John Ronald Reuel Tolkien životopis a činnosť

Three Rings for the Elven-kings under the sky,
Seven for the Dwarf-lords in their halls of stone,
Nine for Mortal Men doomed to die,
One for the Dark Lord on his dark throne
In the Land of Mordor where the Shadows lie.
One Ring to rule them all, One Ring to find them,
One Ring to bring them all and in the darkness bind them
In the Land of Mordor where the Shadows lie.



































Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene.
Devět mužům: každý je k smrti odsouzen,
Jeden pro temného pána, jenž dlí na trůně
v Zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,
Jeden všechny přivede, do temnoty sváže
v Zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem.
Úvod
J. R. R. Tolkien – neříkejte, že jste nikdy neslyšeli. Pokud ne, (styďte se!) pokusím se Vás prostřednictvím této ročníkové práce alespoň trochu seznámit s tímto světoznámým autorem. Samozřejmě nic nenahradí samotnou četbu, avšak berte to jako doporučení k neuvěřitelnému pobavení s jeho knihami.
Pokud víte co je Pán Prstenů nebo Hobit určitě mi dáte za pravdu, že v oboru fantasy literatury jsou Tolkienovy knihy jednoznačně nejlepší. Tolkien je považován za otce fantasy – fantastické literatury , z jehož díla vychází řada pozdějších autorů. Každý kdo se o fantasy literaturu zajímá určitě zná tyto dva tituly, které se stali kultovními knihami mladší generace po celém světě.
Ale zpět k tématu, tato ročníková práce má za úkol seznámit čtenáře jak s některými díly autora, tak i s jeho životem. Obsahuje i několik obrázků související s Tolkienovou osobou.
Je třeba vědět, že tento pán psal velmi zajímavým stylem. Nejdříve ze všeho si vytvořil dokonalý umělý svět s mnoha národy, stovkami postav, s vlastním zeměpisem a historií. Potom teprve začal psát příběhy odehrané na jeho zemi, kterou nazval abra. Všechny události v Tolkienově díle mají svojí souvislost ( např. někdo někoho v jedné z knih „naštval“ a v další knize se mu ten druhý mstí, avšak čtenáři, který předchozí knihu nečetl se nestane, že se ztratí v příběhu a neví o co jde.
"Je pro mne dost těžké představit si člověka, kterého Tolkien neosloví. Buď ho neznáš, nebo ho miluješ. Jiná možnost není."
André Olbrich

Co se dělo v letech 1892 - 1973 ?
I. Bloemfontein
John Ronald Reuel Tolkien se narodil 3. ledna 1892 v Bloemfonteinu v jižní Africe.

Jeho otec Arthur Reuel Tolkien zde žil od doby, kdy se v jižní Africe objevilo zlato a diamanty , které zajišťovaly dobré vyhlídky pro bankovní zaměstnance. V Birminghamu, kde dříve bydlel takové podmínky nebyly, a tak se rozhodl pro život v jižní Africe. Arthurova snoubenka Mabel Suffieldová se za svým budoucím mužem vydala roku 1891 a 16. dubna byli oddáni v Kapském městě. Bloemfontein, který byl jejich prvním a jediným společným domovem Mabel vůbec neoslnil. V dopisech domů ho zhodnotila: „Hrozná díra, kde leda lišky dávají dobrou noc.“ Ale kvůli svému manželovi zde zůstala.
4. ledna 1892 psal Arthur Tolkien domů do Birminghamu:
Drahá maminko,
tento týden mám pro tebe dobrou zprávu. Mabel mi včera večer (3. ledna) dala krásného synáčka. Děťátko je (samozřejmě) roztomilé. Má krásné ručičky a ouška (velmi dlouhé prsty), hodně světlé vlásky, „tolkienovské“ oči a velmi zřetelně „suffiedovskou“ pusu. Bude mít první jméno „John“ po dědečkovi, dohromady asi John Ronald Reuel. Mab chce, aby se jmenoval Ronald a já chci zachovat Johna a Reuela …
Doma ho nakonec oslovovali jménem Ronald, které používali jeho příbuzní a později i manželka.
17. února 1894 Mabel porodila dalšího syna, který byl pokřtěn jako Hilary Arthur Reuel. Hilary se projevil jako zdravé dítě, kterému bloemfonteinské prostředí prospívalo, ale jeho staršímu bratrovi se tak dobře nedařilo. Horko Ronaldovu zdraví velmi škodilo, a tak Mabel v listopadu 1984 odvezla oba chlapce na pobřeží u Kapského města. Po této dovolené se začali chystat na návštěvu Anglie. Na počátku dubna 1895 odvezl parník Mabel a chlapce z jižní Afriky. Arthur byl velice zaneprázdněn s projekty, o které se zajímala jeho banka, tak říkal, že prozatím zůstane v Bloemfonteinu a do Anglie přijede o něco později. V Birminghamu se Ronaldovi zlepšil zdravotní stav. V listopadu přišla zpráva, že Arthur se zotavuje z revmatické horečky. V lednu na tom byl Arthur se zdravím stále hodně špatně a Mabel se rozhodla, že se musí vrátit a pečovat o něho. Později přišel telegram, že Arthura postihlo těžké krvácení a Mabel se musí připravit na nejhorší. Den na to, 15. února 1896 byl mrtev. Jeho tělo bylo pohřbeno na anglikánském hřbitově v Bloemfonteinu.
II. Život v Anglii
Když Mabel překonala šok, začala se porozhlížet po nějakém levném domku, který by si mohli dovolit. Byla tu otázka i o vzdělání obou chlapců. Ronald se stále setkával hlavně se Suffieldy, a když zemřel Ronaldův dědeček John Benjamin Tolkien, tak byl Ronald od Tolkienů ještě více oddálen. V létě 1896 našla Mabel dostatečně levné místo, kde by mohla s chlapci žít, a vystěhovali se z Birminghamu do malé vesničky Sarehole.

Kousek odtud byla vesnice Hall Green a postupně se Ronald a Hilary spřátelili s místními dětmi. Nebylo to snadné, protože jejich měšťanská výslovnost, dlouhé vlasy a košilky se zapínáním vzadu vyvolávaly posměch.
Matka syny začala brzy vyučovat. Uměla latinsky, francouzsky a německy a dovedla malovat a hrát na klavír. Chlapci nemohli dostat lepší učitelku a ona lepšího žáka než Ronalda, který už ve čtyřech letech uměl číst a brzy se naučil i plynule psát. Jeho oblíbenými hodinami však byly jazyky. Už když se přistěhovali do Sarehole, tak ho matka seznámila s latinou, která ho ohromně nadchla. Ronald měl zvláštní nadání na jazyky. Začal se učit francouzštinu, ale ta se mu moc nelíbila. Určitě ne tak jako latina nebo angličtina. Mabel se pokoušela naučit hru na klavír, ale bezúspěšně. Ronald dostával mnoho pohádkových knížek. Nejvíce se mu zalíbila Červená kniha pohádek, protože v závěru knihy byl nejlepší příběh jaký kdy četl, pověst o Sigurdovi. V této pověsti Sigurd zabil draka Fafnira a četba o dracích ho vždy strhla. Nespokojil se s tím, že by o dracích jen četl. Když mu bylo sedm, začal tvořit o drakovi vlastní příběh. „Nepamatuji si z něj už téměř vůbec nic,“ vzpomínal.
Po manželově smrti hrálo v životě Mabel stále důležitější úlohu křesťanství. Chodila do anglikánského kostela, ale uvažovalo o tom, že se stane katoličkou. V červnu 1900 byla přijata do katolické církve. Okamžitě na ně dopadl hněv rodiny.
Na podzim 1899 jako sedmiletý skládal Ronald přijímací zkoušku na Školu krále Edwarda, kam kdysi chodil i jeho otec. Neumístil se. Rok na to skládal zkoušku znovu a prospěl, takže nastoupil ke králi Edwardovi v září 1900. Školné zaplatil jeho strýc z rodiny Tolkienových, který byl k Mabel nakloněný. Škola byla v centru Birminghamu, tak po čtyřech letech opustili domek, ve kterém byli tak šťastní a přestěhovali se do Moseley. „ Čtyři roky, “ napsal Ronald Tolkien, když se ohlížel ve stáří zpět, „ ale připadaly mi jako nejdelší část mého života a nejvíc mě formovaly. “ Ronaldovi zůstal dům v Moseley v paměti jako „děsný“. A sotva se usadili, museli se stěhovat zase. ( Dům měl být zbořen, aby uvolnil místo požární stanici. Mabel našla nedaleko vilku za nádražím King´s Heath. Ronald pořád neustále tesknil po sareholeském venkově, ale v novém domě našel jistou útěchu.
Škola krále Edwarda byla přelidněná a hlučná. Postupně si však na strkanice a hluk zvykl a zařadil se do běhu školy, i když zatím neprojevoval žádné výjimečné schopnosti. Matce se v domě nelíbilo a vyhledávala místo bohoslužeb.

Brzy objevila birminghamskou Oratoř, velký kostel na předměstí Edgbaston. K Oratoři patřilo Gymnázium sv. Filipa, kde mohli synové dostat katolickou výchovu. A tak počátkem roku 1902 s chlapci se přestěhovala z King´s Heath do Edgbastonu a Ronald a Hilary ve věku deseti a osmi let, byli zapsáni do Školy svatého Filipa. Když se přistěhovali Tolkienovi, tak převzal povinnosti farního kněze tehdy třiačtyřicetiletý otec Francis Xavier Morgan. Mabel v něm brzy našla chápavého kněze, ale i cenného přítele. Nebyl žádný intelektuál, ale měl nesmírný dar laskavosti a humoru.
Ronald brzy předstihl spolužáky a Mabel si uvědomila, že svatý Filip mu nemůže poskytnout vzdělání, jaké potřeboval. Proto ho ze školy vzala a opět ho začala učit sama. Za několik měsíců získal nadační stipendium na Školu krále Edwarda a na podzim roku 1903 se tam vrátil. V této době se začal učit řečtinu. Jeho třídní byl George Brewerton. Jeden z mála učitelů na škole, kteří se specializovali na výuku anglické literatury. Povzbuzoval své žáky, aby četli Chaucera, a přednášel jim Canterburské povídky ze středoanglického originálu. Ronald se rozhodl, že se o historii jazyka poučí víc.
V dubnu 1904 byla Mabel v nemocnici a diagnózu stanovili jako cukrovku. Chlapci byli posláni k příbuzným. Hilary k prarodičům Suffieldovým a Ronald do Hove k rodině Edwina Neavea, který byl manželem tety Jane. Mabel se vzpamatovala a byla propuštěna z nemocnice. Koncem června se chlapci vrátili k marce a společně strávili prázdniny na venkově v Rednalu. V září musel Ronald nastoupit do školy, tak musel ráno časně stávat a pěšky chodit na vlak. Synové si ani nevšimli, že Mabelin stav se zhoršuje. Na začátku listopadu se zhroutila způsobem, který chlapcům přišel náhlý a děsivý. Upadla do diabetického kómatu a šest dní na to, 14. Listopadu 1904, zemřela.
III. Sirotci a Edith
„ Ne každému Bůh dopřeje tak snadnou cestu ke svým darům jako Hilarymu a mně, když nám dal matku, která se upracovala a usloužila k smrti, jen aby zajistila, že zachováme víru,“ napsal Ronald Tolkien devět let po matčině smrti. Ztráta matky měla jistě hluboký vliv na jeho osobnost. Nebo ho spíš rozdvojila. Od přírody to byl člověk veselý, nezdolný a s chutí do života. Měl smysl pro humor a velikou schopnost získávat přátele. Ale od této chvíle měl ještě druhou stránku, soukromější, ale převažující v jeho denících a dopisech. Ta dovedla propadat záchvatům hlubokého zoufalství. Mabel jmenovala pana Francise poručníkem obou synů.

Bydlet u svých příbuzných by hrozilo nebezpečí, že by byli chlapci odtrženi od katolické církve. Ale nedaleko Oratoře bydlela jedna teta, která neměla náboženské sklony, a tak pan Francis usoudil, že její dům byl prozatím dobrým domovem. Teta se jmenovala Beatrice Suffieldová. Ta jim však poskytovala pouze domov a stravu. Chlapcům ve finanční stránce výrazně pomáhal pan Francis, který zajistil, aby chlapci měli vše co je nutné. Chlapci měli velký pokoj pro sebe a Hilary byl šťastný, ale Ronaldovi se pohled na takřka nepřerušenou řadu střech s továrními komíny v pozadí doslova protivil.
Oratoř byla blízko a stala se chlapcům skutečným domovem. Časně ráno běhávali složit mši otci Francisovi a po snídani vyrazili do školy. Hilary se dostal ke Králi Edwardovi.
Ronald získal ve škole mnoho přátel a zejména s jedním se přátelil. Jmenoval se Christopher Wiseman. Bydlel v Edgbastonu, měl světlé vlasy, široký obličej a energeticky kritické vystupování. Tolkien získal ve třídě první místo a Wiseman byl druhý. Z tohoto soupeření vzniklo přátelství založené na společném zájmu o latinu a řečtinu, veliké zálibě o ragby a nadšení pro diskuse ovšem možném i nemožném. Wiseman byl věrný metodista, ale oba zjistili, že o náboženství se mohou přít bez hořkosti.
Ronald začal studovat filologii, vědu o slovech. Ještě víc ho v tom povzbudilo seznámení s anglosaštinou. Za to mohl děkovat učiteli Brewertonovi. Pod jeho vedením se Tolkien začal zajímat o chaucerovskou angličtinu. Brewetona to potěšilo a půjčil chlapci učebnici anglosaštiny. Když Tolkien otevřel knihu a uviděl jazyk jímž mluvili Angličané, dříve než do země vkročili první Normané, zjistil, že ho stará angličtina přitahuje. Bylo to spíš historická přitažlivost. Ve studiu pokračoval, až se dostal k velké staroanglické básni Beowulf. Přečetl si ji nejdříve v překladu a pak v původním jazyce a shledal, že je to jedna z nejpozoruhodnějších básní všech dob.
Tolkien se obrátil zpět ke střední angličtině a objevil Sira Gawaina a Zeleného rytíře, což byla báseň o artušovském rytíři, jenž hledá tajuplného obra, který mu
má zasadit strašlivou ránu sekyrou. Tolkiena báseň nadchla a její jazyk také. Dál pátral, prohledával školní knihovnu a prozkoumával odlehlejší police v knihkupectvích. Posléze začal nacházet německé staré knihy o filologii, která ho poháněla. Díky této lásce ke slovům začal vynalézat své vlastní jazyky. Jeho mladší sestřenice také vynalezli lehký jazyk, který nazývali „zvířečtina“. Tolkien se ji brzy naučil.

Jedna z dívek však ztratilo o tuto řeč zájem a Ronald společně s druhou, Mary vynalezli jiný a důmyslnější jazyk. Říkali mu „ noblbina“ a brzy byl natolik dokonalý, že si v něm mohli i zpívat popěvky:
Dar fys ma vel gom co palt „Hoc
Psys go iskili far maino woc ?
Pro si go fys do roc de
Do cat ym maino bocte
De volt fact soc ma taimful gyroc ! “
(Dědeček si dělal hlavu, jak donést na pastvu krávu : „ Když ji dám do koše, celý ho rozkouše. Líp bude donést jí trávu.“ )
Takhle se bavili v Barnt Green, ve vesnici blízko Rednalu, kam oba bratři jezdili na prázdniny. Nemohl by to dovést dál a vynalézt celý jazyk. Rozhodně za pokus to stálo. Rozhodl se vzít jako model španělštinu. Otec Francis měl ve svém pokoji několik španělských knih. Hovořil španělsky plynule a Ronald ho často prosil, aby ho tomuto jazyku naučil, ale nic z toho nebylo. Začal pracovat na svém jazyku. Silně se projevoval vliv španělštiny, ale Ronald měl vlastní gramatiku a fonologii.
Chvílemi na něm pracoval a možná, že by jej ještě dále rozvinul, kdyby neobjevil jazyk, který ho vzrušil více než španělština. Koupil od jednoho přítele Gótštinu pro začátečníky. Gótsky se už přestalo mluvit, ale dochovaly se psané zlomky a Tolkienovi připadaly nesmírně přitažlivé.
Otec Francis pozoroval, že v pokoji, který jim poskytovala teta Beatrice nejsou šťastní. Tak se začal ohlížet po něčem lepším. Vzpomněl si na paní Faulknerovou, která bydlela na Duchess Road za Oratoří. Pořádala hudební večírky a také pronajímala pokoje. Ona s nápadem pana Francise souhlasila, tak se chlapci přestěhovali za paní Faulknerovou. Byl to tmavý dům a chlapci dostali pokoj ve druhém patře. V tomto domě dále bydlel manžel paní domovní, jejich dcera Helena, služebnice Annie a ještě jedna nájemnice. Jmenovala se Edith Brattová. Bylo ji devatenáct a byla nápadně hezká, štíhlá, šedooká a krátkými tmavými vlasy. Byla také sirotek. Bydlela v prvním patře nad ložnicí, kde bydlel Ronald s Hilarym. Velmi dobře hrála na klavír a po smrti její matky byla na internátní škole specializované na hru na klavír. Po vystudování jí její poručník poslal sem kde mohla cvičit na klavír a někdy doprovázet hudbu na večírcích. Pak přišli do domu bratři Tolkienové. Připadali ji příjemní. Zalíbil se jí zejména Ronald se svou vážnou tváří a dokonalým chováním. Stali se s Edith přáteli. Ona byla o tři roky starší než on, ale Ronald byl na svůj věk vyspělý a ona připadala mladší.

U dvou lidí s jejich povahou a v jejich situaci nemohl nevzniknout romantický vztah.
Pak se jednou domluvil tajně s Edith, že si vyjedou na kole ( „Ona odjela ke své sestřenici a Ronald na školní hřiště.“ ). Byli ve vesnici Rednal a požádali tam o svačinu. Potom odjeli a domů se vrátili každý zvlášť. Lidským koloběhem zpráv se dostalo, že pan Ronald byl nějakou mladou slečnou v Rednalu až k p. Francisovi. Ten z toho neměl žádnou radost, když zjistil, že nesoustřeďuje své schopnosti na životně důležitou práci ve škole. Řekl mu, že je otřesen a žádá ho, aby vztah skončil. Potom se postaral o přestěhování chlapců. Ronald měl k otci Francisovy velkou náklonnost a byl na něm finančně závislý. Ronald tedy uposlechl. Navíc měl před sebou zkoušku na oxfordskou univerzitu. Oxford ho na první pohled nadchl. Nyní měl příležitost získat čest pro Tolkieny a Suffieldy, protože nikdo z jeho předků na univerzitě nestudoval. Mohl splatit otci Francisovi náklonnost a štědrost a prokázat, že ho vztah k Edith nerozptýlil od práce. Když se po zkoušce podíval na tabuli, zjistil však, že se neumístil.
Na Nový rok 1910 si napsal do deníku : „ Sklíčený a ve tmě jako vždycky, Pomoz mi Pánbůh. Cítím se slabý a unavený.“ ( Tehdy si poprvé psal deník nebo to byl jeho nejstarší deník, který se dochoval.)
Ronald svého poručníka podváděl hrozně nerad, ale rozhodli se s Edith, že se sejdou. Strávili spolu odpoledne a Edith mu řekla, že se rozhodla přijmout pozvání do Cheltenhamu a usadit se tam u jednoho právníka a jeho manželky, kteří jí byli přátelsky nakloněni. Ronald si napsal do svého deníku „ Díky bohu“, protože to bylo nejlepší řešení. Znovu ale byli viděni a otec Francis dal jasný rozkaz: Ronald se nesmí s Edith scházet ani jí psát. Smí se s ní sejít ještě jednou, aby se s ní rozloučil v den, kdy bude odjíždět do Cheltenhamu. Potom s ní nesmí mít styk dokud mu nebude jedenadvacet a p. Francis za něj nebude odpovědný. Znamenalo to čekat tři roky.
Ve středu 2. března se Edith vydala z Duchess Road do svého nového domova. V týdnech po jejím odjezdu byl Ronald až chorobně sklíčený. Vyprosil si svolení u Otce Francise k napsání a to mu bylo neochotně dáno. Edith mu odepsala, že je v novém domově spokojená.
IV. Konečně Oxford
V roce 1911 se Ronald Tolkien, Christopher Wiseman a R.Q. Gilson ( ředitelův syn ) a tři jiní stali správci knihovny u krále Edwarda. Z této skupinky se stala skupina, jíž se říkalo „ Čajový klub“. Později si chlapci dávali čaj v kavárně u Barrowa v Corporation Street -> přejmenovali se na Barrowskou společnost. Později se k Barrowské společnosti přidal Geoffrey Bache Smith.

Ten se vyznal v anglické literatuře, zejména v poezii.
Tolkien se v osmnácti letech pokoušel psát básně. V červenci 1910 napsal báseň „ Sluneční svit v lese “.
Přijďte mi zatančit veselí skřítci,
vidiny míhavých odlesků štěstí,
stvoření ze světla, lhostejní k zármutku,
zpívejte, tančete v zeleném listí !
pobuďte se mnou, vy duchové lesní,
než vyblednete a píseň dozní.
Tančící skřítci v lese jsou trochu zvláštní námět u 18-letého hráče ragby. Proč o nich ale psal ?
Jeho největší starostí v roce 1910 byla příprava na druhý pokus o stipendium do Oxfordu. V prosinci 17. mu toto stipendium bylo uděleno, a tak se tam mohl vydat. Letní semestr v roce 1911 byl pro něj u Krále Edwarda poslední.
Hilary záhy nechal školy a věnoval se zemědělství. Pracoval na statku u rodiny Brookes-Smithových. S touto rodinou se Ronald se svým bratrem vydali na prázdninovou cestu s do Švýcarska. Tam si Tolkien koupil pár pohlednic a mezi nimi byla jedna na níž sedí starý muž na balvanu pod borovicí. Má bílý vous, klobouk a dlouhý plášť. Tolkien si tu pohlednici uschoval a dlouho poté na obálku, ve které byla dopsal pravzor Gandalfa. V říjnu 1911 ho jeho bývalý učitel R.W. Reynolds autem odvezl do Oxfordu, aby zahájil svůj první semestr.
Většina studentů na Oxfordu byla z bohatých rodin. Tolkien byl na Exetérské koleji, což nebyla jedna z nejlepších kolejí ve městě, ale zdejší pobyt Tolkiena fascinoval. Jako speciální předmět si vybral srovnávací filologii. Chodil na přednášky profesora Josepha Wrighta. Ten pocházel z Yorkshiru a byl to velmi nadaný muž. Jako učitel přenesl na Tolkiena své obrovské nadšení pro filologii. Wright byl velmi náročný, a právě to Tolkien potřeboval. Povzbudil Ronalda ke studování velštiny. Tolkien byl velštinou nadšený. Letní prázdniny 1912 strávil po většinu času v Birminghamu. Setkal se s přáteli ze školy od Krále Edwarda a zahrál roli paní Malapropové v představení Sheridanových Rivalů v podání čajového klubu Barrowské společnosti. Když začal svůj druhý semestr, tak objevil v knihovně Exetérské koleje finskou gramatiku. Později řekl: „ Bylo to jako objevit vinný sklep plný lahví úžasného vína, jaké jsem ještě neochutnal. Úplně mě to opojilo. “ Finsky se nikdy nenaučil, ale vzrušovala ho finská mytologie, kterou Anglie neměla.
Když se Tolkienovi blížily jedenadvacáté narozeniny, 3. ledna 1913 napsal dopis Edith Brattové, na kterou skoro tři roky čekal a o níž si byl jist, že čeká na něho. Ale když mu Edith odpověděla, oznámila mu, že je zasnoubena s Georgem Fieldem, bratrem své přítelkyně. 8. ledna se Ronald vydal do Cheltenhaltenu.

Rozhodl se ji poprosit, aby se zřekla svého zasnoubení a vzala si jeho. S Edith strávil celý den, a ta se rozhodla odmítnou zasnoubení, a také tak udělala. Byla tu také otázka o jejím náboženství. Edith chodila do anglikánského kostela. Ronald naléhal na tom, aby se stala katoličkou. Kdy o tom řekla doma, tak jí její strýček vyhostil z domu. Našla si přechodné ubytování ve Warwicku, blízko Birminghamu, kde se jí velmi líbilo. 8. ledna 1914 byla přijata do katolické církve.
Studium na Oxfordu, ale stále pokračovalo. Když koncem února začaly zkoušky, byl na mnoho písemných prací špatně připraven. Získal druhou třídu, ale věděl, že měl podat lepší výkon. Podařila se mu však téměř bezchybná písemná práce, v jeho speciálním předmětu, srovnávací filologie. Dále studoval starou angličtinu a důkladně norskou literaturu. Na jaře 1914 mu Exetérská kolej udělila Skeatovu cenu za angličtinu. Letní prázdniny trávil po návštěvě Edith s otcem Vincentem Readem z birminghamské Oratoře v Cornwallu. Ke konci prázdnin navštívil i rodinu Brookes-Smithovou a jeho bratra Hilaryho. V této době Anglie vyhlásila válku Německu a tisíce mladých mužů se hlásilo do armády. Mezi nimi byl i Hilary Tolkien. Jeho starší bratr ale nikoliv. Chtěl nejdříve dostudovat a pomýšlel na první třídu. Na počátku vánočních prázdnin roku 1914 se vypravil do Londýna na setkání Čajového klubu Barrowské společnosti. Sešli se všichni čtyři ( J.R.R. Tolkien, Ch. Wiseman, R.Q. Gilson a G.B. Smith ). Strávili víkend v pokoji v podkroví, kouřili dýmky a povídali ( Tolkien byl vášnivý kuřák už před dobou, kdy nastupoval do Oxfordu ). Zde se Tolkien rozhodl, že je básník. Hned po návratu začal psát básně. Napsal několik básní, ale první trochu významnější uveřejněné dílo:
Pospíchám pěšinou
za elfí lucernou
kde hraví netopýrci přeletují:
jak stužka září jemně
a trochu strašidelně
a křoviny i trávy povzdechují.
Vzduch plný křídel brouků
za šera na palouku
bzučením svým tě něžně hřeje.
Hle, slyším píšťaličku
čarovných přítelíčků
a ťapot skřítků okolo mě spěje.
Ta světla! A ten třpyt! To cinkání!
Ten ševel jejich plášťů neslyšný!
Ozvěna jejich nožek, těch malých šťastných nožek!
Ty lampičky jak polapené hvězdičky!
Zatímco se Tolkienova mysl zabývala semínky jeho mytologie, připravoval se na závěrečnou zkoušku z anglického jazyka. V červnu 1915 při zkoušce Tolkien zazářil a dostal titul první třídy. Potom ale nastoupil do třináctého praporu k Lancanshirským střelcům. Nechal si narůst knír.
Ve středu 22. března 1916 byl Ronald Tolkien a Edith Brattová oddáni v kostele ve Warwicku.
V.

Válka
Válka byla stále v pohybu a John Ronald 4. června 1916 se po příkazu nalodil a odplul do Francie. Spolu s ním zde byli G.B. Smith a R. Gilson, členové Č.K.B.S. ( čajového klubu Barrowské společnosti ). Ti byli ale v jiných táborech a Tolkien si musel zvykat na těžké podmínky ve válce. 14. července došlo na něj, aby šel do zákopů do boje. Mnozí z jeho praporu padli, ale on vyváznul bez zranění. Ale po návratu do chatrčí v Bouzincourtu našel dopis od G.B. Smitha. Nebyl to vůbec potěšující dopis, neboť se dozvěděl, že Rob Gilson padl. Tolkien se později se Smithem sešel a dlouho si povídali, ale už pouze jako dva ze tří členů jejich společnosti. 27. října dostal Ronald „zákopovou horečku“ a 8. listopadu byl převezen zpět do Anglie do Birminghamské nemocnice. Sešel se s Edith a Vánoce strávil v Great Haywoodu, kde Edith bydlela. Sem dostal dopis Christophera Wisemana, který sloužil u námořnictva.
Loď Superb 16.12. 1916
Můj drahý J. R.,
Právě jsem dostal z domova zprávu o G.B. Smithovy, který podlehl zraněním způsobeným výbuchem šrapnelu 3. prosince. Nedokážu teď o tom mluvit. Pokorně se modlím k Všemohoucímu Bohu, abych ho byl hoden.
Chris
Po návratu z Francie se Tolkien rozhodl, že splní velkolepý a úžasný plán. Chystal se stvořit celou mytologii. Na obálku levného zápisníku napsal název: „ Kniha ztracených příběhů “ ( The Book of Lost Tales ), pozdější Silmarillion.
Když začal psát, čerpal z nějaké hlubší, bohatší žíly své obraznosti, kterou dosud neprobádával a vydržela mu až do konce jeho života. Tolkien pro své zvláštní a vzrušující pověsti nepoužil žádné vzory ani prameny. Existence jmen a názvů je spojena s jeho jazyky. Nejčastěji jména ovlivnila „quenijšština“ ( jazyk ovlivněný finštinou ) nebo „ sindarština“ ( ovlivněná velštinou ). Postupoval způsobem, že si nejdříve rozhodl co jméno bude znamenat, potom vyvinul jejich podobu v obou jazycích a nakonec vybral ten sympatičtější.
Mezitím Edith otěhotněla a po Ronaldovi se chtělo, aby se vrátil do Francie. „Naštěstí“ onemocněl a musel zůstat v nemocnici v Anglii. Dne 16. listopadu se Ronaldovi a Edith Tolkienovým narodil syn. Ronald nedostal dovolenou a dítě viděl a týden po porodu. Syn byl pojmenován John Francis Reuel. Francis na počest otce Francise.
Ronald byl povýšen na poručíka a pracoval v Yorkshiru. 11. listopadu skončila válka a koncem listopadu se usídlili v Oxfordu.
VI. Profesor v Oxfordu
Koncem léta si našli vyhovující dům na Alfred street (nyní Pusey street). Edith podruhé otěhotněla.

Ronald vyučoval na univerzitě a pracoval s dalšími lidmi na poslední části Novoanglického slovníku. Tolkien požádal o místo lektora anglického jazyka na univerzitě v Leedsu. Místo dostal, ale prostředí v Leedsu se mu nezamlouvalo. Edith porodila druhého syna, Hilary Reuel. Počátkem roku 1921 se i Edith přestěhovala do Leedsu. Tolkienům se zde začalo docela dobře dařit a John Ronald se stal přítelem Erica Valentina Gordona. Spolu se staly oblíbenými učiteli univerzity. Vydali nové vydání středoanglické básně Sir Gawain a Zelený rytíř.
Tolkien stále psal básně. Většina se týkala jeho mytologie. Některé vyšly v knize veršů složené členy katedry anglistiky s názvem Severské dobrodružství (Nothern Venture). Roku 1924 se J. R. R. Tolkien stal profesorem, ve věku 32 let, což je na britské univerzity velmi nízký věk. Edith porodila třetího syna, který dostal jméno Christopher, na počest Christophera Wisemana.
Roku 1925 se uvolnilo místo profesora anglosaštiny v Oxfordu. Tolkien si podal žádost a tuto práci dostal.
Na začátku roku 1926 se rodina Tolkienů přestěhovali do Oxfordu na Northmoor road, a tam zůstali jedenadvacet let. Brzy se jim narodilo čtvrté a poslední dítě, dcera, ve kterou Edith již dlouho doufala – Priscilla Mary Reuel.
Tolkien byl po celý život věrným katolíkem, kterým ho udělala matka a také k úctě své matky Tolkien každý den začínal den mší v katolickém kostele.
Ronaldův denní program je nabitý přednáškami a připravováním nových. Ronald byl velmi oblíbeným učitelem, i když jeho přednášky nutily posluchače k plnému soustředění, protože Tolkien mluvil o tématu vždy s domněním, že každý ví stejně co on a nikdy nesestupoval ze svých norem. Navíc mluvil velmi rychle a dosti nesrozumitelně. Ale téměř každý den večer po dvanácté hodině mu zbyl čas na psaní příběhu k pobavení sám sebe a jeho dětí – příběh s názvem Hobit. Tolkien svoji tvorbu popisuje něco jako semínko, které roste z humusu mysli. A ten humus mysli Tolkiena se skládal převážně z lingvistiky.
Každý profesor v Oxfordu musel ročně přednést šestatřicet přednášek nebo seminářů, což je velice nabitý program. Tolkien jich jeden čas konal ještě o sto víc. Později přijal asistenta Charlese Wrenna a vedl méně přednášek, ale stále dvakrát více než ostatní profesoři.
Ronald Tolkien stále udržoval přátelství s E. V. Gordonem, kterého považoval za svého spolupracovníka. Gordon ale bydlel v Manchesteru, a tak se setkávali velmi málo. V létě 1938 bohužel Gordon zemřel na chorobu ledvin a Tolkien ztratil důležitou osobu ve svém životě.
VII. Jack
11.

května 1926 na schůzi anglistiky na Mertonově koleji potkal John Ronald poprvé dalšího z mnoha přátel. Tím mužem byl Clive Staples Lewis, mezi přáteli prostě Jack. Brzy si Tolkien a Lewis našli na sobě něco zajímavého a vzniklo dlouhodobé přátelství. Po dlouhé době se podařilo „ dostat “ Tolkienovi s novým přítelem Hugem Dysonem (taktéž katolíkem) Lewise na křesťanství. V této době si Ronald napsal do deníku: „ Přátelství s Lewisem mi toho mnoho vynahrazuje, a kromě toho, že mi skýtá potěšení a útěchu, velmi mi udělal dobře kontakt s člověkem poctivým, smělým, inteligentním – učencem, básníkem a filozofem - , který také konečně po dlouhém bloudění miluje našeho Pána.
Přátelé stále přibývali a nakonec vznikla skupina známá jako The Inklings. Členové klubu byli Tolkien, Lewis (Jack) , Dyson, Warren Lewis (bratr Jacka – „Warnie“ ), R.E. Haward (oxfordský lékař) a Owen Barfield (Lewisův přítel).
Často se setkávali a předčítali si své tvorby. Tolkien zde předčítal i části z Hobita. Skupina získala dalšího člena, jímž byl Charles Williams, který pracoval v oxfordském nakladatelstvím a do klubu dobře zapadl.
Lewis se pomalu začal vracet k anglikánské církvi. Tolkien měl hlubokou nechuť k této církvi, ale Lewis byl stále jedním z jeho nejvěrnějších přátel.
VIII. Domácí prostředí
John Ronald žil v Oxfordu vcelku velmi pohodlný život. U jeho manželky Edith tomu bylo jinak. Nezasahovala do společnosti, říkalo se o ní, že neoplácí návštěvy ( oplácení návštěv byla slušná oxfordská tradice ) a mnoho času trávila doma s dětmi. Vzdělání měla také daleko nízké, ale o finance se postaral výdělek jejího manžela.
Po přestěhování do Leedsu roku 1921 se Edithina nálada zase zvedla a spokojeně přežívala. S přáteli zde zase takové problémy neměla a až na leedský smog jí vše vyhovovalo. Bylo to prostě jiné a lepší. Na světě už byli synové John, Michael a i malý Christopher.
Avšak přišel návrat do Oxfordu. Už nikdy rodinný život Tolkienů neměl takovou rovnováhu jako v Leedsu. Ronald se přátelil se stále více lidmi – stále více chodil na návštěvy. To se Edith moc nelíbilo a začala tak trochu žárlit. Tolkien si toho začal všímat, ale řekl si, že má své mužské právo se s kýmkoliv a kdykoliv scházet ( pokud tedy Edith nepodváděl, což Tolkien nedělal ).
Každý kdo je jen trochu znal však neměl pochybnosti o jejich hluboké lásce, kterou oba k druhému prožívali. Ta byla patrná i v obrovské starostlivosti o zdraví partnera i v dalších věcech jako pomáhání s domácími pracemi atd.

Oba prožívali sdílenou lásku k rodině a byli velice pyšní na své děti.
Roku 1930 dochází k dalšímu stěhování, tentokráte přes ulici a Edith se zdá byt ještě lepší a prostornější než bývalý. Johnovi Ronaldovi je to vcelku jedno kde bydlí, hlavně když má dostatek klidu a času ke své práci.
IX. „ Kult J.R.R. Tolkiena “
V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra, plná konečků žížal a páchnoucí slizem, ani vyschlá, holá písčitá jáma, kde by se nedalo ne nic sednout a ničeho se najíst: byla to hobití nora, a to znamená komfort.
Takto začíná Hobit aneb cesta tam a zase zpátky. V této době už Tolkien měl ve své fantazii právě tuto noru, kde žije hlavní hrdina hobit Bilbo Pytlík z Pytlíkova. Vždy když ho napadlo něco co by se pro jeho příběh hodilo, zapsal si myšlenku do svých poznámek. Bilbovo dobrodružství se stále rozvíjelo, ale nemělo konec, ke kterému se sám Tolkien nikdy nechtěl dostat.
Později se tak od psaní trochu odvrátil a až po kontaktování nakladatelstvím Allen and Unwin John Ronald Reuel Tolkien dokončil příběh roku 1936. Vydán byl až na podzim 1937 jako Hobit aneb cesta tam a zase zpátky.
Léta plynula dál a Tolkien se věnoval psaní pokračování příběhu o hobitech. Později byl tento titul na nazván Pán prstenů. Ani ho ale nenapadlo zanedbávat důležitou práci na universitě a věnuje se připravováním přednášek. Teď už stále více přednáší i o své tvorbě a pohádkách. Roku 1945 dostává místo profesora na Mertonově koleji. Celá rodina už je definitivně rozhodnuta, že v Oxfordu bude žít i nadále, a také zde John Ronald zůstal až do penze.
Jelikož Tolkienova tvorba se nevztahovala pouze k Pánu prstenů a psal i další podstatně kratší příběhy, kolem roku 1949 vychází Farmer Giles of Ham. Nedlouho poté Tolkien dokončuje Pána prstenů a začíná se poohlížet po dobrém nakladatelstvím, který by jej vydalo. Nakladatelství Collins ale Tolkienovu nabídku rychle odmítlo, a tak se vydavatelem prvních dvou částí (Společenstva prstenu a Dvou věží) stává v roce 1954 opět nakladatelství Allen and Unwin. Za rok vychází i čtenáři velmi očekávaná třetí a poslední část trilogie Návrat krále.
Roku 1957 měl Tolkien naplánovanou cestu do Spojených států, kde měl přijmout čestné hodnosti od Marquettské, Hardvardské, a mnoha jiných universit. Dále zde měl pronést několik svých přednášek o pohádkách a lidské fantasii, ale nemoc jeho manželky mu cestu zhatila a John Ronald se do států nikdy nepodíval. V této době se společně Ronald a Edith rozmýšlí o budoucím přestěhování na venkov z Oxfordu.
Tolkien se stále více zabýval psaním, a když roku 1959 ukončil vyučování na oxfordské universitě, mohl se psaní věnovat naplno.

Také se tak dělo. John Ronald psal a psal a během pěti let vyšly čtyři knihy: Dobrodružství Toma Bombadila, "Leaf by Niggle" a "On Fairy Stories" společně publikovány v jednom
vydání nazvaném Strom a List a konečně roku 1967 vychází Smith of Wootton Major a The Roads Goes Ever On .
Během roku 1968 se rodina rozhodla k plánovanému přestěhování a nové bydliště je v malé vesničce Poole blízko Bournemouthu. Tolkienovy knihy byly přeloženy do několika světových jazyků a vycházejí v mnoha zemí. Stal se světoznámým po celém světě. Tolkien ale v Poole dlouho nepobyl, protože Edith Tolkienová 29. listopadu 1971 zemřela po krátkém, ale těžkém onemocnění přisuzovaném žlučníkovému záchvatu ve věku 82 let. Tolkien je otřesen a začátkem dalšího roku se vrací zpět do Oxfordu. Dostává Řád Britského impéria a Oxfordská univerzita mu uděluje čestný doktorát z literatury.
Avšak léta plynou, lidé stárnou a John Ronald Reuel Tolkien nebyl výjimkou a 2. září 1973 John Ronald Reuel Tolkien umírá ve věku 81 let v sanatoriu v Bournemouthu.
Roku 1977 syn Christopher vydává po smrti svého otce jeho celoživotní dílo Silmarillion.

Rasy Středozemě
V Tolkienových knihách se objevuje mnoho bájných (ne)tvorů, ras, počínaje nečistými skřety, silnými trpaslíky milujícími nadevše zlato, přes spanilé elfy a bájnou Odulu, Valar a samotným Ilúvatarem konče.
Většina z těchto ras, hlavně co se "pozemských" bytostí týče, se ujala, mnoho spisovatelů fantasy literatury se jimi inspirovalo a Tolkien tím prakticky položil základy moderní fantasy literatury. Dnes by se nikdo neopovážil psát o elfích hornících nebo trpasličích lučištnících, a to proto, že Tolkienův svět s pevně stanovenými pravidly je považován za reálný svět. Elfové sice už vystupovali ve hrách Williama Shakespeara, jenže to byly „ fairy tales “, postavy pro děti a teprve Tolkien svým dílem, v němž popisuje vznik a charakteristiky jednotlivých ras, z nich vytvořil ony "normální" bytosti, takové, jak je známe dnes.
Některé rasy a jejich řeči:
Trpaslíci: Trpaslíci nejsou dětmi Ilúvatara, stvořil je Aulë ovládající všechna řemesla, zejména zpracování kovů, toužíce po žácích, které by mohl učit svým znalostem a dovednostem. Nejdříve tajně vytvořil Sedm otců trpaslíků hluboko v podzemní jeskyni Středozemě. Avšak Ilúvatar věděl co se stalo a rozhněval se na Aulëho. Ten chtěl trpaslíky pobít, ale Eru se nad ním slitoval a ušetřil je.
Trpaslíci jsou velmi silní, snáze snášejí utrpení, bolest a hlad než ostatní rasy. Žijí na Světě déle než lidé.

Po smrti je prý Aulë shromažďuje do síní Mandosu a nakonec je Ilúvatar přijme mezi ostatní Děti.
Trpaslíci milují veškerá řemesla, zejména kovářství, dále diamanty jež dolují v zemi, mnohem více než to, co na zemi žije a roste. Lidé jim vždy záviděli jejich bohatství, což bylo příčinou mnoha rozporů mezi těmito rasami. Teprve během Třetího věku bylo mezi nimi vyhlášeno přátelství a trpaslíci začali obchodovat s ostatními rasami a používat Západštinu.
Přesto v tajnosti používali svůj vlastní jazyk, jež nesdělili ani svým přátelům, střežili jej jako své bohatství a později se z něj stal jazyk učenců. Ani v samých počátcích jej z jiných plemen ovládl jen málokdo - zněl jim drsně a těžkopádně a trpaslíci se raději učili jazyk těch, s kým obchodovali či přebývali.
Jejich rodovou zbraní byla sekera a krumpáč, který zároveň používali při dolování. K ochraně používali kroužkové košile, vlastní vynález v jehož výrobě nebyli trpasličí mistři nikdy překonáni, a šupinovou zbroj, buď z kvalitní ocele anebo z mithrilu.
Skřeti: Skřeti pocházejí z elfů. Říká se, že když se elfové toulali v raných dobách na východě Středozemě u vnitrozemského moře Cuiviénenu, v době, kdy ještě nebylo slunce ani měsíc a elfové se neznali a nepřátelili s Valar, posílal Melkor mezi ně své temné služebníky, aby Prvorozené přepadávali a chytali. Ti z elfů, kteří byli zajati, si Melkor zotročil a vypěstoval z nich ošklivé plemeno skřetů. Skřeti se nebývale rozmnožili a stali se jedním z nejdůležitějších nástrojů Temné moci.
Skřeti neměli žádnou svou řeč. Přebírali slova z jiných řečí a jazyků, a ty si upravovali ke svým vlastním potřebám. Vypěstovali si tolik nářečí, kolik bylo jejich sídlišť, takže skřetí řeč bývala při dorozumívání mezi dvěma rozdílnými kmeny k ničemu. Proto mezi sebou ve Třetím Věku používali západštinu. Sauron vynalezl také Černou řeč. Záměrem bylo, aby se stala jazykem všech, co mu slouží. To se však nikdy zcela nezdařilo. Přesto se mezi skřety mnoho slov z Černé řeči uchytilo (např. gháš - oheň).
Někdo tvrdí, že k plemenu skřetů náleží také skalní obři. Ve Starých časech to byli tupí tvorové a nemluvili více než zvířata. Ve Třetím věku se objevila neobyčejná rasa skalních obrů. V Černé řeči se nazývali olog-hai. Nikdo nepochyboval o tom, že je stvořil Sauron. Neví se však, jakého jsou původu, protože se nepodobali ani největším druhům skřetů a byli silní, pohyblivý a vychytralí. Narozdíl od skřetů snášeli slunce, pokud byli v Sauronově moci.
Hobiti: Hobiti z Kraje a z Hůrky mluvili v tomto čase už asi tisíc let Obecnou řečí. Používali ji po svém, volně a nedbale.

Učenější mezi nimi ovládali ovšem ještě formálnější jazyk, když to vyžadovala příležitost.
Nejsou žádné záznamy o jazyce, které by patřily jen hobitům. Za starodávna, zdá se, vždycky užívali jazyků lidí, v jejichž blízkosti nebo mezi nimiž žili. Proto rychle přejali Obecnou řeč, sotva vstoupili do Eriadoru, a v době, kdy se usídlili v Hůrce už začali zapomínat svůj dřívější jazyk. Byl to zřejmě lidský jazyk horního toku Anduiny blízký rohirskému; Statové z jihu však, zdá se, přejali před svým příchodem do Kraje jazyk spřízněný s vrchovštinou.
Za Frodova času byly ještě jisté stopy toho dění v místních slovech a jménech, z nichž mnohá připomínala ta, jež se vyskytovala v Dolu a v Rohanu. Zvláště pozoruhodná byla jména dní, měsíců a ročních období; některá další slova toho druhu byla dosud běžně užívána (jako pamnětina a pelouch, kdežto v místních jménech v Hůrce a v Kraji se dochovala mnohá další. Osobní jména hobitů byla také zvláštní a mnohá pocházela z dávných dnů.
Hobit bylo jméno, které Krajané obvykle používali pro celý svůj druh. Lidé jim říkali půlčíci a elfové Periannath. Původní význam slova hobit byl většinou zapomenut. Zdá se však, že to zpočátku bylo jméno. které Plavíni a Statové dávali Chluponohům, a že je to redukovaná podoba slova plněji dochovaného v Rohanu: holbytla "stavitel nor".
Elfové: Elfové se dávno ve starých časech rozdělili ve dvě hlavní větve: Západní elfy (Eldar) a Východní elfy. Druhého původu byla většina obyvatel Temného hvozdu i Lórienu.
Eldarský jazyk se rozvětvuje do třech skupin: quenijština,sindarština a lesní elfština. quenijština, neboli Vznešená elfština, byla dávným jazykem Eldamaru za Mořem, prvním, který byl písemně zaznamenán. Nebyla to již rodná řeč,ale dosud se užívala při obřadech a pro vysoce učené mudrosloví a písně Vznešenými elfy, kteří se vrátili jako Vyhnanci do Středozemě na konci Prvního věku.
Vydaná díla J.R.R.Tolkiena :
Slovník střední angličtiny (A Middle English Vocabulary, 1922)
Sir Gawain a Zelený rytíř (Sir Gawain and the Green Knight, 1925)
Hobit /1937/ česky 1992
Pán Prstenů /1954-55/ česky 1993
Silmarillion /1977/ česky 1992
Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě /1980/ česky 1994
Kniha ztracených pověstí I /1983/ česky 1993/94
Kniha ztracených pověstí II /1984/ česky 1993/94
Pohádky /1980/ česky 1992 (Kovář z Wootton Major /1967/, Nimralův list /1964/, Farmář Giles z Hamu /1949/, esej O pohádkách /1964/)
Příběhy z čarovné říše /téměř to samé co Pohádky plus několik nových básní / 1997
Dopisy Děda Mráze / česky 1998
Tulák Rover /1998/ česky 1999
To nejcennější od J. R. R.

Tolkiena aneb co se tady odehrálo

Hobit aneb cesta tam a zase zpátky
Tento velmi pohádkově založený příběh pro mladé i starší čtenáře začíná v malém městečku Hobitín, kde žijí samozřejmě hobitové. Hobit – to je něco jako trpaslík vzrůstem, ale jinak se v hobitově mysli honí pouze slavnosti a hlavně jídlo.
Hlavní hrdina knihy hobit Bilbo Pytlík žije spokojeně ve své přepychové noře, ale svůj pohodový život musí opustit, protože legendou proslulý čaroděj Gandalf a třináct trpaslíků ho vezmou s sebou na dlouhou cestu za pokladem. Bilbo jim měl sloužit něco jako zvěd, ale o své profesi nic nevěděl. Hned druhý den se trpaslíci s Bilbem dostanou do problémů se zlobry. Ti však za výsvitu slunce naštěstí zkamení a všichni mohou pokračovat v cestě. Bilbo byl cestou znechucen a stále myslel na svoji noru a bohatou večeři. Putování je zavede až do skřetích dolů, kde jsou zadrženi. Za pomocí Gandalfa se jim podaří utéct, ale Bilbo na útěku zakopne o kamen a spadne do bezvědomí. Když se probudí, je stále na stejném místě, kde spadl, ale nemá ponětí kudy ven.
Dlouho bloudil tunely, až našel prsten. Líbil se mu, a tak si ho vzal. Bloudil dál a dostal se do Glumovi jeskyně. Glum je šišlavý tvor, který prožívá trauma z toho, že ztratil jediné své bohatství – prsten neviditelnosti. Samozřejmě prsten, který našel Bilbo. Glum Bilba pronásleduje, ale Bilbo prsten použije. Náhodou nachází cestu ven, a protože je neviditelný odchází přes skřetí stráž ven. Nachází své přátele, ale o prstenu se jim nezmínil. Trpaslíci jsou rádi, že ho znovu vidí. Po přečkání noci putují stále blíž k hoře s pokladem. Avšak v hoře hlídá poklad zuřivý drak Šmak.
Cesta je zavede až za Meddědem, který jim umožní přenocování a poradí jim v cestě. Aby došli k hoře, musí přes Temnoles, kterým málokdo prošel. Ani naši přátelé to nemají jednoduché. Dostanou se do moci nejdříve obřích pavouků a potom se stanou zajatci lesních elfů. Bilba elfové nechytili, a tak prokáže trpaslíkům, že je prospěšným, protože všechny zachrání.
Když vyšli z Temnolesa, tak už viděli tu horu, kvůli které tak dlouho putovali. Došli do vesnice pod horou, a tam je čekalo vřelé uvítání, protože obyvatelé poznali vedoucího družiny trpaslíků Thorina Pavézu, vnuka legendárního krále trpaslíků Thora.
Připravili se na cestu a vydali se za Šmakem. Bilbo se neochotně ujme svého úkolu zloděje, který má jít jako první prozkoumat jeskyni. Drak ho nezpozoroval, ale zjistil, že ho někdo otravuje. Druhý den rozzlobeně vylétl z jeskyně a chtěl zničit vesnici pod horou. Vesničané se mu ale postavili a nakonec draka zabili.
Drak byl mrtev, poklad volný a v tu chvíli nejsou trpaslíci jediní se zájmem o hromadu zlata.

Musí se střetnout s armádou skřetů a vlků. V pravou chvíli přišli i
trpaslíci z blízkého okolí. A aby jich nebylo málo, dorazil i Medděd, tentokrát v medvědí kůži, kterou mohl měnit s lidskou. Trpaslíci zvítězí, ale Thorin a další dva trpaslíci z naší odvážné družiny zemřeli. Poklad se rozdělil a Bilbo se spokojeně vrátil do své hobití nory s velkou kupou zlata a diamantů.
Ukázka:
Skřetí armáda se zběsile hrnula do údolí, divoce se hnala mezi výběžky Hory a hledala nepřítele. Valili se jako prudký příboj.
Byla to strašlivá bitva. Nejhroznější ze všech Bilbových zážitků, který v době, kdy je prožíval, nejvíc nenáviděl, - což znamená, že na nejpyšnější a nejradši si na něj vzpomínal dlouho potom, třebaže při něm sám nehrál vůbec žádnou důležitou roli. Musím po pravdě povědět, že si brzy po vypuknutí bitvy nasadil svůj prsten a unikl tak pohledu, nikoli však nebezpečí.
Tolkienova charakteristika hobitů:
Jsou to (nebo bývali) malí lidičkové, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu a menší než bradatí trpaslíci. Hobitové žádné vousy nemají. Je na nich pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou rychle a tiše zmizet, když se hřmotně blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů, takže nás hobiti slyší na míli daleko.
Mají sklon k obtloustlým bříškům; oblékají se do pestrých barev ( hlavně žluté a zelené ); nenosí žádnou obuv, poněvadž jim na chodidlech od přírody roste hustá a hřejivá hnědá srst, podobná jejich srsti na hlavách ( jenže na hlavách je kudrnatá ); mají dlouhé, obratné hnědé prsty na rukou, dobromyslné obličeje a smějí se hlubokým hlaholivým smíchem (zvlášť po obědě, který si dopřávají dvakrát denně, když se jim to podaří ).
Hobit aneb cesta tam a zase zpátky byla vůbec první „ objevená “ kniha. Tolkienův úmysl byl pouze napsat příběh pro pobavení sám sebe a svých dětí. Dobrodružství zlatu chtivých trpaslíků a malého hobita si zamilovaly milióny čtenářů. Kniha se v 60. letech stala jedním z kultovních textů západoevropské a americké mládeže a Bilbo sám si vydobyl čestné místo mezi nesmrtelnými hrdiny světové literatury pro děti.

Bilbo bojuje s obřím pavoukem

Šmak nad Esgarothem pod Osamělou horou
Pán Prstenů
Když vyšel Hobit ve známost, čtenáři i vydavatelství naléhalo na Tolkienovi. Krátký příběh Bilba Pytlíka měl každý už sjetý a očekávalo se pokračování. Spisovatel se pod tlakem okolí odhodlal připravit pokračování Hobita. Neměl vůbec žádné ponětí o čem má psát.

Hobit skončil otevřeně, ale Tolkienovi se zdál Bilbo Pytlík jako hlavní postava již nevyhovující, a tak přišel na řadu jeho synovec Frodo. Nakonec se chytil motivu „prsten“.
Ukázalo se to jako velmi dobrý motiv a Tolkien rozvinul příběh až na samé dno Středozemě, kde se Pán Prstenů odehrává. Po této práci nakonec zbyla trilogie o několika stech stranách.
Kdysi dávno byly jedním elfími kováři ukovány prsteny. Byly to Tři elfí prsteny, Sedm prstenů trpaslíků a Devět prstenů lidí. Poslední prsten, nejmocnější si vyrobil Sauron, skřet, vládce skřetů, který chtěl ovládnout celou Středozem. Válku ale prohrál a prsten mu byl vzat. Samotný Sauronův duch však nebyl zničen a čekal na svou chvíli.
V Temném hvozdu v pevnosti Dol Guldur sídlí Sauron, nabývá na síle, a připravuje se na opětovné povstání. V této době Bilbo Pytlík nachází Jeden prsten (vládnoucí všem…).
Samotný děj začíná na Bilbových 111 narozenin (shodou okolností Frodových 33). Frodo byl jeho synovec, se kterým žil spokojeně ve Dně pytle. Bilbo předal Frodovi prsten a během oslavy prostě zmizel.
Mezitím Gandalf šedý zjistil pravdu o prstenu (prsten vlastnící Frodo je ve skutečnosti Jeden prsten vládnoucí nad všemi Prsteny moci).
V Mordoru, městu zla Sauron nabyl velké armády, ale chyběl mu prsten. Vyslal svých devět zotročených služebníků (nazgulů), říkalo se jim též Černí jezdci, aby prsten našli. Gandalf o nich věděl, a tak řekl Frodovi, že musí z Kraje, jinak bude celá Středozem v moci Saurona.
Frodo a jeho druzi, kteří jediní vědí hrozícím nebezpečí prchají v pronásledování jednoho z Černých jezdců. Nakonec s pomocí eriadorského Hraničáře Aragorna došli přes zoufalá nebezpečí až do Elrondova domu v Roklince.
Tam se konala Elrondova Rada, na které se rozhodlo, že prsten musí být zničen. Byla také vybrána družina, která se měla ujmout tohoto úkolu. V tomto Společenstvu byli Aragorn a Boromir, syn Pána Gondoru, jako zástupci lidí; Legolas, syn elfského krále z Temného hvozdu, za elfy; Gimli, syn Glóina z Osamělé hory, za trpaslíky; Frodo se svým sluhou Samvědem a jeho dva mladí přátelé Smělmír a Peregrin za hobity; a Gandalf Šedý jako vůdce výpravy. A samozřejmě Frodo, který byl pověřen tím, že prsten ponese. Prsten ovšem mohl být zničen pouze v Ohnivé hoře v Mordoru, zemi samotného Nepřítele. Družina se tedy vydala tímto směrem.
Putovali stále dál, až se dostali skrytou bránou a vstoupili do rozlehlých Dolů v Morii, aby si hledali cestu pod horami. Šli pod horami, ale nebezpečí bylo všude a Gandalf v boji se strašlivým duchem podsvětí spadl do temné propasti.

Ale Aragorn, který se nyní zjevil jako utajený dědic dávných Králů Západu, vedl Družinu od Východní brány Morie přes elfskou zemi Lórien a po proudu Velké řeky Anduiny až k Rauroským vodopádům. To už ale byly pronásledováni vyzvědači a také zrůdou, dřívějším majitelem prstenu Glumem (stále hledajícím své jediné bohatství). Gondorské hlavní město Minas Tirith bylo napadeno a Boromir se rozhodl jít na pomoc domů. Frodo odmítl a byl odhodlán pokračovat ve svém beznadějném putování do země Nepřítele. Boromir se pokusil Frodovi vzít prsten násilím. Hádka končí rozdělením společenstva. Zde také končí první díl Společenstvo prstenu.
Druhý díl nazván Dvě věže líčí Boromirovu smrt a zajetí Smělmíra a Peregrina skřetími vojáky. Aragorn, Legolas a Gimli je sledovali. Skřety ale napadli Rohanští jezdci vedeni maršálem Ěomerem.
Hobitům se podařilo utéct do lesa, kde se setkali s entem Stromovousem. V jeho společnosti byli svědky procitnutí hněvu pastýřů stromů a jejich pochodu na Železný pás.
Mezitím Aragorn a jeho druzi pátrající po hobitech potkávají znovu Gandalfa, jako Bílého jezdce. Jeli s ním do síní Theodéna, krále Marky, kde Gandalf uzdravil krále od kouzel zlého rádce Červivce, tajného spojence Sarumana. Potom jeli s králem a jeho vojskem proti armádě Železného pásu a dobyli vítězství u Hlásky. V Železném pásu našli velkou pevnost a Sarumana s Červivcem. Ti ale byli v nedobytném Orthanku.
Červivec se pokusil Gandalfa zasáhnout kamenem. Netrefil se a kámen sebral Peregrin a ukázalo se, že je to jeden ze zbylých palantírů, Vidoucích kamenů z Numéronu. Peregrin ale neodolal kameni a podíval se do něj, a tím se odhalil Sauronovi. Gandalf odevzdal palantír Aragornovi a Peregrina odvezl do Minas Tirith.
Mezitím se Frodo a Sam dostali z kopců, ale to už je dohonil Glum. Frodo si s Glumem poradil a Glum je vedl téměř až do Mordoru. Potom je ale Glum zradil je obludné strážkyni Odule. Ta je napadla, Froda uštkla, ale Sam odrazil její útok a zranil ji. Když leží Frodo na zemi napohled mrtvý Sam mu vezme prsten a pokusí se pokračovat v beznadějné výpravě sám. Později se ale dozví, že Frodo není mrtev a vrátí se, ale skřeti Froda odnesou za zadní bránu a Samvěd před ní omdlí. Zde také končí druhá část.
Třetí díl ( Návrat Krále ) pojednává o posledních okamžicích Války o Prsten.
Hlavní město Minas Tirith volá o pomoc před začínající válkou. Do města přijíždí Gandalf s Pipinem. Malý hobit se stává rytířem Gondoru, o což se zasloužil sám správce Denethor.
Mezitím Aragorn a jeho družina se rozhodla projít Stezkami Mrtvých, ze kterých ještě nikdo nevyšel. Poslední ze „ ztracených “ Smíšek je u krále Theodéna.
Přišel Ten Den a s ním tisíce skřetů.

Obléhání Gondoru začalo. Na obránce padá beznaděj, když vidí skřetí armádu v čele s Černokněžným králem. Vojsko se dostalo přes bránu až do města. Černokněžnému králi se postavil Gandalf a zrovna v tu chvíli se zdáli ozvalo troubení rohů – Rohan přijel (a s ním i Smíšek). Správce Denethor posedlý šílenstvím se nakonec upálil i s palantírem ve své hrobce. Rohirové probili na dohled k městu, ale Théoden, jejich král padl zahuben svým vlastním koněm. Na pláň se snesl okřídlený Černokněžný král, ale ani on neunikl svému osudu a byl zabit štítonoškou Éowyn za pomoci hobita Smělmíra.
A když dorazil Aragorn a jeho druzi s hraničáři Severu, nemohla bitva skončit jinak než porážkou mordorského vojska. Opět se setkala část rozděleného Společenstva - byli tam Aragorn, Legolas s Gimlim, Smíšek i Pipin. Šedé družině se totiž podařilo projít Stezky Mrtvých a za pomoci vojska duchů přemohli umbarské loďstvo kotvící v Pelargiru. Po vyhrané bitvě se Kapitáni Západu rozhodli nalákat na sebe pozornost Temného pána, a proto se s několika tisícovým vojskem vypravili k Morannonu, Bráně Mordoru. Sauron však tímto tahem nebyl zaskočen a z brány se vyrojilo vojsko ještě větší, než bylo to z Morgulu. Závěrečná bitva Války o prsten začala...
Závěrečná část příběhu obrací pozornost opět k Samovi, kterému se podařilo zachránit Froda. Ve skřetích hadrech se pomalu přibližovali k Hoře Osudu. Glum to stále nevzdával a byl jim na stopě.
Ale v posledním okamžiku před naplnění poslání těsně před Puklinou Osudu v kovárně, kde byl prsten ukován, si jej místo zničení Frodo nasadil a prohlásil ho za svůj majetek. Tím se odhalil Sauronovi, kterého zhrozilo, že je jediná věc, kterou hledá přímo před zničením. Odvrátil se od bitvy u Marannonu a poslal všechny své černé jezdce pro Prsten.
Teď přišla Glumova chvíle, omráčil Sama a vrhl se na neviditelného Froda. Ten se neubránil a Glum mu ukousl prst s Prstenem, ale podle Gandalfovi předpovědi měl Glum sehrát ještě velmi důležitou roli, a to se také stalo. V radosti, že má svého miláška spadl přímo do Pukliny Osudu i s Prstenem. Sauronova Temná věž se zbořila a jeho stín navždy odešel. Byl poražen.
Aragorn se stal Králem znovu sjednoceného království Arnoru a Gondoru. Naši hobiti se vrátili zpět do svého Kraje, kde ještě museli vyřešit pár nepříjemností - Saruman s hrstkou Jižanů se totiž usadil v Kraji s cílem pomstit se na tomto malém nárůdku za své křivdy. Nakonec byl zabita a jeho duch navždy odešel ze Středozemě.

Pak nastala pro hobití přátele těžká práce na obnově svých domovů.
Kniha končí odjezdem Těch, kdo nesli prsteny z Šedých přístavů na Daleký Západ a definitivním koncem Společenstva prstenu ve Středozemi.
Ukázka: „Moji milí,“ začal Bilbo, povstávaje. „Slyšte! Slyšte! “ volali a opakovali to tak, jako by se jim ani nechtělo uposlechnout vlastní výzvy. Bilbo vstal a vylezl na židličku pod rozsvíceným stromem.
Světlo lucerniček padalo na jeho usměvavou tvář; na vyšívané vestě svítily zlaté knoflíky. Každý ho mohl vidět, jak stojí, jednou rukou kyne, druhou schovává v kapse kalhot.
„ Drazí Pytlíci a Bulíci, “ začal opět, „ a mí drazí Bralové a Brandovádi, Ponravové a Cvalíkové a Pelíškové a Troubilové a Bulvové a Kšandičkové, Jezevci a Hrdonožky, … Také mí dobří Pytlíkové ze Sáčkova, které konečně zase vítám ve Dně pytle. Dnes mám sto jedenácté narozeniny: je mi dnes sto jedenáct ! “
Příběhy z čarovné říše
"Říše pohádek leží daleko a hluboko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočetně hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek," píše J.R.R. Tolkien v úvodu svého eseje O pohádkách, ve kterém si klade základní otázky o původu a povaze tohoto žánru a jenž vypovídá o Tolkienově vztahu k němu a k fantazii vůbec.
Tato kniha z anglického originálu Poems and Stories obsahuje Příběhy Toma Bombadila, což je cyklus shrnující veselé i melancholické básně. Svazek je doplněn dramatickou básní s Návrat Beorthnothe, syna Beorthelmova. Tato báseň popisuje drobnou epizodu po bitvě Angličanů s Vikingy. Můžeme zde najít i několik Tolkienových básní.

Všechny básně měly své kouzlo, ale nejvíce se mi líbila báseň s názvem Petr Klíč.
Hlavní náplní této knihy jsou tři prozaické příběhy.
 List od Nimrala
 Kovář z Velké Lesné
 Sedlák Jiljí z Oujezda

Petr Klíč
Pod horami Vichrnými
na balvanu před jeskyní
plakal obr ze všech sil,
že ho každý opustil.
„Kolem mne jen Pusté skály,
všichni mě tu zanechali,
dávno odešel můj lid,
proč tu musím žít?
Od sluje až na pobřeží
Kamaráda najdu stěží,
nikde jsem nic neukrad,
pro mne nemá nikdo rád?
Jak mě někde uhlídají,
honem dveře zavírají
co bych chudák za to dal,
kdybych lépe vypadal
a kdybych měl menší ruce.
Vždyť mám přece měkké srdce,
dovedu se sladce smát
a kuchařím hrozně rád.“
Pak si řekl, „Koukej, hochu,
nebreč už a vzchop se trochu,
projdi Krajem sem a tam,
ať tu nejseš navždy sám.“
Když se snesly noční stíny,
ve svých botách z kožešiny
na cestu se obr dal,
do Kopanin putoval.
Dorazil tam po svítání,
všichni už šli na snídani,
obr kouká sem a tam,
kohopak to tady mám?
Paní Drndálová vstala,
paraple a nůši vzala,
sotva vyšla z domu ven,
obr zdraví s úsměvem:
„Dobré ráno, dobré ráno,
jak se máte milá dámo?“
Kdopak by to ale řek,
dáma spustí strašný jek.
Pustí deštník, praští nůší,
začne volat: „Spaste duši! “
Pan starosta kolem šel,
taky ten křik uslyšel.
Hrůzou celý fialový
vyhrabal si díru v křoví,
strach s ním klepal, když tam lez,
prý s ním třese ještě dnes.
Domů běží stará paní,
marně obr volal na ní,
ať jí sliboval co chtěl,
schovala se pod postel.
Chudák obr osamělý,
zůstal celý zkoprněný,
na náměstí zvolna šel
a do dvorků nahlížel.
Husy syčí, ovce bečí
kdekdo bere do zaječích,
ba i ten řezníkův pes
hledá díru kam by vlez.
Pan uzenář Honza Šmudlů
hrůzou ztratil svoji kudlu,
starý sedlák Bařtipán
v děsu rozlil piva džbán.
Chudák obr svěsil hlavu,
posadil se před šatlavu,
brečel, že jsou všichni pryč,
když tu přišel Petr Klíč.
„Proč tu fňukáš hromotluku,
vždyť naděláš spoustu hluku,“
přátelsky se Petr smál,
pod žebra mu herdu dal.
„Petře Klíči, chlapče milý,
ty jsi přišel v pravou chvíli,
teď budeš můj kamarád,
budeme si spolu hrát.
Konec smutku, konec pláče,
zvu tě k sobě na koláče,
vlez mi a na hřbet, jestli chceš! “
Petr řekl jenom: „Běž! “
Když pak přišli do jeskyně,
Petr Klíč na obřím klíně
až do noci ze všech sil
dorty jedl a čaj pil.
Do soumraku hodovali,
Petrovi švy popraskaly,
oheň v krbu rudě plál
a obr se šťastně smál.
Když pak bylo po večeři,
polštář ze sovího peří
příteli pod hlavu dal.
Petr až do rána spal.
Ráno celé město křičí:
„Kdepak jsi byl, Petře Klíči? “
„Na večeři jsem já byl,
dorty jedl a čaj pil.“
„Kde to bylo, milý hochu,
povídej nám o tom trochu.“
Ale malý Petr Klíč
otočil se a byl pryč.
Honza Koukal na to vece:
„Já ho včera viděl přece,
když ho obr z Pustých skal
na koláče k sobě zval.“
Trvalo to jenom chvíli
a už z Kraje davy pílí,
pěšky, koňmo, na bryčkách,
z obra nemá nikdo strach.
Pod horami Vichrnými
z komína se valí dýmy,
kdekdo volá: „Obře hej,
koláčem nás uvítej.“
Obr na to odpovídá:
„Někde se tu stala chyba,
já vás na čaj nepozval,
jděte zase o dům dál.
Do Kraje se vraťte klidně,
já peču jen jednou týdně,
nemám máslo ani med,
Petr Klíč už všechno sněd.
Starostu a Drndálovou,
Koukala a Koukalovou,
nikoho z nich nechci znát,
mám jen Petra Klíče rád.“
A tak Petr, vítán vlídně,
chodil za ním jednou týdně,
po koláčích obrových
ztučněla mu tvář i břich.
Chodil za ním neustále,
až mu byly šaty malé,
rostl přitom dál a dál,
obr se mu menším zdál.
Jak tak sedal u jeskyně,
přiučil se pekařině,
pekárnu si postavil,
navěky se proslavil.
Od Hůrky až do Podvěží
pověst o něm dodnes běží,
tak výtečný chleba měl,
že o něm i pěvec pěl.
Lepší ale, lidé dobří,
Petr jídal v sluji obří,
kam ho obr z Pustých skal
každý čtvrtek na čaj zval.
Byl jednou jeden človíček, jmenoval se Nimral, a ten měl před sebou dalekou cestu. Vůbec se mu nechtělo, už samotné pomýšlení se mu příčilo; vyhnout se jí ale nemohl. Věděl, že jednou bude muset vyrazit, ale s přípravami nepospíchal.
Tak začíná příběh nevýrazného malíře Nimrala, který se se svým sousedem, panem Fárským dostal do malířova celoživotního, důkladně propracovaného obrazu.
Uprostřed Británie nyní v dávno minulých dnech, žil muž se jménem Aegidius Ahenobarbus Julius de Auiesdo. Ale protože žil ve vesnici zvané Oujezd, tak sedlák Jiljí z Oujezda. Tento mladý sedlák se díky svému psu Chňapovi a malé mušketě – krátká puška s mizerným zamířením, do které nacpal staré hřebíky, střepy a kousky drátu stal nejpopulárnějším člověkem ve vesnici, protože se mu podařilo zdolat obra, který už delší dobu pojídal ovce ostatních sedláků. Dozvědělo se o něm i u královského dvora. Později se ale objevil drak. Král Jiljímu poslal meč a Jiljí byl donucen jít proti drakovi. Svoji chytrostí a zaleknutím draka jeho legendou proslulým mečem draka vyhnal a ještě požadoval za drakovu milost velké bohatství. Drak musel souhlasit, ale po odletu se už neobjevil, tak sedlák a rytíři ode dvora se za ním vydali. Získali bohatství a drak se stal Jiljího věrným ochráncem.
Posledním příběhem této knihy je povídka o Kováři z Velké Lesné. Byla to malá vesnice, ale větší než Malá Lesná a místním zvykem tam bylo, že jednou za pětadvacet let se koná velká hostina, na které se kuchař musí pochlubit se svým velkolepým dortem. Mladý učenec Alf se stane hlavním kuchařem a do svého pětadvacetiletého dortu zapeče i hvězdičku – kouzelnou, která pomáhá majiteli k dostání se do jiného světa - pohádkového. Příhody v pohádkovém světě potkávají mladého kováře, který před několika lety snědl hvězdičku.
Tato kniha se mi líbila, protože byla obohacena několika pěknými básničkami. Báseň Petr Klíč mě zaujala nejvíce, a proto jsem ji výše uvedl. Z krátkých příběhů na mně zapůsobila legenda o sedláku Jiljím.
Tulák Rover
V létě 1925 jeli J.R.R. Tolkien, jeho manželka Edith a jejich synové John (skoro osmiletý), Michael (skoro pětiletý) a Christopher (ani ne roční) na dovolenou do Filey, městečka na yorkshirském pobřeží. Byla to dovolená na oslavu Tolkienova jmenování na profesora anglosaštiny na Oxfordské universitě. Tolkienovi si pronajali domek postavený vysoko na skále shlížející na pláž a na moře. Byl odtud výhled na východ a dalo se pozorovat krásný východ slunce.
V té době vlastnil malý Michael malého, olověného, černobíle natřeného psíka.

Jedl s ním, spal s ním, chodil s ním všude a nerad ho pouštěl z ruky. Během prázdnin ve Filey na procházce s otcem a jeho starším bratrem ho však zapomněl na pláži, když byl zaneprázdněn házením žabek, v podobě malých oblázků do vody. Michael byl zdrcen, i když on, bratr a otec hledali malého psíka i celý následující den. Tato ztráta byla pro Michaela vážnou věcí a Tolkien si to uvědomoval. Pro útěchu svému synovi začal Tolkien vymýšlet příběh, v němž je hlavní hrdinou malý psík, právě takový jako měl Michael. Tento příběh byl později zapsán a vydán jako Tulák Rover.
Příběh byl poprvé vydán spolu s pěti původními autorovými ilustracemi teprve roku 1998.

Dobrodružství malého psíka pojmenovaného Rover začíná na zahradě, kde si rád a často hrál s malým žlutým míčem. Bylo krásné počasí a Rover si samozřejmě hrál s míčem. Ten se mu ale zakutálel na cestu, kde procházel stařík. Ten stařík ale nebyl obyčejný stařík, ale byl to mocný čaroděj. Rover to ale nevěděl, a tak na čaroděje štěkal a nakonec, když čaroděj čekal na poprošení o míč ho napadl a udělal mu díru na kalhotách. Čaroděj se rozzlobil a malého psa zaklel v hračku. Rover byl najednou hračka a pohybovat se mohl pouze po půlnoci. Aby toho nebylo málo, tak byl ještě v obchodě a u něj byla cenovka. Jednoho dne si Rovera koupila paní, která ho dala svému chlapci. Chlapec byl z Rovera nadšen a stále si s ním hrál. Rover však stále přemýšlel o plánu jeho útěku. Jednoho rána, když chlapec se svým starším bratrem běhali po pláži, Rover chlapci vypadl z kapsy a zůstal sám na písečné pláži.
Rover tam ležel a nemohl se hýbat. Naneštěstí přišel příliv a břeh se stále blížil k bezmocnému psovi. Když už ho voda téměř omývala, najednou se Rover mohl hýbat. Tento div měl na práci jiný čaroděj, který se jmenoval Psamatos Psamatides (velmi si potrpěl na správnou výslovnost, a tak mu Rover říkal pane).
Rover mu hned vysypal svůj příběh, jak ho začaroval nějaký čaroděj. Podle Roverova popisu Psamatos usoudil, že se jednalo o velmi mocného čaroděje Artaxerxe. Psamatos byl moudrý a laskavý člověk, ale nemohl zrušit Roverovo zakletí v hračku, tak chudák Rover zůstal stále malý jako hračka. Když se Rover probudil, tak Psamata nikde neviděl, ale před ním stál obrovský racek (on byl jen trochu větší než obyčejný, ale Rover byl tak malý, že mu všechno připadalo obrovské). Racek vzal Rovera na záda a rychle ho dopravil na měsíc. Rover nevěděl proč, ale prý to bylo přání pana Psamata.
Na měsíci Rover uviděl velkou věž, kam racek, který se jmenoval Chechtal, s Roverem doletěli.

Tam je už čekal nějaký pán - Muž z Měsíce. Ten přivítal oba cestující, ale Chechtal se dlouho nezdržel. Rover za chvíli zjistil, že není jediný pes na měsíci, protože Muž z Měsíce jednoho vlastnil. Psi se rychle seznámili. Dlouho se hádali kvůli jménu, neboť měsíční pes se jmenoval také Rover. Spor vyřešil Muž z Měsíce tím, že našeho Rovera pojmenoval Tulák Rover.
Měsíční pes a Tulák Rover byli zanedlouho nejlepší přátelé a stále spolu někde vyváděli. Tulákovi Roverovi se náramně líbilo, protože Muž z Měsíce mu zapůjčil křídla, se kterými se po měsíci pohyboval daleko lépe. Jednoho dne se jako každý den Roverové vypravili na daleký let, ale ten den zabloudili. Dostali se až na okraj do hor. Zalezli si do velké jeskyně, ale odtud je „vyprovodil“ bílý drak, který zde přebýval. Tulák Rover a měsíční pes letěli tak rychle, že se potom týden nemohli ani nadechnout.
Tuláka Rovera hodně zajímalo zaměstnání Muže z Měsíce. Po čase, kdy se Tulák Rover cítil dobře ho Muž z Měsíce vzal na druhou stranu měsíce, kde ještě žádný pes nebyl. Tam Tulák Rover zjistil to na čem Muž z Měsíce stále pracuje. Muž z Měsíce vytvářel sny pro lidi na Zemi a Tulák Rover se stal součástí snu malého chlapečka, kterému Rover patřil. Oba si hráli celou noc, ale chlapeček se ráno probudil a prostě z měsíce zmizel. Další dny si Roverové znovu skvěle bavili, ale Tulákovi bylo smutno po chlapečkovi.
Později znovu přilétl Chechtal a vzal s sebou i Tuláka Rovera. Tulák Rover se mohl vrátit na Zem, protože podle zpráv se Artaxerxes oženil s mořskou pannou a uchýlil se do hlubin moře. Po setkáni Psamata a Tuláka Rovera se Psamatos pokusil zlomit Artaxerxovu kletbu na štěně, ale tuto kletbu mohl zrušit pouze on.
Tak Tulákovi Roverovi nezbylo nic jiného než se vypravit do mořského království, kde Artaxerxes dělal hlavního mořského čaroděje. Chechtal pod vodou létat neuměl, tak Psamatos zavolal na svoji velrybu Uin. Ta ho vzala dolů až na samé dno. Když Rover přišel ke dveřím paláce a zaklepal, vyšel sám Artaxerxes. Přivítal ho a pejska nepustil ani ke slovu a hned se vrátil ke koncertu mořských pan, který právě sledoval. Rover se v paláci choval jako doma a nikomu
to vůbec nevadilo. Poznal zde dalšího psa, tentokrát mořského a samozřejmě se jmenoval Rover. Proto náš Rover byl zase Tulákem Roverem.
S mořským psem se Tulák Rover přátelil velmi dobře, ale ne tak jako s psem měsíčním. Rover zjistil, že plavat je snazší než létat, tak se s mořským psem toulal po mořích téměř pořád. Ale stále nezapomínal proč zde je.

Často Artaxerxe navštívil a zdvořile prosil o vrácení podoby, ale ten mu nikdy nevyhověl. Čaroděj měl stále více práce a připisovaly se mu veškeré katastrofy. Prostě nebyl pod mořem vůbec oblíben, snad paní Artaxerxovou.
Až toho měl Artaxerxes plné zuby, tak odešel a spálil svá veškerá kouzla. Vzal s sebou paní Artaxerxovou a Tuláka Rovera a vrátili se na souš. Tulák Rover využil chvíle a znovu čaroděje poprosil. Ten se s radostí rozhodl mu vrátit podobu a velikost, ale uvědomil si, že zničil všechna kouzla a to, co zrovna potřeboval si nepamatoval. Bylo mu to hrozně líto, ale nakonec se svitek s kouzlem našel v jeho tašce, kterou mu vzala paní Artaxerxová. Tak Rover dostal zpátky svoji podobu a velikost. Byl z toho nadšený a po rozloučení s čarodějem a jeho ženou rychle utíkal domů.
Když se vrátil a uviděl zahradu, kde si hrával s míčkem, zahlédl zde i chlapečka, který ho vlastnil. Rover, tedy Tulák Rover, jak se mu potom říkalo zjistil, že stará paní, u které bydlel byla babička malého chlapce. Tuláku Roverovi i chlapečkovi se splnil sen, který měli na měsíci. Od té doby jezdil Rover často na pobřeží za chlapcem a potkával zde i Psamata, se kterým se stal velký přítel, ale ne takový, aby nikdy zkazil výslovnost jeho jména.
Ukázka: Po večeři si najednou Rover vzpomněl, proč vůbec na mořské dno přišel, a vydal se hledat Artaxerxe. Našel ho, jak vyfukuje bubliny a mění je v opravdové míče pro radost mořským dětem.
„ Prosím pane Artaxerxi, mohl byste se obtěžovat a proměnit mě –“ začal Tulák Rover.
„ Běž pryč! “ odsekl čaroděj. „Nevidíš, že se obtěžovat nemohu? Teď ne, mám práci.“ Tak Artaxerxes odpovídal až moc často lidem, kteří mu nepřipadali důležití. Dobře věděl, co by Rover chtěl, ale nespěchal s tím.

Originální kresba prof.

Tolkiena
Dům, ve kterém začala Roverova dobrodružství
Co dodali malíři a fotografové ?

John Ronald se svým bratrem Hilarym ve svých 13 letech
( Ronald vlevo )

O 11 let později v roce 1916

Gandalf
Když večer v Kraji šedý byl,
slýchal jsem v Kopci jeho krok,
před svítáním se vytratil
na dlouhou cestu beze slov.
Od Divočiny k břehům Moře,
od jižních hor z pouští severních,
tajnými dveřmi, v dračí noře,
temnými hvozdy šel svobodný.

Červený drak

Ozbrojení skřeti



















Glum ve své jeskyni

Hobití slavnost narozenin




Medděd

Skalní skřet útočí na válečníka





A znovu Gandalf, tentokrát jako bílý jezdec

Rozmluvy se Šmakem v jeho jeskyni

Zajatci skřetů – Smělmír a Peregrin










Duchess Road, nový domov bratří Tolkienových u paní Faulknerové
(zde se Ronald poprvé setkal s Edith)


Edith Brattová

Oxford
Použitá literatura
Carpenter , Humphrey , J.R.R. Tolkien – životopis ,vydala Mladá Fronta ,1. vydání , Praha ,1993
Day , David , Průvodce světem J.R.R. Tolkiena , vydal Mustang , 1. vydání , Plzeň , 1995
Day , David , Tolkienův bestiář , vydal Mustang , 1. vydání , Plzeň , 1995
Sibley , Brian , Mapa Tolkienovi Středozemě , vydala Mladá Fronta , 1. vydání , Praha , 1996
Tolkien , J.R.R. , Hobit aneb cesta tam a zase zpátky , vydal Odeon , 1. vydání , Praha , 1995
Tolkien , J.R.R. , Pán Prstenů – Společenstvo prstenu , vydala Mladá Fronta , 1. vydání , Praha , 1990
Tolkien , J.R.R. , Pán Prstenů – Dvě věže , vydala Mladá Fronta , 2. vydání , Praha , 1993
Tolkien , J.R.R. , Pán Prstenů – Návrat krále , vydala Mladá Fronta , 1. vydání , Praha , 1992
Tolkien , J.R.R. , Příběhy z čarovné říše , vydala Mladá Fronta , 1. vydání , Praha , 1997
Tolkien , J.R.R. , Tulák Rover , vydala Mladá Fronta , 1. vydání , Praha , 1999
Závěr
O Tolkienovi jsem nepsal pouze díky tomu, že je mým nejoblíbenějším autorem, ale také mně velmi přitahovalo dovědět se, něco více o jeho životě. To se mi povedlo. Teď už nemůžu říci, že nevím o Tolkienovi, jako osobě nic. Naopak vím o něm daleko více než o kterémkoli jiném autorovi.
Cílem Tolkienovi práce bylo zapojit do svého díla i jiné lidi. Uspěl, jeho spisy inspirovaly malíře, hudebníky a dramatiky, kteří se snaží svým nadáním vystihnout bujnou Tolkienovu mysl. Ovšem na rozdíl od jiných slavných děl má dílo J.R.R. Tolkiena ještě jiný význam, a to že přispělo k rozvoji mnoha moderních fantasy-her či jinak řečeno her na hrdiny, které si získaly miliony fanoušků po celém světě. Například Dungeons and dragons, ze které vychází i naše Dračí doupě, Magic and Gathering, i mnohé počítačové hry typu RPG-dungeon. Po celém světě bylo založeno mnoho stovek fun-clubů, sdružujících čtenáře, hráče i příznivce fantasy a díla J.R.R. Tolkiena, konají se také mnohé soutěže, vycházejí různé časopisy, jezdí se na letní tábory zaměřené na diskuse o Tolkienovi, …
Krátce po vydání byl Tolkien doslova zaplaven dopisy čtenářů. Ti mu děkovali za perfektní literární dílo. Jiní se autora ptali, zda mohou své zvířecí miláčky pojmenovat Bilbo apod. Ale většina dopisů byla o dalších Tolkienových knihách. Žádné další ale nebyly.

Tolkien byl hnán svými „zbožňovateli“ k neustálému psaní.
I přesto patří Tolkien k autorům, kteří nemají příliš knih, ale já si myslím, že je třeba ocenit jak z malého sirotka žijícího podle přesných křesťanských zásad a pozdějšího profesora, který měl spoustu práce na universitě vyrostl jeden z nejuznávanějších pánu literatury.
Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že hobity si vymyslel Tolkien a předpokládají, že existují odjakživa jako strašidla nebo třeba víly. Výtvorem Tolkienovi fantasie jsou ale i skřeti, enti a balrogové a elfové, trpaslíci, draci i čarodějové jsou díky Tolkienovi dnes daleko odlišní než byli před ním.
Děkuji Vám za přečtení mé práce. Doufám, že se mi podařilo to co jsem chtěl (viz. Úvod).
Ale ze všeho nejvíce J.R.R. Tolkienovi za vše co pro nás čtenáře udělal.
DĚKUJI.