Gustáv Husák: Životopis

(10. 1. 1913 Bratislava-Dúbravka + 18. 11. 1991 Bratislava)
slovenský právník, československý politik a prezident

Od mládí se angažoval v levicovém hnutí. Již v šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Psal do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzděláním, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky - tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá - se výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů.

Za 2. světové války se stal odpůrcem klerofašistické Slovenské republiky, členem hnutí odporu, které vyústilo ve Slovenské národní povstání. Byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z doby povstání se zachovalo několik písemných svědectví o Husákových názorech na perspektivu Slovenska. "Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast... území od Aše až po Vladivostok," napsal v září 1944. Zachoval se i dopis, v němž doporučoval, aby se problémy Slovenska řešily jeho začleněním do svazku národů SSSR. Jindy své názory, aby byly přijatelnější, ředil přesně stanovenými dávkami nacionalismu. Ale buržoazním nacionalistou, za kterého byl vydáván v 50.letech, skutečně nebyl.

O půl roku později od nabídek Slovenska Stalinovi upustil. V březnu 1945 v Moskvě, v době tvorby československé vlády a "Košického vládního programu, Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii. Avšak brzy se podřídil zájmům cesty komunistů k nastolení totalitní moci. A začal opouštět své demokratické partnery z doby povstání.

Na podzim 1947 byl Husák hlavním režisérem oné "generálky na únor", které se říkalo slovenská politická krize. Organizoval politické provokace proti demokratům, nátlakovými akcemi vyháněl nekomunistické pověřence z jejich úřadů. Jist se domníval, že na dlouhou dobu posiluje také svoji moc. Na Slovensku přímo řídil jak SNB, tak StB.

Po únoru 1948, kdy už k řízení veřejných záležitostí postačovali úředníci a policie, nebylo ani na Slovensku třeba schopných a inteligentních politiků. Tyto vlastnosti se staly nejenom nežádoucí, ale pro Gottwaldovu stranu přímo nebezpečné.

Na jaře roku 1950 spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a dalšími, byl obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval.
Roku 1960 byl propuštěn z vězení a o tři roky později rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom měli čeští reformní historici, a z nich hlavně Milan Hübl. Pro zajímavost: V 70.letech se mu Husák "odměnil" sedmiletým vězením. Jiní byli za jeho vlády "pouze" vyhozeni ze zaměstnání.

V 60.letech se stal Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu. Za tzv. pražského jara vystupoval jako věrný stoupenec A. Dubčeka, a v dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády. Byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Avšak už dva měsíce před přijetím tohoto zákona provedl jeden z mnoha svých politických obratů.

Na moskevských jednáních v srpnu 1968 poznal Brežněv, že Husák by se mohl stát politikem, který zachrání ztracenou reputaci SSSR a zajistí splnění cíle agrese do Československa. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ (do května 1971 první tajemník, od května l971 do prosince 1987 generální tajemník ÚV KSČ). V květnu 1975 se tento bývalý bojovník za rozdělení nejvyšší stranické a státní funkce stal - se sovětským souhlasem - prezidentem republiky. Obklopen smečkou neschopných vynakládal veškeré své úsilí, aby co nejdéle zůstal prvním z aparátčíků. Podřizoval se všemu absurdnímu, co si přála Moskva. V zájmu uchování moci zradil mnoho přátel a spojil se s lidmi typu Jakeše, Indry, Kapka, Bilaka aj., tedy s těmi, o jejichž kvalitách nemohl mít nejmenší iluze.

Po 17.listopadu 1989 mu nezbylo nic jiného, než aby 10. prosince abdikoval z funkce prezidenta republiky.