Všechny básně měly své kouzlo, ale nejvíce se mi líbila báseň s názvem Petr Klíč.
Hlavní náplní této knihy jsou tři prozaické příběhy.
 List od Nimrala
 Kovář z Velké Lesné
 Sedlák Jiljí z Oujezda

Petr Klíč
Pod horami Vichrnými
na balvanu před jeskyní
plakal obr ze všech sil,
že ho každý opustil.
„Kolem mne jen Pusté skály,
všichni mě tu zanechali,
dávno odešel můj lid,
proč tu musím žít?
Od sluje až na pobřeží
Kamaráda najdu stěží,
nikde jsem nic neukrad,
pro mne nemá nikdo rád?
Jak mě někde uhlídají,
honem dveře zavírají
co bych chudák za to dal,
kdybych lépe vypadal
a kdybych měl menší ruce.
Vždyť mám přece měkké srdce,
dovedu se sladce smát
a kuchařím hrozně rád.“
Pak si řekl, „Koukej, hochu,
nebreč už a vzchop se trochu,
projdi Krajem sem a tam,
ať tu nejseš navždy sám.“
Když se snesly noční stíny,
ve svých botách z kožešiny
na cestu se obr dal,
do Kopanin putoval.
Dorazil tam po svítání,
všichni už šli na snídani,
obr kouká sem a tam,
kohopak to tady mám?
Paní Drndálová vstala,
paraple a nůši vzala,
sotva vyšla z domu ven,
obr zdraví s úsměvem:
„Dobré ráno, dobré ráno,
jak se máte milá dámo?“
Kdopak by to ale řek,
dáma spustí strašný jek.
Pustí deštník, praští nůší,
začne volat: „Spaste duši! “
Pan starosta kolem šel,
taky ten křik uslyšel.
Hrůzou celý fialový
vyhrabal si díru v křoví,
strach s ním klepal, když tam lez,
prý s ním třese ještě dnes.
Domů běží stará paní,
marně obr volal na ní,
ať jí sliboval co chtěl,
schovala se pod postel.
Chudák obr osamělý,
zůstal celý zkoprněný,
na náměstí zvolna šel
a do dvorků nahlížel.
Husy syčí, ovce bečí
kdekdo bere do zaječích,
ba i ten řezníkův pes
hledá díru kam by vlez.
Pan uzenář Honza Šmudlů
hrůzou ztratil svoji kudlu,
starý sedlák Bařtipán
v děsu rozlil piva džbán.
Chudák obr svěsil hlavu,
posadil se před šatlavu,
brečel, že jsou všichni pryč,
když tu přišel Petr Klíč.
„Proč tu fňukáš hromotluku,
vždyť naděláš spoustu hluku,“
přátelsky se Petr smál,
pod žebra mu herdu dal.
„Petře Klíči, chlapče milý,
ty jsi přišel v pravou chvíli,
teď budeš můj kamarád,
budeme si spolu hrát.
Konec smutku, konec pláče,
zvu tě k sobě na koláče,
vlez mi a na hřbet, jestli chceš! “
Petr řekl jenom: „Běž! “
Když pak přišli do jeskyně,
Petr Klíč na obřím klíně
až do noci ze všech sil
dorty jedl a čaj pil.
Do soumraku hodovali,
Petrovi švy popraskaly,
oheň v krbu rudě plál
a obr se šťastně smál.
Když pak bylo po večeři,
polštář ze sovího peří
příteli pod hlavu dal.
Petr až do rána spal.
Ráno celé město křičí:
„Kdepak jsi byl, Petře Klíči? “
„Na večeři jsem já byl,
dorty jedl a čaj pil.“
„Kde to bylo, milý hochu,
povídej nám o tom trochu.“
Ale malý Petr Klíč
otočil se a byl pryč.
Honza Koukal na to vece:
„Já ho včera viděl přece,
když ho obr z Pustých skal
na koláče k sobě zval.“
Trvalo to jenom chvíli
a už z Kraje davy pílí,
pěšky, koňmo, na bryčkách,
z obra nemá nikdo strach.
Pod horami Vichrnými
z komína se valí dýmy,
kdekdo volá: „Obře hej,
koláčem nás uvítej.“
Obr na to odpovídá:
„Někde se tu stala chyba,
já vás na čaj nepozval,
jděte zase o dům dál.
Do Kraje se vraťte klidně,
já peču jen jednou týdně,
nemám máslo ani med,
Petr Klíč už všechno sněd.
Starostu a Drndálovou,
Koukala a Koukalovou,
nikoho z nich nechci znát,
mám jen Petra Klíče rád.“
A tak Petr, vítán vlídně,
chodil za ním jednou týdně,
po koláčích obrových
ztučněla mu tvář i břich.
Chodil za ním neustále,
až mu byly šaty malé,
rostl přitom dál a dál,
obr se mu menším zdál.
Jak tak sedal u jeskyně,
přiučil se pekařině,
pekárnu si postavil,
navěky se proslavil.
Od Hůrky až do Podvěží
pověst o něm dodnes běží,
tak výtečný chleba měl,
že o něm i pěvec pěl.
Lepší ale, lidé dobří,
Petr jídal v sluji obří,
kam ho obr z Pustých skal
každý čtvrtek na čaj zval.
Byl jednou jeden človíček, jmenoval se Nimral, a ten měl před sebou dalekou cestu. Vůbec se mu nechtělo, už samotné pomýšlení se mu příčilo; vyhnout se jí ale nemohl. Věděl, že jednou bude muset vyrazit, ale s přípravami nepospíchal.
Tak začíná příběh nevýrazného malíře Nimrala, který se se svým sousedem, panem Fárským dostal do malířova celoživotního, důkladně propracovaného obrazu.
Uprostřed Británie nyní v dávno minulých dnech, žil muž se jménem Aegidius Ahenobarbus Julius de Auiesdo. Ale protože žil ve vesnici zvané Oujezd, tak sedlák Jiljí z Oujezda. Tento mladý sedlák se díky svému psu Chňapovi a malé mušketě – krátká puška s mizerným zamířením, do které nacpal staré hřebíky, střepy a kousky drátu stal nejpopulárnějším člověkem ve vesnici, protože se mu podařilo zdolat obra, který už delší dobu pojídal ovce ostatních sedláků. Dozvědělo se o něm i u královského dvora. Později se ale objevil drak. Král Jiljímu poslal meč a Jiljí byl donucen jít proti drakovi. Svoji chytrostí a zaleknutím draka jeho legendou proslulým mečem draka vyhnal a ještě požadoval za drakovu milost velké bohatství. Drak musel souhlasit, ale po odletu se už neobjevil, tak sedlák a rytíři ode dvora se za ním vydali. Získali bohatství a drak se stal Jiljího věrným ochráncem.
Posledním příběhem této knihy je povídka o Kováři z Velké Lesné. Byla to malá vesnice, ale větší než Malá Lesná a místním zvykem tam bylo, že jednou za pětadvacet let se koná velká hostina, na které se kuchař musí pochlubit se svým velkolepým dortem. Mladý učenec Alf se stane hlavním kuchařem a do svého pětadvacetiletého dortu zapeče i hvězdičku – kouzelnou, která pomáhá majiteli k dostání se do jiného světa - pohádkového. Příhody v pohádkovém světě potkávají mladého kováře, který před několika lety snědl hvězdičku.
Tato kniha se mi líbila, protože byla obohacena několika pěknými básničkami. Báseň Petr Klíč mě zaujala nejvíce, a proto jsem ji výše uvedl. Z krátkých příběhů na mně zapůsobila legenda o sedláku Jiljím.
Tulák Rover
V létě 1925 jeli J.R.R. Tolkien, jeho manželka Edith a jejich synové John (skoro osmiletý), Michael (skoro pětiletý) a Christopher (ani ne roční) na dovolenou do Filey, městečka na yorkshirském pobřeží. Byla to dovolená na oslavu Tolkienova jmenování na profesora anglosaštiny na Oxfordské universitě. Tolkienovi si pronajali domek postavený vysoko na skále shlížející na pláž a na moře. Byl odtud výhled na východ a dalo se pozorovat krásný východ slunce.
V té době vlastnil malý Michael malého, olověného, černobíle natřeného psíka.