Vypravované příběhy pro něj byly přednější. Ve stejném domě jako Kosmas žil i magister Bruno. Jedinou jeho zálibou byly knihy, veškerý svůj čas věnoval opisování latinských legend. Bruno s Kosmou se neměli rádi, kvůli dávným sporům o nového probošta. Kosmas prosazoval kněze Šebíře. Bruno neviděl rád Kosmovo scházení se s chudými a pohany a poslal na zmíněnou čtveřici služebnictvo. Starci se domnívali, že na ně služebníky poslal Kosmas a již k němu nepřišli. Chudáci, kteří docházeli ke Kosmovi se seznámili se sázavským mnichem, který byl vyhnán při rušení jeho řádu. Přišla velká sucha, starci neměli co jíst, a tak se znova vydali za Kosmou. Kosmovi ale tehdy stonala žena a neměl na ně ani pomyšlení. Dva ze žebráků: chromý zajatec a mnich se vydali na pohanské pohřebiště, o kterém jim řekl jeden ze starců, když umíral po zbití služebnictvem. Žebráci ovšem na pohanském pohřebišti nenajdou slíbené zlato, ale ošklivou pohanskou modlu. Vezmou ji Kosmovi, ale ten je s ní vyhodí. O pár dní později zemře Božetěcha. Za Kosmou přijíždí Šebíř, aby ho utěšil a po krátké době i magistr Bruno. Všichni se usmiřují a Kosmas jim ukazuje kroniku, kterou sepsal. Mezitím na nedalekém poli zakopávají žebráci hrušky a jsou chyceni biřicem. Ten objeví pohanskou modlu a tělo pochovaného pohana. Probíhá krátký spor o to, zda do kroniky patří i staroslověnské období. Po krátkém sporu Kosmas do kroniky staroslověnské období nepřidá. Postava Kosmy
Podle mého názoru byl Kosmas na svou dobu nesmírně moudrý a osvícený člověk. Důkazem toho je, že se zajímal o historii bez většího náboženského zanícení, které bylo tak charakteristické pro tehdejší dobu. Snažil se být objektivní ke všem jazykům a obdobím historie. Ovšem i on měl své meze a když mu žebráci přinesli pohanskou sošku, bez milosti je vyhnal. Jinak to byl člověk dobrácký, uměl si užívat života a snažil se pomáhat ostatním.