Brzy objevila birminghamskou Oratoř, velký kostel na předměstí Edgbaston. K Oratoři patřilo Gymnázium sv. Filipa, kde mohli synové dostat katolickou výchovu. A tak počátkem roku 1902 s chlapci se přestěhovala z King´s Heath do Edgbastonu a Ronald a Hilary ve věku deseti a osmi let, byli zapsáni do Školy svatého Filipa. Když se přistěhovali Tolkienovi, tak převzal povinnosti farního kněze tehdy třiačtyřicetiletý otec Francis Xavier Morgan. Mabel v něm brzy našla chápavého kněze, ale i cenného přítele. Nebyl žádný intelektuál, ale měl nesmírný dar laskavosti a humoru.
Ronald brzy předstihl spolužáky a Mabel si uvědomila, že svatý Filip mu nemůže poskytnout vzdělání, jaké potřeboval. Proto ho ze školy vzala a opět ho začala učit sama. Za několik měsíců získal nadační stipendium na Školu krále Edwarda a na podzim roku 1903 se tam vrátil. V této době se začal učit řečtinu. Jeho třídní byl George Brewerton. Jeden z mála učitelů na škole, kteří se specializovali na výuku anglické literatury. Povzbuzoval své žáky, aby četli Chaucera, a přednášel jim Canterburské povídky ze středoanglického originálu. Ronald se rozhodl, že se o historii jazyka poučí víc.
V dubnu 1904 byla Mabel v nemocnici a diagnózu stanovili jako cukrovku. Chlapci byli posláni k příbuzným. Hilary k prarodičům Suffieldovým a Ronald do Hove k rodině Edwina Neavea, který byl manželem tety Jane. Mabel se vzpamatovala a byla propuštěna z nemocnice. Koncem června se chlapci vrátili k marce a společně strávili prázdniny na venkově v Rednalu. V září musel Ronald nastoupit do školy, tak musel ráno časně stávat a pěšky chodit na vlak. Synové si ani nevšimli, že Mabelin stav se zhoršuje. Na začátku listopadu se zhroutila způsobem, který chlapcům přišel náhlý a děsivý. Upadla do diabetického kómatu a šest dní na to, 14. Listopadu 1904, zemřela.
III. Sirotci a Edith
„ Ne každému Bůh dopřeje tak snadnou cestu ke svým darům jako Hilarymu a mně, když nám dal matku, která se upracovala a usloužila k smrti, jen aby zajistila, že zachováme víru,“ napsal Ronald Tolkien devět let po matčině smrti. Ztráta matky měla jistě hluboký vliv na jeho osobnost. Nebo ho spíš rozdvojila. Od přírody to byl člověk veselý, nezdolný a s chutí do života. Měl smysl pro humor a velikou schopnost získávat přátele. Ale od této chvíle měl ještě druhou stránku, soukromější, ale převažující v jeho denících a dopisech. Ta dovedla propadat záchvatům hlubokého zoufalství. Mabel jmenovala pana Francise poručníkem obou synů.