Peter Dvorský: Životopis

Zářivá kariéra slovenského tenoristy Petra Dvorského odstartovala v roce 1972 ve Slovenském národním divadle v Bratislavě rolí Lenského v Čajkovského opeře Eugen Oněgin. Od té doby hostoval na více než šedesáti operních scénách pětadvaceti zemí celého světa. Je řazen mezi pět nejlepších světových tenoristů, italský kritik a muzikolog Mario Morini ho dokonce označil za "posledního následníka tradiční italské školy" a slavný barytonista Leo Nucci za "výsostně italského tenoristu". Pro svůj italsky školený hlas mimořádně krásné sametové barvy a mistrovskou kantilénu je obsazován především do rolí italského a francouzského repertoáru romantického a veristického období.

Peter Dvorský se narodil 25. září 1951 ve městě Partizánském v okrese Topol'čany. Hudební nadání zdědil po rodičích, kteří pocházejí z Horní Vsi: otec byl amatérským houslistou, matka zpívala v tamějším pěveckém sboru, dědeček z matčiny strany Štefan Gregor byl vynikající zpěvák. Jablko nepadlo daleko od stromu nejen v případě Petra, ale i jeho bratrů - Pal'o, Miroslav a Jaroslav jsou operními pěvci, pouze nejstarší Vendelín je ekonomem. Na své dětství v Horní Vsi Peter Dvorský stále vzpomíná - pocit domova má sice v Bratislavě, ale Horní Ves je pro něho jediná, protože právě tam prožil své hudební začátky a rozhodování o životě.

Už jako dítě rád zpíval. Leoš Janáček kdysi pověstnou málomluvnost Antonína Dvořáka charakterizoval slovy 'On výhradně tóny myslel' a o Peteru Dvorském bychom mohli říci, že 'výhradně zpěvem hovořil': "Zpíval jsem snad už od kolébky a rozhodně mě to bavilo víc než mluvit. S maminkou jsme si 'povídali' jako v opeře. Jednou už toho měla dost a poslala mě do háje. Já to vzal doslova. Odešel jsem do lesíka za naším domem a tam zpíval dál".

Nejprve studoval hru na klavír, ale zpěv zvítězil. V patnácti letech se stal nejmladším studentem zpěvu na bratislavské konzervatoři, kde byla jeho profesorkou Ida Černecká. To už bylo jeho snem, aby na jevišti debutoval v roli Lenského v Čajkovského opeře Eugen Oněgin, kterou poprvé viděl v jedenácti letech; postava Lenského mu učarovala. Sen se mu vyplnil na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě, kam byl přijat 1. září 1972 jako sólista.

V roce 1974 se stal laureátem pěvecké soutěže Čajkovského v Moskvě a o rok později zvítězil v pěvecké soutěži v Ženevě. V letech 1975-76 byl na stáži v milánské La Scale. Tam si ho vybral na pěvecký koncert v Modeně v Teatro Comunale Luciano Pavarotti, představil ho publiku a veřejně označil za svého legitimního nástupce. V té době zpíval Peter Dvorský v Busettě Vévodu ve Verdiho Rigolettovi a s operou Slovenského národního divadla se představil jako Gounodův Faust ve Vídni. Tehdejšího ředitele Vídeňské státní opery Egona Seefehlnera zaujal natolik, že mu okamžitě nabídl roli Italského pěvce ve Straussově Růžovém kavalírovi. Tak začala blesková mezinárodní kariéra šestadvacetiletého Petra Dvorského.
Vídeňská státní opera se od roku 1977 stala vedle Bratislavy jeho druhou domovskou scénou. Ještě v roce 1977 se představil jako Alfred ve Verdiho La traviatě s Ileanou Cotrubas v titulní roli a o dva roky později jako Edgar v Donizettiho Lucii di Lammermmoor spolu se slavnou koloraturní sopranistkou slovenského původu Editou Grúberovou. 24. dubna 1980 se zde poprvé představil jako Nemorino v Donizzetiho Nápoji lásky pod taktovkou Jesuse Lopeze Cobose v režii Otta Schenka, opět po boku Ileany Cotrubas

Ve Vídni Peter Dvorský mnohokrát vystupoval s Mirellou Freni, která byla snad jeho nejčastější partnerkou na mnoha světových pódiích v Bohémě, Manon Lescaut, Adrianě Lecouvreur, Simonu Boccanegrovi, Eugenu Oněginovi - v této opeře spolu vystoupili mj. i v bratislavské inscenaci v roce 1985. Poprvé se na jevišti setkali v roce 1980 v Bohémě v londýnské Covent Garden: "Toho mladičkého tenoristu, který interpretoval Rudolfa, jsem neznala. Ale Peter mi připravil jedno z nejkrásnějších překvapení v mém divadelním životě", vzpomíná Mirella Freni. "Už při prvním osobním setkání na mě velmi sympaticky zapůsobil svou bezprostředností. A když potom začal zpívat, získal si mne jeho překrásný hlas se zvučným témbrem a interpretační citlivostí... Petrova umělecká kariéra je známa opernímu publiku na celém světě. Ráda si však vzpomínám na šlechetného přítele, skromného a upřímného člověka, který už toho dne v Londýně, když se mi trochu bojácně představil, pochopil, že i jeho upřímný úsměv je zrcadlem jeho vrozené lidskosti."

V roli Macduffa ve Verdiho Macbethovi debutoval ve Vídeňské státní opeře 7. února 1985 pod taktovkou Giuseppe Sinopoliho a za tutéž roli v milánské La Scale (premiéra 15. května 1985) pod taktovkou Claudia Abbada získal Cenu diváka. O rok později převzal od rakouského prezidenta dr. Rudolfa Kirchslägera diplom o jmenování komorním pěvcem (Kammersänger).

Třetí domovskou scénou Petra Dvorského je milánská La Scala. I jeho zdejší kariéra začala tak jako ve Vídni trochu básnicky řečeno jako blesk z čistého nebe. 13. dubna 1979 zde vystoupil za náhle onemocnělého José Carrerase bez zkoušky v roli Rudolfa v Pucciniho Bohémě pod taktovkou Carlose Kleibera a v režii Franka Zeffirelliho. Po triumfálním úspěchu následovala ještě dvě představení 18. a 21. dubna. Kritika v prestižním deníku Corriere della Sera tehdy 22. dubna 1979 mj. napsala: "Mladému bratislavskému tenoristovi Peterovi Dvorskému stačila jen tři vystoupení v představení Bohémy v divadle La Scala, aby vyletěl jako pták ohnivák vysoko nad obzor a zazářil před náročným milánským divákem…"

V roce 1983 alternoval v milánské La Scale s Lucianem Pavarottim v Donizettiho Lucii di Lammermmoor. Dejme opět slovo italskému kritikovi, tentokrát v deníku Il Giornale: "Nejvíce strhující výkon podal československý tenorista Peter Dvorský, který už na prknech La Scaly vystupoval a příštího roku se sem vrátí. Kvůli jeho Edgarovi se La Scala, jak se říká, burácivým potleskem téměř zbořila. O fascinujícím tenoristovi se smaragdovýma očima prohlásil Luciano Pavarotti: 'Vím, že Peter Dvorský je jediný, kdo má nejen úžasný hlas, ale zpívá i čistě.' To není zanedbatelné hodnocení, když si uvědomíme, kdo to řekl a jak vysoce náročná je role Edgara…"

V roce 1985 se v La Scale Peter Dvorský představil v další významné roli svého repertoáru, jako Macduff ve Verdiho Macbethovi v nastudování Claudia Abbada. Další klíčovou rolí, která Petra Dvorského provází po celou jeho kariéru, je Vévoda ve Verdiho Rigolettovi. Právě v této úloze debutoval v londýnské Covent Garden v roce v roce 1978 a zpíval ji pak mimo jiné i ve Velkém divadle v Ženevě 26. března 1981 (díky záznamu na video byla svědkem jeho skvělého výkonu celá Evropa) nebo na festivalu Maggio Musicale Fiorentino ve Florencii v roce 1989 v kontroverzní režii Jurije Ljubimova.
Jako Alfred ve Verdiho La traviatě debutoval na záskok už roku 1977 v newyorské Metropolitní opeře. La traviata byla i první operou, v níž Dvorský zpíval ve veronské Aréně - 29. července 1979 s Katiou Ricciarelli a Renatem Brusonem. Mnohokrát Peter Dvorský interpretoval Pinkertona v Pucciniho Madama Butterfly (Vídeň 1982, La Scala a Chicago 1985, Metropolitní opera a Západní Berlín 1987, Mnichov 1989 ad.), Cavaradossiho v Tosce (Vídeň 1987, týž rok v Covent Garden s Grace Bumbry v režii Franka Zeffirelliho a pod taktovkou Giuseppe Sinopoliho, v této roli Dvorský debutoval i v Salcburku 4. srpna 1989 pod taktovkou George Pretra, ad.) a rytíře Des Grieuxe v Manon Lescaut (v premiérovém obsazení s Mirellou Freni a pod taktovkou Giuseppa Sinopoliho ve Vídni 2. února 1985 a pak takřka na všech nejvýznamnějších světových scénách včetně Mnichova, Hamburku, Barcelony, Metropolitní opery, řady japonských divadel, milánské La Scaly, Maceraty s Evou Marton nebo Modeny s Mirellou Freni u příležitosti 35. výročí její kariéry). Po vídeňském představení označilo Petra Dvorského hned několik kritiků za ideálního interpreta této role.

K dalším nezapomenutelným kreacím Petra Dvorského patří Mauricio v opeře Adriana Lecouvreur od Franceska Ciley (s Mirellou Freni v Bologni 1985, v La Scale 1989 a 1991 - z této Adriany vznikl videozáznam: prodalo se neuvěřitelných 200 000 kazet! - v pařížské Bastille 1993, v Lecce 1999 ad.). Po jednom z představení v La Scale přišel Petrovi Dvorskému blahopřát i Giuseppe di Stefano, poslední představitel Mauricia ve Scale před 31 lety, 4. ledna 1958. Za interpretaci Mauricia získal Peter Dvorský cenu Zlatý Oscar Franceska Ciley (L'Oscar d'Oro Francesco Cilea), kterou představuje skladatelova busta.

S postavou Riccarda ve Verdiho Maškarním plese se poprvé představil ve Slovenském národním divadle v Bratislavě v roce 1986 pod taktovkou Ondreje Lenárda; poté ji zpíval ve Vídni, Mnichově s Pierem Cappuccillim, Metropolitní opeře s Sherrilem Milnesem. V londýnské Covent Garden dokonce v úloze Riccarda zaskočil za nemocného Giacoma Aragalla; byla to náhoda, protože zde byl právě angažován s Mirellou Freni pro představení Eugena Oněgina.

Další důležitou rolí v uměleckém zrání Petra Dvorského byl Don Alvaro ve Verdiho Síle osudu. Premiéra 9. dubna 1989 ve Vídeňské státní opeře měla hvězdné obsazení - kromě Petra Dvorského zpívali Eva Marton, Renato Bruson, Robert Lloyd, Juan Pons, dirigoval Garcia Navarro. Peter Dvorský zažil svůj další obrovský úspěch, méně bylo publikum bylo spokojené s 'pseudomoderní' režií Giancarla del Monaco. Úspěch byl pro Petra Dvorského tím významnější, že Sílu osudu považuje pro tenoristu za nejobtížnější. V interview pro časopis Corriere del Teatro v lednu 2001 o roli Dona Alvara řekl dále: "Tato velká Verdiho postava je ošemetná jak umělecky, tak hudebně, jak jsem ji zpíval na Florentském hudebním máji se všemi otevřenými škrty pod taktovkou dirigenta Zubina Mehty v roce 1992…"
V sezoně 2002/03 svůj repertoár rozšířil i o postavu Andrey Chéniera. Výčet proslulých rolí Petra Dvorského by ovšem byl neúplný bez Gounodova Fausta, Massenetova Werthera (tuto postavu vytvořil i ve filmové verzi opery v režii Petra Weigla), Verdiho Otella a v neposlední řadě bez českých a slovenských oper. V českém provedení Dvořákovy Rusalky ve Vídni (1987) zpíval Prince, ovšem už jedenáct let předtím, v roce 1976 ztělesnil tutéž roli v mnichovském televizním zpracování Rusalky. Nezapomenutelný je jeho Jeník ve Smetanově Prodané nevěstě, kterého několikrát zpíval i v pražském Národním divadle spolu s Gabrielou Beňačkovou a vytvořil ho i v televizní verzi této opery, nebo Laca v Janáčkově Její pastorkyni. Toho zpíval i v památném představení 10. května 1999, kdy se na jevišti pražského Národního divadla sešli hned tři fenomenální slovenští umělci: vedle Petra Dvorského jeho bratr Miro (jako Števa) a Gabriela Beňačková (v roli Jenůfy). Lacu ztělesnil Peter Dvorský mj. také ve Washingtonu s Evou Urbanovou v roli Kostelničky (2000). Za roli Ondreje v opeře Krútňava Eugena Suchoně, kterou zpívá ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, obdržel Cenu ministra kultury Slovenské republiky za rok 1999.

Peter Dvorský je častým hostem také v Japonsku. V této zemi absolvoval od roku 1981, kdy zde účinkoval poprvé s milánskou La Scalou v Pucciniho Bohémě pod taktovkou Carlose Kleibera, více než 16 turné. Zatím naposledy zde koncertoval v lednu 2003 na recitálech se slavnou japonskou sopranistkou Shinobu Satoh.

Až dosud byla řeč pouze o operách. Významná je ale i koncertní činnost Petra Dvorského. Zvlášť mimořádné místo má v této oblasti Verdiho Requiem, v němž účinkoval mj. také 14. září 1985 spolu se Samuelem Rameym, Montserrat Caballé a Lucií Valentini Terrani a sborem a orchestrem La Scaly pod taktovkou Claudia Abbada ve slavném Dómu sv. Marka v Miláně, kde se v roce 1874 uskutečnila světová premiéra díla za řízení samotného skladatele. O rok později, 1. července 1986 zpíval Peter Dvorský i při uvedení Requiem na Piazza Signoria ve Florencii, tentokrát pod taktovkou Zubina Mehty, a 31. července téhož roku pak v divadle La Fenice v Benátkách v nastudování Giuseppe Sinopoliho spolu s Gabrielou Beňačkovou, Waltraude Meier a Kurtem Rydlem. Do Benátek se k provedení Requiem vrátil v roce 1991, kdy v něm zpíval spolu se Samuelem Rameyem, Deborah Voigt a Lucianou D'Intino 27. července na nádvoří Palazzo Ducale za řízení Vjekoslava Suteje. Se svou operní partnerkou Mirellou Freni, jejím manželem, basistou Nikolajem Gjaurovem a Jelenou Obrazcovovou se podílel i na nahrávce pro Music Mondial (1987) s orchestrem a sborem Národní opery v Sofii. A to není výčet zdaleka úplný.

Na koncertech většinou uvádí operní árie a nedostižným způsobem interpretuje i italské, slovenské a české písně. Na samostatném recitálu vystoupil s klavíristou Ludovítem Marcingerem i v milánské La Scale (1984), kde uvedl pro Italy zcela jistě nezvyklý repertoár: arietty Leopolda Koželuha, Večerní písně Bedřicha Smetany, Cigánské melodie Antonína Dvořáka, cyklus Slzy a úsměvy Mikuláše Schneidera-Trnavského a písně Petera Iljiče Čajkovského. Publikum, jak se můžeme dočíst v Corriere della Sera z 29. února, "bouřlivě aplaudovalo jako dosud nikdy."