1. Dětství

Arthur Schopenhauer, německý filozof pesimismu, se narodil ve velmi zámožné rodině. Jeho otec, Heinrich Floris Schopenhauer, byl velmi vzdělaným a myšlenkově nezávislým obchodníkem, nejprve v Gdaňsku, později v Hamburku. Ze svého syna chtěl mít pokračovatele obchodnického řemesla a k tomu udělal potřebné kroky již před jeho narozením. Vydal se se svou těhotnou ženou do Anglie, aby se očekávaný potomek narodil jako Angličan, tedy jako příslušník národa, jež vynikal především obchodem a ekonomikou. Již tehdy mu však osud naznačil, že s jeho synem má jiné plány. Protože budoucí matka trpěla velkými nevolnostmi, manželé se museli předčasně vrátit do Gdaňsku, kde se jim 22. 2. 1788 narodil syn. I pojmenování novorozence patřilo mezi otcovy promyšlené tahy. Zvolil jméno Arthur, jakožto obchodnicky vhodné, neboť ve všech běžných jazycích zůstává stejné. Arthurova matka Johanna Henriette byla inteligentní, avšak trochu lehkomyslnou, nepříliš významnou spisovatelkou, která udržovala styky s básníkem Johannem Wolfgangem von Goethem. Svému synovi vštípila lásku k umění a literatuře. Rodiče synovi dopřávali vše, co jen bylo možné. Touha po svobodě a nesouhlas s tím, že Gdaňsk připadl pruskému státu, se stává příčinou toho, že Heinrich Schopenhauer za velkých ztrát opouští se svou ženou a pětiletým Arthurem domov a stěhuje se do svobodného hanzovního města Hamburku. Za čtyři roky se Schopenhauerovým narodí dcera Adele a otec posílá devítiletého syna do rodiny obchodního přítele Grégoire de Blésimaire, kde Arthur prožívá dva šťastné roky, učí se francouzsky a nachází přítele v mladém Anthime Grégoirovi. Poté je poslán na nejváženější hamburský ústav pro vzdělávání obchodníků, Rungeschovu soukromou školu. Artur však velmi brzy prokazuje, že jeho nadání přesahuje vše, co by se na této škole mohl naučit. Žádá proto otce, aby ho nechal studovat na gymnáziu. S tím však u něj narazil, neboť otec považoval studium humanitních věd za zbytečné a povolání vědce za nevýnosné. Aby syn od této své volby upustil, dal mu na výběr, buď gymnázium nebo několikaletá zahraniční cesta s rodiči, ovšem potom obchodnická činnost. Zvídavý a jazykově nadaný Arthur zvolil druhou variantu. Dlouhodobý pobyt a cestování po Anglii, Francii, Švýcarsku, Rakousku, Slezsku a Prusku bylo pro něj opravdovou praktickou školou. Během celé cesty si vedl deník, do nějž zaznamenával veškeré své dojmy.

Po návratu, v roce 1805 Artur skutečně nastoupil do učení u firmy senátora Jenische, avšak osud zasáhl podruhé. 20. dubna se totiž jeho otec zabil pádem do kanálu. Pro Arthura to byla zprvu velká rána. Po rozpuštění otcova obchodu navždy opouštějí Johanna a Adele Schopenhauerovi Hamburk. Matka se odstěhovala do Výmaru, protože nechtěla mít svého „příliš citlivého“ syna nablízku. Arthur zůstává V Hamburku sám. Váhá mezi povinným pokračováním v obchodním učením a sklony k duchovní práci. 2. Studia a první práce

Teprve po dvou letech, po rozepři s matkou, odchází v červnu 1807 na radu uměleckého literáta Karla Ludwiga Fernowa na gymnázium do Gothy, především aby se naučil klasickým jazykům. Tam ale příliš dlouho nevydržel, protože napsal posměšnou báseň na jednoho z profesorů. V prosinci přechází do Výmaru, kde se stýká s J. D. Falkem a Zachariasem Wernerem. Když dosahuje plnoletosti, je mu vyplacen podíl z otcova dědictví, přes odpor matky gymnázium dokončí a poté začíná v říjnu 1809 studovat na universitě v Göttingenu medicínu, neboť nechce filozofovat z nějakých spekulativních pojmů, ale chce mít jasno o svém těle. Filozof G. E. Schulze upozorňuje Schopenhauera na díla Platona a Kanta, kteří se pro něj od tohoto okamžiku stávají vůdčími autoritami. Na podzim 1812 pak pokračuje studiem filozofie na univerzitě v Berlíně. Kvůli válkám s Napoleonem však hlavní město opouští a 18. 10. 1813 promuje na univerzitě v Jeně s disertací „O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu“. Tato práce se stala základem celého jeho pozdějšího filozofického díla. Mezi její první čtenáře patřil i Goethe, což ho přimělo, aby se s mladým Schopenhauerem seznámil. A to v době, když se Arthur vrátil do Výmaru za matkou, aby se s ní po další nesčetné hádce již do konce života nesetkal.
Roku 1815 píše Schopenhauer pojednání „O vidění a barvách“ („Über das Seben und die Farben“), které o rok později vychází tiskem. Je to náčrt a vypracování první části hlavního díla „Svět jako vůle a představa“ („Die Welt als Wille und Worstellung“). Je přesvědčen o duchovně-historickém významu tohoto spisu, který byl dokončen v březnu 1818 a jehož první díl vychází počátkem roku 1819 u F. A. Brockhause. Výsledkem však bylo pro Schopenhauera, jenž očekával příznivý ohlas, nesmírné rozčarování. Dílo vyvolalo spíše rozpaky a kritiku. Dokonce i jeho přítel Goethe se o něm vyjadřoval velmi zdrženlivě. Dobu tehdy ještě stále ovládal osvícenský optimismus a Schopenhauerovo myšlení se proto jevilo příliš pesimisticky a pochmurně.

Jeho filozofie začala být uznávána od padesátých let devatenáctého století, kdy po neúspěších revolučních zápasů v letech 1848 – 1849 v Německu zavládlo zcela jiné, pesimistické duchovní ovzduší. Po první ráně osudu následuje druhá. Při cestování po Evropě obdrží Schopenhauer v červnu 1819 v Miláně zprávu o krachu drážďanské banky, ve které měl uloženu část svého majetku. Urychleně se proto vrací do Německa, aby zde záležitost vyřešil. Opět se shledává s Goethem. Zdání nepříliš růžové budoucnosti přiměje Schopenhauera, aby roku 1820 zahájil akademickou kariéru jako soukromý docent na berlínské univerzitě. Zde měl ovšem významné postavení jeho hlavní ideový a záhy též osobní protivník, v té době nesmírně uznávaný a vlivný filozof, Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Ať se Schopenhauer snažil sebevíc, neprosadil se a veškeré jeho úsilí nakonec vždy ztroskotalo. To Hegelovi nedokázal nikdy odpustit a proto ho zesměšňoval, jak jen to bylo možné. Naprosto zklamán se stáhl do soukromí. Zpočátku hodně cestoval, ale kvůli nejrůznějším nemocím a hlubokým depresím, stupňovaných ohluchnutím na pravé ucho byl nucen se v roce 1823 vrátit do Německa. Nejprve žil v Berlíně, kde to však bytostně nenáviděl. Přesto tam setrval až do roku 1831, kdy ho odtud vyhnal strach z cholery. Ten však nebyl nijak přehnaný, neboť v listopadu téhož roku je touto nemocí skolen i Hegel. Na nějaký čas se Schopenhauer usazuje ve Frankfurtu nad Mohanem, ale když se jeho zdravotní stav opět zhoršil, přesídlil v červenci 1832 do Mannheimu. Po roce se však do Frankfurtu vrací a rozhodne se zde zůstat již natrvalo.

3. Frankfurt nad Mohanem

Filozoficky je Schopenhauer ve Frankfurtu velmi aktivní. V roce 1836 mu zde vychází dílo „O vůli v přírodě“ („Über den Willen in der Natur“). O dva roky později umírá jeho matka, krátce poté, co ho vydědila ve prospěch sestry. Schopenhauer píše spis „O svobodě lidské vůle“ („Über die Freiheit des menschlichen Willens“), který je o rok později oceněn královskou norskou společností věd a spis „O základu mravnosti“ („Über das Fundament der Moral“). Oba spisy vycházejí v roce 1841 pod společným titulem „Dva základní problémy etiky“ („Die beiden Grundprobleme der Etik). Roku 1840 se objevuje v Schopenhauerově blízkosti dr. Julius Frauenstädt, první z jeho v dalších letech stále hojnějších příznivců. Roku 1843 se stěhuje na adresu Schöne Aussicht 17, do domu, kde přetrvá až do své smrti, obklopen malým kroužkem věrných přátel. O rok později dokončuje druhý díl „Světa jako vůle a představy“ („Die Welt als Wille und Worstellung“) a vychází doplněné a přepracované 2. vydání tohoto Schopenhauerova hlavního díla u Brockhause – bez honoráře.

V roce 1847 se objevuje druhé vydání jeho disertační práce „O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu“. O dva roky později, krátce po posledním shledání, umírá jeho sestra Adele a další dva roky poté (1851) Schopenhauer dokončuje a vydává - a opět bez honoráře - souborný spis „Parerga a paralipomena“ ve kterém jsou zahrnuty menší, populárnější a duchaplně znějící texty v čele s hlavním dílem „Aforismy k životní moudrosti“ („Aphorismen zur Lebenweisheit“). Zvlášť jedovatým sarkasmem proslul pamflet „O univerzitní filozofii“ („Über die Universitäts-Philosofie“), v němž útočí na německou klasickou filozofii, hlavně na Fichta, Schellinga a Hegela. Dále významnější spisy jako „Trancendentální přemítání o zřejmé záměrnosti v osudu jednotlivce“ („Transscendente Spekulation über die anscheinende Absichtlichkeit im Schicksale des Einzelnen“), „Pojednání o duchařství a vše co s tím souvisí“ („Versuch über das Geistersehen und was damit zusammenhängt“), „O úsudku, kritice, chvále a slávě“ („Über Urteil, Kritik, Beifall und Ruhm“), „O učenosti a učených“ („Über Gelehrsamkeit und Gelehrte“), „Samostatné myšlení“ („Selbstdenken“), „O spisovatelství a stylu“ („Über Schriftstellerei und Stil“), „O ženách“ (“ Über die Weiber“), „O hluku a zvucích“ („Über Lärm und Geräusch“), „O smrti“ („Über den Tod“). Pro autora to byly práce vedlejší a jakési pozůstatky, nicméně přinesly mu konečně viditelný úspěch a patří i dnes mezi díla, která jsou pro laické čtenářstvo nejznámější a jsou i nejčastěji čtené. V roce 1854 vychází druhé vydání „Vůle v přírodě“. V této době se sbližuje s advokátem, spisovatelem cestopisů a románů Wilhelmem Gwinnerem, jež se později stává jeho jediným důvěrníkem a prvním životopiscem. Nakonec, po smrti dalšího Schopenhauerova přítele, dr. Martina Emdena, namísto něj, i vykonavatelem jeho závěti. S rostoucím zájmem o Schopenhauerovo dílo roste zájem i o jeho osobu. Proto se roku 1855 objevuje malíř Jules Lunteschütz, který se rozhodl zdarma mistra namalovat. Bylo to ovšem jen z čiré spekulace o budoucí velké hodnotě tohoto díla. Portrét získává statkář Karel Ferdinand a po jeho smrti se dostává do vlastnictví Germánského národního muzea v Norimberku. V den jeho sedmdesátých narozenin (22. 2. 1858) je mu nabídnuto členství v Královské akademii v Berlíně, které odmítá. O rok později vychází třetí vydaní jeho hlavního díla. 9. září 1860 Schopenhauer dostává zápal plic. 18. září ho naposledy navštíví přítel Wilhelm Gwinner a v pátek, 21. září ráno, Arthur Schopenhauer umírá. Pohřeb se koná o pět dní později na Městském hlavním hřbitově.

Ve své závěti učinil universálním dědicem svého majetku, mimo řadu jiných i Fond na podporu pruských vojáků, zřízeném v Berlíně.

4. Osobnost Artura Schopenhauera

Arthur Schopenhauer byl mladším součastníkem velikánů německé klasické filozofie, I. Kanta, J. G. Fichta, F. W. J. Schelinga a G. W. F. Hegela. I když je kritizoval, leccos si z jejich myšlenek vypůjčil. Veřejně se hlásil ke Kantovi a jeho trancendentální teorii poznání, naproti tomu jeho etiku rázně odmítal. Inspiroval se i myšlenkami Fichteho a Schellinga, veřejně se k tomu však většinou nepřiznával. Hegelovu racionalistickou, logicko-dialektickou a optimistickou metafyziku absolutna však jednoznačně odmítal. Ač byl součastníkem německé klasické filozofie, byl přes jisté dílčí podobnosti a shody v zásadě jejím přímým antipodem. V lůně německého idealismu razil cestu k jeho radikálnímu překonání. Zcela právem je hodnocen jako jeden z nejdůležitějších průkopníků poklasické (pohegelovské) filozofie 19. století, z níž z velké části vyrůstá i naše současné myšlení.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Arthur Schopenhauer životopis