Kdykoliv se v minulých letech vzpomínalo mnichovských dnů roku 1938, byla jednostranně zdůrazňována tehdejší role Klementa Gottwalda v hnutí na obranu republiky. O ostatních politicích, kteří se tenkrát výrazně vlastenecky a protikapitulantsky angažovali, se jaksi nemluvilo a nepsalo. A tak upadlo v zapomenutí i jméno muže, k němuž se v září 1938 upínaly naděje široké veřejnosti - Dr. Ladislava Rašína, staršího syna prvního československého ministra financí a legendárního "muže 28. října", dr. Aloise Rašína.

Ladislav Rašín se narodil 22. června 1900 v Praze. Od dětství se v rodinném kruhu setkával s politikou a záhy poznal i důsledky politické persekuce. V době otcova věznění za 1. světové války byl přes svůj chlapecký věk velkou oporou své matce, paní Karle Rašínové, a mladším sourozencům. Po válce začal studovat práva a součastné pomáhal svému otci jako osobní tajemník. Universitní studia dokončil právě v osudném roce 1923, na jehož prahu zmařil mladistvý atentátník život dr. Aloise Rašína. Ladislav tehdy přísahal, že půjde v otcových šlépějích. A přísahu opravdu splnil.

Začátkem roku 1924 odjel do Paříže studovat materiály nedávné mírové konference, týkající se vzniku ČSR. Ze studií ve francouzských archivech vytěžil zajímavou knihu "Vznik a uznání Československého státu", dokazující význam převratu 28. října 1918 jako aktu, který fakticky i právně založil existenci samostatného Československa. Po návratu do Prahy uspořádal otcův archiv, připravil k vydání torso jeho "Paměti" (vyšlo pak roku 1929) a posléze začal vykonávat advokátní praxi. Zároveň politicky pracoval v Československé národní demokracii, kde se stal jedním z reprezentantů intelektuálské frakce kolem revue "Národní myšlenka", jejímž ideovým patronem byl básník Viktor Dyk a hlavními mluvčími dr. Vlastimil Klíma a dr. Ing. František Toušek.

Roku 1935 byl Ladislav Rašín zvolen poslancem Národního shromáždění za národní sjednocení. Hned po volbách se rozhodně postavil proti agrárnickým pokusům o vytvoření pravicové vládní koalice zahrnující i henleinovce. V následujících letech se opakovaně vyslovil pro zákaz Sudetoněmecké strany. Spolu se svými přáteli V. Klímou a Fr. Touškem se stavěl proti fašisujícím tendencím v Národním sjednocení a roku 1937 se všichni tři významně podíleli na přípravě nového programu strany, vycházejícího plně z tradic Čs. národní demokracie.

Na jaře 1938 patřil dr.

Ladislav Rašin k iniciátorům oposiční skupiny poslanců vládních stran, kteří odmítali defaitistickou politiku ústupků Henleinovi a Hitlerovi a požadovali rozhodnou obranu republiky. Tato skupina navázala spolupráci i s komunistickými poslanci Gottwaldem, Kopeckým, Švermou a Ottou Synkem a s nimi také po berchtesgadenském ultimatu v září 1938 vytvořila výbor na obranu republiky v čele s Ladislavem Rašínem. Při známé manifestaci před parlamentem 22. září 1938 nemluvil z balkonu Rudolfina pouze Gottwald, jehož projev býval tradičně připomínán, ale také bouřlivě aplaudovaný Ladislav Rašín, kterého sami komunisté považovali za nejvhodnějšího kandidáta na funkci předsedy vlády obrany republiky.

Události se však vyvinuly tragicky. 30. září intervenoval Rašín spolu s dalšími členy Výboru u presidenta Beneše proti přijetí mnichovského diktátu. Řekl zde tehdy varovná slova: "Příští generace nás odsoudí, že jsem bez boje odevzdali své kraje.. K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujme sami sebe!"

Po příchodu německých okupantů patřil Ladislav Rašín k prvním organisátorům domácího odboje. Stal se jedním z představitelů Politického ústředí, v němž zastupoval národní demokraty. Již 13. prosince 1939 byl však zatčen gestapem, vězněn na Pankráci a v létě 1940 převezen do Berlína, kde strávil dlouhé měsíce v morbidním prostředí věznice Moabit a Plötzensee. Teprve v prosinci 1941 byl postaven před soud, kde pronesl odvážnou obhajobu své činnosti, dokazující, že z hlediska svého národa se nedopustil žádné velezrady a že naopak nacističtí vládci soustavně porušují svá vlastní ustanovení o protektorátní autonomii. Byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl o rok později zmírněn na patnáctiletý žalář. Prošel pak několika německými věznicemi a káznicemi. Z fyzického strádání těžce onemocněl. Zcela vyčerpán byl počátkem roku 1945 převezen do vězeňské nemocnice ve Frankfurtu nad Mohanem, kde 20. března 1945 - několik dnů před příchodem americké armády - zemřel.

Tak byl předčasně přerván život nadaného a odvážného českého politika, důstojného pokračovatele svého otce. V poválečných politických zápasech mohla osobnost jeho formátu sehrát významnou roli. Vnucuje se ovšem otázka, jaké by byly jeho osudy po únoru 1948...

Urna s popelem dr. Ladislava Rašína je dnes uložena spolu s urnou dr. Aloise Rašína na hřbitově u sv. Matěje v Dejvicích. K nim přibyla i urna vdovy po Ladislavu Rašínovi, paní Marie Rašínové, dlouholeté strážkyně rodinného odkazu, jež zemřela 2. června 1990 ve věku devadesáti let.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

Ladislav Rašín životopis