By the time Breakfast of Champions was published in 1973, Vonnegut's life was starting to slow down just a bit as he dropped from his pinnacle in the national spotlight. The critically lambasted Slapstick appeared in 1976, which was followed by 1979's Jailbird. Tenhle poměrně útlý román je svým žánrem naprosto výjimečný. Málokoho by totiž napadlo napsat autobiografickou SF. Tahle je možná jediná, možná ne, ale určitě nejznámější.
Když se Kurt Vonnegut vrátil z druhé světové války domů do Indianopolisu, pokoušel se neůspěšně napsat o hrůzných zážitcích ze zajetí a bombardování knihu. Zpočátku se mu dařilo psát jen o odlišných, mírových tématech. Až po 24 letech vyšla tato kniha, sugestivní vyprávění Vonnegutova alter ega Billyho Pilgrima, který nevydržel tlak svých zážitků a zešílel.
Mrazení vyvolá už říkanka uvozující příběh:
Hovada ve chlívě bučí, probouzí malého spáče, avšak božské Jezulátko ani málo nezapláče.
Asi není třeba připomínat, že vojáci jsou hovada a válka je chlív.
Billy prožívá stejné trable jako jeho autor. Narukuje do války, v Ardennách je zajat bez jediného výstřelu a převezen do zajateckého tábora. Protože jeho spolubojovníci postupují a tlačí němce za hranice, je přesunut s ostatními do nádherných Drážďan. Tam dostanou ubytování v páté budově bývalých jatek a přežijí jeden z nejstrašnějších kobercových náletů druhé světové. Měřeno počtem mrtvých druhý nejhorší, hned po náletu zápalnými pumami na Tokyo. Vlastně můžeme říct, že ve srovnání s tímto nádherným městem dopadla Hirošima docela dobře.
Pokud by někdo chtěl demonstrovat nesmyslnost války, je toto skvělý příklad. Drážďany byly městem bez strategického průmyslu, naopak plné nádherných architektonických a uměleckých památek. Kromě civilního obyvatelstava tam bylo i dost vojáků, ovšem z velké části šlo o spojenecké zajatce, jako byl Kurt Vonnegut. Tak to chodí.
A Billy cestoval časem do zoologické zahrady na Tralfamadoru. Bylo mu čtyřicet čtyři let, byl vystavován pod geodetickou kopulí. Hověl si v lenošce, která mu za cesty vesmírem byla kolébkou. Byl nahý. Tralfamadořané se zajímali o jeho tělo - o celé. Byly jich venku tisíce, stáli a zdvihali ručičky, aby si ho jejich oči mohly prohlédnout. Billy byl na Tralfamadoru už celých šest pozemských měsíců. Přivykl těm davům.
Útěk nepřicházel v úvahu. Atmosféra za stěnami kopule byla čirý kyanid a Země byla vzdálena 446 120 000 000 000 000 mil.
Takže Billyho z jeho pozemzkého pekla zachránili Tralfamadořané a dobře se o něj v zoo starali. Tak to chodí.