Mezi dnes nejusilovněji zapomínané velikány našich moderních dějin patří dvojnásobný rektor Karlovy univerzity, filosof, vědec, vlastenec a senátor Národního Shromáždění – František Mareš. F. Mareš pocházel se starobylého jihočeského selského rodu. Narodil se v 20. října 1857 v Opatovicích u Hluboké nad Vltavou, v líbezném kraji plném zádumčivých vod a lesů, v prostředí přemýšlivého, vzpurného, ale zásadového selství, v němž tkvěly kořeny jeho náboženského a národního cítění a jeho sklon k důslednému myšlení, který mu vynesl tolik životních bojů a protivenství. F. Mareš po maturitě v roce 1876 začal v Praze studovat na filozofické fakultě klasickou filologii, filozofii a psychologii, ale nebyl spokojen s přednáškami a po semestru přešel na fakultu lékařskou. Promoval v roce 1882, habilitoval se v roce 1885 a v osmdesátých letech pobýval na studijních pobytech v Lipsku u Karla Ludwiga, v Berlíně u Emila Dubois-Reymonda a v Urtechtu u Hendrika Zwaardemakera.

V roce 1895 je F. Mareš jmenován řádným profesorem fyziologie na lékařské fakultě pražské univerzity a v roce 1920 se stává jejím rektorem. Jako filozof je Mareš řazen k neovitalismu a novokantismu, ke kritikům pozitivismu, ateismu, materialismu, monismu, marxismu, naturalismu a darwinismu. Vitalismus pokládal národ za živý organismus, který má právo na důstojnou existenci. Statečný vlastenecký projev F. Mareše ke studentům na samém počátku první světové války jej sblížil s K. Kramářem a přivedl posléze do národně demokratické strany. V tomto období jako senátor prosadil i proslulý "lex Mareš", zákon o vrácení univerzitních insignií německou pražskou univerzitou české Univerzitě Karlově, jehož realizace vyvrcholila po dvanácti letech v proslulé insigniádě. Mareš se stal předním představitelem českého nacionalismu, který, ve spojení s jeho katolictvím, z něj učinil nesmiřitelného odpůrce „hradního" realismu a posléze ho přivedl i do tábora urputných bojovníků za pravost Rukopisů. Pravost staročeských písemných památek Rukopisů královédvorského a zelenohorského ubránil vědeckou cestou proti Masarykovi. Mareš se stal ideovým vůdcem prvorepublikové Vlajky, do jejichž tiskovin psal. Statečně a veřejně odsoudil protektorátní Vlajku J. Rysa-Rozsévače a vysloužil si pověst nejen reakčního vědce, ale i politického ideologa, a jeho osobnost a dílo propadly věčnému zatracení patentovaných průkopníků „pokroku" a liberalismu.

Samostatně vedl hnutí Národní fronta, které se v roce 1934 spolu s Národní demokracií a Národní ligou sloučila do jedné politické strany, která nesla název Národní sjednocení. F. Mareš zemřel 6. února 1942 v Českých Budějovicích a je pochován v Hluboké nad Vltavou, kde trávil své volné letní dny. Jeho velké syntetické filozofické dílo bylo v roce 1938 těsně před vydáním zabaveno. Mocní se postarali o jeho zatracení a zapomenutí, jak je to ostatně v Čechách zvykem. Jeho idealistické nazírání vyjadřují slova, že pravda není to, co je, ale to, co býti má.

Mezi základní díla F. Mareše patří:
Všeobecná filozofie (1894), kde vyložil pojetí fyziologie.
Idealismus a realismus v přírodní vědě (1901), kde se Mareš přihlásil ke Kantovi, přijímal jeho apriorismus, nesouhlasil však s Kantovým pojetím věci o sobě.
Životní účelnost (1904)
Pravda nad skutečností (1918)
Pravda v citu (1922). Vychází z toho, že podle Mareše citem prožíváme živou pravdu a cítíme ji jako všeobecně platný duchovní řád.
Otázky filosofické, národní a sociální v politice (1923). Je to soubor jeho statí. Tato kniha vyšla podruhé v roce 1997. Kniha výstižně charakterizuje způsob jeho myšlení a přibližuje nám některé problémy prvorepublikové politické scény, z nichž mnohé jsou dnes zvláště aktuální.
Filozofie (1906 – 1929), čtyřdílná kniha, která se u nás stala základní učebnicí na dlouhou dobu.
Psychologie bez duše, zde podrobil kritice materialisticky pojatou knihu Psychologie od F. Krejčího.

	Tento článok bol vytlačený zo stránky https://referaty.centrum.sk

František Mareš životopis