Snad nikdo z představitelů české buržoazní filosofie nemluvil tak naléhavě proti eklek­ticismu a myšlenkové polovičatosti jako Masaryk. A snad nikdo z nich nenakupil ve své filo­sofii tolik eklekticismu a myšlenkové polovičatosti jako on.

Jeho eklekticismu se navenek projevuje v tom, že jeho filosofické úvahy sledují tři růz­norodé myšlenkové line. V pojetí vědeckého poznání se Masaryk přidržuje empirismu a agnosticismu (empirická psychologie, estetika, sociologie a empirická věda vůbec.) K tomu však připojuje požadavek, aby se filosofie, ale i věda nevyhýbala metafysické spekulaci, která je podle Masaryka záležitostí rozumu (dualismus hmoty a ducha a zkoumání jejich podstaty; úvahy o smyslu světa, dějin a života člověka; filosofie jako teleologie, filosofie dějin a etika jako nauky a života člověka). Různorodost těchto stránek je nakonec podtržena Masarykovým důrazem na prožívání světa, na jednání a na praxi. Tyto nesourodé stránky Masarykovy filosofie nás upozorňují na její vnitřní rozpory. Jde tu především o rozpor mezi požadavkem poznat podstatu věcí a jednotlivin v jejich konkrétní totalitě a empiristicko-agnostickou povahou vědeckých prostředků, které k tomu Masaryk poskytuje. Setkáváme se tak s rozporem mezi metafysickou spekulací a empirismem a dále pak s rozporem mezi rozumováním (tzv. “racionální teologie a teismus) a “prožíváním” (“bezprostřední postřehování věci”). Tím se navozují a zauzlují rozpory další; spor mezi ab­staktním a konkrétním, vědou a náboženstvím, subjektivismem vědy a objektivismem víry, a drobnou prací a “prožíváním”. V celkovém pojetí filosofie pak nacházíme rozpor mezi filo­sofií jako “kritickým” vědomím a filosofií jako osobním přesvědčením, mezi metodou a teo­rií, vyjádřený v Masarykově výroku, že “metoda musí být věcná, vědecká, realistická, ale celek, cíl, koncepce – to je věčná báseň”. Přes všechnu rozporuplnost mají Masarykovy úvahy jednotný ráz. Masaryk uplatňuje důsledně totéž stanovisko při řešení všech filosofických otázek, které se u něho nejčastěji ob­jevují. Patří k nim zejména tyto otázky: konkrétní – abstraktní, věci – vztahy, jednotliviny – zákony, věci – vývoj, statika – dynamiky, člověk – poměry, individuum – společnost, psy­chologie – sociologie, etika – historie, etika – politika. Nelze popřít důslednost, s jakou Masa­ryk klade v těchto případech na první místo konkrétní věci, jednotliviny, statiku, člověka, individuum, psychologii, etiku. Nejde o postup nahodilý. Je např.