Mezi dnes nejusilovněji zapomínané velikány našich moderních dějin patří dvojnásobný rektor Karlovy univerzity, filosof, vědec, vlastenec a senátor Národního Shromáždění – František Mareš. F. Mareš pocházel se starobylého jihočeského selského rodu. Narodil se v 20. října 1857 v Opatovicích u Hluboké nad Vltavou, v líbezném kraji plném zádumčivých vod a lesů, v prostředí přemýšlivého, vzpurného, ale zásadového selství, v němž tkvěly kořeny jeho náboženského a národního cítění a jeho sklon k důslednému myšlení, který mu vynesl tolik životních bojů a protivenství. F. Mareš po maturitě v roce 1876 začal v Praze studovat na filozofické fakultě klasickou filologii, filozofii a psychologii, ale nebyl spokojen s přednáškami a po semestru přešel na fakultu lékařskou. Promoval v roce 1882, habilitoval se v roce 1885 a v osmdesátých letech pobýval na studijních pobytech v Lipsku u Karla Ludwiga, v Berlíně u Emila Dubois-Reymonda a v Urtechtu u Hendrika Zwaardemakera.

V roce 1895 je F. Mareš jmenován řádným profesorem fyziologie na lékařské fakultě pražské univerzity a v roce 1920 se stává jejím rektorem. Jako filozof je Mareš řazen k neovitalismu a novokantismu, ke kritikům pozitivismu, ateismu, materialismu, monismu, marxismu, naturalismu a darwinismu. Vitalismus pokládal národ za živý organismus, který má právo na důstojnou existenci. Statečný vlastenecký projev F. Mareše ke studentům na samém počátku první světové války jej sblížil s K. Kramářem a přivedl posléze do národně demokratické strany. V tomto období jako senátor prosadil i proslulý "lex Mareš", zákon o vrácení univerzitních insignií německou pražskou univerzitou české Univerzitě Karlově, jehož realizace vyvrcholila po dvanácti letech v proslulé insigniádě. Mareš se stal předním představitelem českého nacionalismu, který, ve spojení s jeho katolictvím, z něj učinil nesmiřitelného odpůrce „hradního" realismu a posléze ho přivedl i do tábora urputných bojovníků za pravost Rukopisů. Pravost staročeských písemných památek Rukopisů královédvorského a zelenohorského ubránil vědeckou cestou proti Masarykovi. Mareš se stal ideovým vůdcem prvorepublikové Vlajky, do jejichž tiskovin psal. Statečně a veřejně odsoudil protektorátní Vlajku J. Rysa-Rozsévače a vysloužil si pověst nejen reakčního vědce, ale i politického ideologa, a jeho osobnost a dílo propadly věčnému zatracení patentovaných průkopníků „pokroku" a liberalismu.