V sezoně 2002/03 svůj repertoár rozšířil i o postavu Andrey Chéniera. Výčet proslulých rolí Petra Dvorského by ovšem byl neúplný bez Gounodova Fausta, Massenetova Werthera (tuto postavu vytvořil i ve filmové verzi opery v režii Petra Weigla), Verdiho Otella a v neposlední řadě bez českých a slovenských oper. V českém provedení Dvořákovy Rusalky ve Vídni (1987) zpíval Prince, ovšem už jedenáct let předtím, v roce 1976 ztělesnil tutéž roli v mnichovském televizním zpracování Rusalky. Nezapomenutelný je jeho Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, kterého několikrát zpíval i v pražském Národním divadle spolu s Gabrielou Beňačkovou a vytvořil ho i v televizní verzi této opery, nebo Laca v Janáčkově Její pastorkyni. Toho zpíval i v památném představení 10. května 1999, kdy se na jevišti pražského Národního divadla sešli hned tři fenomenální slovenští umělci: vedle Petra Dvorského jeho bratr Miro (jako Števa) a Gabriela Beňačková (v roli Jenůfy). Lacu ztělesnil Peter Dvorský mj. také ve Washingtonu s Evou Urbanovou v roli Kostelničky (2000). Za roli Ondreje v opeře Krútňava Eugena Suchoně, kterou zpívá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, obdržel Cenu ministra kultury Slovenské republiky za rok 1999.

Peter Dvorský je častým hostem také v Japonsku. V této zemi absolvoval od roku 1981, kdy zde účinkoval poprvé s milánskou La Scalou v Pucciniho Bohémě pod taktovkou Carlose Kleibera, více než 16 turné. Zatím naposledy zde koncertoval v lednu 2003 na recitálech se slavnou japonskou sopranistkou Shinobu Satoh.

Až dosud byla řeč pouze o operách. Významná je ale i koncertní činnost Petra Dvorského. Zvlášť mimořádné místo má v této oblasti Verdiho Requiem, v němž účinkoval mj. také 14. září 1985 spolu se Samuelem Rameym, Montserrat Caballé a Lucií Valentini Terrani a sborem a orchestrem La Scaly pod taktovkou Claudia Abbada ve slavném Dómu sv. Marka v Miláně, kde se v roce 1874 uskutečnila světová premiéra díla za řízení samotného skladatele. O rok později, 1. července 1986 zpíval Peter Dvorský i při uvedení Requiem na Piazza Signoria ve Florencii, tentokrát pod taktovkou Zubina Mehty, a 31. července téhož roku pak v divadle La Fenice v Benátkách v nastudování Giuseppe Sinopoliho spolu s Gabrielou Beňačkovou, Waltraude Meier a Kurtem Rydlem. Do Benátek se k provedení Requiem vrátil v roce 1991, kdy v něm zpíval spolu se Samuelem Rameyem, Deborah Voigt a Lucianou D'Intino 27. července na nádvoří Palazzo Ducale za řízení Vjekoslava Suteje. Se svou operní partnerkou Mirellou Freni, jejím manželem, basistou Nikolajem Gjaurovem a Jelenou Obrazcovovou se podílel i na nahrávce pro Music Mondial (1987) s orchestrem a sborem Národní opery v Sofii. A to není výčet zdaleka úplný.

Na koncertech většinou uvádí operní árie a nedostižným způsobem interpretuje i italské, slovenské a české písně. Na samostatném recitálu vystoupil s klavíristou Ludovítem Marcingerem i v milánské La Scale (1984), kde uvedl pro Italy zcela jistě nezvyklý repertoár: arietty Leopolda Koželuha, Večerní písně Bedřicha Smetany, Cigánské melodie Antonína Dvořáka, cyklus Slzy a úsměvy Mikuláše Schneidera-Trnavského a písně Petera Iljiče Čajkovského. Publikum, jak se můžeme dočíst v Corriere della Sera z 29. února, "bouřlivě aplaudovalo jako dosud nikdy."