Mládí bývá obdobím revolty a vzdoru. Nenašli bychom snad výstižnější příklad, než jakým byl Josef Václav Frič (1829-1890).

Už útěk z domova ve věku šestnácti let naznačoval, že jeho životní pouť bude plná vzruchu a boje. Doma zanechal patetický dopis: „ Zatím bouří to a soptí v mých ňadrech, však čest a sláva mne vábí za sebou, aniž kdy utiším se více.“ V Děčíně finguje své utonutí. Poznává Berlín, Londýn a konečně Paříž, kde jako horlivý polonofil vstupuje do exilové polské vojenské školy gen. Dembinskeho. Frič dosahuje takové obliby, že se s ním setkává i věhlasný spisovatel Adam Mickiewicz. Toto setkání se nese v duchu Mickiewiczovy kritiky Čechů, neboť prý jsme příliš přilnuli k zásadě „fysické příchylnosti krve“ jako nosné myšlence.

J.V.Frič se za necelý rok vrací dobrovolně domů, stávajíc se středem pozornosti Pražanů. Mezi mladými středem pozornosti v dobrém slova smyslu, ne tak u starší generace. Například František Palacký zakazuje svému synovi Janovi se s někdejším kamarádem jakkoliv stýkat. Palacký senior a Frič se spolu ještě budou nejednou potýkat. Umírněnost versus radikalismus.

Frič politicky pracuje mezi studentstvem a účastní se dokonce pověstného druhého poselství císaři, které přineslo příslib vytoužené ústavy.

V horkém červnovém týdnu roku osmačtyřicátého dosahuje jeho juvenilní kariéra vrcholu. Jakmile se dozvídá o prvních potyčkách radikálního křídla Čechů s vojskem, tak na Křižovnickém plácku staví barikádu. Za základ mu posloužil kolem jedoucí fiakr. Takovýchto barikád posléze vyrůstá po Praze na čtyři sta. Podotkněme, že umírnění čeští politici tzv. svatodušní bouře odmítali jako škodlivý radikalismus. Frič se ujímá velení Klementina, které se stalo hlavním stanem mladých vzbouřenců. Dokonce zajímá císařského místodržícího Lva Thuna. Samotný Palacký s Havlíčkem přijdou prosit Friče, ať pana guberniálního prezidenta pustí a ať zanechají vzpoury, ke které se nechali vojskem vyprovokovat. Na nádvoří tak padesátiletý Palacký vyjednává s devatenáctiletým vůdcem povstalců. Frič s přehledem před všemi mentoruje dějepiscovy šediny, že jde o vyšší než privátní hodnoty - o Národ jako takový. Palackého syn Jan byl totiž zatčen vojskem a Frič o tom věděl. Když se k návrhu na propuštění Thuna připojují i studenti, Frič odstupuje z čela vedení.

Po postupném udušení povstání Frič prchá z Prahy. Tentokrát vstupuje do dobrovolnických jednotek na pomoc Jihoslovanům před Maďary.