Lev Prchala se narodil 23. března 1892 ve Slezské Ostravě jako syn horníka. Navštěvoval vyšší školu a na univerzitě ve Vídni studoval práva (pozn.: studium pravděpodobně nedokončil). Jako dvacetiletý vstoupil dobrovolně do rakousko-uherské armády v Terstu. Roku 1913 dokončil školu pro důstojníky v záloze a po vypuknutí války odešel na frontu. V roce 1916 padl, jako nadporučík, do ruského zajetí. V následujícím roce se dal do služeb českých legií, se kterými bojoval nejprve proti německým vojskům a později proti Rudé armádě na Sibiři. Od února 1919 byl velitelem 3. Střelecké divize a za anabáze velel zadním vojům. Zároveň byl delegátem u vrchního velitelství bělogvardějských vojsk na Sibiři. Bolševici vypsali na jeho hlavu milion rublů odměny, ale přesto se probil přes Sibiř až do Vladivostoku, kde konečně opustil Rusko (Pozn.: u Bajkalského jezera se mu roku 1920 narodil syn).

Plukovník Prchala přibyl do, mezitím vzniknuvšího, Československa v roce 1920, odkud byl promptně odeslán na vysokou školu válečnou do Francie. Po návratu do ČSR velel nejprve horské brigádě na Slovensku a pak střídal různé vysoké funkce. Byl i podnáčelníkem Hlavního štábu čs. Armády, nabízený post náčelníka však v roce 1933, jakožto odpůrce tehdejší zahraniční politiky, odmítl. Poté byl jmenován zemským vojenským velitelem v Košicích (na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi). Postup v hodnostech: 1925 - brigádní generál, 1928 divizní generál, 1936 - armádní generál. Na rozdíl od jiných důstojníků - Benešových odpůrců nebylo Prchalovi zaraženo povyšování.

Po mobilizaci v září 1938 se stal podle plánů velitelem 4. Polní armády, která byla rozvinuta na jižní Moravě proti bývalé rakouské hranici. Právě jí a armádě generála Luži, která stála proti Pruskému Hornímu Slezsku, určovaly plány čs. Vojenského velení klíčovou úlohu obrany. Prchalovo umístění hovoří tedy samo za sebe. Po mnichovské konferenci se postavil proti Benešovu rozhodnutí přijmout kapitulaci, především s odkazem na to, že 90 % všech tzv. sudetských Němců přes konflikt se svědomím během zářijové krize dostálo své povinnosti při mobilizaci. Generál si prý nikdy neodpustil, že tehdy Beneše nezastřelil, když už na něj na Hradě mířil pistolí. Generál S. Ingr, pozdější exilový ministr národní obrany v Londýně, měl se svou divizí obsadit Prahu. Beneš toto generálské spiknutí ovšem také nezapomněl - podle vzpomínek generálova syna.

Po demobilizaci se velitelství 4. armády přesunulo do Bratislavy.