno, že Gabcík a Kubiš byli tesne pred svým odletem prijati prezidentem Benešem. Neexistují o tom žádné záznamy, muselo se tedy jednat o zcela soukromou schuzku, což ovšem prezident casto delával.
2.3 Životní príbehy parašutistu
Slovák Josef Gabcík se narodil 8. dubna 1912 v obci Poluvsie u Rajeckých Teplic. Byl nejmladší ze 4 detí. Jeho otec musel odejít za prací do Ameriky. Když se vrátil, rodina si z vydelaných penez koupila rodinný domek s nejakými polnostmi. Mladý Josef vychodil obecnou, meštanskou a pokracovací školu. Poté byl dán do ucení na kováre v Cechách v Kostelci nad Vltavou. Brannou povinnost si odsloužil v letech 1932 - 34 u 14. pešího pluku dislokovaném v Košicích. Pri službe absolvoval poddustojnickou školu a byl povýšen na desátníka. Byl dobrým, ukázneným vojákem.

Vojenský život mu vyhovoval, proto kvuli hospodárské krizi zustal v armáde jako cetar až do roku 1937. Po bratrove smrti mel prevzít hospodárství, ale radeji se nechal zamestnat v továrne na chemické bojové látky v Žiline. Když se mu pri této nebezpecné práci stala nehoda, odešel pracovat do vojenského skladu chemických bojových látek. Pak prišla mobilizace a on narukoval. Po demobilizaci nevstoupil do nové armády Slovenského štátu a okamžite, dokud byly hranice ješte nedostatecne zajištené, utekl do Polska, kde se formovala ceskoslovenská vojenská jednotka - legion.
Jan Kubiš vyrostl v Dolních Vilémovicích na Trebícsku. Narodil se 24 cervna 1913. Jeho otec - švec si porídil velikou rodinu. Jan mel 13 vlastních i nevlastních sourozencu. Proto musel jít hned po škole vydelávat, pracoval jako sezónní zemedelský delník a také v rousínské cihelne. Vojenskou službu zacal v roce 1935 u 9. roty 31. pešího pluku v Jihlave. Stejne jako Gabcík i on absolvoval poddustojnickou školu. Do války pak ješte prišlo nekolikeré preložení. Byl skvelým vojákem, dobre strílel z pušky a lehkého kulometu, vcetne strelby na pohyblivý terc. Nadrízení ho hodnotili jako kamarádského, tichého, klidného, ukázneného, vytrvalého vojáka s dobrým vystupováním. Po mobilizaci jeho ceta bránila nekolik betonových pevnustek v pohranicí. Potupný ústup nemohl prenést pres srdce a proto 14. cervna 1939 odešel do Polska, do legionu.
A práve v Polsku se jejich osudy spojují a až do smrti se již neodloucí. Na stejné lodi odplují 28. cervence do Francie. Ceskoslovenská zahranicní armáda na západe však ješte nevznikla a oni proto vstoupili do Cizinecké legie, se kterou prodelávali výcvik v Africe. Za mesíc však vypukla válka a oni se mohli zapsat do naší nove se formující zahranicní armády, v hodnosti rotmistru. Zimu strávili v nuzném vojenském tábore na jihu Francie, ale pak už mohli jít na frontu. Behem zimy se seznamují, stávají se nerozlucnými práteli v kasárnách i mimo ne. Boje na fronte však neprobíhaly tak, jak si to dríve predstavovali. Cechoslováci bojovali sice statecne, ale jejich francouzští spojenci príliš rychle ustupovali. Casto zjištovali, že proti Nemcum stojí zcela sami. Projevili velkou statecnost v boji, Jan Kubiš obdržel francouzský válecný kríž Croix de Guerre. 28. ríjna 1940 byl obema prezidentem Benešem osobne udelen Ceskoslovenský válecný kríž. Když Francie padla, byla jejich 1. peší divize rozpuštena, kdo chtel a dostal se na lod mohl odjet do Anglie a dále bojovat. Kdo nechtel mohl jít, kam chtel. Po prevozu lodí se naše vojenské jednotky znovu zformovaly.

Melancholie vojáku po pádu Francie byla využita komunistickou agitací, 530 vojáku z jednotky odešlo a nechalo se radeji do konce války internovat. Gabcík s Kubišem se snažili tomuto masivnímu odchodu osobní agitací zabránit. Z francouzské fronty byli známí jako statecní a dobrí bojovníci a na doporucení svého velitele podplukovníka Zemana-Barovského byli vybráni majorem Paleckem mezi prvních patnáct mužu pro parašutistický výcvik.
Karel Svoboda se tedy kvuli svému zranení nemohl operace zúcastnit. Narodil se 18. ríjna 1912 ve Slaném. Byl spolumajitelem rodinné sodovkárny. Podniku se však nedarilo a on tedy pracoval bud jako úredník a kreslic nebo také jako delník v sodovkárne. Vojenskou službu vykonával od roku 1932 a príslušel k 2. hranicárskému praporu v Trutnove. Byl absolventem poddustojnické školy a velitelem telefonního družstva u technické roty. Z protektorátu utekl v cervnu 1939. Stejne jako Gabcík a Kubiš i on se do Anglie dostal pres Polsko, Cizineckou legii a francouzskou frontu. Spolecne s Kubišem absolvoval parašutistický a sabotážní výcvik. Spolu s ním byl vybrán pro operaci Anthropoid. Pri jednom cvicném seskoku si ale poranil hlavu, musel proto být nahrazen Gabcíkem. Prežil vlastní smrt a trpel pocitem, že si jeho okolí myslí, že se snažil z akce vycouvat. Zanechalo to na nem psychické následky, také utrpel, když byli jeho rodice v roce 1942 zastreleni za prechovávání parašutistu. Žádal, aby byl zarazen do nejaké akce a tak byl 14. zárí 1944 vysazen v Beskydách jako radista skupiny Wolfram. Po výsadku se ocitl sám, nedokázal se orientovat a byl po nekolika dnech zatcen gestapem. Konce války se dockal v koncentracním tábore Flössenburg. Možná bylo štestím, že se operace na zabití Heydricha nezúcastnil.
Bylo by urcite dobré krátce zmínit i Jidáše Karla Curdu, který udal své kolegy parašutisty. Vysoký dvoumetrový muž, tmavé pleti zastával pred válkou místo dozorce financní stráže. Jako vlastenec uprchl do Anglie a nechal se zaradit do speciálního výcviku. Nebylo na nem nic podezrelého, byl dobrým vojákem a vlastencem. Stal se clenem skupiny Out Distance. Po seskoku na území protektorátu se však velmi rychle oddelil od ostatních a odjel za svou bývalou dívkou do Kolína. Pak se nejakou dobu skrýval u své matky na Trebonsku ve vesnici Nová Hlína. Vystrašen krutými narízeními, která byla vyhlášena po spáchání atentátu si chtel zachránit život. V budove pražského Gestapa proto nahlásí vše, co ví. Nevedel sice, kde se parašutisté prímo skrývají, ale alespon udal své kontakty na podzemní organizaci. To gestapo privedlo až ke krypte kostela v Resslove ulici.

Jeho 5 milionu korun odmeny mu umožnilo pohodlný život až do konce války. Dostal byt na Vinohradech, falešnou protektorátní legitimaci, Nemku za ženu a plat 30.000 protektorátních korun. Pro Gestapo zacal delat provokatéra, vydával se za parašutistu a tímto odhaloval ilegální organizace. Na konci války se pokusil z Prahy utéci do amerického zajetí, 5. kvetna však byl chycen a uveznen. Byl postaven pred revolucní tribunál, který se skládal z jednoho profesionálního právníka a ctyr soudcu z lidu, prokurátora a obhájce - všichni byli vybráni národním výborem rízeným komunisty. Dav v soudní síni se byl hotov vrhnout na souzeného. Curda se však choval klidne a arogantne, presne vedel, co ho za jeho zradu ceká. Když se ho na záver soudce zeptal, jak mohl zradit své kamarády, Curda v klidu odvetil: "Myslím pane soudce, že byste za milion marek udelal totéž." Neprojevil žádné výcitky svedomí ani když stoupal na rampu šibenice.
2.4 Letecký výsadek
Vše je pripraveno, všechny tri skupiny sedí v letadle (7 lidí). Krome nich je v bombovnici starého Halifaxu ješte kapitán Šustr, který má za úkol o celém výsadku napsat zprávu. Na letište se prý prišel rozloucit i sám František Moravec. Potrásl si s parašutisty rukou. Gabcík se ho zeptal jestli by mu nemohl ríci neco osobního. Moravec souhlasil a oba poodešli stranou. Gabcík se mu sveril: "Pane plukovníku, stydím se vám to ríci - mám v restauraci dluh 10 liber. Mohl byste to za me vyrovnat?" Plukovník Moravec mohl jen otcovsky kývnout.
Letadlo zacne presne ve 22:00 28. prosince 1941 rolovat po letišti a odlétá smer Cechy. V bombovnici zacne být brzy pomerne znacné horko, pres protektorátní šaty mají muži navlecené ješte gumové helmy a letecké kombinézy. Skupina Silver A je mírne nervózní, vždyt už v letadle sedí poctvrté. Šustr si vše vyrcené pamatuje a pak ve svém hlášení žaluje: "Stejne se zase všichni vrátíme...", ríká Bartoš. Ctyrhodinový let je nepríjemne prerušen 3/4 hodiny po pulnoci, kdy je bombardér napaden neprátelskými nocními stíhaci. Díky dovednosti pilota naštestí unikne. Nad ceskou kotlinou jsou opet nízké mraky, pilot nemuže nalézt doskokovou oblast, tentokrát má ale rozkaz provést výsadek za každou cenu. První má na radu prijít skupina Anthropoid. Mají být vysazeni u Plzne. Pilot však ve špatném pocasí zamení svetla Prahy za Plzen a parašutisty vysadí nedaleko Prahy u obce Nehvizdy.

Obe další skupiny byly také vyhozeny z letadla na špatném míste.
Tri padáky (Gabcík & Kubiš & vak se zbranemi) se pomalu snesly na zasnežené pole nedaleko Nehvizd, vesnice ležící 15 km od Prahy smerem na Hradec Králové. To však naši hrdinové ješte nevedí. Dopad nebyl bez problému, Gabcík si pri prudkém nárazu na stenu silnicního príkopu narazil palec u nohy. Noha notne otekla a on se dokáže pouze belhat. Na cestu do Plzne není ani pomyšlení. Padáky provizorne zakopali, lopatky a prilby ukryli prozatím v polní boude zahradníka Sedlácka. Zbytek noci proleželi schovaní v opušteném lomu nedaleko vesnice. Ráno zjistili, že místo kde nyní jsou, svým popisem vubec neodpovídá tomu, na co je pri výcviku pripravovali a navštíví místní faru. Farári zalžou a predstaví se jako uprchlíci z Nemecka, kterí se potrebují dostat do Prahy. Gabcík S Kubišem se od nej dozvedí, kde se práve nacházejí. Navzdory velké vzdálenosti a Gabcíkovu zranení se rozhodnou odjet do Plzne na kontaktní adresy k Václavu Královi a k Václavu Stehlíkovi do Rokycan. Zde je k Gabcíkovi privolán lékar MUDr. Cáp, který mu ošetrí zranené chodidlo. Teprve odtud se presouvají do Prahy. Pres mlynáre Baumana, který bydlí u Nehvizd se napojí na sokolskou odbojovou organizaci známou jako Jindra (OSVO obec sokolská v odboji). Nácelník vysocanského Sokola Jaroslav Piskácek se jim rozhodne pomoci. Do tajemství zasvetí nekolik rodin, které se mají o Gabcíka s Kubišem starat, skrývat a živit je. O to se postarají rodiny Fafkova, Novákova, Svatošova, Moravcova a Khódlova. Nezapomneli ani na provizorne zakopané padáky a zbrane, lopatky a prilby ledabyle ukryté v zahradnické boude. Kubiš se behem ledna do Nehvizd ješte ctyrikrát vrátí, aby vše uvedl do porádku. Zbrane, trhaviny a munici dopraví spolu s panem Khódlem postupne do Prahy a s pomocí ilegální organizace je uschová poruznu po meste, napríklad v budove kuželníku na Proseku, ci na detském hrbitove v Dáblicích. Z duvodu utajení veci samozrejme pozdeji ješte nekolikrát zmení místo svého uskladnení. Jejich spolupracovníci z ilegální organizace jim seženou fiktivní lékarská potvrzení ruzných nemocí do pracovních knížek, aby se behem pracovní doby mohli volne pohybovat po Praze. V únoru 1942 naváží kontakt s ilegální skupinou okolo docenta V. Krajiny. Parašutisté se s nimi rozdelí o cást své výzbroje (výbušnin) a výstroje. V jednom strašnickém byte provedou také instruktáž o vyhledávání a vytycování ploch pro príjem zbraní z letadel.
Nikdo z jejich pomocníku ale neví nic o jejich skutecném poslání. Parašutisté tvrdí, že byli vysazeni kvuli jistým sabotážním úkolum.

Teprve pozdeji podzemní hnutí z nepatrných náznaku vytuší, co je skutecným cílem rotmistru Gabcíka a Kubiše.

c2.5 Skrývání, prípravy a kontakty
Londýn se samozrejme zajímal o to, co se deje se skupinou Anthropoid. V rádiové depeši urcené skupine Silver A z konce února odvysílal záchytné adresy Anthropoidu a kontaktní heslo. Velitel skupiny Silver A - Alfréd Bartoš vyslal svého podrízeného Josefa Valcíka, aby Gabcíka a Kubiše v Praze nalezl. Londýn dostal 5. brezna depeši, že oba rotmistri zatím žijí úspešne ilegálne v Praze. V té dobe si již parašutisté vytvorili vlastní kontakty, vlastní sít. Ocitli se v samém stredu struktur podzemních organizaci ÚVOD, Perun a Jindra. Nejvýznamnejší pro ne bylo spojení s kapitánem V. Morávkem a s ucitelem Janem Zeleným. Zelený zarizoval jejich ubytováni a hlavne je v jejich myšlenkách na atentát bezvýhradne podporoval. Zajistil pro ne také duležité informace o Heydrichove denním programu, které získal od svého bývalého žáka Františka Šafaríka, pracujícího v úrade na Pražském hrade. Pocátkem dubna svitla nadeje na provedení atentátu. Ríšský protektor se totiž se svou rodinou prestehoval z ostre hlídaného Pražského hradu na zámek v Panenských Brežanech. Tento komfort v bydlení však pro nej znamenal skoro denní dojíždení do zamestnání, do úradu na Hrade. Atentátníkum se tak otevrel obrovský prostor pro provedení akce.
28. brezna 1942 byla z letounu vysazena další tríclenná skupina z Anglie. Její kódový název byl Out Distance a skládala se z nadporucíka Adolfa Opálky, rotmistra Karla Curdy a desátníka Ivana Kolaríka. Hlavním úkolem této skupiny byla operace Canonbury, tedy bombardování Kováren zbraní nové Evropy - plzenské Škodovky letouny RAF. Jelikož se britské letectvo v roce 1942 ješte nedokázalo plne orientovat nad ceskou krajinou a melo potíže s vyhledáváním cílu, mela skupina Out Distance pomocí speciálního radiomajáku navést bombardéry na cíl. Bohužel krátce po pristání skupiny byl tento drahocenný prístroj ztracen. Operace však mela být provedena stuj co stuj. Navádení letadel melo být provedeno nouzovými signály - ohnem. Skupine Out Distance pritom mela pomáhat skupina Anthropoid. V noci z 25. na 26. dubna parašutisté zapálili stoh a stodolu nedaleko plzenských škodových závodu. Bombometcíci sedící v britských letounech však odvedli mizernou práci. Malý náklad tríštivých pum (2,400 kg) vysypali na pole a louky 8 km daleko od Škodovky. Nálet je ješte jednou neúspešne zopakován v kvetnu, ale už bez navádení ze zeme a stane se opet velkým zklamáním. Nálety na Škodovku jsou zastaveny až do posledního mesíce války, kdy je masivním náletem závod témer znicen.

Vtírá se myšlenka, zda to nemelo poškodit budoucí poválecnou konkurenci. Pravdou však zustává, že Škoda Plzen byla ke konci války témer to jediné, co dodávalo Nemcum zbrane a munici.
Vratme se znovu k našemu hlavnímu tématu, k samotnému atentátu na Heydricha. Jak si vedou dva muži pohybující se v hluboké ilegalite po Praze? Plánují a vymýšlejí jak odstranit Heydricha. Už na to nejsou sami, behem casu se k nim pridalo nekolik pomocníku. Mezi nimi je i nadporucík Opálka, jehož skupina se po chaotickém výsadku rozpadla. Z odbojáru jsou jejich nejduležitejšími pomocníky ucitel Zelenka a mladý Moravec, mladík z rodiny, která je ukrývala.
Jejich první plán byl koncipován jako železnicní prepadení zvláštního salónního vlaku ríšského protektora. Vše se melo odehrát nedaleko Královské obory na Buštehradské trati. Útok mel být zahájen tím, že muž v železnicárské uniforme vrhne na Heydricha bombu. Tímto mužem mel být pravdepodobne Jan Kubiš. To melo být signálem pro ceského strojvudce lokomotivy, který mel zastavit vlak nedaleko Královské obory, kde mel být mezi stromy skryt Josef Gabcík, jako ostrelovac vyzbrojený samopalem Stengun. Z celé akce sešlo, protože ceský personál Heydrichova osobního vlaku byl z bezpecnostních duvodu bezezbytku nahrazen personálem nemeckým.
Druhý pokus o atentát se mel konat nedaleko Heydrichova sídla v Panenských Brežanech. Na jižním okraji vesnice, kde silnice na Prahu prochází rídkým lesíkem, zamýšleli atentátníci natáhnout ocelové lanko, které by protektoruv automobil dostatecne zbrzdilo. Pak už to melo býti jednoduché, krátká dávka ze Stengunu a hozená bomba. Jenže jaké jsou šance na únik? Nejsou pro útek lepší pražské ulice než les a pole? Ti dva však byli rozhodnuti splnit svuj úkol za každou cenu. Nekdy okolo 4. kvetna cekali v onom rídkém lese u silnice na svou obet. V provedení atentátu jim na poslední chvíli zabránil nadporucík Opálka.
Domácí odboj nebyl Kubišem a Gabcíkem prímo informován o tom, že chtejí zabít Heydricha. Parašutisté se o tom nikdy prímo nezmínili, tvrdili, že jejich úkolem jsou sabotážní akce. Plnou pravdu vedelo málo lidí, prímo se podílejících na prípravách, napríklad ucitel Zelenka. Z jistých narážek a neprímých dukazu však odboj nabyl tušení, že hlavním úkolem parašutistu je zabít Heydricha. Odbojové organizace se postavily ostre proti. Uvedomily si, co by atentát stál ceské krve, kolik Cechu by za nej zaplatilo životem. Báli se také o svou samotnou existenci, tušili, že rozsáhlé represálie by urcite zcela rozdrtily odboj.

Pomocí rádiové depeše se tedy snažily presvedcit Londýnské vedení, aby parašutistum vydalo rozkaz atentát neuskutecnit. Pomocí vysílacky Silver A byla 4. kvetna vyslána depeše znející takto:
".. Žádáme, abyste pres Silver dali príkaz, aby atentát nebyl vykonán. Nebezpecí z prodlení, dejte príkaz obratem!"
Plukovník Moravec však na tuto depeši nechce odpovedet tak, jak si to odboj preje. Radeji proto neodpovídá vubec. Cas plyne, odboj ceká na odpoved, ale nedocká se. Nikdo už nemuže Gabcíka s Kubišem zastavit.
2.6 Osudová zatácka
Datum, které si Gabcík s Kubišem stanovili pro tretí pokus o atentát, je 27. kvetna 1942. Místo, kde si na protektora pockají, je zatácka križovatky pod Vychovatelnou v Praze - Kobylisech. Atentátníci mají vypozorováno, že protektor, když jede do práce, tudy projíždí svým kabrioletem obycejne okolo pul desáté dopoledne. Pri nekterých cestách doprovázejí protektoruv mercedes ješte dva policejní vozy. Zatácka je príkrá, ridic je v ní vždy nucen znacne pribrzdit. Práve zde by mohl být vhodný okamžik pro dva atentátníky. Jeden vystrelí dávku ze samopalu a druhý vrhne odlehceným protitankovým granátem. Plán pocítá ješte s tretím mužem. Tím je rotmistr Josef Valcík ze skupiny Silver A. On bude stát v Kirchmayerove ulici asi 100 metru dále a dá kolegum vcasný signál odrazem zrcátka, že protektoruv vuz prijíždí.
Všichni tri muži prijíždí na vybrané místo pohromade na kolech tesne pred devátou hodinou ranní. Valcík se od skupinky oddeluje dríve a zaujímá své místo v Kirchmayerove ulici. Muži nevzbuzují nicím nežádoucí pozornost, vypadají, že jedou do práce. Kubiš má na sobe tmavý oblek a klobouk, Gabcík je v hnedých sportovních šatech. Sesednou z kol a zatácku projdou pešky. Oba odstaví kola k ohrade, Kubiš z nej sundá aktovku, ve které má dva upravené protitankové granáty. O kus dále opre Gabcík svuj dámský velocipéd. Na ridítkách je odrená aktovka zakrytá balónovým pláštem. Úplne na dne aktovky se nachází samopal Stengun, momentálne rozmontovaný na tri cásti. Na nem je vrstva sena a úplne navrchu je capka z velbloudí kuže s nápisem Bílá labut. Gabcík se chvíli sklání nad svým dámským velocipédem, jako když neco opravuje. Ve skutecnosti však poslepu kompletuje samopal, ukrytý pod balónovým pláštem. Všichni stojí na svých místech, Gabcík má pod balónovým pláštem ukrytý samopal, Kubiš drží aktovku se dvema bombami. Postávají na chodníku v zatácce, Valcík je 100 metru výše v Kirchmayerove ulici. Dravci cekají na svou korist.
Heydrich má toho dne velmi naspech. Po krátké zastávce na Hrade musí ješte dnes odletet do Berlína.

Hodiny na veži ukazují za deset minut deset hodin, když jeho šestisedadlový nepancérovaný mercedes rízený jeho osobním strážcem SS-oberscharführerem Kleinem, vyjíždí ze zámku na cestu ku Praze. Osudovou chybou se stal výber ridice, kdyby jako obvykle rídil protektorovo auto jeho šofér Willy, Heydrich by atentát pravdepodobne ve zdraví prežil (viz níže). Závažný dopad melo také to, že kvuli zdržení nechtel nechat privolat policejní eskortu. Auto letí po silnici 80 kilometrovou rychlostí z Panenských Brežan ku Praze pres vesnice Zdiby, Chabry a Kobylisy. Rychle se blíží k prudké zatácce v Kobylisech.
Trojice atentátníku je zatím cím dál více nervózní, Valcík si pripaluje jednu cigaretu za druhou. Již dlouho postávají na svých místech. To by se nekomu, treba ceskému strážníku mohlo zdát podezrelé. Konecne Valcík dává tem dvema v zatácce znamení ostrým paprskem svetla, po Kirchmayerové ulici se blíží sportovní automobil. V okamžiku, kdy vuz vjíždí do zatácky, zastavuje na své zastávce v zatácce tramvaj císlo 3. Prišla chvíle rotmistra Gabcíka. Heydrichuv šofér v zatácce zpomaluje a Gabcík se vrhá do silnice. Vypadá to, jako by se snažil dobehnout tramvaj. Ridic Klein musí ješte více pribrzdit, pakliže nechce chodce zajet. Gabcík odhodí balónový plášt a na slunci se zaleskne samopal. Klein na to zareagoval špatne. Místo aby okamžite sešlápnul pedál plynu a odjel, šlápne na brzdu a zacne vytahovat z pouzdra pistoli. Tohle by Willy asi nikdy neudelal. Gabcík zamírí na vysokého muže a stiskne spoušt. Nic, ani jedna kulka neopustila hlaven. Zbran je k nepotrebe, první náboj ze zásobníku se vzprícil a nevjel správne do hlavne. To se u Stengunu stává a byla to jenom Gabcíkova chyba, že si pri kompletaci zbrane hmatem neoveril, zda je náboj správne zasunut v hlavni. Gabcíkovu chybu však ješte muže napravit jeho kolega Kubiš, který v ruce drží bombu. V krátkém okamžiku ji vrhne na cíl. Bomba dopadne k pravé zadní cásti auta a pri výbuchu vytrhne pravé dvere z pantu a promáckne plech dovnitr. Zranený Heydrich se ve voze vztycí, snaží se vytáhnout pistoli a vystrelit na Kubiše, kterého strepiny z bomby zranily v obliceji. Zmatený Heydrich však nezasune do pistole zásobník a tak cvaká kohoutkem zbytecne. Dlouho to nevydrží a svalí se k zemi se slovy: "Rufen Sie die Burg an!". Kubiš utíká ke kolu a rychle ujíždí smerem k Libni. Gabcík má v patách nezraneného zabijáka Kleina. Odhodí nepotrebný samopal, vytáhne revolver a prchá smerem k ulici Na Zápalcí. Krátká honicka koncí tím, že Gabcík usmrtí Kleina dvema ranami. Nezdržuje se na míste, kolo nechává ležet tam, kde je a beží k Trójskému mostu, kde splyne s davem.

Tretí muž - Valcík vypadá, že s atentátem nemá nic spolecného a muže se snadno vytratit. Strážník, který pribehne ke zranenému Heydrichovi, ho nechá naložit do dodávky vezoucí krémy na boty a odváží ho do blízké nemocnice Bulovka.
3. Velká pátrací akce
3.1 Heydrichovo dedictví
Zastupující ríšský protektor Reinhard Heydrich nebyl ale mrtev, byl jen zranen. Nejlepší lékari Tretí Ríše se sjeli do nemocnice Bulovka v Praze, aby mu pomohli od jeho utrpení. Klid a bezpecí v nemocnici hlídali ve dne v noci hlídky SS, lékari u nej také drželi stálou stráž. Jednoduchá operace brišní dutiny dopadla dobre. Z protektorova tela byla vynata strepina, kousek plechu, útržek látky a i jeho slezina. Plech a špína z auta však do tela zanesly infekci a Heydrich dostal zánet brišní dutiny. Tomuto zánetu v ranních hodinách 4. cervna podlehl. Heydrich byl vlastne jediný vysoký nacista, který zahynul behem války. Byl mu prichystán pompézní pohreb, vlastne pohrby dva. Jeden se mel konat v Praze a druhý v Berlíne. Vecer 5. cervna bylo jeho telo prevezeno z Bulovky na Pražský hrad ulicemi lemovanými príslušníky SS s pochodnemi v rukou. Rakev s jeho ostatky byla po dva dny vystavena na prvním nádvorí Hradu a kolem procházeli nekonecné davy Cechu a Nemcu. První pohreb se konal na Pražském hrade 7. cervna a úcastnil se ho i sám Himmler. Telo pak bylo prevezeno na delové lafete pres Karluv most na Hlavní nádraží, kde bylo naloženo na zvláštní vlak smerující do Berlína. Tam se 9. cervna konal druhý pohreb za úcasti Vudce a všech vysokých nacistických pohlaváru.
Již 27. kvetna ve vecerních hodinách byl Státním tajemníkem Frankem vyhlášen vyjímecný stav nad celým územím protektorátu:
"V dusledku atentátu na zastupujícího ríšského protektora SS-obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:
Clánek I. Na podklade paragrafu narízení ríšského protektora v Cechách a na Morave o vyhlášení civilního vyjímecného stavu ze dne 27. zárí 1941 se s okamžitou úcinností vyhlašuje civilní vyjímecný stav nad celým protektorátem Cechy a Morava.
Clánek II. Na podklade paragrafu 2 výše uvedeného narízení narizuji: Kdo osoby, které mely úcast na spáchání atentátu prechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vedomost o jejich osobe anebo o jejich pobytu, neuciní žádné oznámení, bude zastrelen se svou rodinou.
Clánek III. Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze 27. kvetna 1942
Ríšský protektor v Cechách a na Morave v zastoupení: K. H. Frank"
Hitlerova první reakce, když se dozvedel o atentátu, byla, že narídil náhodne pozatýkat a popravit 10.000 Cechu.

Frank ho však dokázal presvedcit, že by to byl nesmyslný cin, který by vlastne nahrával do rukou spojencum, protože po takovémto vraždení by se zcela jiste zvedla velká vlna odporu vuci Nemcum. Poukázal na to, že továrny pracují podle plánu a že se sklízí bohatá úroda. Toto všechno mohlo být rozsáhlými krvavými represáliemi poškozeno. Místo toho navrhl vyhlásit rozsáhlou pátrací akci po atentátnících. Frank hlavne doufal, že on sám se po Heydrichove smrti stane protektorem. Hitler tomu však neprál, nechtel mít za protektora pouhého sudetského Nemce, Frank tedy stále zustal pouze státním tajemníkem. Podle puvodního Hitlerova plánu se protektorem mel stát nechvalne známý SS-gruppenführer von dem Bach, který byl známý svou krutostí a bezohledností. Hitler chtel, aby Cechy vykoupal v krvi a poucil je o vernosti k ríši. Von dem Bacha však nebylo možno z jeho funkce na Ukrajine uvolnit. Ješte když Heydrich bojoval na Bulovce o život, byl už vystrídán. Jeho nástupcem se stal generálplukovník police a SS-oberstgruppenführer Kurt Daluege, jenž v dobe atentátu práve pobýval v Praze, kde si lécil paralýzu vyvolanou pravdepodobne syfilidou. Nebyl zatím prímo jmenován protektorem, dostalo se mu pouze titulu Vedením záležitostí poverený.
3.2 Pátrání a msta
Rozsáhlou pátrací akci mají rídit ty nejvetší nacistické policejní kapacity. Do Prahy rychle pricestují SS-gruppenführer a generálporucík policie Heinrich Müller (šéf Gestapa), SS-gruppenführer a generálporucík policie Arthur Nebe (šéf Kripa), SS-obersturmbannführer Schellenberg (zahranicní zpravodajská služba) a SS-obergruppenführer dr. Ernst Kaltenbrunner (nástupce Heydricha jako šéfa RSHA).
Již první noci po atentátu je rozpoutána tzv. velkorazie. Do akce bylo nasazeno 4.500 príslušníku sicherheitspolizei, ordnungspolizei, SS, SA, protektorátní policie a wehrmachtu. Mesto bylo hermeticky uzavreno, ozbrojené skupiny procházely liduprázdnými ulicemi a mely za úkol prohledat byty, sklepy, pudy a jiné všemožné úkryty. Bylo zatceno 541 osob, ale vetšina byla po prezkoumání totožnosti opet propuštena. Výsledky byly celkove velmi chabé. Ciste náhodne se policii dostal do rukou težce zranený významný komunistický funkcionár Jan Zika.
Odborník v kriminalistice Arthur Nebe zacne s presnou detektivní prací. Nechává zajistit vše, co pachatelé zanechali na míste cinu. Tyto veci jsou po dukladném rozboru vystaveny ve výkladu obchodního domu Bata v dolní cásti Václavského námestí. Jsou nafoceny a natoceny, jejich obrázky spolu s popisem dvou pachatelu se objevují v novinách a v kinech. Každý, kdo o nich neco ví, se má prihlásit na nejbližší policejní stanici.

Pakliže bude nekdo neco zamlcovat, bude zastrelen s celou svou rodinou. Dukazy na míste nalezené jsou: dámský velocipéd, samopal Stengun, nejaká munice, béžový balónový plášt a dve aktovky. První obsahuje jenom slámu a cepici zrízence z obchodního domu Bílá labut, ale v druhé policisté naleznou bombu, pravdepodobne identickou s tou, která byla použita proti protektorove vozu. Odborníci z Berlína zjistí, že je podobná tem, které byly používány Brity v severní Africe proti nemeckým tankum. Nebe chce rozvinout precizní, jemnou detektivní operaci a na výpomoc si z Berlína povolává 95 kriminálních detektivu.
Mimo jemnou kriminální práci však použijí ješte dve opatrení, které se nakonec ukáží být tím rozhodujícím. Za prvé je vydáno další narízení:
"Osoby, které se zdržují v protektorátu, aniž se prihlásili k pobytu, a které dokoncily 15. rok veku, musí se ihned policejne prihlásit u ohlašovacího úradu. Poslední lhutou k prihlášení je pátek 29. kvetna 1942, 24 hodina nocní. Ohlašovací úrady jsou otevreny denne od 7 do 24 hodin. Kdo by se do soboty 30. kvetna 1942 ješte bez prihlášení zdržoval v protektorátu, bude zastrelen. Rovnež budou zastreleny osoby, které neprihlášené osoby od soboty 30. kvetna 1942 u sebe prechovávají. Z prihlašovacích povinností jsou vynati nemectí státní príslušníci."
Za druhé je vyhlášeno i vnadidlo. K. H. Frank slíbí 10 milionu protektorátních korun tomu, kdo poskytne údaje vedoucí k dopadení pachatelu. Cástka se zdvojnásobí po prohlášení protektorátní vlády, která slíbí stejne velký obnos. Jak bývá zvykem, je vyhlášeno, že kdo tyto informace zná, ale neohlásí je, bude zastrelen. Ceské cetnictvo musí obcházet domácnosti a predkládat obrázky nalezených vecí. Pri té príležitosti mají také kontrolovat, jestli se v domácnostech neskrývají hledané osoby. 95 povolaných kriminalistu na svou práci nestací, proto Daluege povolává výpomoc ze sousedního Nemecka a Rakouska. Do protektorátu prijede na 60.000 príslušníku tzv. schutzpolizei. Všude se delají prohlídky a štáry. Všechny temné kouty domu jsou prohledány, byty provereny. Po parašutistech však není vidu ani slechu, žádný z nich ješte nebyl zatcen. Místo nich však bylo zadrženo 13.119 obcanu. V prvních pár dnech následujících po atentátu bylo pro schvalování atentátu zastreleno 231 lidí, pro prechovávání zbraní 42, pro spojení s cizinou a ukrývání neprátel ríše 343, pro nehlášení pobytu 77. Zcela urcite to však nejsou úplná císla. V podmínkách stanného práva mohl jakýkoli ozbrojenec zastrelit kohokoli.

Denne jsou v novinách, rozhlase a na plakátech vyhlašovány nové a nové seznamy popravených.
3.3 Lidice
Definitivní odplatou Cechum se však melo stát neco mnohem zrudnejšího. Nemeckou odplatou melo být znicení celé jedné ceské vesnice. Jejich cílem bylo, aby celý národ videl, co se mu stane, když se postaví Nemecku. Proto byla celá operace zdokumentována a zfilmována, každý se o ní mel dozvedet. Nedaleko Kladna ležela vesnice Lidice s témer petisty obyvateli. Krátce po Heydrichove pohrbu Hitler a Frank rozhodli o jejím znicení. Proc si vybrali zrovna Lidice, zcela bežnou a normální vesnici? Záminkou pro vyhlazení Lidic se stal pochybný dopis, který byl zadržen v jedné továrne ve Slaném. Tajemný dopis vypadal, jako by jeho odesílatelem byl jeden z atentátníku. Jisté narážky smerovali ke dvou mladým mužum z Lidic, sloužícím v naší zahranicní armáde. Tato hypotéza stacila Hitlerovi a Frankovi, aby rozhodli o zniceni celé obce.
10. cervna 1942 byli Lidice vyhlazeny. Obec byla obklícena vojskem, lidé byli vyvedeni z domu a zacala domovní prohlídka. Nic, co bylo nalezeno, nenasvedcovalo o nejakých kontaktech vesnice s parašutisty. Nalezeny byly pouze dve lovecké pušky a rezavý revolver. Gestapo ale nastrcilo pár dalších dukazu - vysílacku, zbrane, munici, nelegální tiskoviny a ješte velké množství zboží podléhajícího rízenému hospodárství - zcela dostatecný duvod pro srovnání vesnice se zemí.
Rozkaz podle kterého byly Lidice srovnány se zemí znel takto:
1. Všichni dospelí muži budou zastreleni.
2. Všechny ženy budou odvezeny do koncentracního tábora.
3. Deti shromáždit a v prípade možnosti jejich ponemcení je predat nemeckým rodinám do ríše. Zbytek bude prevychován jiným zpusobem.
4. Obec vypálit a srovnat se zemí.
Všech 199 vesnických mužu starších 15 let bylo na návsi postaveno ke zdi a zastreleno, 184 žen bylo odvezeno do koncentracního tábora Ravensbrück, 7 do Terezína a 4 tehotné do nemocnice v Praze. Z celkem 98 detí bylo 88 dopraveno do koncentracního tábora v Lodži, kde pozdeji zahynuly a 7 do detského domova v Praze. Pouze 3 byly shledány kvalitní rasy a byly predány na vychování do nemeckých SS-rodin. Majetek a polnosti byli zabaveny. Domy byly vyhozeny do vzduchu a to co z nich zbylo bylo rozježdeno pásy tanku. Nakonec do vsi nastoupila ríšská pracovní služba a vše dukladne prekopala. Nemci znicili Lidice stejne dukladne jako Rímané staroveké Kartágo. Chlubili se, že tam kde stály domy bude již navždy rust jenom kukurice.
Srovnání domu se zemí bylo už jenom smutnou kulisou. Lidé z vesnice, kterí té noci nebyli doma svému osudu také neunikli. Gestapo je pecive postupne vyhledalo a nechalo popravit.

Jméno vesnice melo být vymazáno z map. Ve svete se masakru dostalo velkého ohlasu, mnoho neutrálních zemí odsoudilo pocínání nacistu. Nekolik vesnicek z jižní Ameriky nese na vecnou památku jméno obce Lidice. Naše londýnská exilová vláda dokonce navrhla, aby bylo vytipováno nekolik podobných vesnic v Nemecku, kterým by pak byl prichystán stejný osud leteckým bombardováním. Tento zámer však nemohl být pro permanentní nedostatek letounu uskutecnen.

3.4 Kostelní krypta
Lidé umírají, stovky jsou jich nakládány do rakví na vojenské strelnici v Kobylisech. Atentátníky však nikdo ani nezahlédl, jako by se po nich zem slehla. Kubiš s Gabcíkem bezpecne prchli z místa cinu. Uchýlili se k rodinám, které je již dríve skrývaly - Gabcík odpocívá u rodiny Fafkovy, Kubiš je hostem rodiny Ogounových. Rozsáhlou nocní pátrací akci jednoduše prospí a dovídají se o ní až druhý den ráno. To ráno si také v novinách mohou precíst první dlouhé seznamy popravených. Je jim jasné, že za dané situace se již dále nemohou skrývat v bytech odbojáru. Naštestí je pro ne nalezen bezpecný a kvalitní úkryt v katakombách podzemní krypty pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metodeje, kde duchovní pravoslavné církve skrývají ješte další parašutisty. Gabcík s Kubišem se tedy premístí do studené, temné a zatuchlé krypty, kde se skrývá již dalších 5 parašutistu z jiných skupin - tedy Adolf Opálka ze skupiny Out Distance , Josef Valcík ze Silveru A a pak ješte 3 další parašutisté z nejnovejší záložní skupiny vyslané Londýnem - Jaroslav Švarc, Josef Bublík a Jan Hrubý. Ti tri poslední byli vysazeni koncem dubna nekde u Krivoklátu. Než se stacili rozkoukat, vypukla Heydrichiáda, pred kterou se museli stáhnout do úkrytu. Odboj je vybavil dekami a jídlem, 7 mužu musí být denne zásobováno. Mají ti muži vubec nejakou nadeji? Každý z nich doufá, že si pro ne priletí letadlo, o které si reknou ješte fungující vysílackou Silveru A. Do té doby však ješte musí cekat až se situace trochu zklidní. Nejlepší by bylo, kdyby se dostali ven z nebezpecne sledované Prahy. Nocní útek nepripadá v úvahu, platí nocní zákaz vycházení. Další návrh zamýšlí použít pohrební vuz a parašutisty vyvézt v rakvích. Brzy se ale zjistí, že kontroly na výpadových cestách z Prahy peclive kontrolují i prepravu nebožtíku. Bulharští dovozci vín také nyní nehodlají riskovat a vyvézt parašutisty ze zeme v prázdných sudech.

Nezbývá tedy než cekat a trápit se v ošklivé, strašidelné hrobce.
Neodvažuji se spekulovat, zda by parašutisté prežili rozsáhlé pátrání, nebýt toho, že jeden parašutista zradil. Je docela možné, že parašutisté mohli prežít pátrání neodhaleni. Bohužel se našel zrádce - Jidáš, který zaprodal své kamarády. Tím zrádcem byl Karel Curda, clen rozpadlé Opálkovi skupiny Out Distance. Curda se po dopadu príliš nezajímal o nejakou sabotážní cinnost, odebral se ke své mamince na Trebonsko. Skrýval se na pude matcina domu ve vesnici Nová Hlína. Bývalý statecný parašutista má strach, bojí se o svuj život a také o život své matky, která ho prechovává. Zvlášte poté, co jsou po atentátu vydána narízení o prihlašovací povinnosti. Curda sleduje, jak mu pomalu ubývá cas, blíží se datum, po kterém se neodvratne stane psancem, bez nároku na život. Pusobí na nej i obrovská výše odmeny. Taková, že by mu v prípade vítezství Nemecka stacila na bezstarostný život až do smrti. Treba si i myslí, že nesmyslné vraždení nevinných lidí bude zastaveno poté, co Gestapo dopadne skutecné atentátníky. Když se tedy v novinách objeví nabídka amnestie pro toho, kdo pomuže pri vyšetrování, Karel se rozhodne jednat. Na cetnickou stanici v Benešove pošle 13. cervna anonymní udání, ve kterém oznací Jana Kubiše a Josefa Gabcíka za ty, kterí zabili protektora. Konecne se 16. cervna osobne dostaví do pražské úradovny Gestapa, kde se predstaví jako anglický parašutista. Vyšetrovatel Heinz Jantur v duchu zajásá a potvrdí zrádci, že v prípade, když jeho informace povedou k dopadení parašutistu, bude amnestován. Curda tedy vypoví vše, co ví. On vlastne vubec neví, kde se parašutisté skrývají, zná akorát své odbojárské spojky. To však Gestapu bohate stací. Stejne však neujde výslechu za použití násilí, gestapáci z nej vytlucou vše co ví. Ví komu patrí kolo nalezené na míste cinu, patrí paní Moravcové, jejíž rodina prechovávala chvíli parašutisty. Ona a její syn parašutistum hodne pomáhali. Když do jejich bytu vtrhne gestapo, statecná paní Moravcová polkne jed. Její manžel toho moc neví, gestapáci se od nej nic nedozví. Ale jejich mladický syn Vlastimil zazpívá. Byl príliš mladý na to, aby vydržel nesnesitelné mucení. Od nej se Gestapo v noci ze 17. na 18. cervna dozví o kostelním úkrytu v Resslove ulici.
Samotný poslední zátah zacne 18. cervna ráno ve 4 hodiny a 15 minut. Do akce jsou zapojeni muži z gestapa a 360 mužu z elitního strážního praporu SS Prag. Ke kostelu jsou privezeny težké kulomety a dokonce i lehké polní delo. Pravoslavní duchovní kaplan Petrek a farár Cikl, kterí ví o parašutistech, jsou zatceni a donuceni odemknout vrata od kostela.

Celé rozsáhlé akci velí mladý kriminální komisar SS-sturmführer Heinz Pannwitz. Prvotním zámerem je dostat parašutisty živé. 11 gestapáku vtrhne do kostela, jsou však okamžite pribiti k zemi palbou hlídky z kostelního kuru. Na stráži jsou Opálka, Kubiš a Švarc. Když gestapáci zjistí, že pri pokusu o zatcení by mohly dojít k úhone i jejich vlastní životy, vyklidí rychle pole. Na jejich místo nastoupí muži z praporu SS. Statecní muži z kuru strílejí, brání se. Pri prestrelce však vycerpají všechnu svou munici až na poslední náboj. Ten si každý z nich schovává sám pro sebe. Když palba utichne, muži z SS dobyjí kur s tremi bezvládnými tely. Každý z obráncu si vzal život vlastní rukou, strelil se do spánku. Jeden hrdina je mrtev okamžite, druzí dva zemrou po prevozu do nemocnice.
Zbylí ctyri obránci zustávají dole v krypte s jediným východem a jediným úzkým okénkem a nemíní se vzdát. Ješte než zacne konecná gestapácká ofenzíva dostaví se osobne i státní tajemník Frank. Pokusí se dokonce naoko vyjednávat: "Vzdejte se! Nic se vám nestane!" Strelba odpoví i když do ampliónu promluví Karel Curda. Nemci však porád chtejí, aby jim parašutisté padli do rukou živí. Malým okénkem metají dovnitr bombicky se slzným plynem. Parašutisté je však obratne vyhazují zpátky ven na ulici. Zacnou strílet težké kulomety i delo. Opet bez úcinku. Konecne zavlecou hasici k okénku hadice a pustí do nich vodu. Podzemní krypta se zacne plnit vodou. Esesáci se snaží do hrobky vniknout i poklopem v podlaze kostela. První z nich byli težce zraneni obranou palbou. V okamžiku, kdy obránci vycerpají své poslední náboje palba opet utichá. Ti ctyri jsou nalezeni s ránou v hlave. To je konec parašutistu z Londýna. Zbývají ješte dva ze Silver A - radiotelegrafista Potucek a velitel Alfréd Bartoš. Bartoš spáchá pri pronásledování radeji sebevraždu. Potucek je ve spánku zastrelen ceským cetníkem. Koncí rádiové spojení, odbojové organizace jsou témer zlikvidovány. Sabotážní cinnost umlká. Dopadení parašutistu ovšem neznamená, že Nemci prestanou s popravami.
4. Zhodnocení operace Anthropoid
Na úplný konec si každý autor knihy o atentátu na Heydricha nechává záverecné zhodnoceni, klade si otázku, zda byl atentát prospešným pro samotný ceský národ a vubec pro celou koalici spojencu. Jestli ta reka krve a zed z rakví stála vubec za to. Z toho, co jsem precetl, jsem doufám získal takový prehled, abych snad mohl i já vyjádrit svuj názor.

Mohu ho vyjádrit pouhou jednou vetou: "Já schvaluji atentát na Heydricha!"
Když se zamýšlím nad situací, která panovala na konci roku 1941 a zacátkem roku 1942 nemohu nic jiného, než dát panu plukovníku (pozdeji brigádnímu generálu) Františku Moravcovi za pravdu, nejaká akce byla nutná. Podle mne je duležité na vec nejdríve nahlédnout ze svetového hlediska. Na prelomu let 1941 a 1942 stojí nemecké pancérové divize pred Moskvou, ruská protiofenzíva byla po malém ústupu bezpecne odražena. V Atlantiku zurí ponorková válka, stále více a více lodí je potápeno nemeckými U-boty. V severní Africe Afrikacorps stojí na hranicích Egypta, jen malý kus zeme od životne duležitého pruplavu. Jako kdyby to ješte všechno nestacilo, Japonci obléhají Singapur a dobývají Filipíny. Zkrátka a dobre situace je pro spojence a hlavne Británii takrka kritická. Riziko toho, že se Rusko zhroutí a kapituluje je obrovské. Než by Americané stacili privést do Evropy své mohutné armády, Británie by pravdepodobne musela prosit o potupné prímerí, což by nastalo v prípade, že by padl Suez nebo Atlantik. V tomto okamžiku mi proste pripadá jako zcela samozrejmé, že Britové vyžadují od každické zeme, která stojí po jejich boku proti Hitlerovi, aby ze sebe vydala co nejvíce, prinesla maximum obetí pro spolecnou vec. Na naší exilovou vládu je naléháno, aby v naší okupované zemi zesílilo odbojové hnutí, aby se sabotovala výroba, nicily komunikace. Vždyt v techto okamžicích se v ceských zemích vyrábí kvantum kvalitních zbraní pro Wehrmacht, takrka pokojne, bez odporu. A to jsme spojenci! S tím je treba neco udelat, vždyt cím méne se vyrobí motoru tím méne bude letadel, když budou stát municní továrny nebude cím strílet. Když nemecká armáda nebude mít tolik své techniky a výzbroje, pujde jí snad porazit, nezabije tolik spojeneckých vojáku. Co se od nás tedy chce? Sabotovat, nevyrábet a stávkovat. Tohle všechno ríkají Britové našemu prezidentu Benešovi. Ten si uvedomuje, že už nepomuže pouze vyzývat obcany rádiem k neposlušnosti a sabotážím, setrvávat na tzv. politice na kanapi. Sabotáže vlastne už také nemá kdo rídit a vykonávat. Vždyt odbojové organizace jsou témer zniceny Nemci. Je treba podnítit sabotáže zásahem z vencí, nejakým cinem, který vyzve k následování. Beneš vyzve svého podrízeného Moravce, aby pripravil rozsáhlou sabotážní kampan, která bude provedena ceskými parašutisty. Vše s tím souvisí. První skupina Silver A bude zajištovat spojení rádiem, další skupina Silver B priveze výbušniny, Anthropoid provede atentát na nejakého významného cinitele nacistické mašinérie, Out Distance pomuže pri znicujícím bombardování Škodovky..

Takhle to pujde dál, když lidé uvidí jak je lehké Nemce zasáhnout na citlivém míste, rychle se pridají.
Cítím tedy, že potreba nejaké akce byla bezpodmínecne nutná. Bylo ale nutné zabít práve Heydricha? Nebylo treba lepší vyhodit do vzduchu továrnu nebo nejaký duležitý most? Zabití protektorovo bylo podle mne nutné nejméne ze dvou duvodu. Naše emigrace potrebovala vykonat nejakou hodne významnou akci, která by Ceskoslovensko zviditelnila v mezinárodním merítku, ukázala na ceskoslovenský problém a naznacila, že Ceši a Slováci nechtejí žít pod Nemeckem. A touto viditelnou akcí by težko bylo vyhození jedné továrny do vzduchu, kdyby Nemci chteli, mohli by to klidne ututlat. Zabití Heydricha se zamlcovat nedalo, byla to akce svetového merítka, o které se všude psalo a mluvilo. Druhým duvodem pro atentát je již samotná osoba Heydrichova. Byl strašne nebezpecný treba již jen tím, jak dokázal motivoval ceské delníky ve zbrojovkách a zemedelce. Také behem nekolika prvních mesícu jeho pusobení v protektorátu dokázal rozprášit témer celý ceský odboj. To znamenalo, že ceskoslovenská zahranicní vláda ztrácela cím dále tím více svuj vliv v našich zemích a tomu bylo treba rozhodne zabránit. Za Heydrichovy vlády se také popravovalo více než kdy pred tím, nemysleli si treba pánové z Londýna, že se po zabití Heydricha na post protektora vrátí nekdo více ve stylu pana Neuratha - diplomat ze staré školy? Samotný atentát také vypadal dobre i jako trest, jako vyhlášení rozsudku smrti nad katem ceského národa.
Efekt atentátu byl veliký. Každého sice zarazily potoky krve, které Nemci prolévali, ale práve ty zpusobilo, že Británie anulovala Mnichovskou dohodu. Po tomto krveprolití si už nikdo nedokázal predstavit, že by Ceši a Nemci mohli žít pokojne v jednom státe a to má vliv treba na poválecný odsun Nemcu. Vyvraždení Lidic a Ležáku zapusobilo na celé svetové mínení, zvedla se vlna sympatií k celému našemu národu. V tomto ohledu musím atentát hodnotit jednoznacne pozitivne. Heydrich byl zlocinec, kterému se dostalo zaslouženého trestu.
5. Poznámky
Freicorps bylo hnutí rozšírené po celém Nemecku. Do této organizace vstupovali hlavne bývalí frontoví vojáci a pravicácká mládež. Clenové se honosili antisemitistickými názory, casto se zaplétali do poulicních bitek s komunisty. Na zacátku 20-tých let se podíleli na likvidaci nekolika levicových pucu v Nemecku, dále pak napríklad pomáhali bránit pobaltské státy pred sovetskou agresí. SS - Schutzstaffeln - organizace byla založena v roce 1925 jako elitní kádr NSDAP.

Když její velení prebíral v roce 1929 Heinrich Himmler mela organizace pouhých 290 clenu, pozdeji v Tretí ríši již nekolik set tisíc. SS se delily na tri skupiny: všeobecné SS, oddíly SS Totenkopf (smrtihlav) odpovídající za strežení koncentracních táboru a Waffen SS (zbrane SS). SS kontrolovaly policii, podléhalo jim Gestapo a Sicherheitdienst. K úkolum SS patrilo prispívat k novému usporádání Evropy podle rasových hledisek. V roce 1934 se pocet clenu pohyboval nekde okolo císla 10.000. Úkolem tehdejší SS bylo organizovat vystoupení nacistických pohlaváru a hlavne se starat o jejich ochranu. Z manželství vzešly 4 deti, poslední se narodilo již jako pohrobek. Lina si po válce zarídila z vysoké generálské penze malý, drahý penziónek u Severního more. Bezpecnostní služba nechala v Berlíne zarídit luxusní pánský podnik jménem Salon Kitty urcený zejména pro diplomaty a jiné vysoce postavené pány. Dámská spolecnost prý byla jedna z nejlepších v Berlíne. Nutno ríci, že po celém podniku byly rozmísteny kvalitní štenice a Bezpecnostní služba se tak mnohdy dozvedela mnoho zajímavých informací. Agent K-54 byl jedním z nejduležitejších spojeneckých špiónu v Nemecku. Ve skutecnosti se agent jmenoval Paul Thümel. Pred válkou spolupracoval s ceskoslovenskou tajnou službou vedenou Františkem Moravcem. V prubehu války spolupracoval se spojenci. Informace mnohdy predával pres ceský odboj. To se mu stalo osudným a koncem roku 1944 byl krátce po zatcení své spojky zatcen taky. Schválne prodlužoval výslechy a tak se málem dožil konce války. Bohužel byl mezi 40 posledními zastrelenými vezni z Terezína. 6. Seznam použité literatury a její zhodnocení
Dušan Hamšík a Jirí Pražák: "Bomba pro Heydricha", Praha 1965
Hamšík s Pražákem napsali velmi ctivou, dramatickou knihu. Otázkou zustává, kolik skutecností a faktu kvuli tomu museli upravit. V knize je príbeh atentátu probrán od zacátku až do konce, vcetne Heydrichova životopisu a jeho drívejší kariéry. Teoreticky by bylo možno vycházet jenom z ní. Já si ale myslím, že kniha, tak jak jí autori napsali, je trochu poplatná dobe ve které byla napsána (1965). Usuzuji tak z toho, že autori atentát odsuzují a kritizují londýnskou vládu za jeho provedení. Což bylo od konce 2. svetové války oficiální dogma komunistu.
Jochen von Lang: "Gestapo", Praha 1994
Kniha dobre zpracovává své téma. Rozpracovává také souvislosti, jinde preskocené nebo zmínené pouze okrajove. Heydrich sám je rozpracován oddelene v samotné kapitole.
John Keegan: "Kdo byl kdo ve II.

svetové válce", Brno 1995
Tato kniha se mi dobre hodila v okamžicích, kdy jsem v literature narazil na jméno, u kterého jsem rychle a zkrácene potreboval vedet o koho se jedná a co byla daná osoba zac (napr. Canaris, Dalugee). Jinak je její obsah velmi heslovitý a strucný. Heydrichovi samému je venována zhruba 1 stránka zminující pouze základní fakta.
Jirí Šolc: "Nikdo nás nezastaví", Praha 1990
Pred samotným svým vyprávením se autor zameruje na literaturu která už k atentátu byla napsána. Kriticky hodnotí zejména Moravcova Špióna. Kniha je relativne krátká (celkem okolo 100 stran), což tedy znamená, že treba samotné akci atentátu je venován sotva jeden odstavec. Ackoli je tato kniha mnohem méne obsáhlá než Hamšíkova Bomba pro Heydricha, pro mne práve tato stat byla tou stežejní.
František Moravec: "Špión jemuž neverili", Praha 1990
Tak s touto knihou bylo asi nejvíce problému a zklamání. Prvním dojmem bylo nadšení, že mám k dispozici pameti jednoho z úcastníku celé akce. Ale v okamžiku, kdy jsem knihu srovnal s ostatní použitou literaturou, na svetlo vystoupilo obrovské kvantum rozdílu. Moravec se o techto rozdílech dokonce jmenovite zminuje a vyjmenovává je. Rozhodl jsem se více verit konkurencním knihám, které se mezi sebou více shodovali. Z nich také vyplývá, že Moravcuv charakter nebyl vždy úplne tak dokonalý, jak on sám uvádí. Faktem také je, že knihu po starém pánu prepisovala jeho dcera Hana Disherová a my se mužeme jen ptát, jestli si neco z lásky ke svému otci neprimyslela.
Jan Gebhart, Jaroslav Koutek a Jan Kuklík: "Na frontách tajné války", Praha 1989
Zde jsem toho bohužel príliš mnoho o Heydrichovy nenašel. Bude to asi tím, že kniha zpracovává ceskoslovenskou zpravodajskou cinnost proti hitlerovskému Nemecku od roku 1938, do roku 1941. Doba atentátu do této knihy tedy již nespadá. Presto mi kniha pomohla usporádat si své poznatky o cs. špionáži (agent A-54) a druhé republice. Dovídám se zde veci, které byly vlastním úvodem k atentátu (likvidace prvního podzemního hnutí).
"Praha ve stínu hákového kríže"
Kniha obsahuje nádherné dobové fotografie. Její textová cást je sice ctive napsána, ale venuje Heydrichiáde zoufale krátkou cást.
Betty Trucková a Robert-Paul Truck: "Lékari hanby", Praha 1984
Kniha jako celek je hlavne o koncentracních táborech, ale i o organizaci SS.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Reinhard Heydrich životopis