Josef Václav Frič životopis

Mládí bývá obdobím revolty a vzdoru. Nenašli bychom snad výstižnější příklad, než jakým byl Josef Václav Frič (1829-1890).

Už útěk z domova ve věku šestnácti let naznačoval, že jeho životní pouť bude plná vzruchu a boje. Doma zanechal patetický dopis: „ Zatím bouří to a soptí v mých ňadrech, však čest a sláva mne vábí za sebou, aniž kdy utiším se více.“ V Děčíně finguje své utonutí. Poznává Berlín, Londýn a konečně Paříž, kde jako horlivý polonofil vstupuje do exilové polské vojenské školy gen. Dembinskeho. Frič dosahuje takové obliby, že se s ním setkává i věhlasný spisovatel Adam Mickiewicz. Toto setkání se nese v duchu Mickiewiczovy kritiky Čechů, neboť prý jsme příliš přilnuli k zásadě „fysické příchylnosti krve“ jako nosné myšlence.

J.V.Frič se za necelý rok vrací dobrovolně domů, stávajíc se středem pozornosti Pražanů. Mezi mladými středem pozornosti v dobrém slova smyslu, ne tak u starší generace. Například František Palacký zakazuje svému synovi Janovi se s někdejším kamarádem jakkoliv stýkat. Palacký senior a Frič se spolu ještě budou nejednou potýkat. Umírněnost versus radikalismus.

Frič politicky pracuje mezi studentstvem a účastní se dokonce pověstného druhého poselství císaři, které přineslo příslib vytoužené ústavy.

V horkém červnovém týdnu roku osmačtyřicátého dosahuje jeho juvenilní kariéra vrcholu. Jakmile se dozvídá o prvních potyčkách radikálního křídla Čechů s vojskem, tak na Křižovnickém plácku staví barikádu. Za základ mu posloužil kolem jedoucí fiakr. Takovýchto barikád posléze vyrůstá po Praze na čtyři sta. Podotkněme, že umírnění čeští politici tzv. svatodušní bouře odmítali jako škodlivý radikalismus. Frič se ujímá velení Klementina, které se stalo hlavním stanem mladých vzbouřenců. Dokonce zajímá císařského místodržícího Lva Thuna. Samotný Palacký s Havlíčkem přijdou prosit Friče, ať pana guberniálního prezidenta pustí a ať zanechají vzpoury, ke které se nechali vojskem vyprovokovat. Na nádvoří tak padesátiletý Palacký vyjednává s devatenáctiletým vůdcem povstalců. Frič s přehledem před všemi mentoruje dějepiscovy šediny, že jde o vyšší než privátní hodnoty - o Národ jako takový. Palackého syn Jan byl totiž zatčen vojskem a Frič o tom věděl. Když se k návrhu na propuštění Thuna připojují i studenti, Frič odstupuje z čela vedení.

Po postupném udušení povstání Frič prchá z Prahy. Tentokrát vstupuje do dobrovolnických jednotek na pomoc Jihoslovanům před Maďary.

Maďaři v této době ještě spolupracují s císařem, ještě to nejsou ti pozdější proticísařští rebelové, které dokáže zchladit až vojsko ruského cara. V září 48´ se účastní vystoupení „vojska“ Slovenské národní rady, které se snaží slovenizovat Horní Uhry. Tehdy pro něj bylo dominantní nacionální hledisko - pomoci bratrům Slovákům.

Když na jaře 49´ vypuká maďarské protivídeňské povstání, sympatizuje naopak s Maďary. Tato sympatie je produktem jeho druhé ideologické stránky - antiautoritářství, občanské svobody, rovné volební právo. Slova dnes podbarvená levicově. Stejně jako na mnohý vkus příliš levicově zavánějící slovo demokracie. Ale tehdy se skutečně věřilo, že uvedené ideje mohou být lékem na složité nacionální problémy doby.

Slabší národy mívají tendenci k demokratizování a k volání po nápravě věcí lidských. Český národ tehdy byl v roli slabšího. Proto nepovažujme Friče především za demokrata s dobově módním vlastenectvím, ale naopak za nacionalistou, který považoval radikální demokratismus za určitý prostředek. I když ještě nechápal zneužitelnost frází o všeobecné rovnosti. Připomeňme, že v Rakousku měli Slované početní převahu nad Germány a Maďary. Stejně jako v českých zemích. Všeobecné rovné hlasovací právo by tedy umožňovalo Němce přehlasovat.

Naopak příležitostní Fričův spojenec Michail Bakunin viděl politický cíl v krajní demokracii. V utopické anarchii. Původní Bakuninův panslavismus časem ustupoval do pozadí a účelem (nikoliv prostředkem) se mu stávala tzv. svobodná společnost. Halucinace o svobodě jako o všeřešitelce Bakunina vedla k organizování celoevropské „revoluce“. Měla vést k utvoření demokratické společnosti v Evropě, ale druhotně i k obnově polského státu, pádu carismu a k nezávislosti dvounárodnostních Čech. Do pokusu o realizaci nejnaivnějšího z naivních řešení byl zapojen uzoučký okruh osob. Lidé typu Bakunin či náš J.V.Frič. U každého z nich však dominovaly jiné pohnutky, jak shora naznačeno.

Výsledek - 10.5.1849 rakouská policie pozatýkává všechny konspirátory a nad Prahou je až do 1853 vyhlášen stav obležení. Z dvaceti sedmi spiklenců je jich v Čechách jedenadvacet odsouzeno k smrti, později zmírněno na dlouholeté tresty. Frič díky svému věku dostává osmnáctiletý žalář.

Josef Václav Frič. Ten, o jehož odkaz se přetahuje levice s pravicí. Nacionalista, několikanásobný vojenský dobrovolník, organizátor, básník, revolucionář. V momentě, kdy jej opouštíme, je mu teprve devatenáct let. Jeho radikalismus se může snad místy jevit jako kontraproduktivní. Ale ten duch mládí, idealismu, ta schopnost bouře a Činu!


Petr K.

Linky:

http://cz.altermedia.info - cz.altermedia.info